Milan Dušek

autor detektivních románu a povídek

Menu: top1 Menu Menu
Životopis
Novinky
Tvorba
Fotogalerie
Fotky knížek
Archiv
Návštevní kniha
Kontakt
sef
Domů -Novinky

Duben 2018

Před a po zatmění

V závěru dubna 2018 vyšel v Oftisu v Ústí nad Orlicí kriminální román s názvem

PŘED A PO ZAZMÉNÍ.

Knížka je vázaná, rozsah 228 str.
Je ji možné objednat na E- shopu Oftisu v Ústí nad Orlicí.

 

Příběh je fikce, přestože se v mnoha směrech podobá reálné skutečnosti. Osoby, které v ději vystupují, jsou vymyšleny, ale místa, kde se odehrává, jsou skutečná, autorovi blízká, má je rád.

ANOTACE:
Hlavním motivem knihy je vražda Jakuba Coufala, starosty venkovského města Újezd. Dochází k tomu v době, kdy zveřejnil svoji kandidaturu na post senátora. Krátce poté je smrtelně zasažen kulkou neznámého střelce před budovou společnosti Rotace v podnikatelské zóně vytvořené z bývalých kasáren. Než se útvar přesunul jinam, Coufal svlékl uniformu důstojníka ČSLA a spolu jemu dosud podřízeným Hynkem Jedličkou založí Rotaci, stává se většinovým vlastníkem a současně starostou města. Pochopitelně využil svého vlivu a společnost dostala objekt v zóně ještě před vyhlášením konkurzu. Většina zaměstnanců Rotace jsou bývalí vojáci. Svoji úlohu zde sehrává mladý novinář Aleš Kučera, který ve svých článcích odkrývá nekalé praktiky místních funkcionářů. V průběhu pátrání po vrahovi, které provádí tým pod vedením kriminálního komisaře Josefa Béma, řeší i případy, které s jejich prioritním případem zdánlivě nesouvisejí.

 

ÚVODNÍ KAPITOLA

Marie Jakubcová se v tu sobotu probudila s pocitem, že se něco stane. Něco, co se jí nějakým způsobem dotkne, co jí nepochybně ublíží. Strachem, jenž na ni v tu ranní chvíli padl jako tmavá, přilnavě neprodyšná deka, co člověku přistane na hlavě a nemůže se z ní vymotat, ať se snaží, jak chce, se jí udělalo špatně. Zhluboka nadechovala, ale žaludek jako by se jí zvedal až do krku. Trvalo dlouhé minuty, než se zbavila prvního návalu, ale i pak to zůstalo kdesi v podvědomí.
Ne, že by se jí to stalo poprvé.
Trpěla náhlými přívaly deprese ještě téměř půl roku po odchodu prvního manžela. Z pro ni nepochopitelných důvodů začal pít a ruku v ruce s tím přišla i jeho agresivita vůči její osobě. A den po dni narůstala, aniž by třeba jen tušila příčinu. Až ji jednou zbil tak, že skončila v nemocnici se třemi nalomenými žebry, četnými hematomy po celém těle, s nervovým šokem.
Nedokázala si srovnat v hlavě, co se to vlastně stalo a proč se to stalo.
Když se po několika dnech vrátila domů, manžela tam nezastihla. Na první pohled se v domku nic nezměnilo. V kuchyni plný dřez použitého nádobí, prázdná lednička, v koupelně špinavá vana a plný koš špinavého prádla pod umyvadlem. Čekala do noci, ale manžel se neobjevil.
Po ránu zazvonil policista, proč manžel nepřišel na předvolání. Teprve od něho se dozvěděla, že napadl několik lidí a ti na něj podali trestní oznámení.
Čekala zbytek dne, v noci ji vyburcovalo každé šustnutí.
Příští den chtěla v Penny zaplatit nákup kartou, ale pokladní ji zaskočila tvrzením, že byla platba odmítnuta. Zastavila se ve spořitelně a zjistila, že manžel vybral celé sporožiro. Do výplaty na poště si musela vypůjčit.
Přísloví, že čas zhojí všechny rány, zafungovalo i v jejím případě. Trvalo to sice déle, ale vyrovnala se s tím, dokonce si našla přítele.
S Václavem Jakubcem se znala už déle ze zaměstnání, často ji napadlo, proč její manžel není jako on. Před dvěma lety mu zemřela manželka a netajil, že už nechce být sám. Splňoval její představy a tak se dali dohromady.
Svatbu měli v době, kdy měl být její syn Pavel už doma, ale zatelefonoval, že mu do toho bohužel přišlo něco důležitého, co nestrpí odklad, a ještě nějaký ten den se musí zdržet. Jestli ji v tu dobu něco rozladilo, tak že nepřijel. Znovu se začala obávat, že se Pavel zapletl do něčeho špatného, co může mít vliv na jeho další život.
Náladu jí poněkud vylepšilo počasí.  Dopoledne bylo jasné, oknem z obývacího pokoje viděla slunce nad kopci za městem, vypadalo to na hezký den. Jenomže Marie měla před sebou návštěvu nemocnice, kde si Jakubce nechali, že provedou jakési testy, které si vyžádají pár dní jeho přítomnosti.
Když nastupovala do autobusu v Houkově, doufala, že všechna vyšetření dopadla dobře a manžel se jí brzy vrátí domů.
Bohužel ještě nic nevěděl, rozhodnutí snad prý padne v pondělí při velké vizitě.
V pokoji bylo šest lůžek, mimo spolupacientů i návštěvy, raději vyšly do parku před pavilonem, chvíli se procházeli, pak usedli na lavičku. Postřehla na Jakubcovi únavu, ale své znepokojení se snažila zaplašit hovorem. Ne, o své depresi po probuzení mu neřekla, mluvila o tom, co se v době jeho nepřítomnosti seběhlo na poště, pak o Pavlovi, který zavolal, že je v pořádku, práce u koní ho baví a začíná vydělávat. Vlastně o synovi nechtěla hovořit, Jakubec se zeptal.
Když opustila nemocnici, po obzoru pluly roztrhané mraky, ale paprskům slunce se zatím dařilo prorážet si mezi nimi cestu. Po příjezdu do Houkova se zastavila u spolupracovnice Jiřiny. Probraly spolu drby z pošty, pak i Jakubcovy zdravotní problémy, ráda si vyslechla ujištění, že pokud by to bylo skutečně vážné, už by ji doktoři jistě informovali. Jiřina se vyptávala na Pavla.
Během pobytu u ní dorazila do města bouřka. Nejdříve blesky třískaly do vrcholku blízkých kopců, poté se soustředily na město. Shůry se spustil prudký déšť, voda se valila ulicemi, kanály ji nestačily pohlcovat. Když se to utišilo, řekla, že raději půjde, co kdyby se bouřka vrátila.
„Tak zítra,“ rozloučila se, seběhla do přízemí panelového domu. Ulice byly ještě mokré, oblohu zakrývaly tmavé mraky, v nichž jako by dosud doznívaly elektrické výboje. V rozporu s tím, že vrcholilo léto, se ochladilo a navíc se předčasně šeřilo.
Marie byla oblečená jen lehce a tak přidala do kroku. Naštěstí neměla daleko. Po nábřeží minula most do centra, prošla ulicí obklopenou řadovými domky, jejich stál ve stráni, proti památné kapličce obrostlé letitými lipami, kousek za ni z cesty, která vedla kamsi do polí, odbočila mezi tújky, zakrývající poměrně rozlehlý dvorek.
Ve chvíli, kdy odemkla, zaznamenala za sebou nějaký zvuk, který tam evidentně nepatřil. Než stačila pootočit hlavu, někdo k ní odzadu přiskočil a silným, neurvalým stiskem paže přes její hruď si ji přitáhl ke svému tělu. Hrubá síla toho za ní ji doslova paralyzovala, nemohla popadnout dech. Mlčky ji vtlačil do haly, přikopl dveře, bezohledně ji přirazil ke stěně. Chystala se vykřiknout, ale pusu jí zakryla velká slapská dlaň. Ucpala jí i nos a značně znemožnila dýchání. Marie s něčím takovým nepočítala a tak se brzy začala dusit. Muž před ní měl přes hlavu tmavou kuklu s otvory pro oči a ústa.
„Špitni a bude to naposled!“ zavrčel.
Nemohla si dělat iluze, že by šlo o nějaký hloupý žert, a ani ji nenapadlo, že by se pokusila proti němu něco podniknout.
Konečně dlaň opustila její ústa a mohla hltavě nadechnout. Do pachu jeho potu se mísila slabší vůně vody po holení.
„Neubližujte mi,“ vychraptěla. Bylo jí jasné, že znásilnění není to nejhorší, co by ji mohlo potkat.
            „Záleží na tobě, jak budeš spolupracovat.“
            „V čem? Co vlastně po mně chcete?“
            „Kde je tvůj kluk?!“
            „Manžel se má doma objevit každou chvilku…“ Vůbec netušila, proč tohle vyslovila. Když to bylo venku, zalekla se, že to bude považovat za vyhrůžku.
            Maskovaný chlap se zachechtal.
            „Nedělej ze mě vola, ženská. Od rána tě mám v merku, tvůj mužskej se nehnul ze špitálu… Legrácky vynech a spusť! Něco jsem se tě ptal…“
            „Nemám tušení, kde je syn. Někde si shání práci. Ještě se neozval,“ soukala ze sebe a překotně přemítala, jaký může mít důvod k zájmu o Pavla. „Proč ho hledáte?“ přinutila se k otázce.
            „Moje věc a tvoje nejmenší starost!“
             „Kdyby zavolal, můžu mu říct, že jste ho sháněl, když mi povíte jméno…“
            „Myslíš si, že seš chytrá? Že ti naletím na takovej blábol?“
            „Ale já…“
            „Už toho mám dost!“ zasyčel a rozmáchl se pravačkou. Bolest ji oslepila, vyhrkly jí slzy.
            „Opravdu nevím,“ zkusila znovu sotva se zmátožila.
            „Sakra! Nesnaž se mně namlouvat, že se ti mazánek nepochlubil, kam se zašil,“
            Když mlčela, dostala další ránu, vzápětí cítila, jak jí z rozbitého rtu vytryskla krev. Navíc jí stiskl krk a znovu přiškrtil. Zachrčela. V tu chvíli si myslela, že jde o poslední vteřiny jejího života. Rozbolela se jí hlava.
            „Tak mluv, ženská, nebo se vážně naseru, a předvedu ti svůj rejstřík mučení. Při něm vykecáš i co nevíš.“
            „Dělá v lese. S párem koní,“ protlačila obolavělým hrdlem
            „Kde?!“ sykl a sevřel jí rameno, jako by jí chtěl rozdrtit kloub. Bolest jí vystřelila do těla, způsobila další příval slz.
            „Někde u Červené. Přesně to nevím. Věřte mi.“ Cítila, jak jí kloužou slzy po tvářích. Celá se chvěla.
            „Jestli ho nenajdu, vrátím se a pak poznáš, jak umím bejt zlej. Se mnou si nezahrávej!“ Zapřel dlaně o její ramena a prudce do ní strčil. Ztratila rovnováhu, nezabránila pádu. Týlem hlavy se udeřila do dlaždic, setmělo se jí před očima, ztratila vědomí.
            Když se probrala, chvíli jí trvalo, než si vybavila, co se jí přihodilo. Vzpomínka jí připadala jako děsivý sen. Měla pocit, že snad nemá na těle místo, kde by necítila bolest. Vzepřela se chabými pažemi, zvedla třeštící hlavu. Posadila se, zkusila pohnout jednou, pak i druhou nohou. Naštěstí reagovaly.
            Mohla jsem dopadnout i hůř! napadlo ji.
            Venku se znovu rozpršelo. Stále větší a těžší kapky ťapkaly po střeše, jako by zkoušely, co plech vydrží, vzápětí nápor vyvrcholil. Hluk, že by jeden ohluchl. Jako by té vody nespadlo už dost.
            Marie Jakubcová liják nevnímala. S pomocí stěny se nejistě zvedla, narovnala se v zádech, ale měla vratké nohy. Změnou polohy se jí zamotala hlava, znovu se musela přidržet stěny. Podle ní se došourala do koupelny. Trvalo to celou věčnost.
            Přidržovala se umyvadla a šplíchala si hrstě vody na obličej.
            Pak se podívala do zrcadla. Její vzezření i vyděsilo. Vlasy měl zcuchané a slepené, nejspíš krví z nějaké rány na hlavě. Na levé lícní kosti měla nefialovou modřinu, oko podlité krví, natržený ret, když se ho dotkla, zasténala, přestože to učinila opatrně.
            Vklopýtala do obýváku, klesla na pohovku, schoulila se k opěradlu. Chvíli jí stačilo, že přežila, ale postupně se dostavil pocit, že by to tomu brutálnímu surovci nemělo jen tak projít. K tomu odhodlání přispělo, když si vzpomněla, na co se jí vyptával. Chvíli přemítala, co může mít její syn společného s tímhle násilníkem. Nabízelo se jí hodně možností, ale ničemu z toho nemohla uvěřit.
            Nakonec zůstala děsivá myšlenka, že Pavlovi nejspíš hrozí nebezpečí.
            Ještě pár minut váhala, pak se sháněla po mobilu. Po zmateném a proto dlouhém hledání našla přístroj v kabelce na podlaze v hale, kde ji upustila, když s ní ten zakuklenec smýkl dovnitř. Mobil byl naštěstí v pořádku.
            Nejdříve zavřela domovní dveře, zamkla a zajistila je závorou. Potlačila prvotní myšlenku, že by měla nejdříve zavolat na 158 a roztřesenými prsty vyťukala číslo, které jí před čtrnácti dny uložil do paměti přístroje syn.


Další v archivu

 

Informace o autorovi / Copyright © 2004 - 2018 / webmaster Miloslav Dušek
Všechny texty jsou chráneny Autorským zákonem c. 121/2000 Sb.
//Poslední aktualizace: 12/05/2018 21:00:31