Milan Dušek

autor detektivních románu a povídek

Menu: top1 Menu Menu
Životopis
Novinky
Tvorba
Fotogalerie
Fotky knížek
Archiv
Návštevní kniha
Kontakt
sef

 

STOPY  NA  DRUHOU  STRANU

            Otevřeným nádražím zafičel mrazivý severák a rozvířil bílé vločky, až do té chvíle poklidně padající na vlak připravený k odjezdu. U posledního vagónu přešlapovala dvojice mladých lidí – drobná plavovláska s hlavou vtaženou do zvednutého límce tmavého kabátu a ramenatý muž ve vojenském stejnokroji. Přidržoval si čepici se štítkem, aby mu ji nestrhl vítr, druhou rukou svíral předloktí ženy. Chvěla se zimou, pocukávalo jí v koutcích promodralých rtů, v očích se jí leskly slzy.

            Když od služebního vozu zavřeštěla trubka vlakvedoucího, obličeje mladé ženy se zmocnilo cosi jako zoufalost. Skoro poslepu objala muže v uniformě jako by to bylo naposled, jako by se loučili navždycky.

            „Už brzy budeme spolu, Aničko. Všechno připrav, přijedu pro tebe za dva tři týdny, nejpozději za měsíc.“ Strážmistr ženu pohladil po vlasech, jako pocukrovaných sněhem, šetrně ji odstrčil, naskočil na stupátko. Nad lokomotivou zasyčela pára a ťukly nárazníky, souprava se dala do pohybu.

            „Mirku, dávej na sebe pozor. Mám už jenom tebe,“ volala a oči se jí zalévaly slzami.

            „Měj se tu hezky, Aničko. A nedělej si o mne starosti, já…“

            „Nahoru, strážmistře. Nahoru,“ ozval se hlas nad Fantou. Průvodčí ho uchopil za rameno, donutil ho nastoupit do vozu, přibouchl dveře, zajistil je bezpečnostní kličkou. „Novomanželka?“ zeptal se a při úsměvu vycenil zuby připomínající noty na buben.

            „Skoro,“ nevraživě utrousil Fanta a upřeně sledoval rychle se zmenšující postavu na peróně.

            Vlak opustil stanici a násep obklopily pláně zasněžených polí.

            „Není ti do řeči, co?“ nevzdával se železničář.

            „Brali jsme se koncem června. A dostal jsem se za ní teprve podruhé.“

            Vějířky drobných vrásek u očí průvodčího se smrskly. Mezerou mezi zuby přidušeně hvízdl.

            „Pak se nediv, že trojčí, kamaráde.“

            „Divím se jen jednomu. Že má trpělivost čekat.“

            „Holt s námi naše ženské mají kříž,“ zavzdychal průvodčí. „Ta moje mně taky věčně vyhoudává, proč si něco nenajdu doma. A já…“ ušklíbl se a naprázdno zacvakal konduktérskými kleštěmi. „Kam to bude, strážmistře?“

            „Až  na konečnou.“

            „Do Rudy?“ Průvodčí upřel oči na kartounový obdélníček, potřásl hlavou. „Člověče, ty musíš mít náturu. Čechy abys tam hledal s lucernou.“

            „Na čáře to je dnes všude stejné.“ Fanta schoval proštípnutý lístek a vešel do nitra vozu. Ze zvyku letmo přehlédl pasažéry, uložil brigadýrku na poličku, pouzdro s pistolí posunul víc na bok, usedl na tvrdou lavici.

            Tetka s napakovanou taškou se vyptávala mužských v montérkách a železničářských čepicích, jestli vlak dorazí do Klatov ještě za světla. Na nádraží ji má očekávat syn, kdyby tam nebyl, neví, co by si v úplně neznámém městě počala, jak by trefila do těch kasáren. Dva mladíčci ve věku kolem osmnácti, se skautskými liliemi na rukávech bund, se tvářili upjatě, jako by bylo pod jejich úroveň ztratit pár slov s hovorným průvodčím, kterého zajímalo všechno.

            Život není pouze hra, skautíci, pomyslel si Fanta, opřel si hlavu a spustil opuchlá víčka. Prospat noc s Aničkou, to by byl přece prohřešek proti přírodě…

            I on měl tehdy v létě čtyřicátého čtvrtého roku plnou hlavu romantiky, ale brzy se zbavil veškerých iluzí. Jadkomando německých fašistů šlo po jejich stopách, spali se zbraněmi v ruce. Trápilo je deštivé počasí a ke všemu je mučil hlad, nemohli se přiblížit k lidským obydlím. Před zimou partyzánský oddíl značně prořídl. Asi by to tenkrát taky vzdal, kdyby nebylo starého Michny a jeho ničím neotřesitelné víry ve vítězství Rudé armády.

            V květnu pětačtyřicátého roku jásal jako všichni, kteří uvítali, že se konečně zbavili okovů okupace. To ještě nevěděl, že máma s tátou zůstali pod troskami činžáku, když spojenci bombardovali Škodovku. Bez cíle bloumal po Plzni, nemilosrdně sražen z výšin opojného zadostiučinění. Vzpomněl si na Michnu. U strýce z matčiny strany vyžebral rozhrkané kolo a šlapal do pedálů, pokud na vršku nespatřil dřevěnou chalupu, o které jeho starší kamarád tolikrát mluvil, když byli ještě  v lese.

            Michna ho objal, představil mu dceru. Fanta očekával vyzáblou dívenku s křiklavou mašlí ve vlasech, ale ocitl se tváří v tvář rozkvetlé růži. – Netrhat! Upozornil ho Michna, ale nebylo v jeho silách zabránit jejich sblížení. Za pár dní před ním stáli a nevěděli, kam s očima.

            Krátce před svatbou se ozval někdejší velitel jejich partyzánského oddílu. – Povinnost volá, líbánky budete muset odložit, prohlásil Michna. Už druhý den po obřadu oba odjeli k Pohotovostnímu pluku NB.

            Dva týdny nato starší přítel zahynul při divoké přestřelce se silnou skupinou wehrwolfů.

            V Klatovech se zvedli traťoví dělníci a spolu s tetkou, vlekoucí bachratou tašku, kterou odmítla pustit z ruky, vystoupili. Když se vlak po delší přestávce rozjel, vagónem prošel průvodčí.

            „Přistoupil někdo?“

            U okna, vlevo od Fanty, se pohnul zavěšený hubertus a vynořila se tvář muže do čtyřicítky, porostlá několikadenním strniskem vousů. Podal jízdenku, mlčky kývl strážmistrovi, stáhl si stříšku tmavého klobouku do očí a pokračoval v podřimování.

            Za Hojsovou stráží vlak projížděl táhlým údolím, sevřeným strmými stráněmi, porostlými hustým vysokým lesem. Ve voze zůstali pouze ti skautíci, spící muž v klobouku a Fanta.

            Vlak rachotil dlouhým tunelem a do vagónu někudy pronikl zápach kouře z parní lokomotivy. Když do oken znovu udeřilo denní světlo, mladíci přilepili obličeje na sklo. Cosi si šeptali, vrhali pátravé pohledy na strážmistra.

            Kampak, kluci? Na lyžaře nevypadáte a na pěší túry se teď vydá pouze blázen, nebo člověk, který má zaječí úmysly. V Rudě se vám mrknu na zoubky! Umínil si Fanta, ale usmíval se, aby je nevyplašil.

            „Špičák,“ ozval se venku průvodčí.

            Zarostlý muž pod hubertusem se probral a protáhl se, až mu zalupalo v kloubech. Měl ostře pichlavé oči, husté, téměř srostlé obočí, nos vysloužilého boxéra. Oblečen byl do teplé vesty a kalhot z šedého, poněkud už opraného manšestru, z nohavic vykukovaly bytelné turistické boty se silnou podrážkou.

            A co ty jsi zač? Fanta s neznámým zkřížil zrak. Nic. Žádný zmatek, jak bývá obvyklé u lidí, kteří nemají čisté svědomí. Muž se dokonce pousmál. Strážmistr úsměv opětoval a odvrátil se k oknu, předstíral zájem o krajinu. Sakra! Přece kdekoho na potkání nemohu podezírat.

            Když se blížili k lesíku, za kterým už vykukovaly střechy Jiříkova dvoru, objevil se průvodčí.

            „Letošní zima nás nějak šetří…“

            „Vždyť je teprve leden,“ namítl Fanta. „Ještě to přijde. Možná už začátkem února.“

            „Není o co stát.“ Železničář cvrnkl prstem o štítek čepice. „Na brzkou viděnou, strážmistře.“

            Pod koly vlaku zaduněl mostek přes Železný potok. Fanta se letmo podíval na muže pod hubertusem. Tenhle snad zaspí i konečnou stanici. On by taky sebou s velkou chutí hodil na postel, ale bude muset do služby. Na prstech by je spočítal a úsek je dlouhý spoustu kilometrů, o nepřehlednosti terénu nemluvě.

            Kam mě dnes vrchní pošle? zauvažoval ve chvíli, kdy se vozem rozlehlo kvílivé zaskřípění. Vlakem to trhlo, opakovaně třeskly nárazníky, pak stáli.

            Záchranná brzda! blesklo hlavou Fantovi. Vyskočil a zadíval se ke dveřím. Byly dokořán a v oblaku páry, která se valila do vagónu, zaznamenal mihnutí khaki bundy jednoho z těch skautíků. Průšvih! došlo Fantovi a rozběhl se uličkou. Málem zakopl o naznak ležícího průvodčího. Sklonil se k němu.

            „Co se stalo?“

            „Seš slepý?“ hlesl pobledlý železničář a ruku si tiskl k boku. Mezi prsty mu prosakovala krev. „Jeden stáhl brzdu, druhý na mě šel s nožem. V posledním okamžiku jsem mu trochu srazil ruku.“

            „Z toho neumře,“ zabručel muž v klobouku vedle Fanty. Strážmistr přikývl a hleděl za mladíky, kteří už šplhali do stráně. Vzápětí se zadíval do zarostlé tváře. Může mu věřit?

            „Musím za těmi kluky. Postaráte se o něj?“ Sáhl do kapsy blůzy, podal mu obvazový balíček.

            „Kdo by to do těch smrkáčů řekl… Klidně si běžte.“

            „V Rudě dejte zprávu na útvar, že jsem se za nima vydal,“ požádal Fanta průvodčího, nahmátl tyč zábradlíčka a po schůdkách sklouzl na zasněžený násep.

            Přebrodil zavátý příkop a v hlubokém předklonu zdolával stoupání ve stopách uprchlíků. Měl na sebe vztek. Kdyby provedl kontrolu hned za Špičákem a skautíků se přeptal na cíl jejich výletu, nedošlo by ke zranění průvodčího a on by se teď za nimi nemusel štvát!

            Nahoře je znovu spatřil. Jejich náskok byl nepatrný. Slabých tři sta metrů, odhadl zkušeným okem. I když vzal v úvahu, že jsou mladší, byl přesvědčen, že nebude pomalejší než oni. V jeho prospěch hovořila znalost terénu. Věděl, že je třeba šetřit síly na horší úseky, a zrychlovat postupně, jak si jeho tělo bude zvykat na námahu.

            Po chvíli zvedl oči k obloze a uvědomil si, že to vypadá na sníh. Nebylo by dobré, kdyby se začal sypat, než je dožene. Kolik už může být hodin? Na Šumavě se stmívá rychle, najednou jako by na krajinu klesl tmavý pytel.

            Fanta už na začátku nasadil slušné tempo a na vhodných místech přidával, ale na holé horské pláni se začal zalykat mrazivým vzduchem. Naštěstí se tam tolik nebořil. Vítr místy sníh odfoukal a jinde ho doslova udusal. Zato blíž k lesu ho určitě přibude! Nepřipadalo mu, že by s tím uprchlíci počítali. Ani směr, kterým se vydali, nenasvědčoval, že by se tam vyznali. Možná byl jejich původní plán zcela jiný, ale jeho přítomnost ve vlaku je znervóznila. Nejspíš zpanikařili. Pokud je neztratí z dohledu, neutečou mu!

            Co mohou mít tihle skautíci na svědomí? Přestala je bavit škola? Nechce se jim pracovat? Nebo prostě jen zatoužili po dobrodružství? Ale proč se za ním vydali nyní, uprostřed zimy?

            Kousek před vysokým lesem jeden z prchajících začal viditelně zaostávat. Druhý, nepatrně vyšší a širší v ramenou, se často otáčel a druha pobízel. Až k strážmistrovi dolehly útržky hrubých slov. Tenhle asi bude protřelejší, nesmím z něj spustit oči, pomyslel si Fanta. To on určitě poranil průvodčího. A může mít u sebe i střelnou zbraň!

            Pokulhávající mladík náhle zakopl a pažemi před sebou zatápal, jako by se chtěl něčeho zachytit, vzápětí padl do závěje jako podťatý.

            Ale co když to pouze předstírá a už má v ruce pistoli? Třeba jim došlo, že ho nesetřesou, a domluvili se na lstivém úskoku! Fanta za běhu otevřel kožené pouzdro u pasu, vytrhl z něho pistoli a pevně sevřel vroubkovanou pažbičku.

            Útlý mladíček seděl ve sněhu a oběma rukama si třel nohu u kotníku, kousal se do rtů a posténával. Když zvedl hlavu a ve strážmistrově ruce spatřil zbraň, oči se mu rozšířily strachem.

            „Ani se nehni!“ zadýchaně vyhrkl Fanta a za tím, co klopýtal dál, zavolal: „Stůj, nebo střelím!“

            Když utíkající nereagoval, strážmistr zvedl zbraň hlavní k obloze a stiskl spoušť.

            Ten ve sněhu se ještě víc schoulil, zacpal si uši. Mumlal, aby nestřílel, a po lících mu tekly slzy.

            „Už mám té honičky dost!“ zasyčel Fanta a poslal další výstřel do vzduchu. Teprve opakovaná rána zapůsobila. Druhý mladík se zastavil, jako by vrostl do závěje, jeho ramena pumpovala s rozbouřeným dechem.

            „Ruce vzhůru!“

            Uposlechl. Jeho paže se vznesly nad hlavu a komíhaly tam jako ve větru. Úsilí, se kterým je nahoře držel, se dalo vyčíst ze zpocené tváře.

            „Pomalu pojď ke mně. A žádné hlouposti, nebo tě žobne včelka…“ Fanta z něj nespouštěl zrak a tak mu neušel sveřepý výraz v obličeji. Mohl znamenat: dostal jsi mě, ale vzápětí to může být jinak!

            „Stát! Obrať se! Rozkroč se!“ dirigoval ho strážmistr a snažil se, aby mu neunikl ani sebenepatrnější náznak pohybu. S pistolí v ruce provedl předběžnou osobní prohlídku. Zmocnil se dýky a řekl: „Ruce dej dolů a můžeš se obrátit.“

            „Co s námi uděláte?“ zeptal se, jako by si vzpomněl, že umí mluvit.

            „Co zasloužíte.“

            „Nemáte právo nás buzerovat!“

            „A podle jakého práva jste šli na průvodčího s kudlou?“

            „Neměl být tak horlivý. Sápal se na Vendu,“ kývl k tomu ve sněhu. „Jen jsem ho bránil.“

            „Tohle vysvětlíte jinde. Co máš s nohou?“

            „Napuchl mi kotník. Nemůžu došlápnout,“ kňoural mladík ve sněhu a rozmazával si slzy po tvářích.

            „Nebreč. Na útvaru se ti na to mrkne zdravotník.“ Fanta se pootočil k druhému mladíkovi. „Vem ho na záda.“

            „Nejste na hlavu?“ vyhrkl a couvl. „Sám sotva lezu. K tomu mě nedonutíte!“

            „Dobře mě poslouchej, nemíním to opakovat!“ přiostřil hlas Fanta. „Spolu jste utíkali, spolu ponesete následky. A pohni kostrou!“

            Mladíkovi blýsklo v očích, ale vykonal, co od něho požadoval.

            „Za lesíkem je  cesta do Rudy. A nebudete spolu hovořit!“

            „Že si toho naporoučíte…“

            „Jirko,“ zraněný vzlykl, „nedráždi ho.“

            „Stejně nás zavřou. Ale škemrat nebudu!“

            „Mlčet!“ Fanta pistoli zasunul do pouzdra a vykročil za nimi. Než dorazili k lesíku, objevili se před nimi čtyři muži v ušankách, šikmo přes krátké kožíšky se jim pohupovaly diskové samopaly. První poklusával vrchní Košvanec.

            „Strážmistře, stačíš na ně sám?“

            „Zbytečná otázka. Co se děje?“

            „Pádíme na Tišinu. Hajný tam potkal cizího chlápka. Tak se měj.“

            Fanta zíral za svými kolegy a teprve nyní si uvědomil, že se stmívá.

            ----------

            Z chodby do místnosti dolehly kroky více lidí. Nejdřív se mezi dveřmi objevil vrchní Košvanec. Prošel do své kanceláře a k Fantovi dolehla peprná nadávka.

            „Přišli jsme pozdě,“ sklesle zabručel jeden strážmistr od sálajících kamen. Jak se rozehřívali, Fanta se dozvídal detaily pronásledování. Když z nádraží zavolali, co se událo na trati nedaleko Jiříkova dvora, okamžitě vyrazili, aby přehradili pravděpodobný směr těm klukům. U samoty střetli hajného a ten jim řekl o setkání s cizím mužem. Ptal se ho na cestu do Gerlovy Hutě, ale šel na opačnou stranu, k hranicím. Když doběhli na Tišinu, už pouze mohli sledovat stopy na druhou stranu.

            „Kde se tam, sakra, vzal?“ vrčel vrchní mezi dveřmi.

            „Jak měl vypadat?“ hlesl Fanta.

            „Srostlé obočí, rozpláclý nos, zarostlý, jako by se týden neholil,“ mračil se Košvanec.

            „Jestli měl klobouk a hubertus…“ Fanty se začalo zmocňovat zlé tušení.

            „Jo, to sedí. Chceš nám snad říct, že…“ Vrchní zrudl.

            „Bohužel přijel se mnou. Měl jsem ho v merku, ale pak se strhla ta mela s těmi kluky a…“ Fanta odvrátil oči. V tom okamžiku by se nejraději propadl hluboko pod podlahu.

Milan Dušek

 

Informace o autorovi / Copyright © 2004 - 2018 / webmaster Miloslav Dušek
Všechny texty jsou chráneny Autorským zákonem c. 121/2000 Sb.
//Poslední aktualizace: 20/02/2011 11:56:13