Milan Dušek

autor detektivních románu a povídek

Menu: top1 Menu Menu
Životopis
Novinky
Tvorba
Fotogalerie
Fotky knížek
Archiv
Návštevní kniha
Kontakt
sef

 

KAMARÁDI

            V pátek, osmnáct minut před půlnocí, zavolal kolega Pecka, který tu noc sloužil, že máme ve Kroupově ulici dvojnásobnou vraždu. Než jsem se aklimatizoval do tmavé srpnové noci, zastavilo vedle mne auto. Když jsme přijeli na místo činu, před domkem už postávaly hloučky zvědavců z okolí a pod záminkou sousedské pomoci se odvážnější snažili vniknout do zahrady a alespoň nakouknout oknem. Policisté je samosebou vyháněli.

            V obývacím pokoji, na křesle proti televizoru, seděl asi čtyřicetiletý muž s hlavou nakloněnou k pravému rameni, s pažemi schlíple svěšenými přes boční opěrátka křesla. Na bílém tričku uprostřed hrudi měl červenou skvrnu a v sinalém obličeji užaslý výraz. Mezi dveřmi do kuchyně ležela tváří k podlaze žena a pod hlavou se jí rozlila kaluž krve. Levou paži měla vystrčenou před sebe, jako by se snažila zachytit veřeje, když klesala. Všechny zásuvky sekretáře byly povytažené, knihovna otevřená, několik brožovaných knih se válelo mezi směsicí dopisů a stvrzenek na koberci. Na první pohled to vypadalo, jako by tam pachatel něco hledal. Pod levou rukou zastřeleného muže jsme objevili prázdné podpažní pouzdro na krátkou střelnou zbraň. Tu jsme však nikde nenalezli.

            Zatímco technik zůstal v obývacím pokoji, aby zhotovil snímky obětí a zajistil případné otisky prstů a další možné stopy, které mohl zanechat pachatel hrůzného činu, psovod se služebním psem revírovali rozsáhlou zahradou, a inspektor Pecka venku zpovídal lidi ze sousedství, sedl jsem si se synem zavražděné ženy, osmnáctiletým Radkem Rubákem, který těla objevil a zavolal na policii.

            Po jedenácté se vrátil z koncertu skupiny Katapult, který se konal v sále městského kina. Byl na něm sám, jeho kamarád Bohouš Šorfa dostal ve čtvrtek vysoké horečky a musel zůstat v posteli. Vstupní dveře našel dokořán a v domku bylo naprosté ticho, proto nahlédl do obýváku, kde se svítilo stejně jako v chodbě. Nejdřív si pomyslel, že Otradovský, druh jeho matky, usnul v křesle oři sledování televize, ale pak přitáhla jeho oči ta rudá skvrna na bílém tričku. A vzápětí spatřil matku na podlaze mezi dveřmi do kuchyně. Na chvíli docela ztuhnul a nevěděl, co si o tom má myslet. Když se trochu vzpamatoval, vycouval do chodby. Tam ho napadlo, že by se měl přesvědčit, zda je matka opravdu mrtvá a ne pouze v mdlobách. Už se chtěl vrátit, když odněkud shora zaslechl vrznutí. Co když je vrah dosud v domě? Polomrtvý strachem vyklopýtal ven a teprve za brankou ho napadlo, že musí přivolat policii. Celý schvácený doběhl k telefonní budce v sousední ulici. Byl požádán, aby čekal před domem. Několik minut mu trvalo, než přinutil nohy k poslušnosti. Došel ke stavení chviličku před tím, než se přihnalo policejní auto.

            Svěřil jsem mladíka jednomu z asistujících policistů a ještě zastihl doktora, už byl na odchodu. Konstatoval, že Otradovský skonal následkem střelné rány do srdce z nevelké vzdálenosti a že muselo jít o menší ráži, protože kulka zůstala v těle a krvácení bylo minimální. Smrtelný výstřel do hlavy Rubákové vyšel ze zbraně většího kalibru. Pokud šlo o čas, odhadl, že smrt u obou nastala přibližně ve stejnou dobu, mezi osmou a devátou večerní.

            Ve dveřích se objevil psovod a sdělil mi, že přes zahradu pachatel určitě nepřišel a ani neodešel. Pokud jde o chodník k brance a samotnou ulici, pes nemá šanci vzhledem k tomu, že se tam už pohybovalo mnoho lidí.

            Ani Pecka k samotné střelbě nic nezjistil. Několik sousedů, nezávisle na sobě, se o Otradovském nevyjádřilo moc dobře. Choval se povýšenecky, na potkání se na kdekoho utrhoval jako by sám byl kdovíkdo. Podle mnoha oslovených si v jeho osobě Rubáková nasadila veš do kožichu. S jejím synem nezacházel v rukavičkách, ale možná si Radek o to koledoval, od vyučení v černém řemesle nikde nepracoval, věčně se jen toulá po městě od ničeho k ničemu s tím stejně starým klukem od Šorfů.

            Když odvezli těla, svolal jsem kolegy a pustili jsme se do debaty o způsobu, jakým mohla být tato dvojnásobná vražda spáchána. Poloha, v jaké jsme Otradovského našli, naznačovala, že byl zaskočen při sledování televize. To, že Rubáková ležela mezi dveřmi, hlavou do obýváku, mohlo znamenat, že reagovala až na výstřel na svého druha. Ale proč jeho zabila kulka malé ráže a Rubákovou možná i devítka? Byli snad pachatelé dva? Pokud ano, pravděpodobně na ni vystřelil ten, který vraha Otradovského kryl.

            Vaňura si odkašlal a připomněl existenci podpažního pouzdra u mrtvého. Zbraň v bytě nenašli, z toho lze usuzovat, že se jí zmocnili večerní návštěvníci. Ale mohl být pouze jeden. Otradovského oddělal pistolí, kterou si přinesl. Ve chvíli, kdy se zmocnil jeho zbraně, se objevila Rubáková. Dá rozum, že na ni okamžitě vypálil, nemohl přece nechat žít svědka svého činu…

            Uznali jsme, že může mít pravdu, a usoudili, že je třeba znovu vyslechnout Radka, abychom si víc vžili do atmosféry, která v rodině panovala, než došlo k vraždám.

            Jakžtakž se už vzpamatoval, ale stejně jsme z něj museli každou odpověď doslova dolovat. K tomu prázdnému pouzdru Otradovského řekl, že v něm nosil revolver ráže 9 mm a že ho neodkládal ani při večeři. Proto ho zneklidnily ty otevřené dveře, Otradovský neustále kontroloval, zda je zamčeno, a zuřil, když nebylo. V jednom kuse jim říkal, že se nemíní dočkat toho, aby k nim vtrhl nějaký gauner s bouchačkou a zastihl ho nepřipraveného. On si o tomhle myslel své, ale po tom, co se to stalo, musí uznat, že Otradovský asi věděl, o čem mluví. Na otázku, zda matčin druh někdy uvedl něco konkrétního o svých obavách, Radek škubl rameny, nevzpomněl si. Neměl nikdy tušení, s kým se Otradovský stýkal, ani co vlastně dělal, ale o jednom byl přesvědčen, že peněz měl stále dost. Nedokázal říci, zda se z bytu ztratilo ještě něco jiného, než revolver, o penězích a cennostech s ním matka nikdy nemluvila, šperky žádné nenosila. Zeptali jsme se na jeho vztah k matce a jejímu druhovi. Matku jměl rád, i když jí v duchu často vyčítal. Že se Otradovskému nedokáže v ničem vzepřít. Pokud šlo o druha, netajil se tím, že ho nesnášel, někdy až nenáviděl. Otradovský měl k němu neustále nějaké připomínky a po nich vždycky následovaly i proslovy o tom, jak on jako kluk nemohl ani pípnout a co všechno musel dělat, aby vyhověl rodičům. Tehdy že se mu to nelíbilo, ale teď ví, že ho to zocelilo a díky tomu se z něj stal chlap, který si umí poradit se svým životem. Matka rychle jeho výchovné řeči papouškovala, ale možná jen proto, aby si druha udržela. Co se k nim Otradovský nastěhoval a začal si hrát na jeho otce, měl Radek život vzhůru nohama, vracel se domů s obavou, co si na něj matčin druh zase vymyslel. Někdy ho napadlo, jestli by mu někde jinde, třeba i mezi cizími, nebylo lépe.

            Otisky prstů na místě činu patřily Rubákové, Otradovskému a Radkovi, s výjimkou toho, který technik sejmul z tlačítka, kterým se televize vypíná přímo na přístroji. Nebyl úplný, ale použitelný.  Bohužel nám v průběhu vyšetřování nepomohl, jeho vlastník nebyl dosud trestán.

            Měli jsme kulku ráže 9 mm, která usmrtila Rubákovou, technik ji vydloubl z kuchyňské linky, a nábojnici malorážkové ráže 22 mm, která byla nalezena na koberci půldruhého metru od křesla, kde spočíval zastřelený Otradovský. Po pitvě k ní přibyla i střela, kterou vyjmuli z jeho těla.

            Na základě verze, že vrah přišel do domku s úmyslem zastřelit Otradovského a Rubákovou zabil jen proto, aby se zbavil nepohodlného svědka, začali jsme intenzívně pátrat po aktivitách Vladimíra Otradovského. Postupně jsme zjistili, že spolupracoval s vietnamskými stánkaři z místní tržnice, že pro ně zajišťoval přepravu levného zboží z několika velkoskladů, kde nakupovali. Na pistoli Ruger GP 100 ráže 9 mm měl platné povolení. Ať jsme se snažili sebevíc, nenarazili jsme na nic, co by naznačovalo, že by mu stánkaři přišli na nějaký podvod s tím získali důvod, aby se ho zbavili. Nevyšly najevo žádné dluhy, které by po něm někdo vymáhal. Na dnešní poměry Otradovský nedosahoval příliš závratných výdělků, nedalo se tady předpokládat, že by měl doma schovánu větší částku peněz, která by někoho přilákala a stála mu za to riziko.

            Pochopitelně jsme museli zvažovat i další možnosti. Jestli třeba zabiják nešel po Rubákové. Byla zaměstnána ve školní jídelně jako pomocná kuchařka, spoluzaměstnanci ji měli rádi, nikdy nikomu nezavdala příčinu, aby se na ni zlobil. Do života jiných se nepletla.

            Také jsme hlouběji zkoumali vztah jejího syna k Otradovskému. Radek by měl silný motiv, nepochybně druha své matky považoval za příčinu všeho, co mu znepříjemňovalo život. Jenomže Radek byl na koncertě skupiny Katapult a ten končil až před jedenáctou. Získali jsme i výpověď mladíka, kterému prodal lístek, který původně patřil Bohouši Šorfovi. Stejně jako několik dalších se dušoval, že se Radek nehnul ze sálu městského kina.

            Možnost, že by do domku ve Kroupově ulici vtrhl někdo úplně neznámý, se nám nezamlouvala, takové případy se stávají pouze výjimečně.

            Z bludného kruhu nás v pondělí ráno vytrhl telefon. Ohlásil se policista z dopravní služby, že ho při cestě do zaměstnání kontaktoval pan Valenta ze Kroupovy ulice a tvrdil, že v pátek večer zahlédl nějakého mladíka vyběhnout z domku paní Rubákové.

            Za deset minut jsme opouštěli auto před domkem, který byl od toho, kde se vraždilo, oddělen třemi jinými. Valenta už byl důchodce, ale na první pohled vypadal mladší, patřil k těm lidem, pro které je takováto příležitost něčím, co si hledí náležitě vychutnat. Zahrnul nás spoustou slov, ze kterých jsme si museli vybrat to podstatné. Slíbil synovi, který bydlí v Jabloňově, že k němu na pár dní přijede. Strašně rád cestuje v noci, proto šel až na vlak po půl deváté. Od Rubákové vyrazil mladíček v šedé kšiltovce a tmavé bundě a když ho zaznamenal, spěšně přešel do kroku a pak se dokonce zastavil, určitě aby ho nechal přejít. Do obličeje mu neviděl, ale Radek to nebyl, ten je vyšší postavy a navíc by pozdravil. Spíše by řekl, že šlo o mladého Šorfu, který s Radkem kamarádí.

            Zeptal jsem se, proč s tím přichází až po dvou dnech. Zamračil se a vybuchl, jestli nemám něco s ušima. Od syna se vrátil až v neděli půlnočním vlakem. Teprve ráno mu sousedka přes plot naservírovala, co se v pátek večer přihodilo. Zrovna šel k telefonní budce, když spatřil pana Sovadinu v uniformě.

            U Rubákových jsme zvonili marně. Starší žena ze sousedního dvorku na nás zavolala, že Radek před několika minutama někam odchvátal.

            Vrátili jsme se na kriminálku a s komisařem prodiskutovali další postup. Radek Rubák uvedl, že měl jít na koncert Katapultu s kamarádem, ale ten onemocněl. Pokud se Valenta nespletl, co dělal Bohouš Šorfa ve Kroupově ulici kolem půl deváté večer? Že by chtěl jít na Katapult i přes ty vysoké horečky? Ale to by asi šel rovnou k městskému kinu… A co když pouze nemoc předstíral, aby měl alibi? Ale jaký by mohl mít motiv? Kamarádská výpomoc? Nebo ho lákalo něco, co měl Otradovský? Ale kde by sehnal zbraň?

            Otevřela nám drobná plavovláska málo po čtyřicítce, představila se jako Šormová. Sdělili jsme jí, že si jedeme promluvit s jejím synem. Dost zneklidněla. Copak chceme Bohouškovi? Snažil jsem se ji uklidnit prohlášením, že jde pouze o svědeckou výpověď, týkající se pátečního večera. V jejím obličeji se objevila značná úleva. Vyhrkla, že její syn leží v posteli od čtvrtka odpoledne, trápily ho vysoké horečky. Podle lékaře, ke kterému syna osobně odvezla, šlo o nějaké virové onemocnění. Horečky mu polevily teprve předešlý den.

            „I tak si s ním promluvíme. Zavedete nás k němu?“ Věnoval jsem jí povzbudivý úsměv.

            „Pokoj má nahoře. Před chvilkou za ním přišel Radek. Je strašné, co se u nich stalo,“ zavzdychala. „Kluci se spolu vyučili, kamarádí spolu už od základní školy.“ U schodiště hlesla: „Ty dveře vpravo. Musím se vrátit, mám něco na plotně.“

            Už jsem chtěl otevřít, když se za dveřmi ozvalo: „Hlavně mně nelži, Bohouši. Jak můžeš říct, že jsem to po tobě chtěl?“ křičel uvnitř Radek Rubák.

            „Však ty si vzpomeneš. Jestli mě práskneš, svezeš se se mnou. Nemysli si, že si to nechám jenom na sobě!“ odpověděl jiný mladý hlas.

            Když jsme vešli, Radek po nás přejel očima a bledost jeho obličeje se změnila v sinalost.

            „Ty hajzle!“ zasyčel blonďáček v hnědě proužkovaném pyžamu. Po tom, co jsme vyslechli přes dveře, nemělo význam zdržovat se dalšími otázkami. Vyzval jsem mladého Šorfu, aby se oblékl, že půjde s námi. Vykoktal, že je přece nemocný.

            „O tvé nemoci bude taky řeč,“ usadil jsem ho. „Máme svědka, který tě v pátek viděl pádit z domku paní Rubákové.“

            „Kdovíkoho viděl. Já tady ležel jako lazar. Zeptejte se mámy,“ drmolil, jako by si myslel, že má ještě šanci. Radek mi připadal jako náměsíčný. Když jsem mu řekl, že ho budeme taky potřebovat, jen mlčky kývl.

            Když jsem v přízemí Šorfové oznámil, že si syna odvážíme, protože je důvodně podezřely ze závažného trestného činu, rozplakala se. Bylo mi jí líto.

            Téměř stejné pocity jsem měl, když jsem naslouchal výpovědím obou mladíků. Vyučili se, ale práci ve svém oboru nesehnali. Brali hubenou podporu a sny, že se časem přece jen někde uchytnou, se postupně rozplynuly. Štěstí jako by je stále obcházelo. Poflakovali se po městě od ničeho k ničemu, jejich zuby zpracovávaly žvýkačky., a mozky lenivěly stejně jako ruce. Pokud je něco přece jen zaujalo, byla to velmi vzácné okamžiky. Jestliže Bohouš Šorfa si problémy příliš nepřipouštěl, protože mu otec peníze občas strčil, aby matka nevěděla, a ona mu zase přilepšila, aby nevěděl on, Radkovi Rubákovi tohle zázemí chybělo, místo podpory ho matčin druh terorizoval.

            Teprve při opakovaném výslechu se mladý Šorfa doznal, že zastřelil Otradovského a vzápětí i paní Rubákovou, ale jedním dechem kamaráda obvinil, že si u něj vraždu otčíma objednal. Ve čtvrtek odpoledne se napil směsi benzínu a rozdrolené křídy a doktor na pohotovosti mu to spolkl jako malinu. Pár minut před osmou sklouzl po okapové rouře, přes zahradu a přilehlý parčík se dostal do Škroupovy ulice. Otradovský seděl před nahlas puštěnou televizí. Střelil ho do hrudi a vytáhl mu revolver z podpažního pouzdra. Chtěl si ho dát do kapsy, když se ve dveřích z kuchyně objevila Rubáková a křičela, že zavolá policii. Musel střelit i po ní. Když padla na podlahu a nehýbala se, přepadla ho nevolnost a chtělo se mu zvracet. Než vyšel z místnosti, zastavil televizi. Browning malorážkové ráže si vypůjčil z otcovy skříně a po návratu domů ho tam zase uložil. Revolver Otradovského schoval ve svém pokoji. Vždycky po takové zbrani toužil.

            Následná expertiza prokázala, že šlo skutečně o vražedné zbraně. Z obou byly sejmuty mladíkovy otisky prstů. O jeho přítomnosti na místě činu svědčil i otisk na tlačítku televizního přijímače.

            Radek Rubák připustil, že někdy mohli mluvit o možném odstranění matčina druha, ale že to muselo být hodně dávno, protože to pustil z hlavy. Soud jeho obhajobě uvěřil. Stejně starého Bohouše Šorfu za dvojnásobnou vraždu poslal na dvanáct let do vězení se zvýšenou ostrahou.

 

 

            OBNAŽENÁ  PRAVDA

 

            Pár minut před obvyklou ranní poradou houkl technik, že odjíždíme do Mladova.

            Tamní policisté už místo ohraničili žlutou páskou. Od budov statku přihlížel hlouček lidí, pár jich postávalo v třešňové aleji ke vsi, usedlost je od ní vzdálena asi půl kilometru. Na cestě plné výmolů stál krytý Zetor s otevřenými dvířky, vpravo, snad deset metrů v louce, ležela pod šedou přikrývkou polonahá dívka, která ve smrti vypadala starší než skutečně byla, na štíhlém krku měla modřiny a oděrky, nemohlo být pochyb o tom, jak zemřela. Její poloha a hlavně ta obnaženost naznačovaly, že byla i znásilněna. Starší poručík nám sdělil, že se něco tak hrozného v jeho rajonu dosud nepřihodilo, pak nás roztřeseným hlasem informoval, že jde o šestnáctiletou Kamilu Štróblovou, která na statku pracovala jako ošetřovatelka koní. Našel ji stájník Babák před čtvrt na osm. Zavolala majitelka Kabourková.

            Komisař vybídl technika, aby se pustil do focení, pak že má věnovat pozornost traktoru, zdá se, že má přímou souvislost s případem.

            Psovod se psem obešli mrtvou i opuštěný Zetor a ve stále širších okruzích revírovali kolem. Šéf zamyšleně přihlížel, pak zabručel, aby toho Vostárek nechal, a vyzval poručíka, aby přivedl majitelku.

            Přistoupila asi čtyřicetiletá tmavovláska s vlasy vyčesanými do uzlu. Měla opálený, na ženu příliš drsný obličej, oblečená byla do mužské barevné košile, černých manšestrových kalhot, dole vsunutých do holinek, silná a hranatá vypadala skoro jako chlap. K tomuhle dojmi přispíval i chraplavý, nežensky hrubý hlas. O Kamile Štróblové nám řekla, že byla tiché a pracovité děvče, spíš romantička. Neměla s ní problémy. Přišla na statek z Houkova, celé tři měsíce domů nezajela. Nedávno se jí na to zeptala. Kamila neochotně odpověděla, že se k matce nastěhoval mladší muž a že se s ním nesnášela. Proto odpověděla na inzerát a byla šťastná, když místo dostala. Kabourková si nedovedla vysvětlit, jak se dívka ocitla zde u cesty, když nikam nechodila, ve volnu si četla v pokojíku nad stájemi.                                                                                

            Šéf prohlásil, že nás ta místnost zajímá, a požádal Kaňourkovou, aby tam doprovodila inspektorku a byla prohlídce přítomná. Když ženy odešly, poručík přivedl muže, který nemohl mít moc přes metr padesát. Měl krátké nazrzlé vlasy a nos jako okurku, navíc příšerně křivé nohy. Stájník Babák se blížil k padesátce a celé jeho vzezření dávalo tušit, že jezdil jako žokej. Nepostál, stále musel něčím zaměstnávat ruce, pokukoval po nás dost kalnýma očima. Řekl, že bydlí hned na kraji Mladova. Už z dálky viděl traktor. Nešlo mu na rozum, proč nestojí pod přístřeškem ve dvoře. Ale dnes jsou ti mladí tak líní, že nejdou po svých ani do hospody…

            Najednou spatřil v trávě tu holku. Na zádech, skoro nahou, s vytřeštěnýma očima a modřinami na krku. Ihned mu došlo, kolik uhodilo. Doklusal na statek a bušil šéfce na dveře. Vyfrčela ze stájí a zhurta spustila, která mu zase přilehla podolek. Kabourková umí řvát jako chlap, ale jinak je hodná a má uznání. To se přece stane, že se v hospodě sejde parta a na čas se nekouká. A včera Vilda Pačes oslavoval rovnou čtyřicítku…

            Komisař stájníka přerušil poznámkou, aby mluvil k věci. Dozvěděli jsme se, že večer byla v hospodě i Štróblová a nějakou Emilkou Drábkovou ze vsi, je taky u koní. A že s nimi seděli Tonda Česák a Pošuk, tak že říkají Robertovi Klečkovi, protože se někdy vážně chová jako cvok. Seděli u stolu na opačné straně lokálu, viděl je tam ještě před jedenáctou, než ztratil přehled. Na pozdější dobu má bohužel obrovské okno.

            Kousek od traktoru zastavila sanitka. Vystoupil doktor a zamířil k tělu pod přikrývkou. Komisař mě vyzval, abych sehnal ty tři, se kterými byla oběť v hostinci, a šel se přivítat s doktorem.

            Tlumočil jsem šéfovo přání místnímu poručíkovi. Za moment se vrátil s mladíkem po dvacítce. Měl smolně černé kudrnaté kadeře, na první pohled vypadal pošramoceně, táhlo z něho jako z pivního sudu. Příliš si toho nepamatoval. Vlastně jen to, že Pošuk se od začátku netajil úmyslem, že holky opijí a pak si s nimi někde venku zašpásují. Jenomže Emilka prohlásila, že by ji táta přizabil, kdyby z ní ucítil chlast, a brzy se vytratila. A Kamila na pití taky moc nebyla. Zato jemu chutná, může si stokrát říkat, udělám si jenom  náladičku, stejně pokaždé dopadne špatně. Kdybych ho mučil, nevzpomene si, jak a kdy se dostal domů. Když vstával, matka už doma nebyla, večer si ho zase podá…

            Pošuk je odvezl na traktoru k hospodě. Ale jestli ho dokázal nastartovat zpátky – neví. Asi ano, když je tady. Nebo že by ho sem odvezl někdo jiný?

            Jak se Česák kolébal na vratkých nohou, uvažoval jsem, zda je možné uvěřit jeho totální opilosti. Co když se toho zúčastnil a tohle je pouze způsob, jak se od toho distancovat? 

            Komisař se vrátil a řekl, že se doktor domnívá, že Štróblová skonala mezi půlnocí a druhou hodinou ranní, a že je dost pravděpodobné, že pachatel bude mít na obličeji, na krku a na předloktích škrábance, mrtvá má něco za nehty. Stručně jsem mu vylíčil, co jsem se dozvěděl od Česáka, a přidal, že si nejsem jistý, zda tou svou opilostí nekryje následky něčeho, co provedl v noci. Vždyť přiznal, že ten druhý měl v úmyslu dívky opít a pak s nimi špásovat…

            Na tohle šéf reagoval poznámkou, že uvidíme, co nám poví ta dívka a sám Kletečka. Emilka Dlábková je s inspektorkou Dudovou, objevila ji v pokojíku mrtvé. V tu chvíli dorazil poručík a že Kletečku nemohou najít, pravděpodobně někde vyspává opici.

            Komisař zabručel, aby pátrali ještě intenzivněji, a šli jsme do usedlosti. Od stájí se přihnala Kabourková, kdy už pustíme zaměstnance ke koním, je kolem nich spousta práce, kterou nejde odložit na příští den. Šéf ji požádal ještě o chvilku strpení, že svou přítomnost nebudeme zbytečně prodlužovat.

            Po povrzávajících schodech jsme vystoupili do chodby s řadou dveří po levé straně, doprava byl přístup k uskladněnému senu. Emilka Dlábková byla drobná plavovláska s tuctovým obličejem, takové to ošklivé kačátko, ze kterého se teprve vyloupne žena, až přijde její čas. Seděla vedle Dudové s rukama složenýma v klíně a po obličeji jí stékaly slzy. Ze všeho nejvíc litovala, že svoji kamarádku ponechala večer napospas klukům. Ale Pošuk ji stále nutil pít a choval se vlezleji než jindy. Nemůže pochopit, proč s ním Kamila zůstala v hospodě. Ano, Pošuk je skutečně dopravil traktorem do vsi. Když mu řekla, že Kabourková bude řádit, jenom se ušklíbl. Všichni se diví, co všechno mu u šéfky už prošlo. Dvakrát si jí stěžovala, že ji Pošuk ve stáji osahává a dělá oplzlé návrhy, ale vždycky prohlásila, aby byla ráda, že si jí vůbec nějaký kluk všimne. Ale proč by se tomu divila, říká se, že u Pošuka přimhuřuje oči, protože k ní leze do postele. V Česákovi má Pošuk věrného nohsleda, jenomže Tonda je víc na pití, než na prášky, kterými se krmí Pošuk.

            Dostala otázku, jestli se domnívá, že to její kamarádce provedl Kletečka. Rozšířily se jí oči, zřejmě na tuhle možnost vůbec nepomyslela. Pak zamumlala, proč se ho nezeptáme. Divný on je, ale nepamatuje se, že by někomu ublížil.

            Dudová v pokojíku mrtvé nenašla nic, co by nám nějak pomohlo. Knížky, které tam Štróblová měla a zřejmě i přečetla, nasvědčovaly tomu, že ráda snila. Jednalo se o samé romanticky laděné příběhy.

            Na dvoře nám poručík sdělil, že Kletečku dosud nenašli. Šéf utrousil, aby pokračovali v hledání a dodal, aby se podívali k majitelce – mohla by z nějakých důvodů vzít mladíka pod svoji ochranu. Pak rozhodl, že zajedeme do Mladova do hostince.

            Za jízdy jsme si zopakovali, co zatím víme. Podezřelým číslo jedna je Robert Kletečka přezdívaný Pošuk. Hned za něho se řadí Antonín Česák, pokud nám někdo nepotvrdí, že to, co nám vyprávěl, je pravda. Mohl to taky udělat stájník Babák, nebo někdo z té party, která v hostinci oslavovala. Na každého působí alkohol jinak. Jsou jedinci, kteří ve stavu opilosti jsou nebývale agresivní a přepadnou je nezvládnutelné sexuální choutky. Ale na dívku si mohl počínat i někdo, kdo nemá s hostincem nic společného… Během debaty jsme si uvědomili, že jsme nikomu nepoložili otázku, zda Kamila Štróblová uměla řídit traktor.

            Bylo šest minut po jedenácté a na tabulce v okně hostince stála otevírací doba v 11. 00. Z chodby na nás dýchlo vlhko a z temnější části táhl nechutný pach moče. Za nálevním pultem vyplachoval půllitry tlouštík s vysokým čelem, šednoucí vlasy mu nad spánky ustupovaly, za levým uchem měl tužku nabroušenou jako kopí. Vlevo u stolu už konzumoval pivo hubeňour s nosem prokvetlým červenými žilkami, měl zamžené oči notorického pijáka.

            Hostinský překlopil další sklenici do regálu za sebou, bručavě odpověděl na pozdrav a co že si dáme. Šéf objednal dvě kávy. Usedli jsme co nejdál od pivaře, aby nám nezačal vykládat nějakou pijáckou story, jak bývá u těchto samotářů zvykem. Když tlouštík donesl kávy, šéf mu předvedl průkaz a požádal, aby nám něco pověděl k večeru. Jistě už ví, co se na statku paní Kaňourkové přihodilo. Ta mrtvá u něho byla, víme i s kým, potřebujeme vědět, jak se chovali, kdy odešli, zda společně či jednotlivě.

            Promnul si dvojitou bradu a prohlásil, že tu holku viděl v lokálu poprvé, kdyby neseděla s těmi ze statku, nevěděl by, kam ji zařadit. Dvakrát jí nesl decku vína, jen usrkávala. Ta Dlábkovic holka nepila vůbec, její táta pil před lety jako duha, ale teď je zapřisáhlý abstinent, do hospody nepáchne, je někde v Houkově u hlídací agentury. Dlábkovic odešla před jedenáctou, přestože ji Pošuk všemožně zdržoval. Tím víc potom hučel do té druhé. Česák odpadl přibližně v půl dvanácté, možná ho složilo víno, co vyleptal po Dlábkovic holce. Asi půl hodiny po půlnoci na něho Pošuk zavolal, ať mu celou útratu napíše a za pomoci té holky táhl úplně zvadlého Česáka ven. Pak už se neukázali. Jestli odjeli na traktoru, nemůže sloužit, stejně ho měli někde za hospodou, aby nebyl na ráně.

            Zeptali jsme se, kde bychom našli někoho od Česáků, a dozvěděli se, že mladík žije u matky, která je vdova, muže jí před dvěma lety operovali a za měsíc mu šla vesnice na pohřeb. Česáková prodává v konzumu na návsi.

            Nedůvěřivě si nás prohlížela, když jsme chtěli vědět, v kolik přišel domů její syn a v jakém stavu. Řekla, že už spala, když někdo zabušil ba venkovní dveře domku jako by hořelo. Než si natáhla župan na noční košili, slyšela odjíždět traktor. Toník ležel před prahem, nevěděl o sobě a smrděl, jako vždycky, když se vrátí z hospody. Podobné lapálie mívala i s jeho otcem. Odtáhla Toníka do jeho pokoje, svlékla a zakryla, pro jistotu mu k posteli přistavila plechový lavor. Když si lehala, na budíku bylo čtvrt na dvě.

            Vrátili jsme se k autu a jeli do statku.

            Tělo mrtvé dívky už odvezli na prosekturu, traktor stál pod přístřeškem na dvoře. Technik Vaňura nám sdělil, že má ze Zetoru troje otisky a že už všem přítomným vzal kontrolní. Do úplné kolekce mu schází Kletečka, který jako by se do země propadl, ani pes neměl úspěch.

            Zašli jsme za Kaňourkovou a chtěli, aby nám pověděla víc o Kletečkovi, kterému tady přezdívají Pošuk. Chvíli se zdráhala, pak klličkovala. Nakonec připustila, že ho vzala ke koním, přestože tušila, že jde o psychicky nevyrovnaného člověka. Objevil se u ní na statku na začátku února a vypadal dost zanedbaně. Přiznal se jí, že byl nějaký čas na léčení, a vyprávěl, jak ho zradila dívka, kterou z celého srdce miloval, a že se do ústavu dostal, protože se pokusil o sebevraždu. Bylo jí ho nesmírně líto a chtěla mu dát šanci, pevně věřila, že při práci u koní se ze svých depresí dostane.

            Když jsme se snažili dopídit, zda s Kletečkou navázala intimní vztah, rozzlobeně vyhrkla, že ani náhodou, nikdy si nepotrpěla na mladíčky.

            Už jsme nastupovali do auta, když se přiřítil ustaraný místní poručík, že ho ze stanice právě informovali o ztrátě auta ve vsi. Vilda Pačes, ten co večer v hospodě oslavoval čtyřicítku, chtěl odjet do města na odpolední šichtu ve slévárně, a když přišel ke kůlně na dvorku, zjistil, že je uražený zámek a uvnitř chybí jeho trabant. Klíčky bohužel nechává v autě, tím to zloději usnadnil. Pačes žije sám a po té oslavě by neslyšel, ani kdyby mu pod okny stříleli z děla.

            Ve vsi jsme si zaznamenali espézetku a barvu vozidla. Bylo žluté, kolem reflektorů mělo deseticentimetrové zelené kruhy.

            Chyběl nám Robert Kletečka zvaný Pošuk, teď k němu přibyl i Pačesův trabant. Uvažovali jsme následovně: Kletečka se Štróblovou dopravili domů Česáka a traktor zamířil alejí ke statku. Kletečka možná pokračoval ve svém chování z hostince. Když se jeho agresivita vystupňovala, třeba i traktor zastavil, aby měl volné ruce. Štróblové se nějak podařilo opustit kabinu. Kletečka ji v louce dostihl, povalil do trávy a znásilnil.Když mu dívka pohrozila, že to oznámí, zazmatkoval a usmrtil ji. Pak si uvědomil, co ho očekává. Aby se dostal co nejdál od místa činu, šel rovnou do Pačesovy kůlny, věděl, že se nemusí obávat, že by ho majitel vozu zaskočil.

            Kam mohl zamířit? Bylo nám jasné, že se musíme o Kletečkovi dozvědět podstatně víc.

            Vyhlásili jsme po něm a žlutém trabantu se zelenými kruhy kolem předních světel pátrání a začali obvolávat psychiatrické léčebny v celé oblasti. Naštěstí jsme uspěli už v Houkově. Kletečku propustili v závěru ledna. Bohužel odmítli jakékoliv bližší informace po telefonu.

            Za čtvrt hodiny jsem řídil auto na Houkov a vedle mne seděla inspektorka Dudová. Mimo léčebny jsme měli navštívit rodiče Kletečky a matku mrtvé Kamily Štróblové.

            Adresa na Kletečkovy nás přivedla do Losnice, což je vesnice vzdálená necelý kilometr od Houkova. Zastavil jsme před prodejnou a oslovil ženu středního věku, zatíženou dvěma nacpanými nákupními taškami. Zkoumavě si nás prohlédla a slíbila, že nám ukáže kudy jet, když ji vezmeme. Pomohl jsem jí dozadu do auta. Nasměrovala mě mezi řadové domky a vzápětí na kamenitou cestu, která se zařezávala do stráně jako nůž do čerstvého bochníku chleba. Když na kopci vystupovala, znovu si nás podezíravě prohlédla.

            Přijel jsem k chalupě se šikmou plechovou střechou, která už křičela po novém nátěru. Ženě, která nám otevřela zadrhávající dveře, mohlo být nejméně sedmdesát, měla vějířky vrásek při pomrkávajících očích a tváře propadlé, skoro jsme jí nerozuměli. V místnosti bylo čisto, na ošuntělém otomanu seděl stařec s pahýly místo nohou, mezi rty držel porcelánovou fajfku. Do smradu z laciného tabáku se mísil pach, který nepochybně pocházel z dřevěné židle se zapuštěnou kovovou nádobou s poklicí. Když jsem vyslovil jméno jejich syna, oba zírali, jako by netušili o kom mluvím. Náhle stařík zachrchlal a sípavě nám sdělil, že o Robertovi neslyšeli od konce ledna. Objevil se u nic sotva na hodinku a zase odešel. Místo toho, aby se o ně postaral, jak přísluší synovi, poflakuje se po špitálech. Odmala byl k ničemu, ani teď ho nezajímá, že žijí z ruky do úst.

            Teprve v autě jsme volněji vydechli.Ještě jsme se docela nevzpamatovali z neutěšeného obrazu, který jsme viděli v Losnici, a už jsme byli v té lidské mizérii znovu. Štróblová, příšerně zmalovaná blondýna mezi čtyřicítkou a padesátkou – u žen jejího druhu se věk odhaduje obtížně – nás nejprve nechtěla pustit do bytu v přízemí předválečného činžáku. Vzápětí jsme zalitovali, že jsme to s ní nevyřídili v chodbě. Vypadalo to tam jako by šlo o nocležnu party kočujících zedníků. Na pohovce se povaloval svalovec – možná mu nebylo ani třicet –hulil jako tovární komín a odklepával popel z cigarety přímo na zašlapanou podlahu. Zprávu o smrti dcery Štróblová přijala, jako bychom jí vyřizovali pozdrav od někoho, koho už před lety odepsala. Když jsme odcházeli, zaslechli jsme, jak jí její druh vyčítá, že se měla aspoň zeptat, jestli po holce nezbyly nějaké peníze.

            V léčebně nás přijal osobně primář a choval se, jako bychom mu měli líbat ruce za poskytnuté informace. Houkov byl už čtvrtý ústav, kde byl Kletečka v průběhu let psychiatricky hospitalizován. Po pobytu v těch prvních dvou přesto nastoupil na vojnu. Při polním cvičení bez zjevné příčiny střílel po lesní zvěři a poté dezertoval. Po dalším léčení dostal modrou knížku a odebrali mu řidičský průkaz. V jejich léčení byl téměř půl roku a podle posledního zápisu v dokumentaci ho dali dopořádku. Přes tohle ujištění obtloustlého pana primáře jsem chtěl vědět, zda by Kletečka byl schopen udělat to, z čeho ho důvodně podezíráme. Vyjádřil se. Že za jistých okolností ano, a zahrnul nás spoustou odborných termínů, které nám příliš neříkaly.

            Dostali jsme výsledky pitvy Kamily Štróblové. Potvrdila smrt zardoušením. Mužské sperma dívka měla v pochvě, ale i v ústní dutině. Modřiny a oděrky po celém těle svědčily o brutalitě znásilnění. Z obsahu žaludku byla zjištěna zanedbatelná přítomnost alkoholu, rozhodně nebyla opilá. Pravděpodobně se jednalo o její první sexuální styk.

            Ráno se ozvali kolegové ze sousedního kraje. Roberta Kletečku zadrželi při běžné dopravní akci. Žlutý trabant se zelenými pruhy kolem předních světel uposlechl příkazu k zastavení, ale v okamžiku, kdy se k němu kontrolující policista přiblížil, řidič se ho pokusil srazit a vzápětí se snažil ujet. Hlídka trabant okamžitě pronásledovala. Použila varovný výstřel, druhým zasáhla pneumatiku. Nezvládnutelný vůz skončil v příkopu.

            Přivezli jsme zadrženého k nám do vyšetřovací vazby. Choval se drze a nezapomněl nás upozornit, že se mu nemůže nic stát, protože je blázen. Když jsme mu vysvětlili, že se mýlí, a vyslechl, z čeho je důvodně podezřelý, rozplakal se jako malý kluk, kterému vezmete oblíbenou hračku.

            Při druhém výslechu přiznal, že s Kamilou Štróblovou souložil, ale bylo to její přání. Už dlouho ho o to prosila, neměla ještě mužského. Netušil, že se pak začne vzpouzet.

            Že nešlo o pouhé strkání, jak tvrdil, svědčily četné škrábance na jeho krku a předloktích rukou. Předložili jsme mu svědecké výpovědi a důkazy, které jsme shromáždili, jasně mu sdělili, že se to stalo jinak, než nám vypravuje.

            Konečně připustil, že ho už vztekalo, že se dívka nechce nechat přemluvit ke styku. Chystala se jít pěšky, ale pak mu přece jen pomohla s opilým Tondou Česákem. Když vyjeli z aleje, zastavil traktor a řekl, že jí to udělá, ať chce či nechce. Jako šílený vyskočila z kabiny. Dostihl ji, strhl do trávy a rval z ní oblečení. Když se zuřivě bránila, sevřel jí hrdlo. Po druhé ejakulaci zjistil, že už nedýchá. Zpanikařil a běžel pryč cestou k Mladovu. Ve vsi mu konečně došlo, co provedl, a že ho očekává trest, pokud ho chytnou. Vloupal se do kůlny Vildy Pačese a odjel trabantem do lesů za Petrovem, prospal tam celý den a noc. Ráno se rozhodl, že pojede za kámošem, se kterým se seznámil v léčebně v Houkově, a že se u něho schová. Policisty spatřil v posledním okamžiku, už nemohl otočit, tak se pokusil prorazit…

            Kletečku ve vazbě vyšetřili psychiatři a konstatovali, že trpí patologickou sexuální agresí s rysy sadismu a že k jeho vzrušení může přispět násilí i odpor oběti. Soudní znalci jejich závěry později potvrdili a nevyloučili, že by se u Kletečky bez léčení takovéto chování mohlo opakovat.

            Soud ho poslal na 14 let do vězení se zvýšenou ostrahou a rovněž nařídil ústavní léčbu. Odsouzený se proti rozsudku odvolal. Otázkou zůstává, zda se psychiatři v Houkově nedopustili závažné profesní chyby, když Roberta Kletečku pustili mezi lidi.     

 Milan Dušek-Piruety na tenkém ledě.

Informace o autorovi / Copyright © 2004 - 2018 / webmaster Miloslav Dušek
Všechny texty jsou chráneny Autorským zákonem c. 121/2000 Sb.
//Poslední aktualizace: 20/02/2011 11:56:12