Milan Dušek

autor detektivních románu a povídek

Menu: top1 Menu Menu
Životopis
Novinky
Tvorba
Fotogalerie
Fotky knížek
Archiv
Návštevní kniha
Kontakt
sef

 

Obsah Mrtvý z Mýtiny.

Soukromé očko Jányš dostane dopis ze Sušné na Šumavě, v němž ho pisatelka žádá o radu, co má podniknout, aby se tamní policie začala vážně zabývat případem jejího bývalého manžela, někdejšího důstojníka PS, který byl v roce 1972 prohlášen za zběha. Díky zemním pracem však byly zjara objeveny jeho kosterní pozůstatky ve starém zákopu u hranice. Vzápětí detektiva navštíví Kodet, který míval vztah k oné ženě a místu, o které jde, a najme si ho, aby se tu záhadnou smrt snažil objasnit. Jányš odjíždí na Šumavu, ale není přesvědčen, že to k něčemu bude, vždyť se to stalo už před dvaadvaceti lety. Nejde pouze o detektivku. Autor na tamních událostech vysvětluje, jak dřívější mocní se po převratu přizpůsobili situaci a díky známostem z dřívějška se znovu dostali k moci, jak svých nově získaných postavení zneužívají k hmotnému obohacení. Lze to samozřejmě zevšeobecnit na celou naši republiku.


Milan Dušek

Ukázka z novely Mrtvý z Mýtiny.

Ráno bylo poněkud chladné a jako by se chystalo na déšť. Tato skutečnost Jányšovi náladu nevylepšila. Po odpolední epizodě s černou volhou se Zárubové chystal položit další otázky, ale po večeři sentimentálně vzpomínala na pobyt na Mýtině. Nejdřív si tam nemohla zvyknout, pak se jí odtud vůbec nechtělo. Nedokázal ji přerušit. Evidentně tuto část svého života považovala za nejzdařileji prožitou. Znovu ho při jejím povídání napadlo, že její vztah ke Kodetovi nebyl pouze přátelský.

Na lůžku v pokoji jejího syna, kde určitě už dlouho nikdo nespal, se v duchu vrátil k tomu muži v černé volze, který ho svým nápadným chováním znepokojil. Jde o záležitost dohledu ze strany jejího bývalého manžela, nebo se to týká jeho přítomnosti v Sušné? Pokud jde o to první, je vůbec možné, aby Záruba k něčemu takovému zneužíval svých podřízených? Jak by se dozvěděl, že Jányš dorazil? Získal Kodetův telegram? Šéf městské policie přece může mít někoho na poště! napadlo ho už v polospánku. Snad proto měl tak neklidnou noc a ráno se probudil dost podrážděný.

Zárubová už byla pryč. Nechala mu na stole vzkaz, že přijde až po druhé hodině, a klíč od domovních dveří. Jányš si na flanelovou košili připjal pouzdro s pistolí a šusťákovou bundu z minulého dne vyměnil za teplejší z koženky. Zalil si kávu a sotva ji vysrkal, opustil domek.

Ulička byla liduprázdná. Až na nároží u náměstíčka minul dvě rozpovídané starší ženy s nákupními taškami. Naproti v budce stál muž v šedém plstěném klobouku a tmavém plášti do deště, telefonoval. Do obličeje mu neviděl, byl k němu zády.

Od pošty se pro jistotu ohlédl, ale muž byl stále v budce.

Jányš odemkl favorit a pozorným pohledem prozkoumal okolí, ale pocit, že by mu někdo věnoval zvláštní pozornost, se nedostavil. Sklouzl za volant a znovu se rozhlížel.

Objel náměstí, jak mu přikazovala dopravní značka, a úzkou ulicí zamířil k nedalekému mostu přes řeku. Za ním zahnul doprava a brzy opouštěl Sušnou po široké, novým asfaltem nedávno potažené silnici. Jelo za ním několik osobních aut, ale černá volha mezi nimi nebyla. Nic to neznamenalo, pokud by ho opravdu sledovali, určitě by dva dny po sobě nepoužili stejné vozidlo. Za Dlouhou Vsí musel zpomalit a vzápětí i zastavit, z rozsáhlého objektu pily vyjíždělo těžké nákladní vozidlo s obrovskou mechanickou rukou za pomačkanou kabinou. Vyrazilo jeho směrem. V rovince ho riskantně předjel a pak ve zpětném zrcátku sledoval, zda některé z aut bude následovat jeho příkladu. Nikdo se toho neodvážil a tohle Jányše poněkud uklidnilo. Alespoň natolik, že se myšlenkami mohl věnovat setkání s inspektorem Sovadinou. Napadlo ho, jestli by neměl svůj příjezd nejprve telefonicky avízovat. Už se to chystal odmítnout jako zbytečné plýtvání časem, když se v něm ozval argument, že dosud získané zkušenosti ho nabádají, aby vždycky kalkuloval s tou horší eventualitou. Konečně Bém ho upozornil na možné potíže. A pokud jeho přítomnost v Sušné skutečně někomu nejde pod nos, proč by nemohl mít kontakt třeba i na policii v Klatovech? Navíc tam Sovadina zrovna nemusí být a nějaký jeho kolega by mohl být nechtěně zvědavý a byla by hloupost, kdyby rozváděl účel své návštěvy před někým jiným!

Projel nevelkou obcí na vršku, ve které většina chalup na první pohled patřila k víkendovým objektům, a vozovka klesala do údolí, nad kterým visela zamračená obloha. Louky, lesíky a poněkud dál od silnice souvislé lesy, semtam osamocená usedlost se zabedněnými okny a evidentně chátrající, pak dlouho zase nic, někdejší vojenský prostor odtud lidi vyhnal a ještě nějaký čas potrvá, než znovu uvěří, že se vysídlení už nikdy nebude opakovat.

Konečně před sebou spatřil šňůru vozidel na silnici hlavního tahu. Do Klatov už nebylo daleko.

Když ve městě uviděl první telefonní budku, zajel na vyasfaltovanou plochu odpočivadla. Naštěstí byl přístroj v provozuschopném stavu. Vhodil minci, na panelu vymačkal číslo, které obdržel od Béma.

"Příjem," zaslechl vzdáleně, jako by ten, kdo se mu ohlásil, byl až někde na opačném konci světa.

"Inspektor Sovadina?"

"Jo. Kdo volá?"

"Jányš. Mám vás pozdravovat od..."

"Jo? To jste mě moc potěšil, kolego," energicky ho přerušil volaný, jako by si nepřál, aby vyslovil další jméno. "Díky za pozdrav. A kdepak teď jste?" neztrácel čas.

"Ve městě." Jányš se rozhlédl. Na nejbližším činžáku naštěstí našel tabulku s názvem ulice. Vyslovil ho.

"Prima. Do deseti minut jsem u vás. Zůstaňte tam, najdu si vás," ozvalo se ze sluchátka a ten na opačné straně linky přerušil spojení. Jányš se vrátil k favoritu. Sovadinovo chování mohlo znamenat, že se obává odposlechu.

Než vykouřil první cigaretu toho dne, od centra města se přiřítil hnědý saab. Kousek za odpočivadlem zvolnil jízdu, couvl do mezery mezi dvěma činžáky, riskantně projel mezi dvěma pospíchajícími vozidly na jeho stranu a zastavil tři metry za favoritem.

Ze saabu vystoupil nepříliš vysoký, ale robustní chlapík s přerostlými blond vlasy, v levém koutku úst měl přilepenou čmoudící cigaretu, na první pohled mu bylo přes padesát.

Jányš stočil sklo ve dveřích na své straně a čekal.

"Nazdárek. Jste ten, co mi volal?"

"V celé své kráse. Doufám, že vy jste..."

"Ale jo." Chlapík obešel favorit a než sklouzl na sedadlo, vyplivl nedopalek na asfalt, rozmázl ho podrážkou boty a rozhlédl se po okolí. Chvíli jen zíral do čelního skla. Měl plnou, trochu zarudlou tvář, vyčnívající bradu, široká ústa, mírně odulé rty a pronikavé oči.

"Čekal jsem, že se přiženeš rovnou k nám do boudy. Podcenil jsem tě," ušklíbl se a napřáhl ruku. Jeho stisk byl suchý a pevný. "Chceš vidět průkaz? Pokud ne, já tvůj číhnu. Strašně nerad bych narazil."

"Posluž si." Jányš z náprsní kapsy vylovil tašku a podal ji Sovadinovi. Ten zabodl oči do licence soukromého detektiva, pak ještě otevřel občanský průkaz."

"Prima. Bém se za tebe stoprocentně zaručil, ale stejně tě musím upozornit, že to podnikám jenom kvůli němu. Jak žije?"

"Myslím, že si nestěžuje."

"Protože tam u vás kriminálce šéfuje a každýho pitomce může poslat někam. Kdyby musel srážet podpatky před každou nulou, jako já..." otráveně mávl rukou a povzdechl si. "Prý jsi makal v naši branži. Pročpak jsi se trhnul?"

"Pánům se nezdálo, že bych k tomu měl ještě předpoklady po letech tvrdé makačky v městské cihelně."

"Pak před tebou smekám klobouk. Nevím jak, ale pokaždý se mi prověrkou podařilo proklouznout. Za totáče, i dnes. A řekl bych, že dnes je to podstatně těžší. Pár dobrých kolegů muselo od válu, ale že by je nahradili lepší, o tom moc pochybuju. Nasadili k nám několik bývalých péesáků z těch, co hlídali čistotu jejich řad, proto ten tvůj případ nevidím nijak růžově. Těžko jim půjde o to, aby něco takovýho znovu vytáhli na světlo." Chvíli sledoval auta projíždějící oběma směry. "Tady bych se nerad dlouho vybavoval. Pojedeš za mnou, jo?"

Na souhlas nečekal. Zmizel v hnědém saabu a ten se vzápětí vyřítil do ulice. Jányš se musel snažit, aby se za ním udržel v dohledu.

Za křižovatkou saab uhnul do klidnější ulice, výrazně zpomalil a vzápětí bránou projel do oploceného prostoru prodejny s ojetými vozy. Jányš favorit zaparkoval vedle saabu, vystoupil a následoval Sovadinu k buňce se zašlými záclonkami v okně. Mezi dveřmi se objevil dlouhán v kšiltovce opíchané nejrůznějšími odznáčky. Když spatřil Sovadinu, zarostlý obličej mu vyplnil přátelský úsměv. Podali si ruce a tlumeně spolu vyměnili pár slov. Ten v kšiltovce očima sklouzl po Jányšovi, jako by si ho natrvalo chtěl vrýt do paměti, a vykročil k autům, seřazeným pod dlouhým přístřeškem z vlnitého plechu. Deset jiných ještě stálo na vyasfaltované ploše, obehnané aspoň dvaapůlmetrovým plotem z pletiva.

V buňce byla jedna místnost. Pod oknem stál kancelářský stůl zarovnaný lejstry, při druhé stěně dvoudílná skříň a otevřená registračka s kartotékou, vzadu kovové lůžko s polštářem a rozepnutým spacákem.

Sovadina se zřítil na židli a ukázal k té na opačné straně stolu. "Kecni a poslouchej. O tom, že jsme spolu ve styku, budeme vědět pouze my dva a Franta, majitel tohodle bordelu. Budeme ho potřebovat."

Jányš přikývl. Sovadina škubl zipem plátěné bundy a zpod černého trika vylovil větší světlehnědou obálku. Pleskla na desku stolu.

"Je v ní všechno, co o tvém případu mají. Podařilo se mně to oxeroxovat. Neptej se, jak. Je to tvoje. Hlídej to jako oko v hlavě. Kdyby se Čaban domáknul, že jsem ti tyhle papíry předal, půjde po mně jako vosa po tureckým medu. Je to jasný?"

"Čaban tu věc má pod palcem?"

"Správně. Šéf mu to svěřil, protože prý nejlíp zná prostředí, ve kterém se to přihodilo. Čaban je totiž jedním z těch péesáků, co se k nám nakvartýrovali. Tím nechci říct, že jsou vesměs špatní. Někteří se prostě ještě neprojevili."

"Chápu." Jányš si přitáhl obálku a chtěl se do ní podívat, ale zastavilo ho Sovadinovo vzteklé gesto.

"Nemůžeme tady vysedávat celou věčnost."

"Myslel jsem, že to prolistuju, a že mi zodpovíš případné otázky... Dobře." Uhladil chlopeň do původní polohy, rozepnul si u krku košili, vsunul obálku pod ni a znovu se zapnul. "Zárubová mi řekla, že z toho s největší pravděpodobností hodlají vyrobit sebevraždu. Prý spadl dolů a stěny okopu se na něj časem sesypaly."

Sovadina si zapálil cigaretu a přes oblak kouře pronesl: "Ještě jsem neslyšel o sebevrahovi, který by se picnul do břicha. Ty jo?"

"Leda, že by byl příšerně nešikovný. Nebo pod vlivem alkoholu."

"Já ho neznal," odtušil Sovadina. "Víš," hrábl si do přerostlých vlasů, "právě Čaban patřil k těm, co z vybraných vojáčků ždímali, jestli je na rotě všechno v pořádku. Nabízí se otázka, jestli se tam někde nevyskytoval po tom Forejzově údajném útěku. V tom případě bych se nedivil, že bude v jeho zájmu, aby se to zahrálo do autu. Ale tohle už je tvá parketa. Samosebou, že jsem si obsah obálky přečetl. Pokud jde o Forejze, nepodařilo se vypátrat, proč tenkrát na tu Mýtinu jel, jestli byl v autě sám, nebo tam někoho vezl. Auťák se našel na průseku k nějaké Lovčí skále, ale tehdy si bohužel nikdo nedělal hlavu s nějakými otisky. Kriminálka se k tomu vůbec nedostala. Forejz prostě dezertoval, péesáci to považovali za svou vnitřní záležitost."

"A to je právě kámen úrazu," podrážděně zareagoval Jányš. "Dnes sice víme, že to bylo úplně jinak, ale není z čeho vycházet. A pokud se nějaké písemnosti z té doby zachovaly, určitě jsou už zkartované. Co když Forejz měl nějaký konflikt s někým z těch jednotek, které Mýtinu převzaly? Například ten dosavadní velitel z Březné. Přišel přece o výsadní postavení... V každém případě to musel udělat někdo, kdo měl volný přístup do zakázaného pásma."

"A hlavně někdo, kdo věděl, že i kdyby Forejzovu mrtvolu časem našli, vyšetřování bude natolik amatérské, že by ho mohli dopadnout jen nějakým zázrakem. Být tebou, Jányši, sázel bych na někoho, kdo s Forejzem na tu Mýtinu tenkrát přijel. Kdo nutně potřeboval, aby zmizel. Kdo z toho mohl mít nějaký prospěch."

"Zástupce mu tehdy dělal Záruba a dám krk na to, že se cítil na víc. A prokazatelně si dělal zálusk na Forejzovu ženu."

"Abych se přiznal, taky mi nejde z hlavy od té doby, co jsem si ta lejstra přečetl. Jeho jméno se tam objevuje poměrně často. Dokonce si ho Čaban pozval k výslechu. Prohlásil, že v inkriminovaný den byl u útvaru, a že se divil, kam Forejz tak časně odjíždí. Jenomže jak to bylo doopravdy, dnes už nezjistíš. Tenkrát nebyl žádný důvod, aby se prověřovalo něčí alibi, když se všeobecně věřilo, že Forejz přešel čáru do Bavor. Najdeš tam stručný záznam ze Zárubova výslechu. A právě nad ním jsem měl silný pocit, že se Čaban se Zárubou znali už z dřívějška, a že ho Čaban mimo zápis upozornil, že se Forejzovo tělo našlo. Místy je to až dojemný. Forejz byl pro Zárubu nadřízený, kterého si nesmírně vážil, a navíc přítel, na kterého se mohl obrátit třeba i uprostřed noci. Ten jeho útěk ho příšerně mrzel, ale ve skrytu duše mu nikdy docela neuvěřil, jenomže jak mohl vyslovit pochybnosti, když chtěl dál sloužit... Něco takového mi vůbec neštymuje s tím, co o Zárubovi vím. Ale mohu se samosebou mýlit. Víš co? Někde se s tím zavři a čti, třeba tě něco chytrého napadne. Kdybys potřeboval, v rámci svých možností ti samozřejmě píchnu. A jestli se za Zarubou chystáš, je na místě tě varovat. Zase je na koni, má pod palcem městskou policii v Sušný. Čert ví, jak se do tý funkce prodral, zřejmě využil známostí z dřívějška. Je to sebevědomý a všehoschopný parchant, tak bacha, abys nenarazil."

"Znám ho osobně z doby, kdy jsem tu sloužil jako záklaďák. Dělal mi velitele čety ve výcviku a pak jsme se sešli na Mýtině."

"A hergot," ulevil si Sovadina a vsunul mezi rty další cigaretu. "Kde kempuješ?"

"Zatím u Zárubové. Ale hodlám se přesunout do hotelu. Nejspíš do Svatoboru. Mimochodem, včera jsem měl pocit, že mě klihuje nazrzlý chlápek z černé volhy. KTO 4261. Můžeš mi zjistit majitele?"

"Maličkost. Ale moc si od toho neslibuj. Pro grázly dneska není žádný problém přešroubovat espézetku. A třeba i za falešnou. A ty si poznač, ale raději zapamatuj, tohle čísílko," ukázal na telefonní přístroj. "Nechci, abys mi ještě volal do boudy. Když se ti ozve Franta Kabrhel, řekneš mu, co potřebuješ, a on ti sdělí, kdy si máš znovu zavolat. Můžeš mu věřit, je to náš člověk." Sovadina típl zbytek cigarety do popelníku a vstal.

"Zlom vaz a hlavně si nemysli, že to bude piknik," rozloučil se s Jányšem u automobilů.

------

 

Šero se změnilo ve tmu v nepostřehnutelném okamžiku, jak už to na Šumavě bývá obvyklé i uprostřed léta. Jányš šel těsně za dívkou, ale viděl jen nejasné obrysy její hlavy a ramen. Vedla ho loukou k asfaltce z Filipova. Dohodli se, že přejdou k protilehlému lesu a po jeho okraji se dostanou k ohradě někdejšího zemědělského družstva, nějak ji překonají a ve vší tichosti se tam porozhlédnou. Vstup hlavní bránou riskovat nemínili, pokud se v objektu děje něco nezákonného, mohli by narazit na někoho z těch lidí.

Ale tohle se může stát i uvnitř! napadlo Jányše už nejméně po páté, ještě se nesrovnal se skutečností, že na Dianin návrh přikývl. Jestli tam jsou a narazíme na ně, bude nám sakra horko. Kdybych byl sám, nějak se z toho vždycky dostanu, s ní po boku to bude určitě obtížnější. Jak by k tomu ta holka přišla, aby se jí něco stalo?

Vpravo v lese náhle jako by se zablýskalo. Vzápětí tmu planiny prořízl ostrý jas reflektorů jedoucího auta.

"Lehnout!" sykl Jányš a teprve v trávě zjistil, že už to učinila. V duchu se jí omluvil za svoji zpožděnou reakci. Vozidlo se kolem nich přehnalo a to mu umožnilo konstatovat, že jsou sotva dvacet metrů od cesty. Světla auta zmizela mezi staveními Horské.

Dívka se zvedla a zašeptala: "Já vím, že už vás mrzí, že jste mě s sebou vzal. Ale dovedu se o sebe postarat."

"Uvidíme," zabručel a lehkým dotykem ji postrčil kupředu. Přeběhli úzkou asfaltku a pokračovali v chůzi loukou. Najednou Jányš ztuhl a zíral na obrys postavy, která se vpravo vynořila a jako by byla zaskočená podobně jako on. Bleskově vylovil z pouzdra pistoli, odjistil.

"Co šílíte?" ozvala se po jeho boku Diana. "Je to jen smrček."

"Možná," hlesl a se zbraní v ruce se k tomu místu vydal. Měla pravdu.

Když se podle lesa dostali k ohradě z betonových dílců, musel ocenit její paměť. Už v chalupě tvrdila, že někde v zadní části objektu bude vstup, kudy se vyháněly krávy na zelenou pastvu. Stačilo podlézt dřevěnou tyč a byli uvnitř.

Po pravé straně se ze tmy vynořily silážní věže. Dívka ho vedla podle dlouhého přízemního baráku, ze kterého ještě táhl slabý zápach po hovězím dobytku. Přeběhli k vyšší budově. Vrata nedoléhala. Jányš baterku uchopil do levé ruky, aby měl pravou volnou, kdyby potřeboval použít zbraň, a chystal se proklouznout dovnitř, když se k nim zleva donesl kovový svištivý zvuk. Jako by se tam něco otáčelo. Bleskově sáhl k podpažnímu pouzdru.

"To bude větrák," zašeptala dívka. "Tady skladovali seno a slámu."

"Myslel jsem si to." Naklonil se a pustil kužel světla do uzavřeného prostoru. Vzápětí baterku zhasl. Světlo by některým z vrtulových větráků mohlo proklouznout ven a pokud tu někdo přece jen je, mohlo by je prozradit! Pootočil se k dívce. "Kam teď?"

"Naproti. Dole v hale bývaly schůze zaměstnanců a nahoře kanceláře družstva. Hlavně už nesviťte."

Nediriguj mě! pomyslel si, ale tiše řekl: "Dobře. Držte se za mnou, Diano."

"Z téhle strany přistavěli nějaké sklady. Měly by tu být dveře," zašeptala, když se přimáčkli k hrubé stěně a Jányš dotykem zjistil, že tvárnice nejsou omítnuty.

"Chtěl bych do té haly," dostal ze sebe zadýchaně. Dívka tyhle problémy neměla.

"Třeba tam průchod bude," sunula se podle zdi. "Mám je. Dokonce jsou nezamčené," sdělila mu vzrušeným hlasem. Vklouzl za ní, tiše za sebou přitáhl dveře. Oknem na opačné straně do chodby padalo trochu narůžovělého světla zvenčí. Zářivka na sloupě u ohrady?

V místnosti, kam vstoupili, byla naprostá tma a odněkud se k nim šířil pach jídla. Je možné, aby tu zůstal i po takové době? napadlo Jányše a vzápětí mu chyběla dívka. "Kde jste, Diano?" vyhrkl znepokojeně.

"Tady," ozvala se z levé strany. "Dejte pozor, jsou tu nějaké židle," varovala ho. Když k ní doklopýtal, nahmátla jeho ruku, k čemusi ji přitáhla. Okno zakrývala na omak drsná přikrývka zapáchající plesnivinou. "K čemu je to zatemnění, Ondřeji?"

"Zrovna tak se mě můžete zeptat, kdo ho sem dal," zabručel a rozsvícenou baterkou přeběhl po třech dlouhých řadách stolů, které lemovaly židle a lavice. Na čelní stěně byly československá a sovětská vlajka, pod ní podobizny nějakých státníků, Husáka poznal bezpečně. Tady se zastavil čas! prolétlo mu hlavou a odvrátil světlo do míst, odkud se šířila ta vůně jídla. Na dvou restauračních stolcích tam stály dva velké hrnce. "Jako by se tu chystala žranice," zasmál se.

"Něco slyším. Jako by sem jelo větší auto," zamumlala dívka a stiskla mu loket. Zaslechl to také. Zasvítil po jejich polovině haly. Ve výklenku, který asi sloužil pro hudbu, byly lajdácky naskládané stoly a židle. Jányš se pootočil k dívce. "Nejspíš se sjíždějí hosté na ten candrbál. Musíme vypadnout, Diano."

Sotva za sebou přicvakli dveře, ze sálu se ozvaly mužské hlasy. Dívka se k němu přitiskla. Neušlo mu, že se chvěje.

"Ondřeji, co když zajdou i sem?"

Obličej měla těsně při jeho ústech. Příšerně se mu ji chtělo políbit. V duchu se za to sepsul. Hrozí jim odhalení a on vymýšlí hlouposti!

"Stejně musíme ven. Potřebuju zjistit, kdo to je, a co se chystá podnikat." Hrábl po její paži. Táhl ji za sebou ke dveřím na dvůr. Těsně před tím, než se do nich opřel, zaslechl zvenčí něčí kroky. Nedaleko dveří, za kterými stáli, se ozval posměšně naladěný hlas: "Chcíp tady pes. Deme si bafnout."

"Šéf přikázal, že to musíme celý projít," namítl jiný muž.

"Tak si tam běž sám, když se ti chce. Já už mám dnes ušoupaný kelky. Ještě tady problémy nebyly. A nebudou."

Kroky se vzdalovaly. Rozhovor, který vyslechli, ledacos naznačoval. Když někdo nařídí prohledání objektu, dá rozum, že tu chystá něco nekalého. Jenomže o co jde? To je třeba zjistit!

Jányš stiskl kliku a škvírou vyhlédl. Nikoho neviděl a tak usoudil, že muži zašli za roh budovy. Ale mohou tam někde ve tmě stát a volný prostor sledovat! Vytáhl za sebou dívku. "Tudy," šeptl a krok za krokem se posunoval na opačnou stranu, než zamířili ti dva.

"Kdybychom se dostali do skladováku, posledním větrákem možná uvidíme před tenhle barák," zašeptala.

"Prima nápad. Jestli k němu bude přístup."

"Vy jste si jako kluk nikdy nedělal tunel slámou?"

I přes vážnost situace se neubránil úsměvu. Blýskla mu hlavou vzpomínka na obrovský stoh za Kostelcem, který byl pro ně pevností, co hájili proti partě z dolního konce. K tomu stohu si později přivedl svoji první lásku.

Svítit nemohl a tak mu cesta k nejzadnějšímu větráku připadala doslova nekonečná, nehledě na to, že každou chvíli o něco zakopl, jednou dokonce padl až na kolena. Námaha se vyplatila. Mezi lopatkami kolového větráku viděli před čelní stěnu protější budovy. Pod modře potřenou žárovkou nad vchodem postávali dva muži s krátkými samopaly visícími od ramen, pokuřovali a o cosi se tlumeně přeli. Náhle se rozlétly vstupní dveře, objevil se tam třetí muž.

"Hergot, kde se zdrželi? Guláš bude studenej."

"Voni ho sežerou i tak." Zachechtal se vyšší chlap.

"Moje řeč," souhlasil druhý. "Voni sežerou i lejno, jenom když je dostaneme za kopečky."

"Řekl v jedenáct a už je málem půlnoc," pokračoval ten z vnitřku na stejnou notu.

"Ale to je přece šéf..." zašeptala užasle dívka.

"Správně. A v celé své kráse. Tušil jsem, že je v tom převádění namočený."

"Vy jste věděl, o co tu může jít?" ozvala se vyčítavě.

"Ale nevěřil jsem, když s tím Sovadina vyrukoval."

"Kdo je Sovadina?"

"Chlápek, kterému teď musím zavolat, aby si je přijeli vybrat. Ale ještě kapánek počkáme. Aby tu byli všichni pěkně pohromadě. Takovou bandu je nejlepší vyžnout celou, ušetří se spousta dodělávek."

Pokud chtěla na jeho slova reagovat, už to nestihla. Do brány objektu hřmotně vjel autobus. Světlo z jeho reflektorů ozářilo parkující osobní auto tmavé barvy a pak i muže před vchodem. Sykly brzdy. Od autobusu šli dva muži k těm před budovou.

"Co tady lelkujete, bastardi? Máte být vzadu u ohrady," rozkřikl se jeden místo pozdravu.

"Všude je čisto, šéfe. Všechno jsme prošli."

"Kurvafix, já vám rozflákám držky, jestli okamžitě neodklušete tam, kde máte být."

Ti dva popadli samopaly do ruky a vzápětí už probíhali podle skladováku někam dozadu ke kravínu. Sakra! zaklel v duchu Jányš, uvědomil si, že přesun těch dvou jim možná uzavřel cestu. Po konfliktu se svým šéfem budou mít oči na stopkách.

"Co kdybych proklouzla já?" zamumlala vedle něho dívka. V tu chvíli už autobus opouštěli další lidé. První už vcházeli do budovy, ale další ještě stále vystupovali. Náhle tam zazněl dětský pláč. Ženský hlas se dítě snažil ukonejšit. Co je to za řeč? napadlo Jányšem, oddaloval odpověď. Jestli ti dva se samopaly jsou u toho zadního průchodu, museli by někde přes ohradu, která je nejméně půldruhého metru vysoká.

"Nějak je odlákáte, já proběhnu," ozvala se znova. "Komu mám zavolat a co?" přidala naléhavě.

Bylo mu jasné, že každá ušetřená minuta může sehrát svoji roli. Nějakou dobu bude trvat, než ti pod Sovadinovým velením dorazí. "Moc nerad na to přistupuju, Diano, ale..."

"Šetřte slovy, Ondřeji!" přerušila ho.

"Sovadinovi, nebo tomu, kdo se vám ozve, povíte, že jste tu byla se mnou. Udáte místo a sdělíte, že sem přijel celý autobus s běženci." Podal jí lístek s telefonním číslem. "Dejte na sebe pozor, Diano."

"Vám bude hůř, Ondřeji," špitla a přilípla mu rty do koutku úst. "Další dostanete, až bude po všem." Odtáhla se. Šla rychle, jako by viděla i ve tmě. Taktak jí stačil.

Milan Dušek

/Kapitoly z knihy MRTVÝ Z MÝTINY, která vyšla ve vydavatelství OFTIS v Ústí nad Orlicí - www.oftis.cz/

Informace o autorovi / Copyright © 2004 - 2018 / webmaster Miloslav Dušek
Všechny texty jsou chráneny Autorským zákonem c. 121/2000 Sb.
//Poslední aktualizace: 15/05/2011 15:03:00