Milan Dušek

autor detektivních románu a povídek

Menu: top1 Menu Menu
Životopis
Novinky
Tvorba
Fotogalerie
Fotky knížek
Archiv
Návštevní kniha
Kontakt
sef
Domů -Novinky

ŘÍJEN 2016

Tuhá jako hašlerka

V říjnu 2016 vyšla v OFTISU Ústí nad Orlicí sbírka kriminálních povídek pod názvem TUHÁ JAKO HAŠLERKA. Knížka je lepená, rozsah 152 str.

 

I zde jsou hlavními protagonisty na straně zákona fiktivního regionu ve východních Čechách v čele s kriminálním komisařem Josefem Bémem. Z tohoto pohledu je ve sbírce širší záběr, v několika případech zabloudil autor do sousedních regionů.

Mottem se staly aforismy jeho přátel.

Fratiška Uhra: Absurdní drama má blízko k životu, také je obtížně pochopitelné.

Jiřího Faltuse: Zkoušce na detektoru lži by měli být podrobováni i obhájci obžalovaných.

Sbírka obsahuje 10 kriminálních povídek.

TUHÁ JAKO HAŠLERKA
STOPAŘ V DEŠTI
ČLOVĚK NENÍ PTÁK
HODINY PLANÝCH ILUZÍ
ACH, TY ŽENY
CHLAP S TVÁŘÍ BAZILIŠKA
PŘÍPAD ANIČKA
POHŘEŠOVANÁ
TĚŽKÁ NOC
STĚHOVÁCI

Sbírku je možné objednat na E- shopu Oftisu Ústí nad Orlicí

 

Ukázka z povídky POHŘEŠOVANÁ :

MILAN DUŠEK

            Večer Doubrava musel myslet na to, co předešlý den provedl a proč, co z toho vyplývá pro jeho další život. Najednou jako by měl ze své budoucnosti strach a nenapadalo ho, jak se s tím vypořádat. Připadal si jako paralyzovaný. S myšlenkou, že se musí k něčemu výraznému rozhodnout, usnul. Ráno jej probudilo kohoutí zakokrhání odněkud ze zahrad, jež přiléhaly k pozemku, na němž stála čtyřbytovka. Ještě bylo šero, a tak se pokusil ve spánku pokračovat, ale vybavil si, že ho zanedlouho očekává stěhování, a už nedokázal zabrat. Jsou prostě věci, které uvíznou v mozku a čím víc se je snažíte vypudit, tím hlouběji tam zakoření, zvláště když se k tomu přidruží i další vnější vlivy. Byt, do něhož se k Alici před více než čtyřmi roky přistěhoval a který užíval i poté, co žila v zahraničí, město nabídlo k prodeji, ale když se toho chystal využít, řekli mu, že litují, protože existuje ustanovení, podle něhož má na koupi právo pouze dosavadní nájemce a tím on bohužel není.
            Doubrava se chvíli převaloval, pak se zvedl do sedu, spustil chodidla k podlaze a současně s nasunutím šlapek si přes pyžamo oblékl župan. Prošel obývákem do kuchyňky, připustil trochu vody do konvice, a zatímco se dostávala do varu, přichystal si kávu na zalití a zadíval se oknem do ulice. Projelo auto a zvedlo z asfaltu hejno vrabců.
            Snídal a pocit sklíčenosti, jenž ho poslední dny po ránu přepadal, v něm vyvolal sklíčenost. Alice sice přijela, jak požadoval, ale o celé dva týdny dřív, než měla a pátý den zase odjela, všechno, co bylo spojeno s předáním bytu, měl zařídit on. Protestoval, že bude mít dost starostí se svoji další existencí, ale jako by házel onen pověstný hrách na stěnu. Ne, že by Alice byla první ženou v jeho životě. Měl za sebou poměrně dlouhé manželství, které se mu nevyvedlo, vzápětí další vztah s podstatně mladší ženou, do něhož vplul jako loď s plachtami orvanými bouří do spásného přístavu, ale místo klidu a útěchy se musel nutit k aktivitám, které ho pasovaly do role někoho, kým nebyl a vlastně ani nechtěl být. Slepá zamilovanost postupně vyprchala. Když to skončilo, pocítil úlevu, vrátil se ke svým zvykům. Už si myslel, že ho nic nemůže vystrčit ze stezky, po níž se ubíral, když se objevila Alice. Na první pohled mu připadala jiná než ženy, které dosud poznal, a bylo mu jasné, že ho silně přitahuje. Byla vysoká jako on, štíhlá a výrazně ženská ve svém kalhotovém kostýmku, se šňůrou umělých perel kolem krku. A právě tyto perly sehrály významnou úlohu při jejich sblížení. Stále k nim sahala, když líčila, jak ji jeho knížka zaujala, jednu chvíli dokonce zvedla šňůru k ústům a vzala ji mezi rty. Najednou se perly rozprskly do všech stran, některé rovnou do jejího klína, jiné ťukly o stolek, zbytek se rozběhl po koberci u jejích nohou.
            „To je nadělení,“ pravila s úsměvem, jenž mohl naznačovat, že tu scénku dokonce předem naplánovala. Vzápětí byla na kolenou a snažila se perly sesbírat. Nemohl přece pouze přihlížet. Pak měl obličej blízko jejího a vzápětí z toho dokonce byl regulérní polibek. Zvedla ruku, jako by ho hodlala odstrčit, ale místo toho si ho přidržela. Už si to užíval, když se trochu odklonila a řekla: „Nespěcháme až příliš?“
            Klesla do křesílka v jeho obývacím pokoji s oknem vyhlížejícím k řece a znovu začala o knížce, kterou přečetla jedním dechem, jak tvrdila, ale náhle změnila téma: „Proč bych to před vámi skrývala, oba už nejsme v letech, kdy je čas na ty tanečky. Hledám mužského, kterému budu stát za trochu těch problému, které mu se mnou nastanou.“
            I jemu to tehdy připadalo uspěchané, vlastně se na nějaký nový vztah zatím necítil, ale nebyl to on, kdo se ujal iniciativy, a tak se už tehdy stalo, co se stát muselo, a když pod ním táhle vykřikl, a s prsty zaťatými do jeho ramen se k němu v orgastické křeči vzepjala, aby přijala pramen, co z něho vytryskl, všechno to, na co by se ještě před hodinou neodvážil ani pomyslet, byla skutečnost, najednou mu byla blízká tak, jako snad ještě nikdy žádná.
            O pár dní později si ho odvezla vlastním autem do chalupy ve vsi nedaleko  Toulovcových maštalí. Hned první večer se konalo posezení u venkovního krbu s jejími syny Jendou a Karlem, jeho manželkou Kamilou a dcerkou Andělkou, která tehdy chodila teprve do první třídy. Až na malou, která se od začátku chovala spontánně, což je dětem příznačné, přijali ho dost rozpačitě, ale sympaticky se snažili, snad s výjimkou staršího Karla, na první pohled dominantního, který určoval, co by se mělo a co nemělo, i když si matka Alice nejspíš myslela, že je to ona, kdo má tuto odpovědnost. Druhý den mladí odjeli, on s Alicí zůstali, podnikali vycházky k rybníkům, v přilehlých lesích hledali houby a v noci se milovali, jako by šlo o život. Dozvěděl se, že mladí žijí v Jindrově s otcem, jejím dřívějším manželem, ale že jsou nadále dobří přátelé, že tam prostě jezdí jako domů. Poslední den na chalupě se mu vryl hluboko do paměti. Chystali se na houby, ale Alici nebylo dobře, poslala ho samotného. Po návratu ji našel v posteli bledou, posténávající, neschopnou vstát. Nejprve odmítala o svém stavu mluvit, ale když měl v úmyslu zavolat sanitku, svěřila se mu se svými potížemi s páteří, které přetrvávají i po úspěšné operaci. Už dlouho neměla tak silný záchvat. Když mluvil o nutnosti odborného vyšetření, vzala ho ta ruku. „Nic se s tím nedá dělat, řekli mi, že už to lepší nikdy nebude. Měl bys uvážit, jestli ti žena, napůl invalida, může splnit, co od své partnerky očekáváš. Nebudu se na tebe zlobit, když půjdeš svou cestou.“
            „To nemůžeš myslet vážně. My dva se přece nemůžeme rozejít, Alice,“ vyslovil tehdy a stal se pečlivým ošetřovatelem, ale až překvapivě rychle se z toho vykřesala. Po návratu do Houkova dál psal ve svém domku na nábřeží, do bytovky chodil na obědy a odpolednem Alice pro něho přicházela, večery a noci trávili v jejím bytě. Pak přišlo něco, co bezesporu přispělo k tomu, aby si potvrdil, že vztah s Alicí je výjimečný, že našel ženu do každého  počasí, lásku pro zbytek života. Co bych si bez Alice počal? Napadlo ho tenkrát opakovaně. Jaro ten rok přichvátalo rychleji než jindy, do tun sněhu na horách začalo vydatně pršet, ke všemu na situaci nezareagovali včas na přehradě a řeka nezadržitelně stoupala, navečer se začala vylévat ze břehů. Co mohli, vynesli do podkroví, kufřík s psacím strojem a tašku s rukopisy odnesli k Alici. Do tmy se zvedla řeka ještě víc, zaplavila souběžnou silnici a většinu stavení na nábřeží. V noci zátopová vlna dosahovala až k bytovce, rázem jako by ji obklopilo jezero. Co bude, až se rozední? Strachovali se, ale ráno je překvapilo obrazem, který nemohl předpokládat ani ten největší optimista. Svítilo slunce, voda se stáhla zpátky do koryta, řeka poklidně plynula; o tom, že to bylo minulý den jinak, svědčilo pouze to, co vzedmutý proud během své pouti uchvátil, přinesl a někde vyvrhl. Ploty byly olepené starým listím, někde zůstaly prohlubně, místy voda navršila, co jinde odebrala. Až téměř po okna v přízemí chalupy se táhl vlhký pruh, označoval výšku noční vody. Uvnitř stavení se na první pohled nic nezměnilo, ale stačilo šlápnout na koberec a vystříkly gejzírky vody. Ta se prodrala dovnitř pod dveřmi, šplíchla o zdi, a když pak klesala, zůstala ukrytá. Mnoho věcí bylo na vyhození, čekala je spousta práce. „Kde teď budu psát?“ vysoukal ze sebe, jako by bylo právě tohle nejdůležitější.
            „Přece u mne, miláčku. Už je čas, abychom doopravdy žili spolu. Tady se to bude muset vyklidit, vysušit, prostě dát do stavu, aby se domek mohl prodat.“
            Doubrava už snad půl hodiny seděl před monitorem počítače a nic ho nenapadalo, hlavou se mu honily myšlenky, jež s textem, na který měl navázat, nijak nesouvisely. Ne, že by se mu stalo poprvé, že se nedokázal soustředit, ale pokaždé ho tenhle rozháraný psychický stav podráždil. Zvláště když věděl, co chce psát, a dokonce měl promyšlený plán, jak dospět k cíli, jenž by ho uspokojil. Už se chtěl zvednout, že si půjde zakouřit za bytovku a pohledem na zeleň v sousedních zahradách se zbaví toho, co do jeho mozku nepatří, když ticho místnosti zpřetrhalo zazvonění mobilu. Na rozsvíceném displeji bylo číslo, o němž netušil, komu by mohlo patřit. Po krátkém zaváhání hovor vzal. „Ano?“
            „Kde zůstala máma?“ zazněla chvatně vyřčená otázka a Doubravovi chvíli trvalo, než si uvědomil, komu patří ten chraplavý a svým způsobem nesmělý hlas. Téměř současně mu blikla vzpomínka, že už jednou si s ním Jenda takhle krutě zažertoval.
            „Podruhé to už jako legrácka nefunguje,“ vyslovil nahlas.
            „Byla to tenkrát ode mne klukovina a omluvil jsem se ti… Máma se opravdu neobjevila. Čekali jsme ji v Londýně u autobusu, kterým měla přijet. Byl skoro hodinu zpožděný. Když dorazil, máma nikde. ‚Řidič nás informoval, že v Praze nenastoupila a její rezervované místo zůstalo prázdné.“ 
            „Třeba si chtěla pobyt v Praze o nějaký den prodloužit, když s touhle zemí definitivně skoncuje, jak se několikrát vyjádřila. Nemohu ti k tomu nic říct, zavezl jsem ji tady na nádraží, donesl její kufry do rychlíku na Prahu a popřál klidnou cestu.“
            „Copak jsi s ní nebyl na Florenci?“ Z otázky čišel údiv a současně i nedůvěra.
            „Nemohl jsem jet. V pátek jsem měl něco mimo město a nedalo se to odvolat, máma měla totiž přijet o čtrnáct dní později. Ale když už jsme u toho, Jendo, neměl jsem dojem, že by jí to nějak zvlášť vadilo.“ Spíše naopak, chtělo se mu připojit, ale ponechal si to pro sebe.
            „Mluvíš, jako by ti na mámě už nezáleželo. Nebylo mi po chuti, když se tady říkalo, že od tebe Můžeme očekávat každý podraz, ale jak se zdá…“ zaváhal.
            „Vsadím se, že jsou to Karlova slova.“
            „Už si nevzpomínám, kdo je vyslovil,“ mlžil.
            „Dovedu si představit, jaké teď vede řeči. A pokud jde o mámu, řekla mi tady hodně věcí, které jen tak nestrávím. Ale to je naše věc.“ Nemělo význam mu vysvětlovat, že jeho matka už dávno není tou ženou, se kterou jsem se před pěti lety seznámil, které se bezelstně otevřel, kvůli které ledacos překousl – pokud někdy vůbec taková byla. „Objeví se, nebo vám dá vědět, kde se zasekla,“ obrátil list, aby neutrousil něco z těch dnů, kdy Alice dělala všechno proto, aby mu ze života udělala peklo, až už hovořili o čemkoliv, všechno obracela proti němu.

            Rozpoložení, v němž rozhovor Doubravu zanechal, nabíralo obrátky. Domníval se, že odjezdem Alice s touto kapitolou svého života, která se tak či onak točila kolem ní, definitivně skoncoval, ale ta jizva, kterou v něm zanechala, jako by se znovu naplno rozevřela.

OHLASY:

Detektivní povídky Milana Duška
-Detektivky Milana Duška se obvykle odehrávají na blíže neurčeném místě na východě Čech a případy vyšetřuje policejní tým, který vede komisař Bém. Čtenář tedy může právem očekávat, že kniha Tuhá jako hašlerka bude stejná. Předpoklad je ale správný jen částečně.
-Nová Duškova kniha obsahuje deset povídek s detektivními zápletkami. Napovídá tomu název sbírky a zároveň první povídky, převzatý z hlášky muže, který narazil na mrtvolu ženy, kterou nalezl v už poněkud ztuhlém stavu. V této povídce ještě vyšetřuje komisař Bém a ostatní členové jeho týmu. Děj má poněkud jiný spád, než u rozsáhlých detektivek, což by se dalo předpokládat. Méně očekávané je, že autor rozehrává příběh pomalu, vyšetřování probíhá standardním tempem, konec je však náhlý, téměř překotný. Pokud si čtenář nedá pozor, ani se nenaděje, vrah je dopaden a povídka končí.
-Trochu jiný nádech má následující povídka Stopař v dešti. Nejde pouze o to, že komisaře Béma v ní nahradila komisařka Šlecherová, ale víc než k detektivce se blíží ke krátké próze s kriminální tématikou. Pachatel je známý a lov na něj také není příliš vzrušující. Podstatou povídky je spíš samotný čin a fatální neopatrnost oběti.
Příběhy se sbírky Tuhá jako hašlerka nestojí na sofistikovaně vypointovaných zápletkách. Jejich protagonisty jsou většinou lidé, kteří se řízením osudu nebo naivitou dostanou do problémů. V povídce Člověk není pták má Ilona Capoušková opravdu smůlu a za její smrtí stojí velmi smutný příběh, který se může odehrát kdekoliv a potkat kohokoliv. Tak se v povídkách Milana Duška odráží reálný život.
Trochu komplikovanější zápletku má povídka Hodiny planých iluzí, ale stále platí, že není zcela nereálná. Její obsah je poměrně emotivní, oběť zločinu umírá, aniž by se dozvěděla o skutečnostech, které mohly mít na její život velmi podstatný vliv.
Zápletku, kterou obvykle kriminální romány rozpracovávají na poměrně velké ploše, týkající se kompliců a tajných tipařů při velkých loupežích, použil Milan Dušek v povídce Ach, ty ženy. I v ní dojde na vraždu a zkušený čtenář detektivek si hned dá dohromady, že oba případy mají souvislost.
-Představa, že láska a touha po sexu patří pouze k mladším ročníkům, je poněkud nereálná a autor do své knihy neváhal zařadit i text s takovým tématem. Žena po šedesátce doplatí na svou důvěřivost člověku, který dal povídce název – Chlap s tváří baziliška.
-I v pozadí Případu Anička jsou komplikované milostné vztahy, stejně jako v následujícím příběhu Pohřešovaná. Právě tento cit často způsobí, že se nevinný člověk dostává do neřešitelné situace a do konfliktu se zákonem.
Povídka Těžká noc má ve sbírce trochu výjimečné postavení, nejde o vyšetřování konkrétního případu, ale o přepadení inspektorky Dudové a její přítelkyně Terezy. Povídka nekončí, zřejmě jde o fragment připravované detektivky, z níž jsme si měli možnost jinou část přečíst v letošním sborníku Střediska východočeských spisovatelů.
Sbírku uzavírá povídka Stěhováci, v níž jde „pouze“ o krádeže. Osoba nadutého poslance se postarala o oživení děje, autor na ní demonstruje svou nechuť k politikům, zneužívajícím své postavení.
-Milan Dušek se ve sbírce Tuhá jako hašlerka drží svého osvědčeného stylu i postav, které představil už ve svých předchozích knihách. Většinu případů nechává k řešení inspektoru Bémovi a jeho týmu, ti ani tentokrát nezklamou. A tak se čtenář, jako v každém pořádném kriminálním příběhu, dočká rozuzlení, i když v některých případech trochu překotně, jako kdyby řešení zločinu stálo poněkud stranou od zbytku děje. Je to však daň krátké formě, která nedovoluje bohatší rozvinutí děje. Povídky jsou ideální pro krátké chvíle odpočinku, nedovolujícího plné soustředění na složitější a delší text.

Jiří Lojín 

Zveřejněno na www.vaseliteratura.cz a v Kruhu 46 v prosinci 2016


V černém se může sejít i pestrá společnost. A nemusí se jednat o černé roucho. Nýbrž o černé činy. Společenské poměry se na nich podílejí stejně jako pokřivené charaktery a lidská malost, která dokáže být hodně velká. Nesnášenlivost, nevraživost, chamtivost, nepříhodná řešení svízelných životních krizí, lásky a nenávisti, to všechno jsou jedovaté květy, které rodí hořké plody. Vyšperkované vypjatými sexuálními vztahy a motivy jsou základním stavebním kamenem desatera kriminálních povídek Milana Duška, které pod názvem TUHÁ JAKO HAŠLERKA vydalo nakladatelství Oftis (2016, 152 str.) Stručně řečeno, je to menší kriminální dekameron. Bezděčně se vybavuje text písně slovutné trojice W + V + J: Jen zaváté stopy// starý klobouk ve křoví// nikdo nic nepochopí// nikdo se nic nedoví.

Spravedlnost bývá zobrazována se zavázanýma očima – v současnosti máme nejednou pocit, že je má zavázané hodně pevně – literatura však musí dodržovat řád, padni komu padni. Čtenáři dřívějších Duškových kriminálních románů s povídek se setkávají se známým kolektivem vyšetřovatelů, kteří se převážně pohybují ve vymezeném regionu, třebaže se tentokrát dějová linka protáhla i do vzdálenějších končin.

FRANTIŠEK UHER ( Kruh 46, 2016)

 


LISTOPAD 2015

Sborník_15

Středisko východočeských spisovatelů vydalo v listopadu 2015 sborník DVACET ŠEST VÝCHODOČESKÝCH AUTORŮ O ŽENÁCH A PRO ŽENY.
Lepená vazba, 282 str.
Sborník obsahuje prózu i poezii.

MILAN DUŠEK zde zveřejňuje novou povídku HODINY PLANÝCH ILUZÍ.

Spoluautoři: Zdeněk Bažant, Jana Bednářová, Eva Černošová, Václav Franc, Monika Hojná, Jiří Hrabinec, Petr Chvojka, Oldřich Karmazín. Věra Kopecká, Alena Kordíková, Josef Kouba, Josef Kraus, Miroslav Kubíček, Zdenka Líbalová, Marcella Marboe, Libuše Matysíková, Milan Dichter, Miroslav Skačání, Jan Stejskal, Libuše Šindlerová, Antonín Šlechta, Iva Tajovská, František Uher, Marta Urbanová, Jiřina Valachovičová.

 

Ukázka z úvodu povídky:

__Když začala být voda snesitelná, kočí Horák jednou i dvakrát v týdnu odbočil k rybníku za vsí, aby poskytl svým koním osvěžení po té dřině v lese při stahování balíků klád na návaly, odkud je těžká auta vozila na pilu k dalšímu zpracování. Kdyby pustil pár do rybníka, který je blíže k vesnici, někteří šťouralové by určitě spustili pokřik, že díky jeho nezodpovědnosti klesla kvalita vody a požadovali by, aby přijela kontrola z hygieny. Už tenhle kolotoč jednou absolvoval a pouze s odřenými zády se vyhnul pokutě, tak raději nepokoušel osud a toho půldruhého kilometru navíc skousl. Na Bahňák, jak tomuhle rybníku ve vsi pohrdavě říkali, zvláště ti mladší, téměř nikdo nechodil. Jen občas se tu setkal s nějakým turistou, který si odskočil ze své trasy, aby se v parném dni trochu osvěžil.
__Proto Horáka překvapilo, když na hřbetu neposedné kobylky Žanky a s valachem Plutem po boku sjel do vody, že na protějším travnatém břehu zaznamenal dívku, která nepochybně holdovala odpoledním paprskům přejícího slunce. Zastavil koně a nespustil z ní oči. Krásu je třeba obdivovat. I když má člověk jiné priority, když odvykl ženám a nehledal příležitost. Tak proč se najednou chovám jako hlupák: Proč neobjedu rybník jako pokaždé a nehledím si svého? vyčetl si v duchu.
__Když se náhle vzepřela pažemi, usedla, sáhla do tašky po svém boku a v ruce se jí objevila nějaká tuba, došlo mu, co bude následovat. Přihlížel mazání krémem proti účinkům slunce. Měla perfektní tělo a žluté dvoudílné bikinky velice úsporného střihu, které báječně kontrastovaly s čokoládově opálenou pokožkou, slámově žluté vlasy sepnuté v týlu. Na první pohled ji odhadl na osmnáct devatenáct.
__Konečně vrátila tubu do tašky, zadívala se k nim a v jejím obličeji se objevil úsměv. Pak dokonce zvedla ruku a zamávala jim. Nemohlo mu ujít, jak se jí při tom vypjala ňadra. Když pánbůh rozdával, byla si dvakrát, napadla ho průpovídka jeho nebožky babičky. Připadalo mu, že její tvář už někde viděl. Přemýšlel, kam ji zařadit. Místní rozhodně nebyla, ale o tom, že se v okolí vyzná, svědčilo, že rybník obešla podle lesa do míst, kde je přístup do vody mírnější a navíc písečný, všude jinde se šlape bahnem, než se dostanete do hloubky. Konečně si vzpomněl. Vnučka od staré Peškové z horního konce? Dříve ji ve vsi vídával každé léto. Pokud je to skutečně ona, stala se z ní pěkná ženská. Je zázrak, co s mladou tuctovou holkou provede několik let. Nahmátl valachovu ohlávku, patami pobídl kobylku a navedl koně k rákosí a podle něho se zvolna přibližovali k místu, kde dívka ležela. Snad dvacet metrů od dívky Žance přitáhl otěže.

 


LISTOPAD 2015

Velká vánice

V listopadu 2015 vyšel v nakladatelství Moravská Bastei MOBA v Brně v edici Původní česká detektivka
kriminální román VELKÁ VÁNICE.

Kniha je v pevné vazbě a má 344 str.

Anotace k obsahu knihy:

V lesní boudě je nalezena v kupce starého sena mladá, téměř nahá žena. Všechno nasvědčuje tomu, že byla přepadena a znásilněna. Z prstů rukou zůstaly jen krvavé pahýly, jako by pachatel chtěl znesnadnit její identifikaci. Po prvních výsleších se týmu kolem kriminálního komisaře Béma zdá, že se dostává na správnou stopu tohoto krutého zločinu. Vtom však v nedaleké vesnici začnou pohřešovat další ženu, která je brzy poté nalezena také mrtvá. Jedná se o náhodu, nebo je to dílo téhož pachatele? Ale jakou by mohly mít tyto vraždy souvislost?

Knížku MILANA DUŠKA je možné objednat telefonicky

na: 541 126 059 – 604 262 112

Elektronicky na:  moba@mobaknihy.cz

RECENZE:

Marta Urbanová: O velké vánici
Když jsem otevřela detektivku od Milana Duška Velká vánice, překvapilo mne poetické motto. Detektivka a poezie? Ty verše jsem si četla několikrát, šly do rýmů a moc nedávaly smysl. A podvědomě jsem je při četbě v knížce hledala. Někde v skrytu blikala jiskřička naděje, že možná vyvěrají z autorovy duše a tak ji provázejí.  A to se musí v příběhu projevit.
Kniha začíná retrospektivní kapitolou, která vás lapí a už nepustí. Příběh je zasazený do venkovského prostředí a nejedná se o jednoduché schéma, ale vrah je psychicky komplikovaná osobnost, která se domnívá, že má karty v ruce, karty k nimž přišel jako slepý k houslím, a nemůže jinak, než jít s nimi do hry. Do vysoké hry, jak se říká Va-bank.
Milovníci detektivek si smlsnou. Příběh je napínavý. S první vraždou hned od první stránky čtenář hledá vraha. Autor ho ale nevede jednoduchou zápletkou, drží mistrně červenou nit celou knihou, aniž čtenář tuší, zda je vrah jeden či několik. A jen náznakem čtenář vnímá, jak na chlapy působí erotika jednotlivých žen, jakou sílu má láska, jak ji někdy nelze jednoduše měnit jako kabát. V tom je ta pravá poezie.

Pan Dušek je podle mne mistr detektivky, velice pracovitý a hodný obdivu.  

České vraždění v detektivce Milana Duška

Ke kolika skutečným vraždám v naší společnosti ročně dochází, to si můžeme zhruba představit, pokud sledujeme sdělovací prostředky. Při jejich množství a snaze o zveřejnění jakékoliv senzace předpokládáme, že se o většině vražd dozvíme. Fantazie autorů detektivek ale čtenáři představuje jinou skutečnost, a pokud bychom dali na ně, museli bychom připustit, že Česká republika je již z velké části vyvražděna. Na své si krvežíznivý čtenář přijde i nové detektivce Milana Duška Velká vánice.

Příběh začíná nálezem mrtvoly mladé ženy, která, jak se brzy ukáže, byla znásilněna a po smrti zohavena. Vyšetřování se musí ujmout policejní oddělení, známé již z předchozích knih Milana Duška. Opět se můžeme setkat s komisařem Bémem, inspektorkou Dudovou a jinými policisty. Jména míst, v nichž se příběh odehrává, evokují představu zapadlého kraje s několika malými vesničkami či lépe řečeno samotami, kde bydlí pár lidí a těm každého večera dávají lišky dobrou noc. Přesto musejí policisté využít média, aby zjistili totožnost zavražděné. Dívka není poslední obětí, zdá se, že vesnicemi táhne sériový vrah a zanechává za sebou mrtvá těla a strach.

Detektivky Milana Duška charakterizuje především dobrá znalost skutečné policejní práce a střízlivý způsob vyprávění. Vyšetřování v jeho knihách je týmová práce a pomalé, téměř mravenčí shromažďování poznatků, z nichž se později postupně skládá mozaika případu. Čtenář tedy nemůže očekávat akční scény se střelbou ani to, že hlavní hrdina bude zjednávat průchod spravedlnosti prostřednictvím pádných úderů obrovské pěsti. Odměnou čtenáři, jenž se zřekne akce, bude pocit, že se nachází uprostřed skutečného vyšetřování. Zejména proto, že autor používá velmi úřední způsob vyjadřování, a to i na místech, kde by to potřeba nebylo. Proto se v knize nacházejí věty typu: 

Identifikace dopadla pozitivně a Lešikar u vozíku s tělem málem omdlel. [52]

V suché mluvě policejního protokolu je přirozené, že pokud někdo mrtvou dívku pozná, jde o pozitivní identifikaci, zvážíme-li však, že otec zrovna uviděl svou zavražděnou dceru, není toto spojení nejvhodnější.

Stejně jako v předchozích knihách, ve Velké vánici vystupuje poměrně hodně postav a žádná z nich se nedá označit za hlavní. To koresponduje s reálným způsobem práce policie, jak jsem již zmínil.  Tentokrát se však autor rozhodl víc přiblížit soukromý život některých členů týmu. Pokud se čtenář dozví něco z jejich minulosti, stávají se bližšími, lidštějšími a lépe zapamatovatelnými.

Knihy Milana Duška se dobře čtou, jsou srozumitelné a neobsahují scény, které svou nepravděpodobností vyvolávají shovívavý úsměv. Dějová linka je přímá, výjimku tvoří občasná vzpomínka některého z detektivů. Policisté nalézají vraha pomocí postupného shromažďování důkazů, náhody a geniální dedukce zde nemají místo. Čtenářsky nepohodlné jsou snad jen začátky kapitol, v nichž autor používá neutrální „on“ místo jména člověka, o kterém pojednává. Vzhledem k velkému počtu postav trvá delší dobu, než je možné se plně zorientovat. Velká vánice je kvalitně napsaná kniha s dobře zdůvodněnou zápletkou i rozuzlením, vystavěná na reálném základě. Přibližuje skutečnou práci policie včetně toho, že se při řešení hlavního případu setkávají i s jiným zločiny nebo třeba jen drobnými krádežemi, které se sice nedají s vraždou srovnat, ale musejí se také vyšetřit, aby mohl být pachatel případně potrestán. Kniha se svou přímočarostí hodí i pro vyplnění krátkých chvil odpočinku, děj se dobře pamatuje a není těžké se k němu vrátit a navázat.

-- Jiří Lojín --


Detektivní román Milan Duška VELKÁ VÁNICE (Moba 2015, 344 str.) navazuje řadou postav z týmu vyšetřovatelů i prostředím krajiny drsnějšího rázu a se svéráznými postavami na román Dáma na telefon. Konstrukce příběhu je protkána vědomím, že všechno souvisí se vším a nic se neděje zcela nepozorovaně. Jak je v detektivním příběhu zákonité, dějem prolínají současné události, negativní jevy převažují nad kladnými, počet záporných postav převyšuje kladné. Ten stín je žánrovou zákonitostí, neboť skromní, poctiví a slušní se dostávají do středu pozornosti pouze okrajově. A nejen v detektivkách. Tím se Duškův román posouvá do roviny obrazu a odrazu společenských apokalyps.

František Uher – Kruh 43 bulletin Střediska východočeských spisovatelů

BŘEZEN 2014

Dáma na telefon

V polovině měsíce března vyšel kriminální román
DÁMA NA TELEFON v nakladatelství 
Moravská Bastei  MOBA v Brně v edici Původní česká detektivka. Kniha je v pevné vazbě a má 311 str. 

Anotace k obsahu knihy:

Na počátku všeho je atraktivní žena v nejlepším věku, Květa Kovandová, manželka vysoce postaveného úředníka. Ta se tajně schází s movitými muži v hotelu Avion, kde společně povečeří a pak se odeberou na pokoj…
Zaběhnuté zvyky jsou však hrubě narušeny: v luxusní vile Kovandových je jedno ráno nalezen mrtvý osmnáctiletý mladík Jaromír. Je při tom zcela nahý. A navíc je synem samotného místostarosty Folprechta. Všem je brzy jasné, že přirozenou smrtí rozhodně nezemřel.
Místo činu a svědky si vezmou na starost kriminalisté se zkušeným komisařem Bémem v čele. Na první pohled jednoduchý případ se však mimořádně komplikuje.

Knížku je možné si objednat telefonicky na:  541 126 059 – 604 262 112

Elektronicky na:  moba@moba knihy.cz

OHLASY:

Pochopil jsem, že Ti na knize záleží – a není divu, myslím, že má pro Tebe zvlášť velký význam, protože v lecčems zdařile syntetizuje některé Tvé základní motivy /už ten titulní/. Rozhodně Ti tentokrát prospěla poměrně široká plocha, neboť Ti umožnila jednak zajímavě rozvíjet hlavní dějovou osnovu, jednak ji prohlubovat, včleňovat příběh do dobře prokresleného prostředí a přírodního rámce. Navíc jsem obzvlášť uvítal značně sytější charakterologii postav. A to na obou stranách. Padouši tady nejsou prvoplánovými figurami ani karikaturami, mají své zázemí a místy přinášejí i psychologičtější „vzhled“ do jejich myšlenkového zázemí. Zůstáváš sice věrný „kolektivnímu vyšetřování“, není tu hlavní hrdina-detektiv, ale po vzoru všelijakých těch „kriminálek“ zdařile odkrýváš i lidské zázemí a trable kriminalistů, jejich povahové stránky. Velice zručně také konstruuješ příběh, v němž se akční scény střídají s až drobnokresebným líčením vyšetřovacích postupů – a nikdy neztrácíš ze zřetele výrazné charakterologické detaily. Snad jsi jen mohl ještě víc pracovat s návratnými pasážemi, přibližujícími minulost některých postav. Při dodržování žánrových pravidel jsi napsal knížku závažnou, odkrývající „odvrácené stránky“ soudobé reality. Nepovrchně se dotýkáš řady neurologických bodů – a znáš je, to je patrné a zjevné, z autopsie. Nechci tady psát detailní recenzi, uvádím Ti jen několik okamžitých poznámek. Mile jsi mě překvapil, opravdu, tedy gratuluji

Doc. Jan Dvořák, spisovatel, literární a filmový kritik, čestný předseda Střediska východočeských spisovatelů v Pardubicích


Dáma na telefon se povedla, příběh je dost rozvětvený a oceňuji, že všechno do sebe pěkně zapadá, a je to také slušně a poutavě napsané. Žádná nuda. Klobouk dolů.

                                                 

PhDr. Lubomír Macháček, spisovatel z Pardubic


Drsný detektivní příběh z časů nedávno minulých, v nichž někteří lidé snadno podléhali naivní iluzi o bezbřehých možnostech, protože korupce a přesouvání peněz z veřejných kapes do kapes soukromých běžně zůstávaly zametány pod koberec, zpracoval Milan Dušek v románu DÁMA NA TELEFON (MOBA, 2014, 311 str.) Protagonisté na straně zákona jsou čtenářům většinou známí z předcházejících knih a řady povídek. Ti z opačného pólu společnosti vytvořili pouze zdánlivě kompaktní partu suverénně se pohybující v trestném území života. To ovšem platilo jen do doby, kdy se objevily první pukliny v soudržnosti a události dramatizuje první mrtvý. Podružná postava, spíš trapná postavička, jejíž smrt otevře stavidla. Svědkové nejsou žádoucí a orgány činné v trestném řízení strádají (jako v reálné praxi) nedostatečnými kompetencemi a nepříliš kvalitními personálními strukturami. Kdybychom se pokoušeli hledat obdobný půdorys událostí v  kriminálním literárním žánru, dospěli bychom patrně až k Hammettovi a jeho Rudé žni či Maltézskému sokolu. Samozřejmě ve výrazně skromnější české provenienci, bez  bombastického rozmachu zločinnosti. Dramatické události, různé expresivní formy násilí, erotické atributy a přestřelky korespondují s dnešním módním trendem příslušného žánru. A protože není radno naznačovat, zda pachatelem je zahradník či kuchařka, dopřejme rozšifrování příběhu čtenářům, kteří rozhodně nebudou nad knihou usínat nudit.                           
 
Recenze  Františka Uhra, spisovatele a básníka z Havlíčkova Brodu


Další v archivu

Informace o autorovi / Copyright © 2004 - 2016 / webmaster Miloslav Dušek
Všechny texty jsou chráneny Autorským zákonem c. 121/2000 Sb.
//Poslední aktualizace: 14/02/2017 16:26:39