Milan Dušek

autor detektivních románu a povídek

Menu: top1 Menu Menu
Životopis
Novinky
Tvorba
Fotogalerie
Fotky knížek
Archiv
Návštevní kniha
Kontakt
sef
Domů -Novinky

Červenec 2018

V červenci 2018 vydal MILAN DUŠEK v Moravské Bastei MOBĚ v Brně v edici Původní české detektivky MINULOSTI NEUTEČEŠ.  Je vázaná, rozsah 314 str.minulosti neutečeš

 

Zájemci si ji mohou objednat telefonicky na čísle 541 126 059, mobilem 604 262 112,nebo formou sms, e-mail moba@mobaknihy.cz; www.mobaknihy.cz

 

Stručná anotace:

Život krásné a mladé Veroniky se doslova obrátí vzhůru nohama, když při dopravní nehodě přijde o svého muže. Technici navíc zjistí, že s brzdným systémem jeho motocyklu někdo manipuloval. O případ se brzy začne zajímat kriminálka. Co po jejím manželovi zůstalo v zásuvce v ložnici a proč nikdo nevěděl, kam jezdí za prací? Navzdory nepříjemným otázkám chce Veronika začít nový život, stíny minulosti jsou však nemilosrdné…

 

Ukázka z 1. kapitoly

            Na chodníku před stavením stál na stojánku Matějíčkův motocykl. Tchán seděl na terase a sledoval ji upřeným pohledem. Kampal zase jede? Napadlo Veroniku, když procházela kolem červené Jawy 350 s prodlouženým sedadlem k domovním dveřím. Ne že by ji na tom nějak záleželo. Uvnitř uložila nákup, kam co patřilo. Vešla do světnice a Matějíček právě vešel z terasy. Znepokojil ji výraz v jeho obličeji.
            „To je dost, že jdeš. Volali policajti z Houkova…“
            „Něco jsme provedli?“ zavtipkovala, aby zakryla neklid, který se jí začal zmocňovat.
            „Fanda měl bouračku.“
            „Cože?“ dostala ze sebe. Dala si to dohromady s motocyklem. „Je zraněný?“ špitla.
            „Má to za sebou.“
            „Myslíte nějakou operaci v nemocnici?“
            „Byl tuhej na fleku.“
            „Ne!“ opustilo její ústa a měla pocit, že se pod ní podlaha zahoupala. Zeslábly jí nohy. Kdyby ji tchán pohotově nezachytil, nejspíš by se svalila. Když se vzpamatovala, došlo jí, , že ji Matějíček tiskne k sobě. Vyškubla se mu a o vratký půlkrok ustoupila. „To nemůže být pravda. Vždyť…“ umlkla. V tu chvíli z tchánova výrazu pochopila, že jde o skutečnost. Svěsila hlavu, vzlykla, slzy se jí vyhrnuly z očí.
            „Chtěj, abychom jeli rovnou do Újezda. Ustroj se na motorku.“ Když viděl, že se k ničemu nemá, dodal: „Bohužel se s tím nedá nic dělat.“ Uchopil ji za loket a dovedl až před pokoj, kde si v postýlce něco povídal malý Fanda.
            „Co s ním?“ hlesla.
„Napakuj mu, co je třeba. Vemem ho k Mařce, už jsem jí volal.“
            Připadala si jako probuzená z děsivého snu. Slzy jí samovolně kanuly po lících a ruce se chvěly, když chystala do tašky něco na převléknutí pro malého, skleničku se svač0inou. Suchou plínku a samozřejmě nesměla opomenout červené plechové autíčko. Nesla chlapce. Matějíček tašku. Ještě nikdy v chalupě přes silnici u Marie Vavřínové nebyla. Musela si přiznat, že je příjemně překvapená stavem její domácnosti, protože se po vsi říkalo, že si na pořádek příliš nepotrpí. Po svatbě se naplno soustředila na své těhotenství, po porodu na dítě, vlastně se s Vavřínovou dosud pouze zdravily. Až teď zjistila, že je úplně jiná než třeba její vlastní máma a že se nemusí obávat svěřit jí malého.
            „Pevně se mě chytni, ať tě někde neztratím,“ prohlásil Matějíček, když si pod bradou utáhla řemínek ochranné přilby. Našlápl a Veronika usedla za něho. Celou cestu do Houkova musela myslet na to, co pro ni manželova smrt znamená. Je z ní vdova a z jejího synka sirotek. Vůbec netušila, jak se s tím vypořádá.

            Vřítili se do města. Za benzinkou, na dohled podjezdu železniční tratě, Matějíček zabočil do vedlejší ulice a vzápětí přijížděli k dvoupatrové budově na nábřeží řeky. Zastavil kousek za autem v policejních barvách. Když Veronika seskočila na ztuhlé nohy, trochu se zamotala. Neobratně sundala ochrannou přilbu a nevěděla, co s ní.
            „Vem si ji s sebou,“ zabručel, zajistil motocykl, a aniž by se rozhlédl, přecházel vozovku ke vchodu do majestátní budovy. Ve druhé polovině haly začínaly chodby na obě strany, středem stoupalo široké schodiště do patra. Při levé straně byla prosklená recepce, odtud je pohledem sledoval starší policista. Když se nerozhodně rozhlíželi, gestem ruky je pozval k sobě. Matějíček mu začal vysvětlovat, že volali z policejní stanice v Houkově a sdělili mu, že jeho syn měl nehodu na motocyklu, kterou nepřežil, a přikázali, aby jeli na okresní ředitelství do Újezda.
            „Mám vás poznamenané. Hned si pro vás někdo přijde.“ Policista vyťukal několik číslic na panelu telefonu a se sluchátkem u ucha sklouzl očima po Veronice. On si snad myslí, že jsem Fandova matka, napadlo ji a chystala se promluvit, aby tu záležitost uvedla na správnou míru, ale policista už mluvil do telefonu: „Matějíčkovi z Šedivce jsou tady.“
            Ve chvíli, kdy jim policista vyslovil soustrast se skonem jejich syna, zprava k nim přicházel vysoký muž v policejní uniformě, na první pohled výrazně mladší než ten za sklem. Veronika využila toho, že mu Matějíček vykročil vstříc, a směrem k recepčnímu prohodila: „Aby bylo jasno, jsem manželka mrtvého.“
            „Poručík Charvát. Děkuji, že jste si udělali čas.“Oběma pevně stiskl ruku. Vybídl je, aby ho následovali, a zamířil do chodby, odkud se vynořil. Uvedl je do místnosti, kde byl pouze jeden stůl a několik židlí. „Tady budeme mít klid.“ Ověřil si jejich totožnost, vysvětlil jim, jak podle dosavadních zjištění k nehodě pravděpodobně došlo. František zřejmě jel nepřiměřenou rychlostí, a protože k ráno sprchlo, doplatil na vlhkou vozovku. Nezvládl zatáčku a narazil čelně do stromu za příkopem.
            „Celý on. Já mu pořád říkal, že na ten jeho riskantní způsob ježdění jednou doplatí,“ poznamenal k tomu Matějíček. Veronika k němu obrátila uslzené oči. Co to říká za nesmysly?
            „A jak dopadla motorka? Stála nas majlant. Koupil ji z druhý ruky za šestadvacet tisíc. Než se oženil. Pořád se v ní hrabal,“ pokračoval Matějíček, asi mu to v tu chvíli připadalo důležité.
            „Kawasaki 550 převzali technici. Nejspíš bude nějaký čas trvat, než ho kriminálka uvolní,“ pokračoval policista. „Je mi líto, ale týká se to i jeho osobních věcí a samozřejmě samotného těla. A teď vás odvezeme, abyste ho identifikovali, jak vyžadují předpisy,“ přidal vzápětí.

            Veronika byl ráda, že má márnici za sebou.
            Musela myslet na slova policisty. Nejen, když byla vzhůru. V noci se jí zdálo o Fandově nehodě. Stála přímo vedle něj. Ležel kus od motorky, kam ho odmrštil náraz, příšerně sténal, ale ona se nedokázala ani přiblížit, natož aby se mu pokusila pomoci. Probrala se celá propocená. Srdce jí bušilo, byla příšerně vyděšená. Nekonečně dlouho jí trvalo, než znovu usnula. V průběhu dne dokonce přemýšlela, jestli ten její strach nepramení z obavy, že ji obviní z podílu na manželově nehodě.  Proto musela stále něco dělat, aby si při práci dokázala uchovat alespoň trochu klidu a nepodlehla pocitu, že své rozpoložení nezvládne. Zkoumala sama sebe, jako by chtěla najít odpověď na otázku, co učinit se vzpomínkami, které se neočekávaně vynořily z podvědomí. Přestože se je snažila potlačit, byly tu vzápětí znovu. Sebevědomí jí stále častěji klesalo až k nule. Zvláště ten směr, kterým se její myšlenky ubíraly, ji šokoval. Jak dlouho vydrží bez mužského? Fanda v tomhle ohledu nebyl žádný zázrak, ale byl a časem by ho jistě ledacos naučila.

 

RECENZE

Rodinné drama z Újezdu

Zkušení policisté vědí, že existuje několik skutečně silných motivů k vraždě a jedním z nich jsou určitě rodinné vztahy. Vlastně to vědí všichni – informace o zločinech plní televizní zpravodajství, stránky tisku i prostor internetu. A kdo je sleduje a čte kriminální romány, stane se postupně velmi kvalifikovaným detektivem. Nová detektivka Milana Duška Minulosti neutečeš se rodinnými vztahy zabývá, i když motivů je v ní víc.

Děj je vedený dvěma dějovými liniemi, jedna se týká mladé ženy Veroniky Matějíčkové, druhá se zabývá vyšetřováním přepadení bank ve městech východních Čech. Kriminální prvky knihy se pak dále rozvíjejí a tým detektivů z Újezdu se musí potýkat i s vraždami. Avšak jak to v detektivkách bývá téměř pravidlem, vše souvisí se vším a cesty, které vedou k jednotlivým případům, se nutně musí v určitých bodech protnout.

Milan Dušek se ve svých detektivkách většinou primárně věnuje postupu vyšetřování a jeho výborná znalost reálných policejních postupů mu v tom velmi pomáhá. Často kombinuje hlavní případ s nějakým vedlejším, případně se zmínkami o reálných zločinech, o nich se čtenář může dozvědět z televize nebo jiných zpravodajských kanálů. Z tohoto hlediska můžeme považovat knihu Minulosti neutečeš za určitou výjimku.

Autorova pozornost se zaměřuje na postavu mladé Veroniky Matějíčkové, velmi pečlivě a citlivě vykresluje její postavu. A citlivost je v tomto případě klíčová, protože Veronika se rozhodně nenarodila na šťastné planetě. Nemůže si dovolit hroutit se z každé hlouposti, ale musí si umět nalézt způsob, jak žít v podmínkách, které jsou jí momentálně souzeny. Milan Dušek trefně popisuje její svatbu s Fandou Matějíčkem, nesoucí se v duchu vesnické omezenosti a alkoholu. Veroničina snaha poctivě dostát svému údělu je až dojemná. Stejně bezvýhradně se oddává novému vztahu po smrti svého manžela.

Veroničin příběh je tragický a má univerzální rysy antické tragédie. Tedy – nic nového pod sluncem, lidské osudy se od časů, kdy antická dramata vznikala, změnily jen málo. Jiný je jen způsob, jakým je autor sděluje svému čtenáři, posluchači a divákovi.

Kompozice knihy zůstává poměrně přímočará, obsahuje jen málo odboček nebo retrospektiv. Přesto má některé rysy románu. Vlastnímu vyšetřování se na více než třech stech stranách textu autor věnuje spíše okrajově, zachycuje život na současném malém městě a vesnici v prostředí obyčejných lidí, kteří sice mají své ambice, ale nejsou schopni je z různých důvodů realizovat. Pokud se chtějí posunout někam dál, brzdí je primárně jejich neschopnost stanovit si cíl, protože na něj ve své omezenosti nejsou schopni dohlédnout. To je případ podnikatele Pajchla, toužícího po úspěchu, který to zkouší svým osobitým buranským způsobem.

Děj knihy je srozumitelný i přes relativně komplikovaný děj, jen vyřešení nehody Fandy Matějíčka je ukryto někde mezi stránkami a může čtenáři uniknout. Textu by určitě prospělo, kdyby byly dialogy zbaveny přehnaně spisovných výrazů, i když tolik rušivé zase nejsou.

Celkově kniha působí velmi současným dojmem, přestože ji ještě můžeme řadit ke klasické české detektivce. I když v ní nejsou samoúčelné akční scény, autor do ní zařadil scénu zatýkání podezřelého policejním komandem a čtenář musí ocenit, že se nezvrhne v divokou honičku, ale je profesionálně zakončena. Milan Dušek se nerozpakuje zařadit ani erotické scény a dokáže je zpracovat výstižně, ale decentně. Přesun těžiště od pátrání k příběhu vedlejší postavy je rozhodně zajímavý a knihu určitě pozvedl.

Jiří Lojín  (www.vaseliteratura.cz
 

Minulosti neutečeš

            S jistou nadsázkou se traduje, že v dobré detektivce hned na první stránce přináší říční proud utonulého, buldozer odhaluje lidskou kostru, začíná sháňka po pohřešovaném nebo je nalezena oběť zlovolného řinu. Tak podleš zásady in medias res. Byl to tuším Williard Huntington Wright, značně suchopárný autor známý pod pseudonymem S.S. Van Dine, kdo v roce 1928, kdy docházelo k formování a masivnímu nástupu hodnotné detektivní a kriminální literatury suverénně stanovil Dvacet pravidel psaní detektivek, která později shovívavě a účelně rozmělnil méně dogmatický Ronald Knox. Vraťme se však k Wrightovi, který definoval jednu ze zásad slovy: Nesmí se vyskytovat láska. Jde o to dostat zločince za mříže, ne dostat tokající párek k oltáři.
Milan Dušek v románu MINULOSTI NEUTEČEŠ (Moba, 2018, 314 str.) dlouho inklinuje spíš k modelování drsněji pojatých milostných vztahů, odpovídajících současné realitě, pro navození patřičné atmosféry okořeněných tragickou dopravní nehodou. Poznamenejme, že v nešťastnou náhodu čtenář nevěří a očekává radikální zlom. Romantická loď s napnutými plachtami citových vznětů náhle ztroskotává pod náporem dramatických okamžiků. Zločinné atributy jako společenský problém mají navrch, stávají se základním stavebním kamenem děje a pozadí plné lásky i nenávisti se mění v kulisu lemující obzor událostí, ačkoliv stále vystrkuje růžky. Děj se často odehrává v prostředí blíže neurčené léčebny či nemocnice. Právě v těch pasážích je Dušek v líčení mezilidských vztahů nejsuverénnější a nejvěrohodnější. Jako katalyzátor vstupují do hry kriminalisté. Budiž Duškovi přiznáno ke cti, že jeho ochránci zákonů účelně reagují na počínání negativistických aktérů. Nerozmělňuje přirozený běh věcí nadbytečným pitváním soukromých záležitostí policistů, zločinci končí za mřížemi jak se sluší a patří, a oltář zůstává v nedohlednu. Některé intimní vztahy mezi aktéry docházejí nestandardních zvratů, ale budiž, život také není pouze vánkem nesené hebké peříčko.

František Uher (Z nových knih Kruh 53)


Duben 2018

Před a po zatmění

V závěru dubna 2018 vyšel v Oftisu v Ústí nad Orlicí kriminální román s názvem

PŘED A PO ZAZMÉNÍ.

Knížka je vázaná, rozsah 228 str.
Je ji možné objednat na E- shopu Oftisu v Ústí nad Orlicí.

 

Příběh je fikce, přestože se v mnoha směrech podobá reálné skutečnosti. Osoby, které v ději vystupují, jsou vymyšleny, ale místa, kde se odehrává, jsou skutečná, autorovi blízká, má je rád.

ANOTACE:

Hlavním motivem knihy je vražda Jakuba Coufala, starosty venkovského města Újezd. Dochází k tomu v době, kdy zveřejnil svoji kandidaturu na post senátora. Krátce poté je smrtelně zasažen kulkou neznámého střelce před budovou společnosti Rotace v podnikatelské zóně vytvořené z bývalých kasáren. Než se útvar přesunul jinam, Coufal svlékl uniformu důstojníka ČSLA a spolu jemu dosud podřízeným Hynkem Jedličkou založí Rotaci, stává se většinovým vlastníkem a současně starostou města. Pochopitelně využil svého vlivu a společnost dostala objekt v zóně ještě před vyhlášením konkurzu. Většina zaměstnanců Rotace jsou bývalí vojáci. Svoji úlohu zde sehrává mladý novinář Aleš Kučera, který ve svých článcích odkrývá nekalé praktiky místních funkcionářů. V průběhu pátrání po vrahovi, které provádí tým pod vedením kriminálního komisaře Josefa Béma, řeší i případy, které s jejich prioritním případem zdánlivě nesouvisejí.

OHLASY:

Jiří Faltus nazval kdysi svůj soubor aforismů „Obal prodává, obálka rozhoduje!“ Vzpomínka se zákonitě vybaví v paměti nad románem Milana Duška PŘED A PO ZATMĚNÍ (Oftis 2018, 231 str.).
Čtenáře detektivek zaujme vzhled knihy, v tom směru udělal Oftis terno. Každá doba něčím strádá. Ta součást, navzdory průzkumům veřejného mínění, trpí nedůvěrou k voleným orgánům (včetně regionálních a místních), problematickou legislativou, která skýtá ke zneužití přílišné pravomoci, nahrává korupci a klientelismu, postrádajíc bezprostřední kontrolní mechanismy. Daleko mají k občanům a svému skutečnému poslání vlivní jedinci zakuklení ve zdánlivé serióznosti, sdružující se v podivných podnikatelských aktivitách, nejednou spojeni profesními vazbami z minulosti. V praxi se pozvolna vytrácejí, vytlačují je drsnější mladí aligátoři, ale v literatuře budou patrně ještě dlouho čeřit kalné vody. Podstatou každé literární práce je konkrétní prostředí, pevná větev, na kterou autor naroubuje události. V tomto směru vstoupil Dušek na ožehavou půdu. Konstrukci děje potvrzuje odvěkou pravdu, že všechno souvisí se vším, jenom je třeba špendlíkem hledat, prstem hrabat, což činí jeho policejní tým. Právě do podhoubí nahnilého podnikatelského a úřednického prostředí situoval totiž Milan Dušek kriminální román, který v některých parametrech inklinuje ke kriticky pojatému románu společenskému. Čtenářskou soustředěnost na základní dějovou osu občas naruší příliš dlouhé odstavce věnované vedlejším událostem, časově korespondujícími s událostmi stěžejními. Připusťme, že to odpovídá realitě, při pátrání po vrahovi nelze opomíjet řádění kapesních zlodějíčků. Knihu nabitou atraktivními událostmi ovšem mohou čtenáři číst před zatměním i po něm.

František Uher

Kriminálka Újezd hlásí: vyřešeno

Vražda vlivného podnikatele a starosty v jedné osobě odstartuje celou řadu dalších událostí, které zaměstnávají vyšetřovatele městečka Újezd. Už na první pohled čtenář pozná, že příběhem se potáhnou motivy politiky, touhy po moci a penězích. Tak začíná detektivka Milana Duška Před a po zatmění.

Zkušený autor Milan Dušek vydal další knihu ze série detektivek, v níž hlavní roli hrají vyšetřovatelé Bém, Málek a Dudová. Podobně jako Vraždy v Midsomeru, zpochybňující možnost existence života v tomto místě, i série Duškových detektivek nastoluje otázku, zda v Újezdu ještě někdo žije, nebo se už všichni povraždili. Ale vážně, autor si vytvořil své vlastní místo, prostor, v němž se jeho detektivky odehrávají. Čtenář tak opakovaně vstupuje do známého prostředí a může se plně soustředit na děj.

Společnost Rotace, transformovaná z vojenské posádky, přijde jedním přesným výstřelem o svého většinového majitele. Kolem ní se všechno točí, z tohoto hlediska je její jméno zvoleno velmi trefně. Autor se od začátku netají tím, že v knize půjde zejména o vlastnictví lukrativní firmy. Ve městě se začínají objevovat podezřelí lidé, bezohlední násilníci. Dějí se však věci, které nelze jednoznačně připsat právě jim.

Kniha Před a po zatmění je klasická detektivka, nestojí na košatém ději s mnoha odbočkami a paralelními ději. Přímočarost a sevřenost je hlavním rysem Duškových detektivek. A nejen Duškových, v českém prostředí tento typ knih zůstal velmi populární, a to i v nelehké konkurenci mnohastránkových detektivních románů. Pokud už srovnáváme oba subžánry, je potřeba zmínit i šokující popisy zrůdných zločinů, používané zejména v severské krimi. Lehce přitvrdil i Milan Dušek, ale jde spíše o důsledek zvyšující se brutality zločinů v reálném světě.

Realita je dalším důležitým rysem detektivek z Újezdu. Žádný osamělý detektiv, pracující na vlastní pěst, ale dobře spolupracující skupina, využívající fungující organizaci policejního týmu. Hlavním hrdinou není omšelý alkoholik, ale úplně všední lidé. I když Milada Dudová zápasí se svou neujasněnou sexuální orientací, nejde o něco, co by čtenáře provokovalo.

V příběhu není nic, co by se nemohlo stát, o podobných případech se můžeme dočíst v novinách, na internetu, neustále se o nich hovoří v televizi. Milan Dušek je jen zobecnil, zařadil je do logického celku, aby měl příběh zajímavý děj. Text stojí především na dialozích, autor se příliš nezdržuje popisem marginálních situací či krás okolní krajiny, i když – jak název napovídá – je situován do období vzácného astronomického úkazu. Ten symbolicky dělí děj na dobu zločinů a jejich vyřešení.

Dialogy jsou svižné, nenudí, jediným záporem jsou občasné šroubované výrazy, kterými jsou postiženy prakticky všechny postavy. To je ale styl Milana Duška a jeho čtenáři už jsou na něj zvyklí.

Kniha Před a po zatmění je napsaná s nadhledem autorem, který má bohaté zkušenosti. I když by se mohlo zdát, že detektivky, odehrávající se ve stejných kulisách a se stejnými hrdiny, nemohou být ničím originální, jde o čtení, které ve volném čase člověk ocení jako dobrou relaxaci. K tomu přispívá nejen srozumitelnost a nekomplikovanost, ale i to, že není odtržené od reality.

Jiří Lojín


ÚVODNÍ KAPITOLA

Marie Jakubcová se v tu sobotu probudila s pocitem, že se něco stane. Něco, co se jí nějakým způsobem dotkne, co jí nepochybně ublíží. Strachem, jenž na ni v tu ranní chvíli padl jako tmavá, přilnavě neprodyšná deka, co člověku přistane na hlavě a nemůže se z ní vymotat, ať se snaží, jak chce, se jí udělalo špatně. Zhluboka nadechovala, ale žaludek jako by se jí zvedal až do krku. Trvalo dlouhé minuty, než se zbavila prvního návalu, ale i pak to zůstalo kdesi v podvědomí.
Ne, že by se jí to stalo poprvé.
Trpěla náhlými přívaly deprese ještě téměř půl roku po odchodu prvního manžela. Z pro ni nepochopitelných důvodů začal pít a ruku v ruce s tím přišla i jeho agresivita vůči její osobě. A den po dni narůstala, aniž by třeba jen tušila příčinu. Až ji jednou zbil tak, že skončila v nemocnici se třemi nalomenými žebry, četnými hematomy po celém těle, s nervovým šokem.
Nedokázala si srovnat v hlavě, co se to vlastně stalo a proč se to stalo.
Když se po několika dnech vrátila domů, manžela tam nezastihla. Na první pohled se v domku nic nezměnilo. V kuchyni plný dřez použitého nádobí, prázdná lednička, v koupelně špinavá vana a plný koš špinavého prádla pod umyvadlem. Čekala do noci, ale manžel se neobjevil.
Po ránu zazvonil policista, proč manžel nepřišel na předvolání. Teprve od něho se dozvěděla, že napadl několik lidí a ti na něj podali trestní oznámení.
Čekala zbytek dne, v noci ji vyburcovalo každé šustnutí.
Příští den chtěla v Penny zaplatit nákup kartou, ale pokladní ji zaskočila tvrzením, že byla platba odmítnuta. Zastavila se ve spořitelně a zjistila, že manžel vybral celé sporožiro. Do výplaty na poště si musela vypůjčit.
Přísloví, že čas zhojí všechny rány, zafungovalo i v jejím případě. Trvalo to sice déle, ale vyrovnala se s tím, dokonce si našla přítele.
S Václavem Jakubcem se znala už déle ze zaměstnání, často ji napadlo, proč její manžel není jako on. Před dvěma lety mu zemřela manželka a netajil, že už nechce být sám. Splňoval její představy a tak se dali dohromady.
Svatbu měli v době, kdy měl být její syn Pavel už doma, ale zatelefonoval, že mu do toho bohužel přišlo něco důležitého, co nestrpí odklad, a ještě nějaký ten den se musí zdržet. Jestli ji v tu dobu něco rozladilo, tak že nepřijel. Znovu se začala obávat, že se Pavel zapletl do něčeho špatného, co může mít vliv na jeho další život.
Náladu jí poněkud vylepšilo počasí.  Dopoledne bylo jasné, oknem z obývacího pokoje viděla slunce nad kopci za městem, vypadalo to na hezký den. Jenomže Marie měla před sebou návštěvu nemocnice, kde si Jakubce nechali, že provedou jakési testy, které si vyžádají pár dní jeho přítomnosti.
Když nastupovala do autobusu v Houkově, doufala, že všechna vyšetření dopadla dobře a manžel se jí brzy vrátí domů.
Bohužel ještě nic nevěděl, rozhodnutí snad prý padne v pondělí při velké vizitě.
V pokoji bylo šest lůžek, mimo spolupacientů i návštěvy, raději vyšly do parku před pavilonem, chvíli se procházeli, pak usedli na lavičku. Postřehla na Jakubcovi únavu, ale své znepokojení se snažila zaplašit hovorem. Ne, o své depresi po probuzení mu neřekla, mluvila o tom, co se v době jeho nepřítomnosti seběhlo na poště, pak o Pavlovi, který zavolal, že je v pořádku, práce u koní ho baví a začíná vydělávat. Vlastně o synovi nechtěla hovořit, Jakubec se zeptal.
Když opustila nemocnici, po obzoru pluly roztrhané mraky, ale paprskům slunce se zatím dařilo prorážet si mezi nimi cestu. Po příjezdu do Houkova se zastavila u spolupracovnice Jiřiny. Probraly spolu drby z pošty, pak i Jakubcovy zdravotní problémy, ráda si vyslechla ujištění, že pokud by to bylo skutečně vážné, už by ji doktoři jistě informovali. Jiřina se vyptávala na Pavla.
Během pobytu u ní dorazila do města bouřka. Nejdříve blesky třískaly do vrcholku blízkých kopců, poté se soustředily na město. Shůry se spustil prudký déšť, voda se valila ulicemi, kanály ji nestačily pohlcovat. Když se to utišilo, řekla, že raději půjde, co kdyby se bouřka vrátila.
„Tak zítra,“ rozloučila se, seběhla do přízemí panelového domu. Ulice byly ještě mokré, oblohu zakrývaly tmavé mraky, v nichž jako by dosud doznívaly elektrické výboje. V rozporu s tím, že vrcholilo léto, se ochladilo a navíc se předčasně šeřilo.
Marie byla oblečená jen lehce a tak přidala do kroku. Naštěstí neměla daleko. Po nábřeží minula most do centra, prošla ulicí obklopenou řadovými domky, jejich stál ve stráni, proti památné kapličce obrostlé letitými lipami, kousek za ni z cesty, která vedla kamsi do polí, odbočila mezi tújky, zakrývající poměrně rozlehlý dvorek.
Ve chvíli, kdy odemkla, zaznamenala za sebou nějaký zvuk, který tam evidentně nepatřil. Než stačila pootočit hlavu, někdo k ní odzadu přiskočil a silným, neurvalým stiskem paže přes její hruď si ji přitáhl ke svému tělu. Hrubá síla toho za ní ji doslova paralyzovala, nemohla popadnout dech. Mlčky ji vtlačil do haly, přikopl dveře, bezohledně ji přirazil ke stěně. Chystala se vykřiknout, ale pusu jí zakryla velká slapská dlaň. Ucpala jí i nos a značně znemožnila dýchání. Marie s něčím takovým nepočítala a tak se brzy začala dusit. Muž před ní měl přes hlavu tmavou kuklu s otvory pro oči a ústa.
„Špitni a bude to naposled!“ zavrčel.
Nemohla si dělat iluze, že by šlo o nějaký hloupý žert, a ani ji nenapadlo, že by se pokusila proti němu něco podniknout.
Konečně dlaň opustila její ústa a mohla hltavě nadechnout. Do pachu jeho potu se mísila slabší vůně vody po holení.
„Neubližujte mi,“ vychraptěla. Bylo jí jasné, že znásilnění není to nejhorší, co by ji mohlo potkat.
            „Záleží na tobě, jak budeš spolupracovat.“
            „V čem? Co vlastně po mně chcete?“
            „Kde je tvůj kluk?!“
            „Manžel se má doma objevit každou chvilku…“ Vůbec netušila, proč tohle vyslovila. Když to bylo venku, zalekla se, že to bude považovat za vyhrůžku.
            Maskovaný chlap se zachechtal.
            „Nedělej ze mě vola, ženská. Od rána tě mám v merku, tvůj mužskej se nehnul ze špitálu… Legrácky vynech a spusť! Něco jsem se tě ptal…“
            „Nemám tušení, kde je syn. Někde si shání práci. Ještě se neozval,“ soukala ze sebe a překotně přemítala, jaký může mít důvod k zájmu o Pavla. „Proč ho hledáte?“ přinutila se k otázce.
            „Moje věc a tvoje nejmenší starost!“
             „Kdyby zavolal, můžu mu říct, že jste ho sháněl, když mi povíte jméno…“
            „Myslíš si, že seš chytrá? Že ti naletím na takovej blábol?“
            „Ale já…“
            „Už toho mám dost!“ zasyčel a rozmáchl se pravačkou. Bolest ji oslepila, vyhrkly jí slzy.
            „Opravdu nevím,“ zkusila znovu sotva se zmátožila.
            „Sakra! Nesnaž se mně namlouvat, že se ti mazánek nepochlubil, kam se zašil,“
            Když mlčela, dostala další ránu, vzápětí cítila, jak jí z rozbitého rtu vytryskla krev. Navíc jí stiskl krk a znovu přiškrtil. Zachrčela. V tu chvíli si myslela, že jde o poslední vteřiny jejího života. Rozbolela se jí hlava.
            „Tak mluv, ženská, nebo se vážně naseru, a předvedu ti svůj rejstřík mučení. Při něm vykecáš i co nevíš.“
            „Dělá v lese. S párem koní,“ protlačila obolavělým hrdlem
            „Kde?!“ sykl a sevřel jí rameno, jako by jí chtěl rozdrtit kloub. Bolest jí vystřelila do těla, způsobila další příval slz.
            „Někde u Červené. Přesně to nevím. Věřte mi.“ Cítila, jak jí kloužou slzy po tvářích. Celá se chvěla.
            „Jestli ho nenajdu, vrátím se a pak poznáš, jak umím bejt zlej. Se mnou si nezahrávej!“ Zapřel dlaně o její ramena a prudce do ní strčil. Ztratila rovnováhu, nezabránila pádu. Týlem hlavy se udeřila do dlaždic, setmělo se jí před očima, ztratila vědomí.
            Když se probrala, chvíli jí trvalo, než si vybavila, co se jí přihodilo. Vzpomínka jí připadala jako děsivý sen. Měla pocit, že snad nemá na těle místo, kde by necítila bolest. Vzepřela se chabými pažemi, zvedla třeštící hlavu. Posadila se, zkusila pohnout jednou, pak i druhou nohou. Naštěstí reagovaly.
            Mohla jsem dopadnout i hůř! napadlo ji.
            Venku se znovu rozpršelo. Stále větší a těžší kapky ťapkaly po střeše, jako by zkoušely, co plech vydrží, vzápětí nápor vyvrcholil. Hluk, že by jeden ohluchl. Jako by té vody nespadlo už dost.
            Marie Jakubcová liják nevnímala. S pomocí stěny se nejistě zvedla, narovnala se v zádech, ale měla vratké nohy. Změnou polohy se jí zamotala hlava, znovu se musela přidržet stěny. Podle ní se došourala do koupelny. Trvalo to celou věčnost.
            Přidržovala se umyvadla a šplíchala si hrstě vody na obličej.
            Pak se podívala do zrcadla. Její vzezření i vyděsilo. Vlasy měl zcuchané a slepené, nejspíš krví z nějaké rány na hlavě. Na levé lícní kosti měla nefialovou modřinu, oko podlité krví, natržený ret, když se ho dotkla, zasténala, přestože to učinila opatrně.
            Vklopýtala do obýváku, klesla na pohovku, schoulila se k opěradlu. Chvíli jí stačilo, že přežila, ale postupně se dostavil pocit, že by to tomu brutálnímu surovci nemělo jen tak projít. K tomu odhodlání přispělo, když si vzpomněla, na co se jí vyptával. Chvíli přemítala, co může mít její syn společného s tímhle násilníkem. Nabízelo se jí hodně možností, ale ničemu z toho nemohla uvěřit.
            Nakonec zůstala děsivá myšlenka, že Pavlovi nejspíš hrozí nebezpečí.
            Ještě pár minut váhala, pak se sháněla po mobilu. Po zmateném a proto dlouhém hledání našla přístroj v kabelce na podlaze v hale, kde ji upustila, když s ní ten zakuklenec smýkl dovnitř. Mobil byl naštěstí v pořádku.
            Nejdříve zavřela domovní dveře, zamkla a zajistila je závorou. Potlačila prvotní myšlenku, že by měla nejdříve zavolat na 158 a roztřesenými prsty vyťukala číslo, které jí před čtrnácti dny uložil do paměti přístroje syn.


Další v archivu

 

Informace o autorovi / Copyright © 2004 - 2018 / webmaster Miloslav Dušek
Všechny texty jsou chráneny Autorským zákonem c. 121/2000 Sb.
//Poslední aktualizace: 31/10/2018 19:51:07