Milan Dušek

autor detektivních románu a povídek

Menu: top1 Menu Menu
Životopis
Novinky
Tvorba
Fotogalerie
Fotky knížek
Archiv
Návštevní kniha
Kontakt
sef

 

Cesta ke slunečnicovému poli.

Přijel do Lukavé s kapsami nacpanými bankovkami, v pro něho nezvykle příšerném rozpoložení mysli. Nějak si nemohl srovnat v hlavě, co že to minulý den s kámošem provedli sotva třicet kilometrů odtud. Copak mu opravdu přeskočilo?

Vylezl ze zaprášeného autobusu na Svatováclavském náměstí a zamířil k lavičce u morového sloupu s podstavcem ověnčeným prdelatými andělíčky, ohrazeném kovaným, prověšeným řetězem. Posadil se a bezděčně civěl naproti k cukrárně, odkud stále vycházely děti se zmrzlinou. Olízl vysušené, sem tam i rozpraskané rty, nasucho polkl. Slunce už stálo vysoko na obloze a den byl znovu jako vymalovaný, měl by se trávit někde u vody. Bylo mu horko, ale šusťákovou bundu si svléknout nemohl, zakrývala, co měl pod tričkem. V průběhu školního roku přes městečko často projížděl vlakem, v pondělí časně ráno do Hradce, v pátek navečer zase zpátky, ale nikdy tu nevystoupil. Proč taky? Teď byly prázdniny, pro studenty čas volnosti, která je zlákala k tomu bláznivému dobrodružství. Prostě si chtěli vyzkoušet pocity akčního hrdiny z filmů, které večer co večer chrlí televize? Ale proč si zvolili právě záporné postavy?

Vstal a šoural se k cukrárně. Když přišel na řadu a položil na pultík jednu z bankovek, kterou vytáhl z kapsy, tlouštíkovy macaté tváře zbrunátněly. Rozkřikl se, aby mu dal drobné. Teprvé tohle ho donutilo, aby pohlédl na svou bankovku. Platil Masarykem. Zazmatkoval. Přece nevyprázdní kapsu a nebude peníze přebírat?

"Strčte si tu zmrzku... někam," přidal po krátkém zaváhání, možná i proto, že za ním stála pětiletá holčička s mašlí ve vlasech, popadl Masaryka a vypochodoval z cukrárny. A znovu to bylo tu. Jako by ho drapla nějaká chobotnice, přisála k jeho tělu slizká chapadla. Zase se vrátil ten příšerný vztek na celý svět. K lavičce už nešel. Šlapal ve směru žluté šipky, která ukazovala do úzké ulice z náměstí. Pod kopcem prošel viaduktem v náspu železniční tratě a pak už měl před sebou rovinku k nádraží.

Asi se neměl rozhlížet. Možná, že kdyby nespatřil to upozornění na pět set metrů vzdálené benzinové čerpadlo, vešel by do nádražní haly a v pokladně si koupil jízdenku. V klidu by nastoupil do vlaku a jel rovnou domů. Jenomže on na té křižovatce nebyl slepý a ten jeho vztek se zhmotnil do myšlenky, jestli to dokáže sám.

------

Seděl v laminátové židli u kulatého stolku stíněného barevným slunečníkem, srkal colu a prosklenou stěnou sledoval ženu za pultíkem. Chodili k ní řidiči, kteří si načerpali benzín či naftu, a platili. Leckdo se prošel mezi regály, jež nabízely denní tisk, cukrovinky, sušenky a další sortiment spotřebního zboží, ale i základní doplňky k osobním automobilům. Byl tam půl hodiny a platilo nejméně dvacet lidí, tržba musela být podstatně větší než u té vesnické pumpy, kterou vybrali minulý den. Bez sebenepatrnějšího problému, pokud pomine svůj protest, když Vašek začal čerpadláře přivazovat k židli. Venku mu pak řekl, že se nevyplácí být měkký, protože sotva by udělali pár kroků, čerpadlář by zavolal policajty. Utrousil, že by mu to strach nedovolil. Pohádali se. Za vsí Vašek rozdělil získané peníze a šel dál, že si někoho stopne. On si sedl na příkop, že počká, až něco pojede. Přefrčelo kolem něho policejní auto. Chvíli po něm jela dodávka s reklamou na dámské prádlo. Vzala ho do Jindrova. Přespal v turistické noclehárně a ráno si zjistil autobus do Lukavé. Stále byl ve střehu, zvláště když potkal policistu či městského strážníka, ale nikdo si ho ani nevšiml. Koupil si noviny, ale o žádném přepadení nepsaly. Vesnická pumpička nebyla žádný sólokapr, nikoho nezajímala.

Kolem poledne nic nepřijíždělo a čerpadlářka se viditelně nudila. Dokonce vyšla ven a zapředla s ním rozhovor o počasí, který se brzy stočil k filmu, co prý viděla večer v televizi. Nejspíš na pár minut zavřela oči a rozuzlení detektivky jí uniklo. Byl vrahem ten knihovník, nebo v tom měla prsty ta rusovlasá ženská? Zabručel, že lituje, ale nedíval se. Vrátila se dovnitř, podepřela se pultíkem, vystavila mu svůj výstřih. Mohlo jí být něco přes třicet, ale byla to ženská, na kterou bylo radost pohledět.

Sáhl k pasu, pod tričkem nahmátl tvrdou pažbičku pistole. Tu opatřil on. Prostě si otevřel otcův noční stolek a vzal si ji. Kdoví, zda už ji táta postrádá? Že hned nepoletí k policajtům, věděl stoprocentně. Co se doma uvaří, to se doma spořádá, nabádal matku, která se ráda svěřovala sousedkám.

Zbraň vytáhl hned za dveřmi. Prsatá čerpadlářka na ni zírala, jako by nechtěla uvěřit svým očím.

"Nekoukejte, paní, a vyberte šuplík! Drobný si nechte." Levačkou se zmocnil umělohmotné tašky, kterých na věšáčku viselo dost. Hodil ji na pultík.

"Ty jsi se vybarvil, mladíku," zamumlala.

"Chcete, abych vám udělal díru do čela?" přiostřil hlas. Věděl, že by nestiskl, ale nechtěl si to připustit. Přihlížel, jak vyprazdňuje obsah zásuvky do tašky a v obličeji se mu objevil úsměv. Dokázal to!

"A co si budeš přát dál?" řekla s pažemi spuštěnými podle těla a vyzývavě vypnutými prsy, když k němu tašku s bankovkami přisunula. Otázka mu připadala bezostyšně provokativní. Napadlo ho, že by jí neměl věřit ani slovo a zachovat se podobně jako minulý den Vašek, ale okamžitě si to z hlavy vygumoval. Nebude se uchylovat k žádným násilnostem! Taky memá rád, když ho někdo omezuje. A dokonce se přistihl při myšlence, že je mu odvaha ženy sympatická.

"Zacouvejte zády ke zdi, paní."

"Beztak tě čapnou, mladíku. A je docela škoda, že tě zavřou. Místo toho, aby jsi proháněl holky, budou tě buzerovat dozorci v base."

"Možné to je. Opřete se o tu zeď. Správně. Takhle budete stát deset minut. A nepokoušejte se podvádět," varoval ji. Zvedl z pultíku tašku, otočil se, vykročil ke dveřím.

"Vzpomeň si na mě, až ti bude krušno, mladíku."

Ohlédl se. "Vaše předpověď se nevyplní ani náhodou, paní. Mějte se," rozloučil se s úsměvem. Opustil benzinku a rázně vykročil k městu. Tušil, že čerpadlářka po jeho odchodu okamžitě spustí alarm. Nevyvolávalo to v něm obavy, ale naopak uspokojení. Nebezpečí, jež mu hrozilo, jako by v jeho krvi vybudilo adrenalin. Vašek by civěl, jak snadno se zmocnil daleko větší částky, než získali včera oba!

Jediné, co učinil, bylo, že si napůl zatáhl zip bundy a tašku s penězi pustil za ni.

------

U bloku budov s napolo opadanou omítkou a v přízemí zatlučenými okny, padesát metrů před sebou spatřil dvojici pospíchajících městských strážníků. Už projezdili měsíční limit pohonných hmot? Bylo mu do smíchu, ale musel se připravit na případný střet s nimi. Nebo kolem projdou, aniž by mu věnovali pozornost? Až tak je asi podceňovat nemůže.

Vyšší vazoun už byl za ním, když ten s nadváhou, která mu neesteticky na břiše vypínala modrou košili s nespočtem nášivek na rukávu, vyštěkl, aby mu hezky svižně ukázal občanský průkaz. Nezbývalo mu nic jiného, než vytasit pistoli. Protože měl zapnutou bundu, trvalo mu to déle než v benzince, ale strážníky ani nenapadlo, aby učinili totéž. Ustoupil, aby je měl oba před sebou.

"Co to děláš, vole? Máme naspěch," zamumlal náhle pobledlý vazoun.

"Ten, co pumpu přepadl, už tam stejně není."

"A kde je? Víš o něm něco?" zabreptal snaživě tlouštík.

"Aby ne. Udělal jsem to já."

"To bych do tebe neřek," vysoukal ze sebe vazoun.

"Museli bysme tě..." tlouštík se odmlčel jako by se zalekl toho, co hodlal vyslovit.

"Co?" ušklíbl se.

"Ty přece víš, co. Nedělej ze sebe blbýho."

"Máte smůlu, já s vámi nepůjdu. Víte, co teď udělám? Odmašíruju na nádraží, koupím si lístek a nastoupím do vlaku. A vy si tady hačněte a počkáte, až vám někdo pomůže." Nejdřív vytáhl z pouzdra u pasu vysílačku tlouštíkovi. Mrskl s ní o asfalt a ještě ji přišlápl. Zopakoval to i s vysílačkou vazouna. Pak z jejich pouzder vytáhl pistole a hodil je do trávy. Ve chvíli, kdy strážníky přicvakl pouty pažemi k sobě, k nim přicházel pohublý muž přes šedesát, nepochybně důchodce. Zastavil se a co viděl mu bylo k smíchu.

"Snad nemáte nějaký cvičení?"

Strážníkům poskakovaly ohryzky, klopili oči.

"Jak jste to uhodl, pane? Půjdete se mnou. Od téhle chvíle jste mé rukojmí." Povytáhl si bundu, zastrčil pistoli za kalhoty. "Víte, co to znamená?"

"Další tvůj trestnej čin," zamumlal přitloustlý strážník.

"O jeden víc, nebo míň. Tak se mějte, strážci pořádku."

------

"Chtěl jsem vypadnout vlakem, ale na nádraží už určitě vartují," prohlásil, když se dole na křižovatce rozhlédl.

"A co taxík?" navrhl snaživě děda. "Jestli jsi vyloupil pumpu, oběživa máš jistě dost. Přiznám se ti, mladej, že mě občas něco takovýho taky napadne. A kdo by se mohl divit, při tom žebráckým důchodu," rozpovídal se.

"Kolik dostáváte?"

"Necelejch pět tisíc a z toho jde přes polovinu na bydlení..." Děda zavzdychal.

"Pár drobných můžu postrádat." Sáhl do levé kapsy, vnutil svému rukojmí hrst bankovek. Dědovi se rozšířily oči. Nevěděl, co si počít.

"Ale to je moc, mladíku. Tolik peněz jsem pohromadě už dlouho neviděl," mumlal.

"Schovejte to, bude horko," zabručel, ulicí přijíždělo vozidlo v policejních barvách. Nahmátl zbraň. Auto náhle opustilo jízdní pruh a prudkým rejdem přistálo před nimi. Vyrojili se z něho dva policisté s pistolemi v rukou. Ale to už stál za svým rukojmím a hlaveň mu mačkal na hlavu, jak to viděl v jednom akčním filmu.

"Žádné hlouposti, nebo ho oddělám! Položte bouchačky na předek auta. Nejdřív řidič."

Policistům se nechtělo splnit příkaz, ale děda se vztekle rozkřikl: "Je všeho schopnej!"

"Nemáš šanci. Celý město je obšancovaný," sdělil mu ten, co odložil zbraň jako druhý.

"Uvidíme... Ty," ukázal hlavní na řidiče, "padej za volant. Dědku, vem tomu chytrolínovi pouta a přicvakni ho k plotu... Super. A teď i sebe."

"Jedeme," řekl, když spočinul na sedadle policejního auta. Z vysílačky se ozývala hlášení hlídek, která zaujala přikázaná stanoviště.

"Kam?" zabručel policista.

"Nejdřív jim dej vědět, že se nemíním nechat chytit. Jestli za námi pojedou, odprásknu tě. Chci volný průjezd na Houkov."

Policista jeho podmínky neochotně odvysílal. Po chvíli se z vysílačky ozval navztekaný hlas: "Jeďte, máte zelenou."

"Tak vidíš," ušklíbl se. Měl vyrazit opačným směrem, ale chtěl policisty poplést. Až bude venku z kruhu, který kolem něho sevřeli, nařídí řidiči, aby odbočil tam, kam potřebuje.

Na výpadovce z Lukavé míjeli dvě zelenobílá auta a při nich několik postávajících policistů. Tvářili se dost sveřepě. Když se u lesa ohlédl, zjistil, že jedno jede za nimi. Zadíval se na policistu za volantem. Kapky potu, jež mu posely čelo, byly svědectvím, že i on spatřil pronásledovatele ve zpětném zrcátku. Sáhl do kastlíku před sebou, rozevřel malý autoatlas, nalistoval potřebnou stránku, rychle se zorientoval. Druhé auto je neustále zpovzdálí sledovalo. Vjeli do městských ulic.

"Přidej. A netvrď mně, že vždycky takhle úzkostlivě dodržuješ předpisy," umlčel případnou námitku.

Když projížděli náměstím, zaznamenal, že už za nimi jedou dvě policejní vozidla. Přemýšlel, jak se jich zbavit. V posledním okamžiku nařídil, aby policista zajel na úzkou asfaltku lemovanou stromořadím kaštanů a tenisovými kurty. Schovali se za nafukovací halu.

"Najdou nás,"vymáčkl ze sebe policista a byl nervózní ještě víc než za jízdy. Možná mu došlo, že právě teď nastal rozhodující okamžik. Že mu třeba i půjde o život.

"Tebe určitě." Hmátl po mikrofonu vysílačky a škubl. Pak na opasku řidiče našel pouta, přicvakl mu zápěstí k volantu. "Pozdravuj kolegy a vyřiď jim, že jsou na mě krátcí." Nacpal do kapsy malý autoatlas, vystoupil, přibouchl za sebou dvířka automobilu. Rozhlédl se a zamířil přímo k autům, která si tu nepochybně zaparkovali ti, co povykovali uvnitř haly. Vybral si světle zelenou octavii combi. Rychle otevřít vozidlo a přinutit ho k jízdě bez startovacího klíčku ho naučil Vašek. Nyní se ukázalo, že byl dobrým žákem. Zajel k silnici. Po pronásledujících autech nebylo ani vidu. Vyrazil zpátky do města. První ukazatel ho navedl k výpadovce na Újezd, ale nehodlal jet až tam.

------

Jak se u velitele akce v policejní budově shromažďovaly zprávy o výsledcích pronásledování drzého lupiče z pumpy v Lukavé, byl stále vzteklejší. Jeden ostudný krach za druhým. Naprosto deklasovaná hlídka městské policie. Strážníkům odebral vysílačky a ty jsou na odpis, pouta jim museli otevřít jejich lidé. Tohle by ho tak nepálilo, kdyby vzápětí nenásledovalo něco podobného. Lupič odzbrojil i jejich hlídku a ke všemu se nechal vozit policejním autem a diktoval si podmínky, které nemohli zcela splnit, aby měli přehled, kde se pohybuje. I v tomhle případě je ošálil.

Od těch, co se s ním střetli, mají jeho popis. Výška do 18O cm, štíhlý, krátce sestřižené tmavé vlasy, bílé plátěné kalhoty, khaki triko a tmavší šusťáková bunda, v levém uchu stříbrný kroužek. Vědí, že mu nemůže být moc přes devatenáct a že odjel ve světle zelené octavii combi. Vracející se policejní auta ho nepotkala. Je někde v Houkově? Pokud město opustil, mohl zamířit na Vamberk a dál na Kostelec, nebo na Rychnov. Ale taky na Jindrov či do samotného Újezda. Jenomže jsou cílem uprchlíka města? Co když bydlí v některé z vesnic na možných trasách?

Vyhlásili okresní pátrání, aktivizovali oddělení policie na vytipovaných směrech a nezbývalo, než čekat. Otisky prstů z auta byly totožné s těmi u benzinky v Lukavé, ale objevily se i u přepadeného čerpadla v Rudolfově. Tam však ještě byli dva. Kam zmizel jeho komplic?

Po třetí hodině konečně dorazila první dobrá zpráva. Při náhodné kontrole poblíž Opatova byl zadržen devatenáctiletý Václav Fišer. Tvrdil, že využívá prázdnin a putuje po kraji. V jeho batůžku našli plynovou pistoli a dvaačtyřicet tisíc, což téměř na chlup odpovídalo polovině částky, která zmizela v Rudolfově.

Když Fišera přivezli, hned se ho ujal vyšetřovatel. Podezřelý přiznal, že se minulý den zúčastnil přepadení, a všechno, co by mu přitížilo, shodil na Davida Karáska, spolužáka z hradecké školy. Nepohodli se. Nelíbilo se mu, že David byl k čerpadláři tak surový. Kam se vydal, když se rozdělili, nevěděl.

Pár minut po skončení výslechu se ozval Jabloňov. Půldruhého kilometru za městem, na silnici číslo 11, která vede do Vody, v pravotočivé zatáčce havarovala světle zelená octavie combi. Nezraněný řidič si vzápětí stopnul projíždějící ford sierru, pod hrozbou zbraní majitele donutil vystoupit a odjel na Vodu.

Veliteli akce bylo okamžitě jasné, že Karásek míří domů. Požádal o monitorování jeho pohybu a poslal do Vody zásahovou jednotku.

------

V policejní hlídce, vyslané k domku Karáskových, byli dva horliví strážmistři, kteří ale neměli příliš zkušeností. Napadlo je, že zadržením mladíka si získají respekt u svých kolegů a možná i mimořádné povýšení. Samotné zadržení si ovšem představovali jako Hurvínek válku. Přijeli ke stavení, které bylo v ulici, co propojovala dvě jiné. Prohledali dům a když mladíka uvnitř neobjevili, usedli venku v autě, že si na něho počíhají. David Karásek přijížděl z jiné strany, než předpokládali. Když spatřil zelenobílé auto před jejich barákem, ihned zařadil zpátečku. Při nájezdu na hlavní silnici zaznamenal auta přijíždějící zásahové jednotky. Znovu couval. Pak vyskočil z auta a hledal úkryt v poli už rozkvétajících slunečnic. Bílý ford sierra neušel pozornosti osádky druhého policejního automobilu. Trvalo pár minut, než policisté vyskákali a s připravenými zbraněmi vytvořili rojnici. David před nimi prchal, jak jen nejrychleji mohl, ale stejně měl pocit, že se mu neustále přibližují. Několikrát ho vyzvali, aby se vzdal. Zvedl pistoli a střílel za sebe, dokud měl náboje. Opětovali střelbu. Když k němu přiběhli, držel se za břicho, mezi prsty mu crčela krev. Zranění nepostihlo žádný životně důležitý orgán.

Byl stíhán za loupež, braní rukojmí, poškozování cizí věci a útok na veřejného činitele. Hrozilo mu až deset let.

Milan Dušek

Informace o autorovi / Copyright © 2004 - 2018 / webmaster Miloslav Dušek
Všechny texty jsou chráneny Autorským zákonem c. 121/2000 Sb.
//Poslední aktualizace: 20/02/2011 11:56:03