Milan Dušek

autor detektivních románu a povídek

Menu: top1 Menu Menu
Životopis
Novinky
Tvorba
Fotogalerie
Fotky knížek
Archiv
Návštevní kniha
Kontakt
sef

 

Ukázka z knihy Dočasně slepá spravedlnost.

První:

Zatáčka.

Ostré světlo z reflektorů přeběhne po zjizveném okraji vysokého lesa, pak se rozbíhá znovu po silnici. Smrkový porost je z obou stran. S tmavou oblohou nahoře to připomíná dlouhý, předlouhý tunel.

Tísnivě působící krajina.

Muž na sedadle řidiče je mi povědomý. Oběma rukama svírá volant, upřeně zírá do čelního skla, nepochybně sleduje vstříc mu přibíhající silnici. Chvílemi se mu zdá, že se okolní temné porosty rozpínají, jako by se chystaly pohltit asfaltku.

Náhle se auto zhoupne, vzápětí dokonce nadskočí.

Muž jako by se probral z jakési letargie. Strhává volant doleva a hned ho točí zpátky. Vůz kličkuje mezi výmoly v asfaltu jako zajíc před střelci, kteří mu kráčí v patách.

Auto jedoucí stále rychleji, bez ohledu na stav vozovky, je seat Toledo.

Pak konečně poznávám i samotného řidiče.

Jsem to já.

Pokud jsem to já, kam vlastně jedu?

A proč nezvolním a nepřizpůsobím jízdu zoufalému stavu silnice? Zima dala komunikacím zabrat a tady se dosud evidentně nezalepovalo. Na nový povrch nejsou zřejmě peníze. Ale na co u nás jsou, že?

Cítím stoupající adrenalin. Zlobí mě, že nevím, kam tak pospíchám. Proč nedbám na bezpečnou jízdu a tak bezhlavě riskuju jako by zítra pro mne znamenalo už nikdy?

Připadá mi, jako bych se řítil po vlnitém plechu a přesto stále víc sešlapuji plynový pedál.

Přeskočilo mi?

O co může jít, že zapomínám na veškerou opatrnost?

Ale co když utíkám?

Jenomže kam, před čím nebo před kým?

Ani tohle nevím.

Začíná mi hučet v uších. A jako bych fyzicky cítil zrychlení krevního oběhu. Pak přichází i bodavá bolest u srdce, které tu náhlou zátěž zvládá pouze s obrovskou námahou. Čelo už mám orosené kapičkami potu. Chřípí nasává jeho pach. Vlhnou mi i ruce na volantu.

Že by předtucha konce?

Dva světelné body přede mnou se přibližují. Stále víc mě oslepují. Držím se volantu a cukám sebou jako motýl, kterému ještě nedošlo, že v sobě má špendlík, který mu nedovolí sebenepatrnější pohyb stranou. Svéhlavě osamělý, konejšící si svoji samotu, která může mít pouze jeden konec.

Naštěstí se probouzím.

Mžourám tmou a mým tělem se jako řeka rozlévá obrovská úleva z poznání, že šlo o pouhý sen.

Přemýšlím o něm.

Nerozumím mu.

Ke všemu ta místa, od kterých mě probuzení odtrhlo, ani neznám. Bohužel mi ani nic nepřipomínají. Minulost to tedy nebude. Že by na mé podvědomí zaklepala budoucnost?

A sen se mi střípek po střípku rozpadá. Postupně uniká i jeho samotná podstata. Po chvíli se mi už nepřipomíná ani jako zadřená tříska pod kůží. Zase usínám.

Určitě to nechci, ale znovu se ocitám v seatu, znovu se řítím po té rozbité silnici, z obou stran sevřenou vysokým smrkovým lesem, odshora přiklopenou příšerně černou klenbou oblohy.

Znovu jedu a nevím kam.

Tenhle sen o jízdě neznámou krajinou mívám stále častěji. Netuším, co může znamenat, protože se necítím ohrožen.

Zdál se mi i v noci na dnešek.

Jak už to bývá, něco vláčíte tak dlouho v hlavě, až vás jednou zaskočí pocit, že jestli s tím něco rychle nepodniknete, nejen že zklamete sám sebe, ale že si až do smrti budete o sobě myslet, že nejste k ničemu. Probudil jsem se s odhodláním, že mé váhání definitivně ukončím.

Že to už dál nemohu odkládat.

Že to prostě už dnes udělám!

Odhodil jsem lehkou přikrývku, usedl, dotkl se chodidly chladné podlahy, vstal a nahý (i tenhle zvyk mi zůstal z doby, kdy jsem žil s Helenou) došel k oknu. Navykle jsem provedl deset hbitých dřepů, pak se mírně rozkročil, a v hlubokém předklonu se špičkami prstů střídavě dotýkal nártů levé a pravé nohy. V osmačtyřiceti se už člověk musí ráno alespoň trochu rozhýbat, aby si po zbytek dne mohl namlouvat, že přece jen vykonal něco pro své zdraví. Zvláště, když hned po snídani sáhne po cigaretě.

Trochu zpocený a poměrně dost zadýchaný jsem se oběma rukama podepřel o parapet a zadíval se nahoru k Rozálce.

Po travnatém svahu běžel velký černý pes za něčím, co mu nepochybně hodil jeho pán, postávající při okraji řídkého lesíka pod kapličkou. Stále víc majitelů čtyřnohých miláčků je tam chodí venčit. Když jsem si tudy nedávno vyšlápl na jednu ze svých nepříliš častých vycházek do okolí města, nestačil jsem se vyhýbat psím výkalům, hustě roztroušeným po pěšině.

Taky jsem si nemohl nevšimnout, že staronoví majitelé drancují v restituci získané porosty, jako by se obávali, že za pár let už zase nebudou jejich.

Otevřeným oknem do ložnice okamžitě vtrhl chladný vzduch zvenčí. Květen spěl do druhé poloviny a převážná většina dní už byla pod diktátem slunce, ale rána se celkovému oteplení dosud vzpírala, stále ještě zůstávala chladná.

Dole v ulici už bylo dost rušno, což svědčilo o skutečnosti, že se kvapem blíží sedmá hodina. Ta pro mne znamenala, že mám ještě nejméně půl hodiny času, než budu muset vyrazit.

Proud neprohřátého vzduchu naplnil místnost. Tmavé chloupky na hrudi jako by se mi postavily do pozoru, roztřásla mě zima. Couvnul jsem k posteli (širokému manželskému dvojlůžku, v jehož prostorách jsem se po odchodu Heleny cítil jako osamělý strom uprostřed pusté planiny), z půloblouku předního čela zvedl už dost seprané slipy a mechanicky si je oblékal.

V časech, kdy tu se mnou ještě žila Helena, bych si něco takového nemohl vzít na sebe, navíc by slipy musely zůstat v koupelně a další oblečení v prostorné šatně, kterou při vnitřní přestavbě vily nechala vybudovat z jakési komory, už ani nevím, k čemu za života mých rodičů sloužila.

Když jsem po Helenině odchodu tyhle zvyklosti postupně začal porušovat, zpočátku jsem se cítil provinilý. Někdy mi dokonce připadalo, jako bych se obával, že Helena náhle vstoupí a rozhněvaně mi sdělí, že se ve mně moc zklamala.

A byl jsem si naprosto jistý, že tohle by určitě nebyla jediná věc, kterou by mi vyčetla.

Jak ubíhaly dny, týdny a měsíce, které posléze dovršily první rok mé samoty, toho, co bych neměl a přece dělal, neustále přibývalo.

Mockrát jsem si už řekl: Vždyť je úplně jedno, jak tu žiju, když se Helena stejně nevrátí!

Ale jako bych házel onen pověstný hrách na stěnu.

Neustále jsem v duchu srovnával dobu před a po jejím odchodu. Aniž by v tom byl jasný úmysl, postupem času se z toho stával jakýsi stereotyp v myšlení, proti kterému jsem nenalézal účinnou obranu. Navenek jsem to sice nedával najevo a kdo mě příliš neznal, mohl se domnívat, že ty nechutnosti, tak či onak související s mým rozvodem s Helenou, kolující mezi občany Houkova, už dávno upadly v zapomnění, a šrámy na mé poraněné duši se definitivně zhojily, ale lidi v blízkém okolí neošálíte sebevíc nacvičenou maskou. Byl jsem si toho vědom a cenil si skutečnosti, že mi převážně Helenu nepřipomínali. Někdy jsem dokonce míval pocit, jako by v tomhle ohledu kolem mne chodili po špičkách. Jenomže zapomenout mi nedala samotná Helena. Zvláště ty její aktivity v podniku, který vedla způsobem, jenž Houkov nepamatoval.

A korunu všemu nasazoval advokát Houstýnek z Újezda, přes něhož se mnou komunikovala.

 

  

Druhá:

 

Leželi jsme vedle sebe v posteli a ještě se nám zcela nesrovnal dech. Náhle se nahá Marcela překulila na bok a upřeně se mi zahleděla do obličeje.

"Co je to dnes s tebou, Emile? Kampak se poděla tvoje včerejší něžnost? Měla jsem pocit, jako by jsi se mnou zápasil."

"Promiň." Odvrátil jsem hlavu. "Něco mě příšerně rozhodilo."

"Co s tím má společného sex se mnou?"

"Prostě to nedokážu pustit z hlavy."

"Možná by pomohlo, kdyby jsi se svěřil."

"Nezlob se, ale tohle si musím vyřídit sám."

"Hmm." Zatvářila se uraženě a vrátila se do předešlé polohy. Její mlčení však netrvalo dlouho.

"Třeba by jsi uvítal, kdybych odešla..."

"Ale ne."

"Nebo tomu mám rozumět, že mi nevěříš?"

"Prostě se mi o tom nechce hovořit. Musím si to nechat projít hlavou. A už jsem ti řekl, že se to týká pouze mne."

"Jde o tvou bývalou?"

"Možná."

"Pak nechápu o čem chceš ještě rozvažovat. Ona ti nedá pokoj, dokud budeš něco mít, Emile. A jestli si ještě myslíš, že se před něčím zastaví, tak se zatraceně mýlíš." Znovu se překulila na bok, aby mi viděla do tváře. "Zjistil jsi už něco o těch dvou?"

"Koho máš na mysli?" zeptal jsem se, přestože jsem hned věděl, o koho jde.

"O Heleně a tvé chráněnkyni Mocové. Proč se tak najednou tehdy rozkmotřily. A proč jsou teď zase zadobře."

"Ani nic zjišťovat nebudu. Už mám docela jiné starosti."

"Neděláš chybu, že tohle jejich účelové přátelství podceňuješ?"

"Přestaň už dorážet, Marcelo. Těšil jsem se na tebe." Potlačil jsem podrážděnost z jejích otázek, přisunul se k ní, lehce ji pohladil po krásném boku. "Věnujme se příjemnějším věcem." Chtěl jsem ji políbit, ale záklonem hlavy mi unikla.

"Ty by jsi pořád jenom šoustal!"

"Ale kvůli tomu jsi přece přišla," namítl jsem.

"Ale já si s tebou chci povídat," řekla umíněně.

"Copak ti ještě nedošlo, že na řeči nemám náladu?"

"A já myslela, že jsi jiný, než můj mužský. Že chápeš ženskou duši."

Z tónu jejího hlasu se ozvalo zklamání. Zřejmě jsem ho podcenil. Zvedl jsem se do pokleku, ústy se sklonil k jejímu prsu a pravou rukou se jí snažil rozevřít nohy. Vztekle mě odstrčila a vzápětí už seděla.

"Místo těch řečí o touze, která tě ke mně táhne, jsi měl rovnou říct, že mě potřebuješ jako matraci!"

"Když už budeme rozebírat, kdo s tím začal, nebyla jsi to snad ty, kdo mě nažhavil a pak zatáhl rovnou do postele?" Snažil jsem se zachytit její ruku, ale sáhl jsem do prázdna. Už byla mimo postel a po koberci chvatně sbírala své spodní prádlo.

"Parchante! Nakonec ještě ze mne uděláš čubku. A já si myslela, že..." nedořekla. Přerušilo ji zvonění telefonu vedle v obýváku.

"Nezapomeň řeč." Bez ohledu na to, že jsem nahý, protáhl jsem se pootevřenými dveřmi. Zvedl jsem k uchu sluchátko.

"Nemysli si, že jsem o tebe ztratil zájem, hajzle. S obrovskou chutí se ti budu věnovat," promluvil ke mně zastřený mužský hlas.

"Tak si pro mne pojď, zbabělče. Nedostaneš mě lacino. Ale ty dovedeš pouze žvanit, co?" vychrlil jsem ze sebe, ale ten na druhé straně linky jako vždy zavěsil.

"S kým jsi mluvil?" zeptala se Marcela mezi dveřmi. Už měla sukni a dopínala si světlou halenku.

"S přítelem," procedil jsem přes zuby sarkasticky.

"Ty máš nějakého přítele?" ušklíbla se. Došla si k pohovce pro kabelku a zamířila ke dveřím do haly. Ještě pootočila hlavu. "Po téhle zkušenosti se vlastně ani nedivím, že od tebe Helena utekla. V ústavu si hraješ na přepečlivého a spravedlivého správce, ale ve skutečnosti... Škoda, že to mezi námi takhle bídně dopadlo."

"Vypadni!" zasyčel jsem jako bezpečnostní ventil přetopeného kotle.

"A co myslíš, že dělám?" utrousila. Třískla za sebou dveřmi, až se na koberec snesl prach z omítky, čímž definitivně potvrdila, co si o mně myslí. Chtěl jsem za ní vyběhnout a mít poslední slovo, ale vzkypělá hladina adrenalinu už klesla a vystřídala ji deprimující skleslost. Co to, ksakru, vyvádím? Copak mi opravdu přeskočilo? Vždyť mi s Marcelou bylo tak dobře. Člověk nikdy neví, co udělá ženská, když se zamiluje.

Zacouval jsem k pohovce, klesl na ni, zvedl obě ruce ke spánkům. Tohle se nemělo stát. Marcela teď bude chodit po ústavu a kdekomu vykládat, co je jejich správce zač!

S čmoudící cigaretou v koutku úst jsem musel co chvíli přimhouřit oko, abych odolal kouři.

Ale v tom případě by musela hovořit i tom, že jsme spolu souložili! Jedním jsem si byl úplně jistý: Že mám o jednoho zaťatého nepřítele víc.

 

 

 Třetí:

 

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, co mě vyburcovalo. Protřel jsem si zalepené oči, zamžoural k displeji elektrického budíku. Osm a sedmnáct minut. Kdo to, sakra, může být? Nikdo mimo Marcely mě nenapadal, ale z haly se přes otevřené dveře do obýváku neslo pokračující zvonění. Ten, co venku mačkal tlačítko, musel být hodně netrpělivý a nedala se mu upřít zatvrzelá vytrvalost. Zaskočila sem z nákupu v konzumu, aby mi řekla, že už ji zlost na mne přešla?

Odhodil jsem stranou přikrývku, usedl, spuštěnými chodidly nahmátl papuče. Z ramínka ve skříni jsem strhl župan, oblékl si ho, v pase stáhl šňůrou. Chtěl jsem odbočit do koupelny, že si alespoň ošpláchnu obličej, když zvonek spustil nanovo.

"Copak hoří? Už přeci jdu."

Odemkl jsem a ocitl se proti podsaditému Faltovi. Kousek za ním přešlapovali další dva policisté, třetí se opíral o sloupek branky, před níž parkovalo policejní vozidlo. První, co mě samozřejmě napadlo, že jdou kvůli té směnce, kterou vlastnil Žalman.

"Už jsem si myslel, že jste nám zdrhnul, Prokeši."

"Mám dovolenou, tak jsem si přispal. Snad nejdete zjišťovat stopy po tom parchantovi, co mi prohodil trubku oknem? A kde je vás víc?"

"Srandičky si nechte na jindy. Jestli k nim budete mít příležitost..." ušklíbl se. "Máme totiž povolení k domovní prohlídce," vychrlil na mne Falta.

"Cože...?" zůstala mi pootevřená ústa. Kdyby šlo o směnku, co by u mne hledali?

"Slyšel jste dobře, Prokeši. Ustupte stranou!"

"Chci to vaše povolení vidět," vydoloval jsem ze sebe.

"Ale klidně," kontroval. Pravou rukou mi podal přeložený papír, levou mě neomaleně odstrčil stranou, protáhl se do haly. Ti dva ho následovali.

"Proč? Jaký máte důvod k prohlídce?" hlesl jsem už do jejích zad.

"Neumíte číst?" utrousil podporučík přes rameno a rozděloval úkoly. Připadal jsem si jako vzduch. Roztřesenými prsty jsem rozložil papír a nevěřil svým očím.

 

PODEZŘENÍ Z NEOPRÁVNĚNÉHO POUŽÍVÁNÍ SLUŽEBNÍ PISTOLE RÁŽE 6,35 MM PRO SOUKROMÉ ÚČELY.

 

Civěl jsem na nerozluštitelný podpis přes oválné razítko Okresního soudu v Újezdě a lejstro mi z prstů málem vyklouzlo. Tohle se mi snad pouze zdá!

Když jsem se vzpamatoval z šoku, jenž mi to způsobilo, a vstoupil do obývacího pokoje, ve dveřích z ložnice se objevil Falta s mojí zbraní v ruce.

"A spadla klec, Prokeši..." Vítězný úsměv v jeho obličeji překrylo zachmuření. "Sednout!" vyštěkl směrem ke mně a nekompromisním gestem ukázal ke stolu.

Rychle jsem pochopil, že nemám na vybranou. Sotva jsem klesl na židli, policisté mě obklopili. Hrábl jsem si do vlasů.

"Mám na ni přece povolení," namítl jsem chabě.

"Omezené povolení, Prokeši," zaskřípal Faltův hlas. "Platí pouze pro doprovod při výběru peněz v bance. Jinak má být uložena v zamčeném sejfu. Říkám to správně?"

"Ano," hlesl jsem, neexistovala jiná možná odpověď.

"A k čemupak jste ji hodlal použít, Prokeši? A žádné pohádky!"

"Vzal jsem si ji pro svou ochranu. Přece víte, že mi někdo neustále vyhrožuje," vysoukal jsem ze sebe.

"Kdyby si každý občan usmyslel, že vezme zákon do svých rukou, měli bychom v Houkově brzy divoký západ," prohlásil Falta a zatvářil se dost samolibě, když se jeho tvrzení jeden z mladších policistů přitlumeně uchechtl.

"Od koho víte, že jsem si pistoli vzal z trezoru?"

"Tohle vám určitě pověsíme na nos, Prokeši. Ustrojte se, pojedete s námi. A ať vám to oblékání netrvá celou věčnost, člověče."

 

Kamrlík byl asi tři metry dlouhý, ale nejvíc dva široký, vpravo, pod zamřížovaným a vápnem zatřeným oknem stál dřevěný kavalec s přehozenou, na dálku páchnoucí přikrývkou, v rohu spočívala klozetová mísa s utrženým prkénkem, a celý ten nepatrný prostor kontrolovalo okénko v na první pohled pevných dveřích, to se pochopitelně zašupovalo z druhé strany. V cele předběžného zadržení byla betonová podlaha, při ní se po stěnách táhly pruhy plísně a ta zřejmě způsobovala nasládlou zatuchlost ovzduší.

Ocitl jsem se tam krátce po deváté hodině, hned po příjezdu na obvodní oddělení, když jsem nejprve musel odevzdat, co jsem měl po kapsách, pásek z kalhot a tkaničky od bot. Zde jsem čekal hodinu, možná i déle, připadalo mi to jako celá věčnost. Než si mě vyzvedl jeden z mladých policistů, kteří se zúčastnili prohlídky mé vily, a odvedl mě do kanceláře číslo 4 k policistovi Faltovi.

Výslech byl dlouhý, rozhodně delší, než čekání na něj, podporučík i jeho kolega nadpraporčík Kolesa, jak ho Falta představil, když s tou komedií začali. Položili mi spoustu otázek, ale všechny, v nejrůznějších obměnách, směřovaly k jedinému cíli, měly odhalit, proč jsem vzal služební šestpětatřicítku pistoli ze sejfu v mé kanceláři v ústavu a proti komu jsem ji měl v úmyslu využít. VŠECHNO, CO ŘEKNETE, MŮŽE BÝT POUŽITO PROTI VÁM, PROKEŠI, řekl Falta, když nejdřív zapnul nevelký diktafon, jenž stál na stole mezi námi, a namluvil do něho základní údaje: datum, čas zahájení výslechu a jména přítomných. MÁTE PRÁVO NEVYPOVÍDAT, ALE TOHLE BYCH VÁM NEDOPORUČOVAL, JENOM BYSTE SI VŠECHNO ZKOMPLIKOVAL. VAŠE VÝPOVĚĎ BUDE DOSLOVNĚ ZAZNAMENÁNA, PŘEPIS NÁM PAK PODEPÍŠETE.

Nevyhrožovali, nepoužili proti mně fyzického násilí, pouze kladli otázky. Zpočátku jsem na ně odpovídal spontánně, ale čím déle to trvalo, tím víc jsem si dával na čas. Připustil jsem, že pistoli, kterou nalezli při ranní domovní prohlídce, jsem si vypůjčil z trezoru, ale pouze na svoji osobní ochranu. Vážně jsem se obával člověka, který mi opakovaně volal a otravoval mé noci, myslel jsem si, že musím být připravený, kdyby skutečně zaútočil, aby své výhrůžky splnil.

PROKEŠI, Z TÉHLE ŽIDLE VÁS NEPUSTÍM, DOKUD NEKÁPNETE BOŽSKOU. MÁM VÝDRŽ, řekl Fanta a já byl stále víc přesvědčený, že je schopen učinit všechno, abych skončil u soudu na lavici obžalovaných. Jenom jsem pořád nevěděl, proč na mne má tolik spadeno. Vlastně jsem se o tom pouze dohadoval.

Nevěřili mi, zkoušeli to znovu a znovu. Jejich neustálé návraty k tomu, co už bylo tolikrát zodpovězeno, mi připadaly zcela absurdní. Neskutečné.

Ve chvíli, kdy jsem se začal zabývat myšlenkou, že další odpovědi odmítnu, Falta můj výslech ukončil.

JÁ VÁS STEJNĚ DOSTANU, PROKEŠI! prohlásil umíněně, když vypnul diktafon. ZÁKON SE MUSÍ DODRŽOVAT, I KDYBY BYL SEBEHLOUPĚJŠÍ. VY, ANI JÁ, S TÍM NIC NENADĚLÁME.

Mlčel jsem. Jak taky jinak na tuhle jeho posedlost, která mi ledacos naznačovala, reagovat? Tihle lidé mění pravidla tak dlouho, až pro ně žádná neplatí!

Když mě ten mladý policista, jednající se mnou jako s usvědčeným padouchem, odvedl zpátky do cely, klesl jsem na kavalec a všechno mi probíhalo hlavou jako nějaký střihový film.

Ještě před třemi týdny jsem se domníval, že mým jediným problémem je má samota. Říkal jsem si: Copak už nenajdu ženu, s níž bych měl chuť žít pohromadě? Žít sám asi jde, když je člověku do třicítky, má zaměstnání, které ho baví, přítele, s nímž pouze planě nežvaní o fotbale či hokeji, a nějaký ten cíl do budoucna, o kterém alespoň může snít.

Za ty dny, které už uběhly od mého neuváženého pokusu promluvit si s Helenou o konečném vypořádání společného majetku po našem rozvodu, se toho přihodilo tolik, že pomalu ztrácím přehled. Někdy mám dokonce pocit jako bych se stal kořistí, nad kterou plachtí nejeden dravec a může být otázkou příštího okamžiku, kdy náhle některý z nich, ten nejdravější, prudce klesne dolů a zatne ostré drápy. Vzápětí si namítám: Proč neustále podléhám dojmu, že se proti mně všichni spikli? Přece nezačnu věřit nějakým chimérám? Copak se vážně nedokážu vyrovnat s nástrahami, které mi chystá kdosi z mého okolí? Vzápětí si tvrdohlavě namítám: Chci tahat za ten správný konec klubka! Ani náhodou nehodlám být psem, jenž honí vlastní ocas!

 

Ve chvíli, kdy jsem si znovu připustil možnost, že si otázky ohledně mé směnky u Žalmana chystají na závěr, aby mě srazili na kolena, v dlouho nepromazaném zámku zarachotil klíč. Dveře se prudce otevřely.

"Vztyk! Pojďte se mnou," dirigoval mě mladý policista. V jeho tváři jako bych zaznamenal zklamání. Přemýšlel jsem, jaký k tomu může mít důvod. Když jsem se mechanicky chystal odbočit chodbou ke kanceláři číslo 4, kde probíhal předcházející výslech, uslyšel jsem:

"Jste volný, pane Prokeši."

Nevěřil jsem vlastnímu sluchu. Není to nějaká součást hry, která má rozložit moji psychiku?

Že jde o skutečnost jsem pochopil, když jiný policista ke mně po pultíku přisunul průhledný sáček s tím, co mi předtím odebrali. Drobnosti jsem rozdělil do kapes, značně rozechvělými prsty si nasunul pásek do poutek kalhot, utáhl ho, pak si ve vratkém podřepu šněroval tkaničky.

"Ještě podpis." Znuděně se tvářící policista mi podal propisku a prstem píchl do kolonky pod seznamem s razítkem: VRÁCENO!

Muselo být dost po poledni, slunce už stálo vysoko na obloze. Svlékl jsem si sako a kráčel po nábřeží řeky, aniž bych se ohlédl k budově policie. Nechtěl jsem na hodiny tam strávené myslet, ale už na mostě, po němž jsem přecházel na druhý břeh, se mi ty myšlenky vnutily.

Milan Dušek

Informace o autorovi / Copyright © 2004 - 2018 / webmaster Miloslav Dušek
Všechny texty jsou chráneny Autorským zákonem c. 121/2000 Sb.
//Poslední aktualizace: 20/02/2011 11:56:13