Milan Dušek

autor detektivních románu a povídek

Menu: top1 Menu Menu
Životopis
Novinky
Tvorba
Fotogalerie
Fotky knížek
Archiv
Návštevní kniha
Kontakt
sef

 

BUDU ŠŤASTNÝ AŽ ZÍTRA



     Od rána do pozdního odpoledne se brodil vysokým sněhem a osekával poražené stromy. Když po návratu domů zatopil v železném sporáku, ruce a nohy mu ztěžkly, víčka nezadržitelně padala, často usínal i oblečený.
     V průběhu zimy ho mockrát napadlo, zda neprovedl hloupost odchodem z uniformy, pro kterou žil přes deset let, když k pobytu na Mýtině přičte základní službu a vojenskou školu, a další, kvapným přestěhováním do podhorské osady, kterou lze bez zvláštní námahy přehlédnout od první chalupy u silnice až po tu poslední u lesa. K té stoupal skoro hodinu, rozhodně déle, než trvala jízda poloprázdným autobusem z města, kde mu všechno připomínalo minulé dny.
     Táhl v batohu starou remingtonku, kterou mu vnutil Valeš, když se loučili, v kufru pár svršků a několik knížek, jež zakoupil v tom šťastném období rekonvalescence, než se dozvěděl, že… Stop! Tohle si přece zakázal.
     V hájence dlouho nikdo nebydlel, starý hajný zemřel a jeho mladý nástupce se nastěhoval do paneláku u pošty. Okny do světnice fičelo, střechou zatékalo, a on přišel začátkem deštivého října, kdy téměř neustále lilo a po kopcích se válela hustá mlha, musel si zatraceně pospíšit, aby ho nepřekvapil první sníh. Opravil střechu, zasklil okna, vyčistil kamna a kouřovod natřel stříbřenkou, vymetl z koutů pavučiny, vydrhl nerovnou prkennou podlahu plnou škvír, na vlastnoručně vyrobenou poličku narovnal knihy, školní vydání pravidel českého pravopisu a časopisy, v nichž vyšly jeho povídky, na polesí vyfasoval prošívané kalhoty, teplý dřevařský kabát, ušanku a sekeru. Chtěl vrátit svému tělu dřívější pohyblivost a odolnost a taky chtěl psát. Psát o tom, jak žil nahoře u státní hranice, jak měl rád službu při její ochraně, jak upřímně miloval Marcelu, jak potom uprostřed jednoho odpoledne zahřmělo a náhle mu zbyla pouze naděje, že nevykrvácí dřív, než dorazí pomoc, a posléze že ho vyléčí natolik, aby se mohl vrátit na Mýtinu, a že ten dopis od Marcely… Ne, o tomhle psát nebude! Lkát nad ztracenou láskou je trochu málo, natož aby se to stalo smyslem života.
     Když se tenkrát probral, cítil se neobvykle svěží. Horečka ustoupila, zbyly po ní jen rozpukané rty. Zkoumavě se rozhlédl po nevelkém nemocničním pokoji. Ležel v něm sám, zbývající tři lůžka byla zastlaná, pečlivě uhlazená. Umínil si, že hned příští den požádá, aby mu tam někoho nastěhovali. A taky si řekne o knihu, nebude přece zbůhdarma civět do stropu. Už jako kluk vášnivě četl, než vychodil měšťanku, přelouskal celou tátovu knihovnu. Když pak po vojenské škole nastoupil na Mýtinu, sotva stačil očima přelétnout noviny, jistě má co dohánět.
„Sestřičko, chtěl bych vás o něco poprosit…“ začal, když se ta černooká, která o něho ve dne v noci pečovala, objevila ve dveřích.
„Až pak, pane Prokopec. Máte návštěvu.“
Rázem zapomněl, co od ní potřeboval. Hrdlo se mu zatáhlo, srdce jakoby cítil až v krku. Marcela! blesklo mu hlavou, přivřel oči a snažil se dýchat pravidelně, aby se dočkal setkání s milovanou bytostí při smyslech.
„Buď pozdraven,“ zvolal zvesela příchozí.
„Vy…?“ Nedokázal potlačit zklamání.
„Já. A dost mě mrzí, že tě to nadšením zrovna nenaplňuje. Poslechni, že ty jsi čekal nějakou fešandu?“
Poznal na něm, že klaunskou halasností a bodrostí zakrývá nejistotu.
„Sedněte si,“ přemohl se.
„Díky.“ Návštěvník odhrnul přikrývku na sousedním lůžku, ostýchavě usedl na samý okraj a prohlížel si ho jako by mu poskytoval čas, aby se vzpamatoval.
„Nic tam nebylo,“ řekl Prokopec a odvrátil hlavu k oknu. Znovu měl před očima ten okamžik, kdy se sehnul a sáhl do umělé prohlubně v pařezu, kdy zaslechl zapraskání, jako by někdo šlápl na suchou větvičku, kdy zahřměl výstřel, kdy pocítil prudký náraz do zad, po kterém padl na kolena a…
„Jste si tím naprosto jistý?“
Přejel si dlaní čelo, aby ten dotěrný obraz smazal.
„Ovšem.“
„Snažte se upamatovat na každou maličkost. Předně potřebujeme vědět, odkud na vás vystřelili.“
„Nevěříte mi?“ zamračil se.
„Nerozčilujte se. Raději potrapte mozek.“
„Myslím na to ve dne v noci!“ vybuchl, ale když se návštěvník rozpačitě podíval ke dveřím, ztišil hlas. „Dvakrát jsem obešel celou úžlabinu. Aspoň deset minut jsem pozoroval okolí. Nikde se nic nepohnulo… A přeci mám pocit, že byli blízko.“
„Tak vidíte. Možná jste si stačil všimnout, kdo vás provrtal. Jen si nemůžete vzpomenout…“
Ksakru! Nejdřív mě do toho zatáhne a pak se na mne přilepí jako klíště! napadlo Prokopce a nahlas řekl: „Měli jste tam jít se psem.“
„To jsme samozřejmě udělali. Ale přes nos sprchlo.“
„Mělo se tam jít hned! Ne až ráno.“ Prokopec se nadýchl až ho pichlavě zabolelo v prsou. „Copak jsem tam byl na houbách? Museli by být úplní blbci, kdyby je nenapadlo, proč tam jsem,“ přidal, jako by měl v krku horký kaštan.
Návštěvník si rozpačitě promnul ruce. Vypadaly, jako by se celý život oháněl lopatou.
„Nakonec mi ještě vyčtete, že jsem přivolal pátračku. Můžu být zatraceně rád, že to dopadlo takhle. Klidně mě mohli odtáhnout na jejich stranu…“
Návštěvník stále mlčel a jeho oči jako by byly plné chlapského porozumění.
Jaký je mezi námi rozdíl? On i já, každý na svém místě, plníme povinnosti, jak dokážeme nejlépe, pomyslel si Prokopec.
„Promiňte,“ řekl rozpačitě. „Leze mi na mozek špitál. Ale největší zlost mám samozřejmě na sebe. Vkráčel jsem do léčky jako zelenáč.“
„Víme, že nešlo o náhodu.“ Návštěvník vstal. „Pusť to z hlavy,“ zatykal mu znovu, „však my tomu přijdeme na kloub. A brzy se uzdrav,“ popřál a pevně mu stiskl ruku.
Když spolu poprvé stoupali k Mokré, v lese ještě místy ležel sníh. Často čekali třeba i půl dne, než se objevil jejich muž. Naposled neměli štěstí. Marně zírali do zeleného propadliště průsmyku. Slunce zapadlo za kopec, les rychle šedl, obzor zaclonilo šero.
„Za půl hodiny bude tma,“ upozornil ho tehdy.
„Kdybych aspoň věděl, co ho zdrželo,“ povzdechl ustaraně. „Mohl prostě zmeškat. Ale co když se něčím prozradil a jde mu o krk?“
Při zpáteční cestě se neustále zastavoval, naslouchal do snášející se noci, jako by znovu a znovu přemítal, zda se přece jen nemají vrátit.
„Může se objevit zítra,“ prohlásil ve vozidle. „Brnkneš majorovi, ten zařídí, co je třeba.“
„A jinak?“ zeptal se, než vystoupil na odbočce k Mýtině.
„Vyšlápneš si tam přesně za týden. O výsledku zase vyrozumíš Stýbla.“
Když se za týden vydal k průsmyku, vanul chladný vítr a masivy lesů každou chvíli pokropila sprška deště. Dlouho to místo pozoroval dalekohledem. Přibližoval se k němu se samopalem připraveným k výstřelu. Sklonil se k zamaskovanému otvoru. Skrýš byla prázdná. Již se chtěl napřímit, aby zjistil, co způsobilo ten cizí zvuk za ním, když třeskla rána. Klesl na pařez, zatmělo se mu v očích. Sotva se probral, pokusil se vstát, ale paže a nohy ho neposlouchaly. Zaplavovalo ho nesmírné horko, zdálo se mu, že se zadusí. Kdo po něm vystřelil? Proč? Utekl ten člověk, anebo se už k němu přibližuje? V hlavě se mu rojily otázky jako podrážděné včely. Kde má zbraň?
Samopal ležel na dosah paže, jak mu při pádu sklouzl řemen z ramene. Byla to celá věčnost, než jej nahmátl. Následkem pohybu ho ochromila bolest v prsou. Tvrdohlavě skousl zuby a po chvíli se mu podařil obrat na záda. V zorném úhlu jeho očí se zakmital vysoký les, houština mlází, nad ní kroužící pták. Dravec? Vyhrkly mu slzy, všechno viděl jako v mlze. Z posledních sil pozvedl samopal, toporným prstem našel citlivou spoušť. K rozhoupanému nebi vzlétl vějíř střel. Zpětný náraz mu vyrval zbraň z rukou. Snažil se k ní dolézt, ale do pohybu se pod ním dala i topasově zbarvená zem, strhla ho na sebe jako nedočkavá milenka, znovu ztratil vědomí…
„Co je s vámi, pane Prokopec?“
Spatřil nad sebou příjemný, venkovsky plný obličej. Pečovala o něho jako o vlastního. Později se jí zeptal, proč ho tolik rozmazluje. Dozvěděl se, že její mladší bratr taky slouží na hranicích.
„Přeháníte to, Věruško.“
„A to zas ne. Nejhorší už máte za sebou a pořád se tváříte jako kakabus,“ řekla vyčítavě, když mu natřásala polštář.
„A čemu se mám smát?“
„Copak vám nestačí, že jste živý? Kdybyste se viděl, když vás přivezli…“ Mávla baculatou rukou. „Takhle nebudeme kamarádi, pane Prokopec.“
A pak stál ve dveřích nadporučík Valeš, jeho zástupce na Mýtině. Sotva za sebou zavřel, zahrnul ho lavinou výčitek.
„Vyšlápneš si na výlet a ani se nezmíníš. Kdybych nevěděl, že mohu dostat i horšího velitele, dal bych se z fleku přeložit.“
„Z mé hlavy to nevzniklo,“ hájil se chabě.
„Ale ty jsi na to málem doplatil,“ nedal se Valeš zastavit. „Když jsem tě našel u toho pařezu, hrklo ve ,mně jako ve starých pendlovkách. Ani ses nepohnul, Vašku.“
„Měl jsem tě informovat, jenže… Petře, nikdy ti to nezapomenu. Nikdy.“
„Amen,“ zakořenil se jako uličník. „Přiznám se ti, že jsem měl dopal na celý svět. Naštěstí včas dorazil major.“
Dovedl si představit, jak asi Valeš řádil, ale chtěl od něho slyšet něco jiného: Proč nepřivezl Marcelu.
„Není na Mýtině.“ Valeš sklonil hlavu a rozpačitě mačkal štítek zelené čepice.
„Odjela k rodičům?“
Škubl rameny. „Než jsem se z toho vzpamatoval, byla pryč. Asi ji vzal dolu Stýblo… Nebyla tu? Určitě ano. Měl jsi vysoké horečky. Třeba jsi ji ani nepoznal, Vašku.“
„Možné to je,“ vymáčkl ze sebe, ale moc tomu nevěřil, sestry by mu to přece pověděly… „A co Mýtina?“ zamlouval své úvahy, které ho mučily.
„Moc nám chybíš. Všichni tě pozdravují a drží ti palce.“ Valeš se povzbudivě usmál, mrknul na hodinky, slíbil, že se zase brzy ukáže, a vycouval z místnosti.
Za tři dny přijel major Stýblo. Sestry ho přinutily obléknout si přes stejnokroj bílý plášť. Necítil se v něm dobře, roztržitě potahoval krátké rukávy, nejméně třikrát opakoval, že ho navrhl k vyznamenání za statečnost.
Proč je tak nervózní? přemítal Prokopec. Cítí se spoluodpovědný za to, co se stalo pod Mokrou, anebo jeho chování nějak souvisí s Marcelou? Jaký má význam chodit kolem mne po špičkách?
Oba si zřejmě vydechli, když sestra vyzvala Stýbla k odchodu.
Marcela byla vždycky náchylná k angínám. Pobyt na Šumavě jí příliš nesvědčil, každou náhlou změnu počasí odstonala. Ano, určitě je zase nemocná, jinak to ani nemůže být, namlouval si.
Pak ji jednou uviděl na prahu nemocničního pokoje. Hleděla směrem k němu, jako by nemohla uvěřit, že to přežil, jako by neměla sílu jít dál, anebo jako by se čehosi obávala.
Konečně doklopýtala k jeho lůžku a zakryla si obličej dlaněmi. Mezi vlhkými prsty se prodíraly její přidušené vzlyky.
„Nebreč,“ zatápal po její paži. „Už jsem v pořádku.“
„Já vím, mluvila jsem s doktorem, ale…“ Slzy jí stékaly po bledých lících. Jak si je bezděčně utírala, rozmazávala si oční linky. „Myslela jsem, že mi pukne srdce, když Petr zavolal, co se stalo pod Mokrou.“
„Neboj se, zase bude všechno jako dřív,“ snažil se ji uklidnit.
„Sehnala jsem podnájem tady ve městě. Budu k tobě chodit každý den,“ říkala a chvějící se rukou mu vískala vlasy.
V těch dnech se překonávala. Těšíval se na odpoledne od chvíle, kdy se ráno probudil. Často nemohl ani dospat. Když vešla, jako by celý pokoj prozářilo laskavé slunce.
Rána se zacelila. Absolvoval rehabilitační cvičení. Po něm ho propustili z nemocnice, nastoupil zdravotní dovolenou. Toulali se s Marcelou ulicemi města a údolím jarně zpěněné řeky. Do kopců se ještě neodvážil, při větší námaze se zadýchával, hrudí mu prostupovala tupě bodavá bolest. Po večerech četl. Kalčíkovy povídky od hranic dokonce několikrát. V noci nemohl spát, před očima mu defilovaly jeho vlastní příběhy z těch osmi let na Mýtině. Probudila se v něm zvláštní, dosud nepoznaná posedlost. Když Marcela usnula, opustil tiše postel a v ostře ohraničeném kruhu světla stolní lampy vyprávěl na papír, jak před lety bezedné lednové vánice zavalily lesy dvoumetrovou bílou peřinou a nadlouho odřízly Mýtinu od velitelství, jak marně očekávali zlepšení počasí, aby mohl vzlétnout vrtulník, a jak potom vzali prázdné batohy, připnuli lyže a probíjeli se hlubokým sněhem do vsi. Před svítáním těch deset stránek pečlivě přepsal, ulehl a skoro ihned se propadl do bezedného spánku.
„To jsi vymyslel ty?“ zeptala se, když jí příběh přečetl.
„Tohle jsem zažil na vlastní kůži, Marcelo. Ale skutečnost byla daleko tvrdší. Na zpáteční trase…“
„Co si uděláme k snídani? Mám poslední dvě vajíčka,“ přerušila ho.
Jedla s velikou chutí a jeho se zmocnilo obrovské zklamání. Myslel si, že… Co od ní vlastně chtěl? Aby ho obdivovala? A proč ten příběh vlastně napsal? Takových epizod bylo a ještě bude…
Za týden se vyzpovídal na papír ze své lásky k Marcele. Jeho hrdina podstoupil strastiplnou cestu do porodnice. Narodil se jim syn…
Vůbec netušil, jak moc se jí ten příběh dotkne.
„Za co se mi to mstíš?“ rozkřikla se. „Neměl bys už nechat toho planého fantazírování? Za dva dny jdeš do nemocnice na kontrolu a pak…“ Zachvěl se jí hlas. „Chci odtud, Vašku!“
„Vrátíme se na Mýtinu. Tam nebudu mít na hlouposti čas,“ řekl a vzal ji do náruče.
Komise naprosto vyloučila jeho další službu u jednotky v prvním sledu.
Nehodlal se s tím verdiktem smířit. Každý ho chápal, ale nikdo se neodvážil rozhodnutí lékařů změnit. Major Stýblo mu na blůzu připíchl vyznamenání Za statečnost a nevěděl, kam s očima.
„S jednotkou je konec, soudruhu kapitáne. Předáš Mýtinu Valešovi a od prvního nastoupíš na správě budov.“
„Už mě budou mezi sebou jenom trpět,“ sklesle pak řekl Marcele. Zbledla, ale neřekla ani slovo.
Celou noc se vedle něho převalovala a povzdychávala. Když ráno vstával k autobusu, bezpečně poznal, že spánek jenom předstírá.
Na Mýtinu jel kvůli podpisu na předávací protokol. Byla to v podstatě formalita, Valeš mu dělal zástupce čtyři roky. Poté, co měl za sebou nepříjemnou povinnost, položil před nadporučíka těch deset stránek s příběhem o cestě závějemi.
„Zkus se tím prokousat, Petře,“ požádal zajíkavě a šel se rozloučit s vojáky.
„Znovu máš cíl, Vašku,“ prohlásil Valeš, když stáli u brumlajícího gazu. Vrcholky stromů kolem Mýtiny pročesával chladný nárazový vítr.
„Neutěšuj mě, Petře. Je mi skoro dvaatřicet a psát se nenaučím za měsíc.“
Vrátil se do města. V podnájmu místo Marcely našel její dopis.
Vašku, všechno se příšerně zamotalo. Čekám dítě. Ale ne s tebou. Chtěla jsem Ti to povědět už tehdy v nemocnici. Bylo to nad mé síly. Teď už mě nepotřebuješ. Člověk, k němuž odcházím, není lepší než Ty, ale bude to jeho dítě. Nemohu jinak. Kvůli tomu malému, aby mělo tátu. Odpusť mi a neodsuzuj mě, nejsem děvka, jak Tě asi v prvním okamžiku napadne, jsem pouze žena, která nedokázala být v těžké chvíli sama…
Když se vyzuřil, popadl tužku a slovo za slovem se svěřoval papíru se svým hořkým údělem, Ráno popsané listy spálil, aniž by si je po sobě přečetl, opláchl vodou opuchlé oči a loudal se už hlučícím městem k objektu kasáren.
Než léto dospělo k podzimu, rozhodl se, že začne někde jinde. Že začne úplně znova, protože jen tak poctivě vyzkouší, jestli se ještě může spolehnout sám na sebe.
Byla to těžká zima, těžší než všechny, které už na Šumavě prožil, neboť jí poprvé vzdoroval osamoceně.
Ostří škrabky oddělovalo z ležícího kmene smrku dlouhé pásy poddajné kůry. Trhala se jen v místech, kde předtím osekal větve. Odstřikující kapičky pryskyřice mu pokropily ruce, některé dolétly až na obličej. Ty stíral rukávem barevné flanelové košile, aby nezaschly. Tělo si zvyklo, pohyby paží nalezly ten správný rytmus, únava už nedoléhala s takovou deprimující úporností, jako když v lese začínal.
Když se slunce proháčkovalo přes vršky stromů na hřebeni, Prokopec se narovnal v zádech a spokojeně se usmál. Odpoledne znovu usedne k rukopisu, který nazval: BUDU ŠŤASTNÝ AŽ ZÍTRA.

 

          

Milan Dušek

          

 

Informace o autorovi / Copyright © 2004 - 2018 / webmaster Miloslav Dušek
Všechny texty jsou chráneny Autorským zákonem c. 121/2000 Sb.
//Poslední aktualizace: 20/02/2011 11:56:13