Milan Dušek

autor detektivních románu a povídek

Menu: top1 Menu Menu
Životopis
Novinky
Tvorba
Fotogalerie
Fotky knížek
Archiv
Návštevní kniha
Kontakt
sef

 

Ukázka z povídky „TAK MLADÁ…“


„Miládko, dnes se nám bude lépe dýchat,“ prohlásil majitel obchodu Douša, kostnatý muž kolem padesátky s postříbřenými skráněmi nahoře značně prořídlých vlasů, sotva auto s jeho manželkou zmizelo za blízkou křižovatkou.

Dopolední nával zákaznic toužících po luxusním spodním prádle zvládli a v poledne ji vzal pan Douša do nedaleké restaurace na oběd. Už dlouho se tak dobře nenajedla.

Odpoledne se vleklo a Douša pokukoval po své ještě ne šestnáctileté učnici Miladě Pejchové stále mlsněji. Při sebenepatrnější příležitosti se o ni aspoň otřel či se jí nějak dotkl, dělalo mu to moc dobře a z výrazu jeho tváře mohla vyčíst, jaké se mu honí hlavou myšlenky. Když se pak chtěla kolem něho protáhnout, uchopil ji náhle za boky, tím pádem ztratila rovnováhu a dosedla mu rovnou na klín. Hned posunul ruce výš a polechtal ji jemně při hrotitých a tuhých ňadrech. Zahihňala se jako každá puberťačka a zamýšlela se rychle zvednout, ale Douša ji nepustil a dokonce zamumlal, proč nesedí a nešetří si nohy. Nebyla žádná netykavka a s kámoškami si často povídaly o mužských touhách, a taky jí bylo jasné, že musí být se šéfem zadobře, když se jí to příliš nedaří s jeho paní, která má v prodejně nesporně rozhodující slovo. A tak pootočila hlavu, upřela na něho svá velká modrá kukadla a vyhrkla stísněně, co že ji to zdola tlačí.

„Podívej se, Miládko, když to musíš vědět,“ pravil pan Douša už poněkud zastřeným hlasem, kalilo se mu v očích a ještě víc mu zrudly tváře. Dívka se skutečně nadzvedla a opatrně osahala šéfovy kalhoty v rozkroku, ale hned ruku stáhla k tělu a odvrátila cudně oči.

„Tak se podívej,“ zopakoval prosebným tónem a olízl si touhou vysušené rty.

„Ale co když někdo vejde do krámu, pane Douša?“ namítla shlížejíc rozšířenýma očima na stále zřetelnější vyboulení látky.

„Nic se nestane, když zavřeme dřív. Běž zamknout a obrať cedulku. I když v tuhle dobu beztak nikdo nechodí,“ vysoukal ze sebe a čelo mu orosily perličky potu.

Vrátila se k němu, seděl za rohem regálu se zbožím, a i kdyby někdo přimáčkl obličej na skleněnou výplň dveří do krámu, nemohl je spatřit. Dívka usedla panu Doušovi rozkročmo na kolena a on, možná v domnění, že se ostýchá, nebo to chtěl prostě urychlit, uchopil její ruku, položil si ji na vypnutý poklopec a rozepnul první knoflík. Roztřesenými prsty uvolnila zbylé, a dost roztřeseně je vsunula pod kalhoty. Douša chvíli jen povzdychával, ale pak se prodral svýma dychtivýma rukama pod její zástěrku, měla pouze nepatrné motýlkové kalhoty.

***

Kolem půl deváté večer dostala policejní hlídka, postávající před cukrárnou na náměstí zprávu, že v nedaleké ulici došlo k napadení majitele obchodu s dámským prádlem nějakým opilcem. Policisté se tam ihned přesunuli a korpulentní žena, manželka napadeného, je očekávala před domem. Vyběhli do patra a naskytl se jim výmluvný pohled. Pan Douša ležel na koberci, nad ním klečel o něco mladší muž, příšerně zarostlý a všeobecně zanedbaného zevnějšku, a hulákal, že takové chlípníky by měli věšet. Policisté popadli neurvalce, odtáhli ho stranou, a kdy se jim chtěl vyškubnout, dali mu na ruce pouta. Rozkřikl se, že ne jeho, ale Doušu by měli strčit do kriminálu. Jeden z policistů zabručel, že se ho na nic neptali, pomohl panu Doušovi na nohy a pak se začal zajímat, jak se tam opilec ocitl. Douša si olízl krev z rozbitých a už dost napuchlých rtů a šišlavě vypověděl, že se dívali s manželkou na televizi, když se ozval zvonek v předsíni. Otevřel a ten drzoun do něho strčil, aniž by mu řekl proč, a šel mu rovnou po krku, stiskl mu ho tak silně, že ho málem uškrtil. Už lapal po dechu, ale naštěstí se mu podařilo vyškubnout se, uskočit a vběhnout do místnosti. Stačil ještě zavolat na manželku, aby zatelefonovala na policii, než ho ten chlap povalil na podlahu a začal ho nemilosrdně bít hlava nehlava.

„Proč?“ obrátil se policista na násilníka.

„Von ví. Von to moc dobře ví,“ zamumlal opilec a koulel zuřivě očima.

„Vy ho znáte, pane Douša?“

„Ovšem. Je to otec děvčete, které se u mě… U nás,“ opravil se rychle, „učí na prodavačku. Nějaký Pejcha.“

„Von ji učí, jo…?“ zachechtal se opilec. „Jenom se ho zeptejte, co…“

„Bůh je mým svědkem, že jsou to pomluvy. Že jsem…“ Douša se podíval na značně zakaboněnou manželku a jako by spolkl další slova.

„Holka je mladá a nerozumná,“ ujal se slova opilec. „Myslela si, že udělá dobře, když podrží svýmu panu šéfovi. Měl jsem popadnout kudlu a rovnou mu ho upajznout… Nemoh bych dostat krapet rumajzla?“ Pejcha se zadíval na Doušovou a na vyhublém krku mu poskakoval vyhřezlý ohryzek.

„Na to zapomeňte, hulváte,“ ušklíbl se policista, který stál při něm, aby zasáhl, kdyby bylo zapotřebí.

„Co nám k tomu můžete říct vy, paní Doušová?“ zeptal se druhý.

„Nic!“ odsekla a z pohledu, který vrhla na svého manžela, nečišelo nic dobrého.

Šejcha se chrchlavě zachechtal a krákoravě prohlásil, že by nechtěl být v kůži pana Douši, až odtud odejdou.

Po další slovní přestřelce Pejchy a Douši, ve které byl agresivnější Pejcha, policisté usoudili, že je zbytečné, aby tam nadále setrvávali. Upozornili majitele obchodu, že může na Pejchu podat trestní oznámení za napadení a odvedli opilce před dům, kde si přivolali služební vůz z policejní stanice.

***

Už před šestou ranní zavolal na policii domovník z činžovního domu na předměstí, že chtěl přichystat na odvoz popelnice a poblíž přístřešku objevil mrtvou dívku.

Informace o autorovi / Copyright © 2004 - 2018 / webmaster Miloslav Dušek
Všechny texty jsou chráneny Autorským zákonem c. 121/2000 Sb.
//Poslední aktualizace: 11/12/2011 16:29:27