Milan Dušek

autor detektivních románu a povídek

Menu: top1 Menu Menu
Životopis
Novinky
Tvorba
Fotogalerie
Fotky knížek
Archiv
Návštevní kniha
Kontakt
sef

 

MÚZA

Okna zakrývaly nehybné plyšové závěsy splývající až na parkety, mračna cigaretového kouře se převalovala kolem svítidel. V tmavším koutě brnkal na piáno zarostlý mužík v dobovém fraku melodie třicátých let. Rafie hodin v noční vinárně U sladkého hroznu se srovnaly na desítce, když se prošedivělý vrchní zastavil u stolku pod šumícím vrtulovým větrákem.

„Pan redaktor si přeje platit?“

Starší z dvojice mužů přikývl a vytáhl peněženku. Když vrchní v kapse zacinkal drobnými, ledabyle mávnul rukou.

„Neposeděl jsi dlouho…“ zamračil se mladší společník.

„Ráno v devět mám uzávěrku.“

„Lepší výmluvu si nedokážeš vymyslet?“

Josef Pekárek, šéfredaktor Deníku života, zřetelný sarkasmus velkomyslně přehlédl.

„Napadáš mě bezdůvodně. Jestli někomu záleží na tom, aby ses dostal z momentální deprese, tak to jsem předně já. Nechápu, co se ti na mém návrhu nezdá. Zbavíš se současných finančních starostí, odpadne ti komunikace s nakladateli, kterým své věci marně nabízíš, zbude ti víc času na samotné psaní.“

„Nejsem novinový typ.“

„Někdy ti už vážně nerozumím.“ Pekárek vytáhl cigarety, jednu si zapálil.

„Pro koho vlastně píšu, Pepo?“

„Hloupá otázka, když ji vysloví autor.“

„Můžeš si myslet, že dodnes neznám odpověď. A je to i pravda.“

„Čtenář je v podstatě pasivní konzument. Buď se mu povídka líbí a dočte ji do konce, anebo nelíbí a nalistuje si něco jiného. Pokud jsi očekával, že tě bude obletovat spousta nafintěných fanynek a nabízet ti své vnady, už ses zajisté probral. To bys, hochu, musel zpívat šlágry.“

„Hmm… A z jakých hledisek posuzuje povídku redaktor?“

„Obehraná písnička.“ Pekárek vstal. „Evidentně nemáš dnes náladu. Víš co, zastav se zítra v redakci. Měj se.“

Ze sklenky obtočené laciným ubrouskem se průsvitně pářilo. Mirek Doubrava usrkl, podržel si chuť svařeného vína na jazyku a zahleděl se na dveře, za nimiž zmizel redaktor. Urazil se?

Seznámil se s ním před několika lety na vyhodnocení známé literární soutěže. O jeho kvalitách jako autora měl své mínění. Stručně řečeno, nesnášel povídky, ve kterých se pouze něco nakousne. Diskutovali o literatuře málem celou noc a k ránu se rozcházeli jako přátelé. Tehdy souhlasil s jeho návrhem, že bude přispívat do Deníku života jen proto, že asi dva měsíce před tím prolistoval novoroční vydání a měl pocit, že Pekárek vyčerpal svoji inspiraci na pět let dopředu…

Doubrava se znovu napil. V duchu se Pekárkovi vysmíval a najednou je v podobné, ne-li ve stejné situaci! Co záleží na tom, že má plné šuplíky, když není odbyt? Když dal před rokem výpověď v zaměstnání a vydal se blíže ke krajské metropoli, měl hlavu plnou námětů a mizivě času na jejich zpracování. Dopoledne psal svoji knihu o naději, jež mu měla otevřít cestu do nakladatelství, která dávala přednost známým autorům, večery věnoval povídkám z drsných pracovních prostředí, odkud ho kdysi vyhnala zákeřná choroba. Neuléhal před půlnocí, vstával před pátou ranní, jediným pohybem přes den bylo těch několik kroků od stolu k oknu, aby v místnosti vyvětral. Pouze díky těm povídkám, které sporadicky vycházely v časopisech, mohl skromně přispívat na domácnost. A teď…

Ne, nevrátili mu povídku poprvé. Obvykle vyměnil obálku a napsal na ni jinou adresu, ale dnes si její text s odstupem přečetl a ke svému úžasu zjistil, že mu své odmítnutí sdělili až příliš ohleduplně.

„Je tu volné místo?“

Pohlédl do dívčího obličeje s odkvétajícím ruměncem na tvářích, škubl rameny a ještě spěšně přikývl, dokonce vyskočil a pomáhal jí s nádherně modrým kabátem zavlhlým od sněhu.

Usedla, otevřela kabelku, štíhlými prsty donesla k smyslně vykrojeným rtům cigaretu, křesla zapalovačem. Dlouhé černé vlasy jí při každém rychlejším pohybu hlavy zastínily část tváře. Vyfoukla obláček kouře.

„Sám?“

Přikývl, polkl doušek chladnoucího nápoje a zeptal se: „Proč se ptáte?“

„Jestli neruším…“

„Dáte si?“ ukázal na sklenici se zbytkem svařáku.

„Třeba.“

Instinkt mu napověděl, že patří k těm mladým ženám, s nimiž může být příjemné strávit večer. Vyhledal očima číšníka. Zvedl dva prsty.

„Hanka,“ utrousila, jako by na tom ani příliš nezáleželo.

„Mirek,“ oplatil jí stejným tónem.

„Já vím, znám vás. Když jdu kolem, slyším ťukat psací stroj… Bydlím v sousední ulici. V podnájmu.“

„S vlastním vchodem?“ pousmál se.

Stáhla obočí, blýskla po něm očima. Omluvil se. Velkomyslně ho vzala na milost. Pro něho dost trapnou chvíli vyplnil číšník, přinesl svařené víno.

Dívka se napila, spokojeně kývla hlavou, ze zvyku si upravila vlasy.

„Nedávno kamarádka přinesla noviny s vaším článkem. Moc jsme se nasmály.

„Jak se jmenuje?“

„Zdeňka.“

„Ta povídka. Články já nepíšu.“

„Už si nevzpomenu. Ale bylo to o nějaké lesácké schůzi. Hajný tam vyprávěl, jak lákal studentku do krmelce. Pak se poprali.“

„Cesty lesem.“

„Máte pravdu. To, co tam popisujete, se vážně přihodilo? Nebo jste si to vymyslel?“

„Je to až tak důležité? Dříve či později se všechno někde stane.“

„Měl byste psát detektivky. Ty hrozně ráda čtu.“

„Třeba nějakou taky napíšu. Někdy později. Až mě někdo naštve.“

„Jestli nemáte nápad, čtěte černou kroniku v novinách.“

Doporučení vyslechl roztržitě. Jeden námět by měl. Dokonce by o něm ani moc nemusel přemýšlet, vedl by ho vztek. Vztek a lítost nad tím, kam až to dospělo s jeho manželstvím. Stačilo mu, aby si vybavil ten dopis, který tehdy našel na stole. Na šedé obálce nebyla adresa, pouze hůlkovým písmem MIRKOVI.

„Nemůžeme mluvit o něčem jiném,“ zeptal se téměř zoufalým tónem.

Zdusila cigaretu do popelníku z litého skla a provedla pohyb, jako by se chystala vstát.

„Promiňte, slečno,“ řekl spěšně. „Nejsem dnes ve své kůži.“

„Tak budeme víc pít než mluvit. Souhlasíte?“ Aniž by vyčkala, co odpoví, objednal další dvě svařená vína. Přiťukla si s ním, napila se. „Lahoda,“ zasmála se, připadalo mu, že zvonivě.

„To možná bude nejlepší. Opilost spolehlivě vyžene z hlavy myšlenky na temnější stránky života.“

Vedli vtipné řeči, vysmívali se všemu i každý sám sobě. Zanedlouho si začali tykat. Oslovoval ji jménem a mluvil hlouposti. Co mu slina přinesla na jazyk.

„Opijeme se, Mirku?“ řekla po třetím svařáku.

Objednali si další.

Před druhou po půlnoci pianista zaklapl víko svého nástroje. Prošedivělý vrchní obcházel stolky a inkasoval.

Lampa uprostřed křižovatky vypadala jako přišpendlená pod klenbou černé oblohy. Hanka se k Doubravovi zimomřivě přitiskla. Podíval se jí do obličeje. Je mladá, vesele bezstarostná, život je pro ni nesporně dobrodružstvím, napadlo ho.

Na předměstí táhle zahoukal poslední noční vlak. Doubrava dívku objal a políbil. Odklonila hlavu, zahleděla se mu do tváře.

„Copak to znamená?“

„Mohu jít s tebou, Hanko?“

„Jak jsi uhodl, že na to myslím?“ zasmála se.

„Není mi dvacet, holčičko…“

„Staroušku.“

„Když člověk překročí čtyřicítku, zdá se mu, že čas ubíhá podstatně rychleji než dřív.“ A hlavně, když pozná, že si hřál na hrudi zmiji, pomyslel si, ale tohle si samozřejmě ponechal pro sebe. Možná to ani nebyla úplná pravda. Možná v tom sehrál pocit jakési ukřivděnosti.

„Takové řeči bych od tebe neočekávala.“ Stiskla mu ruku. „Nezdržuj.“

Její generace s tím už nemá problémy! pomyslel si, ale nebyl si jistý, zda je to mínus nebo klad.

Domek, k němuž ho přivedla, byl patrový s plechovou střechou a nedávno přilepenou přístavbou, dalo se to poznat podle nové omítky. Zamířila ke dveřím ve starší části.

Přihlížel, jak hledá klíče v kabelce. Odemkne. Tiše, abychom neprobudili domácího pána nebo paní, projdeme k pokoji. Zavře za námi, otočí klíčem a hned se začne svlékat… Nebo počká, až se k tomu odhodlá on? Nejspíš by se jí měl nejprve zeptat, jestli má doma nějaký alkohol, začíná být nechutně střízlivý!

V čem je vlastně jiná než ty předchozí?

Odemkla, pootočila se.

„Na co ještě čekáš, Mirku?“

„Dobrou noc, Hanko. Nebo už dobré ráno?“ Aniž by vyčkal, co mu odpoví, vykročil k blízké křižovatce. Zvedal se vítr a byl cítit novým sněhem.

Ve svém pokoji rozsvítil stolní lampu a nejdříve si přečetl vzkaz od manželky.

 

Buď jsi zavřený tady nebo odejdeš a neřekneš kam. Služku ti dělat nebudu! Uvědom si laskavě, že nejsi jediný mužský na světě. Přemýšlej! – Jana

 

Poslední výstraha?

Kde se v ní vzala ta drzost po tom všem, co kvůli ní podstoupil? Nakonec mu vyčte i to, že se rozhodla jít na potrat!

Sevřel papírovou kuličku v dlani a pohlédl na consul uprostřed stolu. Koupil si jej z prvních honorářů. Zpočátku nešetřila chválou na texty, které jí předčítal. Dokonce sama vymýšlela, co by měl ještě napsat. Vrátil se ze zaměstnání a sedl k psacímu stroji. Po večeři si pustila televizi a on tady četl rukopis, škrtal slova i celé věty, vpisoval nové výrazy, znovu a znovu zasouval papír do válce, aby dal povídce konečnou podobu.

Když se vzdal výnosného místa, Jana se vzbouřila. Útočila tím víc, čím sporadičtěji přicházel doručovatel s penězi. Doubrava se nehádal, nesliboval, prodlužoval svůj pracovní den na úkor spánku, věřil, že jednou prolomí smůlu. Jana odcházela i přicházela, často se neviděli i dva tři dny.

Jsi normální? zeptala se ho jednou, ukázala na knihovnu zarovnanou hřbety svazků jeho oblíbených autorů. Všechno už někdo napsal

Doubrava se přiblížil k oknu. Přes silonovou záclonu shlížel do spoře osvětlené ulice. Sněhové vločky tiše padaly na asfalt a šedly. Projíždějící automobil vrhl spršku marastu na pletivový plot a ten připomínal rozteklé plástve medu.

Když mu v té známé literární soutěži porota udělila první cenu, doma rozvinul vítězný diplom a oči mu zářily pýchou. Jana se přestala kontrolovat. Dej si ho zarámovat! Pověs si ho na zeď a čti si ho třikrát denně místo jídla! křičela na něho.

To ještě netušil, jaký kalich hořkosti vypije za několik dní až do dna.

 

Mirku!

Musím se Ti přiznat k tomu, že když jsi byl na té poslední soutěži, byla jsem ti nevěrná. Nebyla to žádná láska, ale chvilkové poblouznění a zvědavost, bývala jsem často sama doma. Nezůstalo to však bez následků, to jsem zjistila v neděli, kdy jsem to nedostala. Poprvé v životě jsem Tě podvedla a teď jsem z toho zoufalá, nikdy na to nezapomenu. Prosím Tě uvaž všechno v klidu, já mám ráda jen Tebe a chtěla bych s Tebou žít, ale vím, že jsem Ti způsobila bolest a že by to bylo pro Tebe ohromně těžké. Jestliže by jsi mohl jen trochu na tu moji zradu zapomenout, neodháněj mě od sebe. Nemám odvahu Ti to říct sama, tak Ti to píši, protože už dál nemohu. Toho přítěžku bych se chtěla zbavit, prosím Tě, pomoz mi to všechno překonat. Vím, řekneš, že jsem na to mohla myslet předem, ale to jsem opravdu o tom nepřemýšlela. Nedávej mi nejhorší jména, nejsem žádná děvka, stalo se to opravdu jen jednou. Poprosím Vendulu o přespání a budu čekat, až se ozveš. Prosím Tě na kolenou, nenechávej mě samotnou. Jestli se však rozhodneš pro nejhorší, vzkaž mi, kdy si mám přijít pro své osobní věci. Jana

Za stěnou zadrnčel budík, vzápětí zaslechl i vrznutí postele. Hleděl na dveře a představoval si, jak se Jana obléká.

„Dobré ráno,“ pozdravil ji v kuchyni.

„Kampak se pán tak vystrojil? Nebo teprve přišel? Co si o sobě myslíš? Že jsi pánbůh a že se k tobě budu modlit?“

Když si místo snídaně zapálila cigaretu, míchal kávu a myslel si: Kdypak začala kouřit?

„Mám tě poprosit, abys se mnou ztratil slovo?“ rozkřikla se.

„Jdeme si trochu na nervy, viď?“ řekl přiškrceně, promnul si pálící oči.

„Trochu…?“ protáhla výsměšně.

„Asi je to má vina,“ přiznal s pokorou ve hlase.

„Přijdu dnes později. Možná přespím u Venduly.“ Oblékla si zimní kabát a jemu připadalo, že ji v něm ještě nikdy nespatřil. Od dveří se ohlédla. „Za sklem máš dopis od nějaké ctitelky…“ zakončila jízlivě.

Bouchly hlavní dveře. Doubrava spustil oční víčka, chtělo se mu spát. Trochu si zdřímne, pak zajde do redakce Deníku života a požádá Pekárka, aby s ním na tu jednu povídku týdně na dané téma počítal. Až se vrátí, zavrtá se do pelechu!

Vypláchl hrníček po kávě, zastavil se u vitríny. Adresa na obálce byla napsána drobným písmem. Roztrhl ji, začal číst dopis.

 

Vážený pane Miroslave,

Když doručovatel přinese magazín, ve kterém je Vaše povídka, táta ho nedá z ruky, dokud ji celou nepřelouská. A pak vzpomíná, jaké to byly nádherné časy, když jste pracoval v jeho partě. Vypravuje, jak jste uměl udělat náladu i když do smíchu nebylo, jak vás jednou dokonce v hospodě vysadili na stůl a Vy jste četl povídku, která byla o nich. Moc hezky o Vás mluví, vystřihl si Vaši fotku z novin a připíchl si ji na stěnu vedle svatební, kde je s mámou, která už bohužel nežije. Vy se asi na mě nepamatujete, chodila jsem tenkrát ještě do školy, ale já vidím jako dnes, jak jste k nám přišel, když se stal tátovi ten úraz v lese a musel ležet. Pohladil jste mě po vlasech a řekl, abych nebrečela, že se tatínek určitě uzdraví. Všem je tu po vás smutno, ale vy máte jistě mnoho povinností a cesta sem by Vám vzala moc času. Jsem asi trochu blázen, hloupá vesnická holka, ale přečetla jsem si Poklad a napadlo mě, že musíte teď být moc smutný a že Vás určitě něco trápí. Tady v Kosově napadlo půl metru sněhu a fouká divoký severák, v lese nedělají, tátu pobolívá tehdy poraněná noha, a tak zase vzpomíná.

S pozdravem Dana Kozlová

 

Doubravovi najednou připadalo, jako by ho z toho dopisu náhle ovanul čerstvý vítr od zalesněných kopců.

Kosov.

Nevyčerpatelná pokladnice jedinečných námětů.

Celým tělem jako by mu prostoupil podivný neklid. Zatoužil toulat se vysokým lesem, brodit se vysokým sněhem. Promrznout a pak zdupat sněhové nášlapky na prahu hostince u Tří koček. Pozvednout sklenku s kamarády, dosytnosti se vypovídat a pak si s nimi i zazpívat.

Probral se z myšlenek, zasunul obálku s dopisem do kapsy, opláchl si oči, oblékl si svrchník a opustil domek.

Venku se ochladilo, sněžilo hustěji.

Pekárek ho přivítal úsměvem. „Plácneme si, Mirku?“

Ponechal otázku bez odpovědi, podal mu dopis, usedl do křesla a nebránil se přílivu dalších vzpomínek.

„Takže nejdříve výlet do toho Kosova?“ Šéfredaktor Deníku pro život obrátil list stolního kalendáře. „Stačí jeden týden? To je až dost na sentimentální románek.“

„Ale já přece nepojedu za tím děvčetem. Vlastně za nikým, koho bych mohl jmenovat. Už se mnou prostě nepočítej, nejspíš se nevrátím.“

„Co tam budeš dělat?“

„Hlavně hledat sám sebe, své kořeny. Ahoj.“ Doubrava stiskl překvapenému šéfredaktorovi tuku a vyšel z jeho kanceláře. Pospíchal domů, aby si spakoval nejnutnější, co si musí určitě do Kosova vzít.

 

Milan Dušek

Informace o autorovi / Copyright © 2004 - 2018 / webmaster Miloslav Dušek
Všechny texty jsou chráneny Autorským zákonem c. 121/2000 Sb.
//Poslední aktualizace: 20/02/2011 11:56:12