Obsah Nahá pravda.
Děj románu zasahuje až do závěru druhé světové války, ale hlavně se soustřeďuje na období před a po obsazení Československa vojsky Waršavské smlouvy v roce 1968. Pokračuje až do převratového roku 1989. V podstatě jde o zápas jedince s mašinérií státní moci. Autor ukazuje, jak se s ním moc dokáže vypořádat, pokud přestane šlapat v řadě, stručně řečeno: když odmítne poslušnost.
Milan Dušek
Vybrané kapitoly z Nahé pravdy.
Až na ty rozporuplné myšlenky, co se mu honily hlavou, si připadal v pořádku. Horečka ustoupila, zbyly po ní pouze rozpukané rty. Poprvé snědl všechno, co mu přinesli, a pak s nebývalým zájmem zkoumal pohledem nemocniční pokoj. Ležel v něm sám. Zbývající dvě lůžka byla zastlaná a pečlivě uhlazená, jako by se jich žádný pacient dlouho nedotkl.
Náhle se ve dveřích objevila sestřička a oznámila mu, že má návštěvu.
Anděla! blesklo mu hlavou. Hrdlo se mu zatáhlo, srdce zabušilo o poznání rychleji, jako by ho cítil až v krku.
"Buď pozdraven," zvesela zvolal příchozí.
"Vy?" Nepodařilo se mu skrýt zklamání.
"Já. A mrzí mě, že u tebe postrádám jakékoliv nadšení. Poslechni, že jsi místo mne očekával nějakou fešandu?"
"Sedněte." Přemohl se.
"Díky." Odhrnul přikrývku na sousedním lůžku, hýžděmi spočinul na jeho okraji a mlčel, jako by mu poskytoval čas, aby se vzpamatoval.
"Nic tam nebylo," zabručel, aby to už měl za sebou.
"A jseš si tím úplně jistý?" Návštěvník na něj zíral, jako by neměl v úmyslu uvěřit.
Nepovažoval za nutné odpovědět. Od chvíle, kdy se probral, na tohle setkání čekal a obával se ho.
"Jen klid. Snažte se upamatovat na každou maličkost." Návštěvník přešel ke strohému vykání. "Hlavně potřebujeme vědět, odkud na vás vystřelili."
"Opravdu nevím. A ve dne v noci na to myslím," procedil přes zuby. "Vůbec si to nedokážu vysvětlit. Dvakrát jsem obešel celou úžlabinu. Nejméně deset minut pozoroval okolí skrýše. A přeci mám pocit, že museli být velice blízko."
"Tak vidíte. Možná jste střelce i spatřil. Jenom si to nyní nemůžete vybavit."
"Měli jste tam jít se psem," dostal ze sebe, jako by mu v krku vězel knedlík.
"Bohužel máme své směrnice. A ty něco takového nepřipouštějí." Jak promnul prsty, v kloubech mu zalupalo. Ruce měl velké, jako by se celý život oháněl lopatou.
"Nakonec mi vyčtete, že jsem použil zbraň, abych někoho přivolal a nezůstal tam ležet bradou vzhůru!" zareagoval a znělo to až agresivně.
"Ale ne," pravil návštěvník a uhnul očima, ve kterých se možná mihl střípek chlapského porozumění.
Skoro se zastyděl.
"Promiňte," vymáčkl ze sebe rozpačitě. "Asi mi už tenhle špitál leze na mozek. Největší vztek mám samozřejmě na sebe. Vždyť jsem do té léčky vlezl jako nějaký zelenáč."
Návštěvník náhle začal pospíchat.
"Pusť to z hlavy," zatykal mu znovu. "A brzy se uzdrav," popřál. Přátelsky mu stiskl ruku a opustil pokoj.
Evžen Kodet si zákonitě vybavil, jak tam s nimi byl poprvé.
Slunce v barvě přezrálého pomeranče sklouzlo za Velkou Mokrou a okolní lesy ztmavly. Pootočil hlavu a zadíval se na své dva společníky v maskovacích oděvech bez hodnostního označení, s břichy přelitými přes uvolněné opasky. Asi před hodinou spolykali housky proložené šunkou a sýrem a oddali se rozjímání se spuštěnými víčky. Funěli jako o půlnoci. Spánek na čerstvém povětří jim nezáviděl, ale už měl dost vlastní nečinnosti. Víc než pět hodin civí do průsmyku se špinavými ostrůvky zledovatělého sněhu a v hlavě přemílá všelijaké nesmysly, zatímco na jednotce má povinnosti, které bude muset dohnat na úkor svého volného času. A ke všemu vyloženě spoléhají na to, že bdí!
Jenomže každá trpělivost má své meze!
Vydržel sedět ještě celých deset minut, než popadl samopal, který měl šikmo přes kolena, a vyskočil, aby si rozhýbal ztuhlé nohy.
"Copak?" zařízlo se mu do zad.
Pootočil se a zíral do ústí hlavně. Dokončil obrat a zkřížil zrak s Vítem, čtyřicátníkem s postavou zápasníka polotěžké váhy a reflexy, které by mu mohl závidět leckterý pistolník z bájného divokého západu.
"Za půl hodiny bude tma."
"A co?" zabručel druhý. Říkal si Olda a na rozdílů od staršího Víta nebyl skoupý na slovo.
"Je mou povinností upozornit vás, že musíme k drátům dorazit před setměním."
"Musíme, jo?" Olda se pobaveně ušklíbl. "Moc dobře víme, co si můžeme dovolit, a co ne."
A toho, co vám není dovoleno, je bezpochyby jen minimálně! pomyslel si Kodet. Probuzený adrenalin mu nejdřív nabídl podrážděnost. Vyhrkl, aby mu vysvětlili, jaký význam má, že tam budou trčet dál, i když vědí, že jejich člověk za tmy určitě nedorazí.
Jeho otázku přešli mlčením. Blahobytně zívali a nahlas se dohadovali, co asi mohlo způsobit, že se jejich muž neobjevil, jak s ním měli dohodnuto. Pouze zmeškal? Nebo se na druhé straně něčím prozradil a byli tu zbytečně?
Kodet jim naslouchal a nebyl si docela jistý, zda ho schválně neprovokují. Pak si raději namluvil, že jednají bezděčně, ze zvyku, který už asi zakořenil v jejich elitní branži. Zády se opřel o kmen smrku, z krabičky vylovil poslední cigaretu. Vykouřil víc než obvykle!
Když konečně sestupovali pěšinou, mlčky ho následovali, ale často se zastavovali a naslouchali do houstnoucího šera, jako by stále ještě zvažovali, zda se přece jen do průsmyku nemají vrátit.
Za pár dní se určitě přihrnou znovu! uvědomil si Kodet nedaleko zátarasu. Rázem měl po náladě. Ne, že by je vyloženě nesnášel. Jejich přítomnost chápal jako nutné zlo. Rozčilovalo ho, že jakmile se ohlásili, všechno ostatní muselo jít stranou!
U odklopeného víka kufru bílého moskviče s pražskou espézetkou se převlékali do civilních oděvů a bavili se o jakési hospodě kdesi poblíž Plzně. Kodeta napadlo, že o nich ví velmi málo. Vlastně pouze znal jejich křestní jména, pokud byla skutečně pravá. A věděl, že jsou ze Správy. Vyhýbali se všem debatám, které neměly přímý vztah k jejich výletům do průsmyku.
Sotva Vít rozjel auto, Olda se k němu obrátil a dával mu instrukce.
"Může se tady objevit zejtra, nebo i pozejtří, jo? Jestli ti odpoví správným heslem, okamžitě brnkni majorovi na prapor, ten potřebný zařídí, jo? A hlavně ho netahej na rotu, jo?"
"Copak sloužím první rok?" odsekl Kodet.
"Nech ho sedět někde před technickým zabezpečením. Nejlíp v křoví, aby ho vojclové neokukovali, jo?" pokračoval Olda na stejnou notu. Kodetovi už s tím svým jo šel na nervy. Proto se zeptal, co když se ten chlap vůbec neukáže.
"Hele, nemaluj čerta na zeď, jo?" zamračil se Olda. "Jistě už potřebuje prachy. Ale pro každý případ. Kdyby nepřišel, v pátek si tam vyšlápneš, jo? Samosebou sám, jo?"
Kodet mohl namítnout, že je to v naprostém rozporu se služebním předpisem, ale včas mu došlo, že by se tím jen ztrapnil. Určitě mají požehnání z nejvyšších míst. A major ho důrazně upozornil, aby se jich na nic nevyptával a splnil všechno, oč ho požádají.
"Výsledek toho pátku mám taky ohlásit majorovi?" zeptal se, když vystupoval u odbočky k Mýtině.
"Zapaluje ti to, nadporučíku." Olda se ušklíbl a napřáhl ruku. "Měj se tady dobře, jo?"
"Vám tohle jistě nemusím přát..." oplatil mu jedovatost. Konečky prstů se dotkl štítku čepice a vykročil k nedaleké jednotce.
Stanovené dva dny očekával, zda hlídka z pozorovatelny Lom oznámí výskyt neznámé osoby před zátarasem, ale nic se nedělo. Když se pak vydal splnit úkol, v lese místy dosud ležel sníh, vanul chladný vítr a porosty na úbočích hraničních hor každou chvíli kropily spršky ledového deště. Podstatně se ochladilo.
Ukryl se v mlází na svahu Malé Mokré a dalekohledem pozoroval strakaté propadliště průsmyku, protější stráň, pozvolně stoupající k Velké Mokré, a zvlášť bedlivě nevelkou paseku při úpatí, posetou mnoha pařezy, obemknutými prstenci okoralého sněhu. Nikde nezaznamenal podezřelý pohyb. Přesto neriskoval a k cíli se přibližoval obezřetně, s připraveným samopalem, přichystán na nejhorší.
Naposled se ostražitě rozhlédl a v hlubokém předklonu ruku vsunul do uměle rozšířené prohlubně mezi kořeny.
Skrýš byla prázdná.
Už se napřimoval, když kdesi za ním třeskla rána a téměř současně ho cosi prudce udeřilo do zad, žhavě proniklo do jeho těla. Polekaně vyjekl a mechanicky rozpřáhl paže, jako by se něčeho chtěl zachytit a aspoň zpomalit svůj pád. Samosebou nic nenahmátl a tak nezadržitelně klesal na pařez. Po tvrdém dopadu se mu setmělo v očích a ztratil vědomí.
Když se probral, zjistil, že má značně omezenou možnost pohybu. Ruce i nohy ho neposlouchaly jak by si přál. V hlavě mu hučelo, jako by se v ní rojily vyplašené včely. Zaléval ho studený pot, s obrovskou námahou lapal po vzduchu.
Přepadl ho úděsný pocit. že se udusí.
Kdo? Proč? S jakým úmyslem? Zákeřný střelec utekl, nebo se k němu přibližuje? A co když jich je víc?
Teprve v souvislosti s těmito otázkami si vzpomněl na zbraň. V pouzdru na opasku měl pistoli, ale na ní ležel. Navíc se mu v jeho situaci zdála nepoužitelná.
Samopal po chvíli objevil kousek od pařezu. Vylétl mu z ruky v okamžiku zásahu.
Bez něj nemám šanci!
Zaťal zuby a bez ohledu na bolest, která neustále sílila a hrozila ochromit celé tělo, se centimetr po centimetru posunoval k okraji pařezu.
Byla to celá věčnost, než se konečky prstů dotkl chladné pažby. Než zbraň uchopil tak, jak potřeboval. Oběma rukama.
"Kde jste? Vylezte! Ukažte se, sakra!" chrčel vztekle a uvnitř prsou mu bobtnal tupý přetlak, jako by už na samém okraji ničivé exploze. Dech mu ztěžkl, kvapem ubývalo sil. Ze všeho nejvíc se obával, že znovu omdlí.
A tenhle živočišný strach ho postrčil k myšlence, že musí přivolat pomoc.
Mozek měl v pořádku, ale tělo jako z olova, nedokázalo ihned vykonat, co si usmyslel.
Pokud nevystřelí aspoň krátkou dávku, mohou se ho zmocnit ti, kteří ho zranili! Nikdy nikomu by už nevysvětlil, že se v jejich moci ocitl bez vlastního přičinění. Stal by se zběhem a vlastizrádcem...Nebo tu vykrvácím protože pár hodin potrvá, než ho na Mýtině začnou postrádat. A Viktor bohužel ví jen to, že prolezl podchodem u pozorovatelny Lom.
Pokoušel se o obrat na levý bok, aby si mohl podepřít zbraň. Dlouho to vypadalo beznadějně. Dokonce už to chtěl i vzdát, ale zatvrzelost nakonec přinesla kýžený výsledek.
Sípavě dýchal, zalykal se vlastními zvratky. Rozbouřená krev mu bušila ve spáncích, slzy se mu samovolně draly zpod víček.
Vzpamatuj se, jde ti o život!
Silou vůle otevřel oči a v zorném úhlu zakaleného zraku zakmitaly špice smrků vysokého lesa. Konečně se mu toporným prstem podařilo nahmátnout spoušť. K pohyblivému nebi vzlétl roj bzučících čmeláků.
Zpětný ráz mu z ochabujících paží vyrval samopal.
V euforii, která se ho po těch výstřelech zmocnila. se domníval, že nebude problém zbraň znovu uchopit. Ale jak se dostal do vratké polohy, hlava se mu zatočila. Topasově zbarvená zem se pod ním zahoupala a stáhla ho na sebe jako nedočkavá milenka.
------
S téměř dvouhodinovým zpožděním Kodet dorazil k budově krajské správy a pochopitelně už nezastihl nikoho, kdo by mohl vyřídit jeho záležitost. Mladý dozorčí kamsi zatelefonoval, pak mu vysvětlil, jak se tam dostane.
Přešel rušnou křižovatku, odbočil do tiché ulice. Za plotem z železných prutů s hrozivě naježenými hroty, ze shluku stromů vykukovala vilka s členitou střechou. Představil se do mikrofonu ve sloupku branky. Po několika minutách se na dlaždicovém chodníku objevil tlouštík v barevné košili s vyhrnutými rukávy a světlých plátěných kalhotách s vymačkanými koleny. Už z dálky mu připadal povědomý.
"Nazdárek." Jarda Kacálek se zakřenil, napřáhl k němu ruku s kotvou vytetovanou u zápěstí. Býval hubený jako lunt, nyní mohl sloužit jako reklama české kuchyně.
"Ahoj,. Netušil jsem, že jsi u esenbáků," dostal ze sebe Kodet.
"Tak nějak to bude. Dej si pohov, u nás si na vopičky nepotrpíme. Když dežurnej voznámil, koho posílá, zdráhal jsem se uvěřit vlastním ušiskám. Poď na mý prsa, kámoši tolikrát voplakanej," řečnil, jak si ho pamatoval.
Šel za ním a vybavil si, jak mu Jarda tehdy pomohl překonat šok z prvního střetu s poručíkem Moravcem. Zabručel, aby oficíra nebral úplně vážně a na autě mu dal loknout rumu z placatice, kterou propašoval i přes přísnou kontrolu v přijímači. Kodrcali se po hrbolaté polní cestě a roztřepenými otvory v plachtě zírali na akátové hájky, které obklopovala mlha a sluneční paprsky se od ní odrážely jako od neprodyšné stěny. Zastavili před bránou nějakého zámku. Obklopoval ho rozsáhlý park s letitými listnáči, obehnaný vysokou kamennou zdí.
Kacálek ho zavedl do pokoje v patře, aby se dal do pořádku po dlouhé cestě vlakem, a vymínil si, že spolu někam zajdou na večeři.
Kodet pak čekal v jeho kanceláři, než cosi zařídí, a bavil se nahlížením do obdélníkového zrcátka, zvenčí upevněného na parapetu okna. Odrážel se v něm chodník před vilkou a téměř celý pruh zahrady u plotu. Povšiml si i nenápadné kamery v protějším rohu. Mířila přímo na něj a brzy z ní byl dost nesvůj.
"Jarouši, k čemu tu máš očko?" zeptal se, když kancelář opouštěli.
Kacálek předstíral, že otázku přeslechl. Promluvil až venku před brankou.
"Hluchej nejsem, kámoši. Ale tam," kývl k vilce, "i stěny maj ušiska."
"K čemu taková opatření v obyčejné ubytovně?"
"Někoho vobčas přivezou na pokec. Hele, raděj se na tyhle věci nevyptávej. V týhle branži je lepší nevidět a neslyšet. Pak ti je skoro fajn."
Na přechodu přes vozovku je obklopili chodci, kteří rovněž čekali na zelenou.
"Evžo, jestlipak vzpomínáš na první velkej projev Malýho piva?" Kacálek si dal ruce v bok a napodobil postoj jejich tehdejšího velitele čety. "Vojáci, jmenuju se poručík Moravec. Nestrpím lajdáctví, nemilosrdně trestám nekázeň. Na tomhle místě vám garantuju, že z vás vycepuju nejlepší četu výcvikovýho střediska. Zatím vypadáte moc bídně. Jako by jste zrovna utekli z hrobníkovy lopaty. Proto nařizuju: Veškerý přesuny poklusem. S okamžitou platností!"
"Skvěle ho předvádíš." Kodet Kacálka táhl na druhou stranu. Na rozdíl od něj byl v uniformě.
"Vojnu jsme měli jako řemen, ale zásluhou toho se z nás stali chlapi, jak moc rád básnil politruk," prohlásil Kacálek v restauraci. Zhruba věděl, proč Kodeta přeložili, a on před ním netajil, do jakého rozpoložení ho vynucený odchod ze Šumavy dostal.
"Hecovat tě nemíním, kámoši, ale to, co ti tady přichystali, zvládneš levačkou a pravačkou se budeš škrábat na zádech. Možná namítneš, žes ještě nic takovýho nedělal. Ale kdopak dnes dělá to, čemu vopravdu hoví? Hlavní je, že jsme zapálený pro společnou věc. Nekoukej nalevo, ani napravo, vykašli se na city, skoč do toho rovnejma nohama. Když jsme dokázali pochopit, vo co kráčelo Malýmu pivu, už pro nás neexistujou nepřekonatelný překážky. Pamatuješ, jak Moravec připích na stojan pro boj zblízka ten plakát s břichatým imperialistou? Po překážkový nás honil i pětkrát denně. Von snad musel mít smlouvu s tiskárnou."
"O Moravcovi raději pomlč, Jarouši. Plánovitě mě ničil, hajzl. A ke všemu jsem musel uklízet tu jeho špeluňku v podkroví. Po ránu se mi žaludek obracel naruby. Nemohl jsem si srovnat v hlavě, že v takovém bordelu žije důstojník, který má plnou pusu socialistické morálky."
"Tys byl vždycky děsnej naivka, kámoši." Kacálek uchopil sklenku s koňakem ze slunné Arménie. "Na zdravíčko! Všecko ostatní je v našich možnostech. Pokud jde vo mně, akorát jednou jsem mu skočil na špek. Při jednom vystupování z náklaďáku jsem botkou flinty třísknul vo zem a bylo za to pět vokruhů kolem parku. S maskou na ksichtu. Tohle bych mu ještě vodpustil. Nakrklo mě, když mě drapnul za pazouru a napůl slepýho a přidušenýho mě zkoušel, jestli umím počítat do pěti."
"Na tohle si vzpomínám," Kodet se zasmál. "Sledoval jsem vaši rozmluvu oknem. Chvilku to vypadalo, že ho láskyplně obejmeš."
"Málem tenkrát dostal po papuli. Napařil mně vokruh navíc, abych prej příště vodpověděl celou větou."
"V jistých věcech byl Moravec puntičkář. Hlavně, když šlo o tu soutěž o nejlepší četu střediska."
"Náramná byla korunovace." Kacálek se zašklebil.
Rázem měli před očima honosnou kamennou budovu divadla a trpasličího poručíka Moravce, vyšňořeného jako na svatbu. A slyšeli jeho dojímavou řeč: Vojáci, do začátku představení zbývají celé dvě hodiny. Doufám, že oceníte moji velkomyslnost a využijete svého prvního volna k pečlivé prohlídce místních pamětihodností.
Když pak na intimně osvětleném jevišti hrdina vyznával lásku rudovlásce s vydatně našminkovaným obličejem a pažemi složenými na bujných ňadrech, ozvalo se z publika hlasité dávení. Vzápětí někdo podrážděně zakřičel, že trvá na zaplacení účtu z čistírny. Osočený vojín blekotal, že pil pouze desítku a že přece nemůže za to, co ty patoky, které vydávají za pivo, způsobily v jeho útrobách, oslabených vojenskou stravou. Na scéně rozcuchaná herečka vztekem vibrujícím hlasem oznámila, že v tak nechutném prostředí odmítá hrát, a strhla si paruku. Řady pod ní ožily, sál zašuměl smíchem. Pár lidí dokonce i zatleskalo. Ale pak se vzpamatovalo několik kulturních sucharů a požadovali, aby zasáhli pořadatelé a výtržníky ve vojenských uniformách vyvedli z divadla. Teprve, když se nad hledištěm rozzářily křišťálové lustry, probral se Malé pivo. Sotva pochopil situaci, vyskočil na nohy a zahulákal jako na cvičáku: Četo, vztyk! Četo, poklusem za mnou! - Uprostřed dlážděného dvora brigády jim nemohl přijít na jméno: Vy nejste vojáci, ale banda nevzdělanců! Hulvátů! Ožralů! Vagabundů! Komu je to k smíchu, mizerové? Kdybych se nebál, že vás někde ukamenujou, hnal bych vás až do střediska před čumákem vétřiesky!
"Událost v tom divadle," Kacálek přerušil jejich zasnění, "byla názorným příkladem toho, jak se nevyplácí mít nějaký ideály. Malý pivo doplatil na svůj slabej vokamžik. Myslel jsem si, že z toho bude mít mindráky, ale von se votřepal a nic. Kdoví, jestli už dnes nejni generálem."
"Anebo se někde ohání lopatou." Kodet se ušklíbl. "Stačí si vybavit, jak nás štval přes louky a pole na střelnici. Tam, abychom dobře stříleli, zpátky, protože jsme nesplnili jeho naděje."
"Moc jsem si voblíbil to plížení rybníčkem pod zámkem. Někde v lázních by ses musel plácnout přes kapsu, aby ti vyrobili takovej fešáckej zábal," chechtal se Kacálek, když opouštěli restauraci. Venku Kodetovi sevřel loket. "Ale teď zase chvíli vážně, kámoši. Přiznejme si, že to jejich rasování úplně marný nebylo. Kdoví, jestli bysme bez toho drilu, dovedli žít tenhle podělanej život."
Než Kodet stačil poznamenat, že na sobě nepozoruje žádný kladný vliv výcviku poručíka Moravce, Kacálka zaujala reklama kina.
DNEŠNÍ PROGRAM: AUTOBUS SMRTI. RUMUNSKÝ DOBRODRUŽNÝ FILM O NESMÍRNĚ ODVÁŽNÝCH POLICISTECH.
"Po takovejch představeních by měli vracet vlezný. Nejnapínavější vokamžik filmu: mezi navoko pochrupující vrahouny se připlete ukecanej cikán. Čmajzne jednomu rabijátovi zpod kabátu plátěnej pytlík a hrne se dopředu, aby šofér vokamžitě zastavil. Ten dupne na brzdy. Cikán vyskočí z autobusu a..."
"Do smrti si žije jako cikánský baron."
"Kam tě vede slepá vášeň, kámoši. V pytlíku byl přece vodjištěnej granát. Vodjištěnej... Chápeš? Naštěstí byl cikán filuta. Mrsknul to čertovo vejce do řeky a plácnul sebou na břicho. Dole děsný peklo. Lítaly balvany i ryby... Ale to ještě nebylo všecko. Do autobusu vtrhli nesmlouvaví vochránci zákona a udělali pořádek. Děsnej nervák, co ti mám povídat. Tátové bledli závistí, mámy ronily slzy a děcka..." Kacálek otráveně mávl rukou. "Těm dneska nejni vůbec nic svatý. Řehot na plný pecky."
"Takových filmů dnes je."
"Ale proč? Někdo řekne, že se to prostě nepovedlo. Já bych takovýhle umělce z fleku zavíral do báně. Za státní prachy z nás dělaj pitomce."
Když v Kacálkových slovech zazněl tón, který Kodet neznal, jako by se v něm cosi ostražitě naježilo. Snad byl i rád, když utrousil, že má ještě nějaké povinnosti. A aby určitě zavolal, až se zase objeví v Hradci.
Kodet zalehl a jeho myšlenky se zcela zákonitě zatoulaly do doby, kdy byl ve výcvikovém středisku na pomezí Slovenska a Moravy. Tamní pobyt mu poskytl nepřeberné množství někdy až otřesných zážitků. Jeho konflikty s vojenským prostředím narůstaly a vyvrcholily v jednom nedělním dopoledni před místním kostelem, kde si svobodník Pastucha, občanským povoláním mazač výhybek u ČSD, usmyslel, že babkám v černých šátcích a bachratých sukních stejné barvy, které mířily na bohoslužbu, předvede jejich náboženství. - Plyn! zaječel tenkým hláskem homosexuála a sotva si navlékli masky, honil četu kolem návsi. Přihlížející ženy se křižovaly a kdoví, co se jim honilo hlavou.
Kodet se nevzbouřil proto, že by mu Pastuchovo počínání připadalo hříšné, měl o víře v nadpozemskou bytost své mínění. Prostě mu došel dech a přestal vidět. Strhl si lícnici masky a lačně nadechl čerstvý vzduch. Svobodník, možná v domnění, že se pokusí navázat nedovolený styk s civilním obyvatelstvem a případně vyzradí nějaké vojenské tajemství, k němu přiběhl s úmyslem ho ukáznit. Kodet odklopil bodák, pušku uchopil oběma rukama a předvedl ukázkový výpad vpřed, jak se to naučil pro boj s nepřítelem zblízka. Naštěstí Pastucha nepatřil k hrdinům oněch časů a vycouval z jeho dosahu.
Kodet očekával přísný trest, ale poručík Moravec netoužil po publicitě toho druhu.
Dva dny poté, co Kodet přestal krmit vepře v přidruženém hospodářství a vrátili mu opasek, museli nastoupit na nádvoří zámku. Důstojníci kolem nich kroužili a ostřížím zrakem pročesávali řady, jako by něco či někoho hledali. Z terasy bouřil podplukovníkův baryton, že jim nepomohou žádné stížnosti, protože socialistická vlast potřebuje správně zakalené ochránce.
Tenkrát se definitivně rozhodl, že se přihlásí do vojenské školy a stane se důstojníkem, aby dokázal, že to jde i jinak, než na vlastní kůži poznal v Moravském Jánu. Později však často míval pochyby, zda si vybral tu správnou cestu, jestli místo toho neměl podat trestní oznámení pro snižování lidské důstojnosti, vždyť tam s nimi zacházeli hůř než se zvířaty.
------
"Náčelník se za vás zaručil," zabručel podporučík a ani se nesnažil předstírat, co si o takto získaném kuponu myslí.
"Pokud jde o mne, žádnou velkou radost z toho nemám. Soukromě bych si auto nekoupil, i kdyby mi ho nabízeli s padesátiprocentní slevou," ujistil Kodet dopraváka.
Ale už příští týden vlastnictví kuponu ocenil. Jezdil na výcvik mimo Újezd autobusem, ale přeprava dvou bedniček ostrých ručních granátů v hromadném dopravním prostředku samosebou nepřipadala v úvahu. Spoléhal na pyrotechnika z krajské správy, ale jeho vozidlo vyhlížel marně. Musel majora požádat, aby mu podepsal jízdu moskvičem.
Naložil bedničky do auta a vyrazil k Jindrovu.
Jen vstoupil do služebny obvodního oddělení, mladý příslušník mu podal sluchátko. Volal Pokora, zda by neměl výcvik odložit na jiný termín. Pyrotechnika na poslední chvíli odvolali k likvidaci nevybuchlé letecké pumy z války kdesi v Polabinách.
"Nějak to zvládnu." Vrátil sluchátko na vidlici přístroje. Mladík mu sdělil, že ho už všichni čekají ve staré cihelně a začal vysvětlovat, jak se tam dostane.
"Strážmistře," pousmál se Kodet, "v Jindrově jsem vyrůstal. Jestlipak víte, kdo v cihelně byl národním správcem po revoluci?"
"Bohužel. Před měsícem mě sem přeložili z Rychnova."
"Legendární hokejový brankař Bóža Modrý."
Strážmistr škubl rameny. Kodet vyšel ven k autu. Za jízdy vzpomínal na den, kdy před školou zastavilo několik autobusů a ty je dopravily do Likova. Přijel opožděný mezinárodní rychlík a v něm i mistři světa. Na hlavách měli čepičky v národních barvách a mávali. Oni provolávali slávu vítězům a samozřejmě netušili, že ti ve vlaku jsou předurčeni k zapomnění.
K autu přiběhl zadýchaný Blahovec a vyčetl mu, že čekají už nejméně hodinu.
"Co je pouhá hodinka proti věčnosti?" Kodet otevřel zadní dvířka. "Nechte je vyložit. Ale ať s tím zacházejí solidně. Nejsou to jogurty."
"Vím, co je v programu!" dotčeně odsekl Blahovec.
Kodet se ušklíbl a vykročil k místu, kde povlával potrhaný praporek. Tohle snad není pravda! pomyslil si, když stanul nad nevelkým okopem. Výdřeva byla na první pohled prohnilá, po stranách značně narušená, dole se leskla kaluž.
"Spustíme to, nadporučíku?" zavolal Blahovec.
Kodet vyčkal, až k němu dojde.
"Poručíku, když jsem vám minulý týden vysvětloval, jak máte připravit prostor pro házení granátů, všechno vám bylo naprosto jasné. Nebo jste to aspoň tvrdil. Podívejte se, v jakém stavu je okop. Pár chlapů se v něm vystřídá a ze dna bude močál. Nemohu být spokojen ani s prostorem, kde granáty budou dopadat. Výslovně jsem vás upozornil, abyste nechal posekat trávu."
"Těžko na cvičišti, lehko v boji," zachechtal se.
"Tady končí veškerá legrace, poručíku. Co když některý granát nevybuchne? Cihelna není uzavřený prostor. Dnes tu jsme my, zítra sem mohou přijít děti."
"Máte pravdu, ale..." Blahovec se zadíval na pokuřující příslušníky a obličej se mu zachmuřil. "Kdybych poslal chlapy na trávu, kdo by zbyl do ulic?"
"Za tu hodinu, co jste čekali, bych louku posekal sám. A vy tu máte ke třicítce mužských."
"Usvědčil jste mě," přiznal neochotně. "Fofrem někoho pošlu pro kosu."
"Už není čas. Nechte je nastoupit."
"A vy odpoledne poběžíte k okresnímu, že Blahovec nesplnil vaše požadavky... Beztak ještě nedorazil pyrotechnik."
"Objeví se později. Začneme bez něj."
Kodet přihlížel, jak Blahovec svolává příslušníky, a napadlo ho: copak mu ten praporčík neřekl, že při noční kontrole prohlížel jeho samopal? Kdyby to věděl, choval by se takhle suverénně? Vzhledem k jeho věku se mu to nebude říkat lehce, ale vyhnout se tomu nemůže, aby si poručík nemyslel, že se ho třeba obává.
Blahovec vyslal dva strážné, aby zabezpečili přístupy k vytěženému prostoru cihelny. Ostatní odvedl k začátku aleje, pozvolně stoupající k Zámeckému vrchu.
Vrátil se ke Kodetovi s přilbou na hlavě a granátem v ruce. Seskočil do okopu a podjely mu nohy. Přilba ho třískla do kořene nosu. Zaklel a volnou rukou se zachytl chatrné výdřevy. Hlína se proudem sypala do kaluže.
Cosi zamumlal a vzteklým pohybem pravačky odhodil granát. Jak se přikrčil, ramenem se opřel o stěnu okopu a znovu ji narušil.
U Kodeta se střídali příslušníci. Když vylézali z okopu, přidušeně nadávali. Vyřiďte si to se svým zapomnětlivým náčelníkem, chtělo se Kodetovi pokaždé poznamenat, ale mlčel, věděl, že část viny padá i na něho, když házení z takového okopu dovolil. Některým vytkl špatný směr hodu, jiným musel připomenout, aby se lépe kryli před střepinami, ale vcelku byl spokojen, očekával větší problémy.
Po kratší přestávce, vynucené výměnou strážných, se k okopu dostavil zavalitý podpraporčík menší postavy, s brunátným obličejem a značně nejistýma očima. Přilba mu neustále klouzala do týla, přešlapoval a přendával granát z ruky do ruky, jako by ho pálil.
"Nadporučíku, já... Co kdybyste ho mrsknul za mne?" vysoukal ze sebe. "Víte, já jdu s podzimem do penze a chtěl bych se jí dočkat ve zdraví."
"Lituju. Utáhněte si řemínek přilby a opatrně slezte ke mně."
"V tom případě mě máte na svědomí," zakňoural s nešťastným výrazem v kulatém obličeji. Položil granát na zem a cukal přezkou pod bradou. Pak sklouzl do okopu jako pytel brambor. Sprška bláta stříkla Kodetovi až do tváře. Otřel se a současně mu došlo, že toho nešiku musí hlídat víc než jiné.
"Granát připravit!" zavelel.
"Já vás varoval, nadporučíku." Podpraporčík se zadíval na černý váleček ve své dlani, ale k ničemu se neměl.
"Vy jste levák?"
"Ne. Pročpak?"
"Že granát držíte v levé ruce."
"Aha," hlesl, ale to bylo znovu všechno.
"Člověče, nedělejte ze sebe kašpara. Uchopte granát do pravé ruky. Prsty přes pásku... Správně. A teď dvěma prsty levé ruky zachytněte kroužek. Přetočte ho. Trhněte k sobě. Výborně. A teď ho hodíte... Granát!"
Značně pobledlý podpraporčík poklesl v kolenou a zřejmě v obavě, aby nezavadil o výdřevu, granát odmrštil podivným pohybem paže vzhůru. Ke všemu se pak napřímil, aby sledoval, kam granát dopadne.
"K zemi!" zařval Kodet a když podpraporčík nereagoval, přiskočil k němu a strhl ho na dno okopu. Sotva sebou plácli do blátivé břečky, kousek od nich zabouřila mohutná detonace. Střepiny nad nimi bzučely jako rozlícení čmeláci, pršela na ně hlína smísená s potrhanou trávou.
Ještě dost ohlušen se Kodet zvedl. V prvním okamžiku ho napadlo, že granát spadne zpátky do okopu a oba skončí přinejlepším v nemocnici. Tlouštík u jeho blátem obalených kanad zaskuhral, jestli už může vstát. Kodet se sehnul, popadl ho za klopy maskovací blůzy a vyzvedl ho na nohy.
"Ksakru, co jste to vyváděl?"
"Nevím. Kdybyste mě zabil, nevím. Drapnul jsem za to ouško a najednou jako bych měl před očima tmu. Hlavně, že už to mám za sebou."
"Nemáte. Hned teď si zajdete pro druhý granát. A cestou žádné hlouposti."
Podpraporčík se chystal cosi namítnout, ale Kodet se k němu otočil zády. Nesmí podlehnout soucitu! Ten člověk se jednou může ocitnout v situaci, kdy bude muset granát použít. Tahle bázlivost by ho mohla zahubit.
Při opakovaném pokusu se podpraporčík choval o poznání srdnatěji. Kodet přesto bedlivě sledoval každý jeho pohyb. Po odhodu granátu se tlouštík nemotorně přikrčil. Výbuchu se nedočkali. Podpraporčík to ve svém rozrušení ani nezaznamenal. Křenil se jako uličník, kterému se podařilo přelstít učitele.
"Díky, nadporučíku. Pomohl jste mi překonat strach. Od dneška hodím granátem, kdy si vzpomenete. Věříte mi?" žvatlal šťastně.
"O tohle přece šlo." Kodet mu pomohl z okopu a vzkázal po něm Blahovcovi, aby k němu ihned přišel. Pak si zapálil cigaretu a upřel oči do prostoru, kde většina granátů vybuchovala. Usoudil, že podpraporčíkův bude blíž. Podle předpisu měl okamžitě přerušit házení a čekat na pyrotechnika. Jenomže to by tu taky mohli trčet do večera!
"Z Vrbky jsem chlapa neudělal za celejch pět let, co v Jindrově náčelníkuju, a vy ho chcete změnit za pár minut," spustil výsměšným tónem Blahovec. "A kde máte, herdek, toho pyrotechnika? Jebete mě kvůli trošce trávy a sám..."
"Najdu si ho!" procedil přes zuby Kodet a špičkou boty rozmázl nedopalek.
"Mrzí vás život? Jestli pro ten granát půjdete, ohlásím okresnímu, že... Herdek, nemáte právo takhle zbůhdarma hazardovat se životem."
"O váš život přece nejde! Zalezte do okopu a nevystrkujte hlavu."
Blahovec cosi zavrčel, ale podřídil se.
Jen počkej, až si tě podám za ten rozkvetlý vývrt hlavně! Až ti vysvětlím, co znamená osobní příklad podřízeným, letělo hlavou Kodetovi.
Stará tráva prorůstala novou, byly v ní klacky a kameny, krtince i myšiny. Kam se zakutálelo to čertovo vejce? Krok za krokem zkoumal porost, přerušovaný vypálenými kruhy. Kdyby se mu granát povedlo najít, vyhnul by se telefonování na krajskou správu. Pokora by mu samozřejmě vyčetl, že měl velké oči. A Uherek... Tomu by se taková událost velmi hodila. Hned by ji využil ve svůj prospěch, snažil by se ho úplně znemožnit.
Konečně v trávě zaznamenal cosi podstatně tmavšího, co tvarem připomínalo granát. V duchu zajásal, ale bylo mu jasné, že samotným nálezem jeho potíže ještě neskončily.
Zapálil si další cigaretu a v podřepu zkoumal polohu granátu. Páska mu připadala dost povolená, ale zůstala pod pojistkou. Podpraporčík ji zřejmě dostatečně nevytrhl a proto se za letu neodmotala.
Ale co když jde o optický klam? Pak by postačil docela nepatrný pohyb a jehla ihned docvakne!
Pyrotechnik nevybuchlé granáty likviduje náložkou. Tu on nemá. Co kdyby poodešel, vytáhl pistoli a... Nesmysl! Než by stačil zalehnout, střepiny by ho dostihly.
Mohl by ho zlikvidovat druhým granátem. Ale ani to nezajišťuje stoprocentní výsledek. Navíc je tu riziko, že dojde ke změně polohy granátu.
Kodet odhodil zbytek cigarety. Natáhl ruku kupředu a prsty semkl kolem lesklého pásku. Klid! Nepospíchat! Kdyby měl granát explodovat, už by se tak stalo.
Čelo mu orosily kapičky ledového potu. Studené vlhko pocítil i v podpažích, na zádech a břichu. S granátem v ruce se pomalu zvedal. Hlavně nesmí zakopnout! Kdyby došlo k výbuchu, doktoři by ho jen s velkými potížemi dávali dohromady.
Když mu k okopu zbývaly asi dva metry, pootočil se, mávl paží a pak skočil. Jen tvrdě přistál vedle Blahovce, už kdesi pod svahem zahřměla mocná exploze.
"Herdek, vy ale máte nervy," vychraptěl uznale poručík.
"Zdání klame," vymáčkl ze sebe Kodet. Cigareta mu z roztřesených prstů vyklouzla. Když se pro ni toporně sklonil, přišlápl ji do bláta na dně okopu. "Sakra! Byla poslední," zabručel naštvaně.
"Kuřte z mých." Blahovec mu nabídl z krabičky. Po chvíli prohodil: "Poslechněte, nadporučíku, co se vám nezdálo na mém automatu?"
"Hlaveň."
"Jo...? A co kdybyste si kontrolu příležitostně zopakoval?"
Ten vývrt už hladký nebude nikdy, měl vyslovit, ale nechtělo mu to z úst.
------
V autě si Kodet rozložil mapu na kolena, aby se alespoň trochu zorientoval, než dá povel k odjezdu.
"Trefíme i bez ní." Krátce ostříhaný dopravák za volantem se ušklíbl. Kodet si ho pamatoval ze sobotních dopolední, věnovaných tělesné zdatnosti. Pokud běhali kolečka po dráze stadiónu, držel se až vzadu a vypadal na umření. Jak mezi ně vhodil míč, jako by s ním začali šít čerti.
"Jde o pracovní mapu, strážmistře." Kodet se pootočil k těm dvěma na zadním sedadle. Byli ve stáří řidiče. Jeden ho vezl k zásahu na náměstí při pouti, druhý patřil k nejlepším střelcům ze samopalu škorpión, ale marně ho přesvědčoval, aby vyzkoušel štěstí při nějaké střelecké soutěži.
"Přiznám se vám, že mám jen mlhavou představu o tom, co nás očekává. Pojedeme okolo sovětských jednotek a jistě budeme potkávat jejich vozidla a hlídky. Pravděpodobně si nás i skontrolují. Zachovejte klid. Neprovokujte a nedejte se vyprovokovat. Kdo se na to necítí, raději hned vystupte. Nemusí nás být plné auto."
"Za co nás máte?" ohradil se dost pobouřeně řidič.
"Na nás je spoleh. A jsme rádi, že se konečně něco děje," ozvalo se vzadu.
"Výborně. A teď k naší trase. Pojedeme Leningradskou na státovku. Kolem textilky na výpadovku z města. Do Skalky a dál na Jindrov. Zpátky to vezmeme přes Dýmov. Pokud není žádná otázka... Kupředu!"
Nápad, vytvořit skupinu, která by v určitých časových intervalech projížděla městem a případně i celým okresem, vznikl v Kodetově hlavě při zpáteční cestě od barikády s obrazem Jana Žižky z Trocnova. Major sice nejdřív vyjádřil obavu, nebudou-li takové jízdy považovány za provokaci, ale poté uznal, že Sověti si hlídek v modrých uniformách zatím nevšímají, a že tato skutečnost jim k podobné činnosti dává šanci. Když měli uhnout doleva k viaduktu, majora zaujalo shromáždění lidí před Avionem. Poručil Kodetovi, aby zaparkoval u řeznictví. Sotva je dav před hotelem vzal na vědomí, rozhostilo se ticho. Lidé se před nimi mlčky rozestupovali, vznikla ulička a na jejím konci byl stolek. Určitě nějaká rezoluce! blesklo hlavou Kodetovi.
Uherkovi to došlo až uprostřed davu. Zastavil se, nerozhodně přešlápl z nohy na nohu. Mezi lidmi to zašumělo. Kodeta napadlo, jestli by majora neměl postrčit. Uherek naštěstí pochopil sám, že mu už nic jiného nezbývá. Obrýlený pán s vizáží středoškolského profesora k nim posunul list papíru s natištěným textem. JSME ROZHOŘČENI, četl Kodet přes Uherkovo rameno. VSTUP VOJSK NA ÚZEMÍ ČSSR JE POPŘENÍM MEZINÁRODNÍHO PRÁVA. ŽÁDÁME, ABY... Uherek v prstech mačkal tužku a nemohl se rozhodnout.
"Koho nevidím? Zdravím vás, soudruzi z Veřejné bezpečnosti," objevil se vedle nich rozesmátý Pulpán. Obřadně a teatrálně jim tiskl ruku, předváděl se, jako by někde tušil televizní kameru.
"Vy tu jste taky, soudruhu vedoucí tajemníku?" zamumlal Uherek a snažil se tužku předat Pulpánovi, jako by z úcty k jeho postavení, ve skutečnosti chtěl získat odklad pro sebe.
"Nedejte se vyrušit, náčelníku, já podepsal už na náměstí. Svým podpisem prokážete, že Veřejná bezpečnost je na straně progresivních sil této společnosti... Přátelé," Pulpán se obrátil k davu, který začal provolávat slávu Veřejné bezpečnosti, "neklesejte na mysli. Celý civilizovaný svět je s námi. Po zásluze odsoudí tenhle barbarský čin jako akt naprosté zvůle a arogance. Znásilnění slabšího silnějším. Přijde čas a dostane se nám zasloužené satisfakce."
Uherek rezoluci podepsal, ale v autě pak vypadal sklesle a přešla ho chuť pokračovat v projížďce městem. Bylo na něm vidět, že si není jistý, zda se zachoval správně. Jestli se nedopustil osudové chyby, kterou už nebude mít možnost ničím smazat. Asi za půl hodiny obdržel zprávu o koloně sovětských nákladních automobilů, která dorazila k barikádě od celnice. Auta obklopili rozhorlení občané a rozmlouvali s osádkami tak dlouho, až se kolona obrátila a vracela se k hranicím. Neprojeli u nás, projedou jinde! myslel si Kodet, ale na Uherka tahle zvěst o snadném vítězství učinkovala jako povzbuzující injekce, znovu ho postavila na nohy. Zavolal si Kodeta do své kanceláře, dostrkal ho k nástěnné mapě okresu.
"Ty skupiny zorganizuješ hned dvě. Jednu povedeš ty, druhou Kozel. Pokud budeš venku, Kozel zůstane v pohotovosti v budově a nevyjede dřív, než se vrátíš," rozhodl. Hned zvedl telefon a nařídil vedoucímu dopravky, aby dal k dispozici dvě spolehlivá vozidla a ze svého stavu vyčlenil šest mladších policistů pro zvláštní úkoly. Uherkova náhlá velkorysost byla nesporným svědectvím toho, že znovu uvěřil ve svoji svatozář.
Za lesem se vynořilo pole se žlutými stuhami slámy po kombajnech. Na strništi stály nepřehledné řady vysokých šedých stanů. Za nimi tanky, transportéry, auta i tahače s děly.
"Jde z nich strach," hlesl řidič a chystal se přidupnout plynový pedál, ale Kodet se dotkl jeho ruky na volantu.
"Klid. Jeď co nejpomaleji, ať si je dobře prohlédneme."
Strniště bylo rozježděné vojenskou technikou. Vzadu kouřily polní kuchyně. Při nich postávaly zástupy vojáků s jídelními miskami.
"Zabydlujou se. Bylo by zajímavé vědět, co jim napovídali, než je k nám poslali."
"Dostali rozkaz a o něm se u nich nediskutuje. Zatím je jasno pouze v jedné věci: za vpád na naše území nemohou tihle na poli," zachmuřeně prohlásil Kodet.
Asfaltka vedla kolem přehradní nádrže. Když Kodet nastoupil v Újezdě, právě dokončili sypanou hráz a s velkým humbukem - charakteristickým té době - začali napouštět. Týdny trvalo, než voda vystoupila až k sršatým základům, které tu zbyly po několika chvatně zbouraných chalupách, a pohltila i četné pařezy po smrkovém lese.
"Rostly tady hřiby jako pěst," zasmušile prohlásil Vopálka, když spolu jednou projížděli, a s nostalgickým úsměvem v obličeji mu líčil, jak se v tom lese v sezóně hub zastavoval a vždycky našel.
"Najednou je tu mrtvo," konstatoval řidič.
"Ne na dlouho, lidem brzy otrne. Za pár dní to tu bude vypadat stejně, jako než přišli." Kodet si vzpomněl, jak minulé léto podlehl neustálému naléhání Anděly a jednu neděli obětoval, aby taky viděla tu obrovskou spoustu vody, o které básnily ženské v paneláku. Sotva našli místo pro deku. Ze všech stran ječely tranzistory. Do toho jódloval Gott z ampliónu na střeše kiosku, kde prodávali zteplalé pivo do povoskovaných kelímků. Prodrat se do hlubší vody byl poměrně slušný sportovní výkon.
Za přejezdem kolejí už stoupali ke Skalce. U benzinové pumpy stála stojedenáctka tatra naložená hrubým štěrkem. Před ní poskakoval jakýsi mužík v plandavých montérkách a svůj menší vzrůst doháněl pažemi nad hlavou. Z chodníku přihlíželo ke dvěma desítkám lidí. Na první pohled se dobře bavili. Z výfuku nákladního automobilu vyprsklo klubko tmavého čmoudu a vozidlo se dalo do pohybu. Jelo přímo na mužíka, který ho zřejmě chtěl zastavit. Už to vypadalo, že skončí pod vozem, ale v poslední vteřince uskočil.
"Kouknu, o co jde." Kodet opustil služební auto a zamířil ke stojedenáctce. Řidič ho asi zahlédl přicházet. Zhasl motor a hbitě opustil kabinu.
"Copak to tu vyvádíte?"
"Já...?" Řidič udiveně potřásl hlavou. "Támhletoho skrčka se optejte. Leze mně pod kola, jako by se do nich potřeboval zakousnout. Málem jsem ho převálcoval. Nechci se nechat zabásnout kvůli nějakýmu cvokovi. Neufrnknul z blázince?"
"Neposlouchejte ho, soudruhu!" zavřeštěl fistulkou mužík. "Ať vám povídá, co chce, stejně má nekalý úmysly."
"Pane," pootočil se k němu Kodet za všeobecného smíchu na chodníku, "můžete mi rozumně vysvětlit, proč mu bráníte v odjezdu?"
"V sázce jsou lidský životy!"
"Lidičky," ochotnicky rozpřáhl ruce šofér, "co to žvaní za bláboly? Nakonec ještě bude tvrdit, že jsem nalitej. Vypadám tak? Pane nadporučíku, teď už vám je snad jasný, že patří do svěrací kazajky."
"Moc by se ti hodilo, udělat ze mne cvoka, co? Tenhle nezodpovědnej element chystá úkladnou vraždu!" znovu se rozkřikl mužík.
"Když ho obviňujete," Kodetovi dalo dost úsilí, aby se nesmál jako ti na chodníku, "tak vám je zřejmě i známo, koho se chystá zavraždit."
"Jo, to vím. Prý počká, až pojede ta černá volha, a napere to přímo do ní. Vykládal to támhle lidem," mávl rukou k těm na chodníku.
"Už toho mám akorát dost, dědku plesnivej!" rozzlobil se řidič. "Kdybych nebral ohled na tvý šediny, už bych ti dávno jednu ubalil. Copak nerozumíš srandě? Ta přece musí bejt, i kdyby na žvanec nebylo. Pane nadporučíku, poručte mu, ať vypadne. Beru prachy za odvezený fůry."
"Moment. Může někdo z vás potvrdit, co tenhle pán uvedl proti řidiči?" zeptal se Kodet lidí na chodníku. Když mlčeli, vzdal to a zamířil k policejnímu autu.
Za smíchu těch na chodníku se mužík rozběhl za Kodetem.
"Oklamali vás, soudruhu. Nemůžou se dočkat, až to udělá. Jestli mu v tom nezabráníte, budete litovat."
"Nezlobte se, ale vaše tvrzení jsou neprůkazná." Kodet za sebou třískl dvířky a vybídl strážmistra za volantem, aby jel, ale dal pozor na toho pošuka venku, aby se jim nevrhl pod auto.
Nechali za zády Rudolfov a se Zámeckým vrchem po levé straně sjížděli k Jindrovu. Kodet shlížel na město svého mládí a vybavil si, jak tudy jel v cortině s Alenou ze setkání se spolužáky. Proč se ještě neozvala? Pak ho napadlo, že by se mohl zastavit u rodičů. Napsal otci, ale ten mu dosud neodpověděl. Je mu zase hůř, nebo se o něm dozvěděl něco, co ho nepotěšilo?
"Že jsme si zavařili, co?" V Blahovcově obličeji se usídlila výsměšná grimasa. Ve služební místnosti se ozvalo rádio.
"ZASTAVTE ČERNOU VOLHU! ZASTAVTE JI VŠEMI PROSTŘEDKY! ZA KAŽDOU CENU! VYJELI ZATÝKAT NAŠE LIDI!"
Blahovec skočil k přístroji a vzteklým pohybem vyškubl šňůru ze zásuvky.
"A blbne se dál! Hlásej to už aspoň hodinu. Copak tam nikoho nenapadne, jakej binec můžou způsobit na silnicích?" rozčiloval se.
Pak líčil, jak minulý den šel kolem Dělnického domu a spatřil asi dvanáctiletého kluka s kýblem a štětkou uprostřed křižovatky, vápnem psal heslo přímo na dlažbu. A právě se shora od školy řítil těžký nákladní automobil. Nezbývalo mu nic jiného, než vběhnout do vozovky a auto stopnout.
"Doufám, že jste toho syčáka aspoň vytahal za uši," reagoval Kodet na historku, ale hlavou mu ještě táhla ta naléhavá výzva z rádia. Konečně si to dal dohromady s epizodou ve Skalce. Odmítl to jako nesmysl, ale nedokázal se zbavit obrazu té stojedenáctky se štěrkem na korbě u benzinové pumpy. Tak o tohle tam šlo!
Spěšně se s Blahovcem rozloučil a vyřítil se k vozidlu.
"Změna programu, pánové. I zpátky pojedeme přes Skalku. A šlapej autu na krk!" přidal k strážmistrovi za volantem.
Byl rád, že se ho na nic nevyptávají. Zase jednou ze sebe nechal udělat blbce! Nalítl jako nováček. Pokud řidič té stojedenáctky svůj úmysl uskuteční, je samozřejmé, že si to mužík neponechá pouze pro sebe. Nehoda padne na jeho vrub, může mu z toho být sakramentsky horko. Mohl tomu zabránit, kdyby vzal varování vážně!
Jistou naději viděl ve skutečnosti, že v rádiu neudali směr jízdy černé volhy. Ale co když zaslechl jen část hlášení?
U bezinové pumpy ve Skalce bylo prázdno a po nějaké nehodě tam nebyla ani stopa.
"Nezastavuj!" sykl Kodet a v duchu se vybízel ke klidu. Nepřestával upřeně sledovat okraje vozovky.
Vjeli do ulic Újezda. Teprve, když zastavovali před budovou okresního oddělení, se Kodetovi ulevilo. Zbytečně se nervoval. Řekl strážmistrům, že mají celé tři hodiny volna, ve vestibulu kývl podporučíkovi za sklem kukaně a zamířil na schodiště. Na prvním odpočivadle bezděčně pohlédl do okna a polil ho studený pot. Ve dvoře stál vrak osobního automobilu černé barvy. Byla to volha.
Milan Dušek
/Vybrané kapitoly z románu Nahá pravda, který rovněž vyšel ve vydavatelství OFTIS v Ústí nad Orlicí/.
