Milan Dušek

autor detektivních románu a povídek

Menu: top1 Menu Menu
Životopis
Novinky
Tvorba
Fotogalerie
Fotky knížek
Archiv
Návštevní kniha
Kontakt
sef

 

Ukázka z povídky MOHLO BÝT HŮŘ


           Úvodní pasáž první povídky:  

Přijeli do kempu na jižním břehu přehradního jezera v sobotu před druhou odpoledne.
Čtyřiačtyřicetiletý Karel Vacek, hubený, kostnatý, s obličejem plným vrásek, povoláním bankovní úředník, o šest let mladší Jiřina Vacková, blondýna plných tvarů s vlasy vyčesanými do uzlu, referentka cestovní kanceláře, která v té době patřila k největším v regionu, a ještě ne osmnáctiletá Jiřinka, ta svou matku podobou nezapřela, ale na rozdíl od ní se tvářila zasmušile a vzdorovitě. Cestou v autě matka prudila, nebyla v pohodě, která z ní sršela, když doma básnila o báječném víkendu u vody, který rodině zajistila. Otec za volantem byl zamyšlený, na její jeduplné útoky odpovídal jednoslabičně, když jich bylo stále víc, reagoval pouze pohyby hlavy, dceři, která seděla vzadu, připadalo, jako by uvízl v poutech nějaké vzpomínky, která ho zbavovala veškerého nadšení. Zastavili u recepce. Matka vystoupila z auta šla vyřídit formality. Otec se zahleděl do čelního skla a pokračoval v mlčení, dcera myslela na esemesku, kterou odeslala večer, když matka definitivně zlomila její odpor. Otce měla ráda, ale zlobilo ji, že se matce nedokáže postavit, ať si vymyslí sebevětší šílenost. Matka se zastavila pod stříškou verandičky, něco si přečetla z displeje mobilu, pustila ho do kabelky, kterou měla přes rameno, a zadívala se k chatkám, co stály roztroušené po mírně se zvedající stráňce až k lesu jako kostky z dětské stavebnice, bylo jich dvanáct, jedna jako druhá. Kousek od recepce stál větší srub s nástavbou podkroví, nápis nad vchodem hlásal, že jde o Hostinec u jezera, jak taky jinak, když bylo na dohled. Z jeho dveří se vyrojila početná skupina osob, mezi nimi muž robustní postavy, možná měřil i dva metry, hrnuli se k recepci, nemohlo být pochyb o tom, koho jdou uvítat. Matka se s nimi objímala, na první pohled bylo jasné, že jejich přítomnost pro ni není žádným překvapením. Otec se mračil, ale nadále mlčel. Převážně se hovořilo o večerním táboráku, na který jsou upřímně zváni, jak pronesl ten mohutný muž, kterého dcera v duchu nazvala medvědem. Cosi na něm ji odpuzovalo, ale určitě ten dojem nemělo na svědomí břicho přetékající přes pásek. Vyzařovalo to z  výrazu jeho tváře a pohledu. Jako by dával na vědomí: Mám železnou vůli a co si umanu, toho taky dosáhnu! Otec teprve v chatce vyslovil podezření, že nemůže být náhoda, že se s těmi lidmi setkávají právě zde. Matka kategoricky odmítla, že by někomu ve firmě prozradila cíl jejich výletu, a posléze přidala, že by se jednou mohl přemoci a nekazit náladu.
Táborák se konal na k tomu vyhrazeném místě ve spodní části kempu a jeho účastníci Jiřinku nenadchli, všichni se věkem blížili věku jejích rodičů. Byl tam i matčin šéf, majitel cestovky Václav Nekvinda, medvěd, jak si ho nazvala v duchu Jiřinka. Když promluvil, všichni umlkali. Dívka by musela být naprosto slepá, kdyby nepoznala, že po něm matka jede. Nejspíš podobně uvažoval i otec, protože zadumaně zíral do plamenů a vydatně ucucával za sklenky. Dívka si opekla špekáček a usrkávala kolu, kolem ní popíjeli pivo a víno, hlasitě mluvili jeden přes druhého, smáli se, až měli slzy v očích a rudé tváře, nebylo to však z horka od ohně. Brzy ji jejich tlachání přestalo bavit. Utrousila k otci, že je unavená z dlouhé cesty v tom vedru v autě a že si půjde lehnout. Přikývl. Matka ji nevnímala, bylo jí jasné, že teď má jiné priority. Co si pamatovala, vždycky to tak bylo. Loudavě, aby na sebe příliš neupozornila, se vzdálila od ohně. Už ji obklopovala tma, když jí pípnutí mobilu v kabelce oznámilo, že má zprávu. Na rozsvíceném displeji přečetla: JSEM TADY. Konečně! pomyslela si s úlevou a vzápětí po paměti vyťukala: KDE?  

Informace o autorovi / Copyright © 2004 - 2018 / webmaster Miloslav Dušek
Všechny texty jsou chráneny Autorským zákonem c. 121/2000 Sb.
//Poslední aktualizace: 10/10/2013 12:41:49