Milan Dušek

autor detektivních románu a povídek

Menu: top1 Menu Menu
Životopis
Novinky
Tvorba
Fotogalerie
Fotky knížek
Archiv
Návštevní kniha
Kontakt
sef

 

MRTVÝ NA NÁBŘEŽÍ

Výjezdní skupina se dostavila na místo činu ve dvaadvacet čtyřicet a auta, audi červené barvy, už byla policejní hlídka, která vyjela na zavolání Josefa Henycha, dvaašedesátiletého čerstvého důchodce. Šel po nábřeží na svou každodenní zdravotní procházku před spaním. U mostu zaslechl cosi jako tlumený výstřel, a tak přidal do kroku. Pod lipami spatřil auto se zapnutými parkovacími světly. Náhle cvakla dvířka na opačné straně vozidla a kdosi se dal na útěk. Jak přebíhal pod výbojkou veřejného osvětlení, Henych si uvědomil, že jde o ženu. Přesvědčily ho dlouhé žluté vlasy, růžová halenka a tmavší sukně do půl lýtek, jen ty bílé tenisky mu k tomu oblečení nějak nepasovaly. Henych přistoupil k autu a opatrně nahlédl dovnitř. Řidič ležel na volantu. Když se lehce dotkl jeho ramene, tělo se sesunulo někam na řadící páku. V duchu si to dal dohromady s tou ránou, která se ozvala před několika minutami, a rozběhl se k nedaleké telefonní budce.

Ze všeho nejdříve si dal komisař Bém osvětlit vnitřek auta. Mrtvý byl v poloze, která odpovídala výpovědi důchodce Henycha, v semknutých prstech levé ruky svíral obálku, na gumovém koberečku leželo několik pětitisícových bankovek. V trávě, vpravo od dvířek k řidiči, našli nábojnici ráže 9 mm. Sotva technik zhotovil snímky, objevil se lékař. Vytáhli mrtvého, uložili ho na rozprostřenou přikrývku. Doktor konstatoval smrt následkem výstřelu z bezprostřední vzdálenosti a usoudil, že muselo jít o větší kalibr, protože kulka utrhla pravou část lebky, mozková hmota byla až ve šplíchancích krve na čelním skle automobilu.

Nabízela se možnost výstřelu ze zadního sedadla, ale pak jim připadalo pravděpodobnější, že rána přišla zvenčí, vzhledem k nálezu nábojnice. Střílela žena, kterou zahlédl Henych? Nebo šla právě kolem a po útěku pachatel podlehla zvědavosti jako důchodce? Podle časových údajů, které jim poskytl, to bylo téměř vyloučeno. Inspektorka se pozastavila nad její obuví.

„Nezdá se mi to její obutí, šéfe. Copak si žena vezme k sukni tenisky?“ namítla.

Nelpěte tolik na módě, kolegyně, dnes se nosí všechno,“ zabručel Bém. „Ponechme zatím stranou osobu pachatele, věnujme se oběti. Podle průkazu jde o soukromého detektiva Oldřicha Hrazdíru. Bankovky mohou znamenat, že se v době, kdy na něj bylo vystřeleno, zabýval obsahem obálky. Pokus šlo o honorář za jeho služby, proč přijímal peníze tady? Mohlo jít o větší částku, než tu zůstala. Za co? Od koho?“

„Třeba ta žena, co s ním seděla v autě, když ho pachatel usmrtil, utekla, abychom ji nespojovali s jeho smrtí?“ ozval se inspektor Málek z podřepu nad tím, co našel v kapsách mrtvého. Zápisník, nůž, zapalovač, krabičku marlborek a dozický klíč s přívěskem, na němž bylo zřejmé logo Komerční banky.

Komisař pověřil Vaňuru, aby zajistil odvoz těla na patalogii a odtažení audi na dvůr policejní budovy k pečlivé prohlídce, a rozhodl: „Banku ponecháme na ráno, ale do té detektivní agentury se rozjedeme hned.“

----------

Cedulku objevili pod vizitkou advokáta Holtýnka při vstupu do domu nedaleko náměstí. Až po několikátém zvonění jim otevřela žena s krátkými tmavými vlasy, nemohlo jí být ani třicet. Tvářila se rozmrzele, už byla v županu a zpod něj vykukovala bílá noční košile. Vychrlila na ně, že šéf není přítomen a nemá tušení, kdy se objeví. Teprve, když se Bém představil a ukázal služební průkaz, přidala, že Hrazdíra odjel na schůzku s klientem. Pochopitelně se zeptali, za kterým. Škubla rameny, že jí tohle šéf neříká. Komisař ji vyzval, aby je zavedla do kanceláře. Učinila to s viditelnou nechutí. Místnost byla součástí dvoupokojového bytu s příslušenstvím, nic moc.

„Nezlobte se, ale budete nám muset odpovědět na pár otázek,“ sdělil jí Bém, když se usadil. „Zajímá nás, na čem právě pan Hrazdíra dělal.“

„Vím jenom, že šlo o nějakou nevěru. Objednal si ho muž kolem čtyřicítky, měl brýle s pozlacenou obroučkou, knírek, tmavý oblek s fádní kravatou, na první pohled intelektuál.“

„Představil se?“

„Přede mnou ne. Po jeho odchodu jsem chtěla jméno kvůli záznamu, ale Olda prohlásil, že to počká. Možná ještě nevěděl, jestli to vezme.“

„Popište nám toho klienta, paní.“

„Středně vysoký, tmavé, na skráních trochu prošedivělé vlasy, pokulhával na pravou nohu. Promluvte si s Oldou, jistě vám toho jako detektiv poví víc.“

„To už bohužel nepůjde.“

„Hned, jak se objeví, řeknu vám, aby vás zavolal. Žijeme spolu…“ dodala s lehkým uzarděním.

„Nerozumíme si, paní. Pana Hrazdíru někdo zastřelil.“

„Ne…“ pobledla. „Pročpak? Dělal přece jenom nevěry…“

„Lituji, ale je to skutečnost. Během zítřka vás požádáme o oficiální identifikaci. A teď potřebujeme záznamy jeho případů. Všechny,“ zdůraznil.

Se slzami v očích mechanicky přikývla, otevřela skříňku při stolku s počítačem a asi deset složek položila před komisaře. Povzlykávajíc hovořila o svém vztahu k Hrazdírovi. Byl rozvedený a měl dvě děti z prvního manželství, žili spolu na hromádce. V poslední době se mu začalo dařit, zaplatil dluh na alimentech, koupil nové vybavení do kanceláře a tvrdil jí, že bude ještě líp. V tomhle týdnu byl každou noc venku… Ilona Peldová povytáhla spodní zásuvku, vyňala z ní láhev vodky. Když odmítli, napila se přímo z lahve.

„Začalo se mu dařit?“ utrousil Bém v autě. „A co když narazil na něco jiného a napadlo ho, že by se to dalo využít k zlepšení jeho finanční situace?“

----------

Ráno zavolala Ilona Peldová, že se k ní někdo vloupal.

Když k ní přijeli, měla kruhy pod očima a tvářila se vyděšeně. Večer vypila půl lahve vodky, aby se otupila, navíc si vzala prášek na spaní a po pozdním probuzení našla byt vzhůru nohama.

Zvláště kancelář detektivní agentury vypadala, jako by tam někdo něco usilovně hledal. Zatímco technik Vaňura se snažil získat nějaké otisky, Málek se vyptával Peldové, co mohlo být příčinou nezvané noční návštěvy. O nějaké bezpečnostní schránce v Komerční bance neměla tušení.

Bém s Dudovou zatím navštívili ředitele banky a vysvětlili mu, o co jim jde. V jeho doprovodu se dostali ke schránkám klientů a za jeho přítomnosti tu Hrazdírovu otevřeli. Našli v ní dvacet tisíc v hotovosti a smlouvu s jistým Igorem Slezákem, nějaký svitek filmu a dvě barevné fotografie. Na obou byly tři ženy do čtyřiceti let, seděly na pohovce u nízkého stolku s lahví šampaňského a skleničkami. Bruneta se právě skláněla nad destičkou, na která byla ještě kupička jakéhosi bílého prášku, prsty levé ruky si tiskla ze strany nos, ve druhé držela skleněnou trubičku.

„Vždyť ony šňupají kokain…“ hlesla inspektorka.

„Taky si myslím. A tohle nepochybně vysvětluje, proč jsou fotky s negativem ve schránce. Pro nás z toho vyplývá: identifikovat ty ženy, zjistit místo, kde to bylo vyfoceno a navštívit pana Slezáka, který si objednal sledování manželky.“

----------

Igora Slezáka nalezli na stavbě rodinného domku. Když zjistil, kdo jsou, pozval je do buňky, která byla kanceláří stavbyvedoucího. Přiznal, že najal soukromého detektiva Hrazdíru k sledování své manželky, už se mu nelíbilo, že se často zdržuje mimo jejich současný byt v paneláku, někdy ji marně sháněl. Stále se vymlouvá na jakési schůzky s přítelkyněmi. Rozhodl se k tomu kroku poté, co vzpurně prohlásila, že přece nebude sedět doma a čekat jako puťka, až se manžílkovi uráčí přijít. Tu noc se pohádali, dokonce spal v obýváku na pohovce, nepustila ho do ložnice.

Na snímku, který mu ukázali, poznal i manželku podnikatele v oboru elektrických spotřebičů Miloty. Šlo o tu brunetku vedle jeho ženy. Věděl, že jsou dlouholeté přítelkyně, chodily spolu do gymnázia. Třetí ženu neznal.

„Kdo je vyfotil?“ zvedl neklidné oči.

„Pravděpodobně Hrazdíra. Kdy jste si s ním plácl?“

„Bude to čtrnáct dní. V pátek mi volal, že to vypadá skutečně pouze na dámské jízdy, a slíbil důkazy. Že by to byla tahle fotka? Ale proč mi ji ukazujete vy, pane komisaři?“

„Hrazdíru včera večer někdo zastřelil.“

„A hrome. To může znamenat, že…“

„Že šlo o víc než pouhé dámské jízdy,“ přerušil ho Bém. „Máte zbraň, pane Slezáku?“

„Abych neměl, při dnešní kriminalitě. Zůstávám tady někdy dlouho do noci. A už se mi stalo, že mě chtěli obrat dva lumpové. Když jsem vytasil devítku, rozmysleli si to…“ zasmál se, sáhl pod sako a položil na stůl Ruger ráže 9 mm. „Mám na něj samozřejmě příslušné povolení.“

„Zbraň si zatím vezmeme. Jinou už nemáte?“

„Poslechněte…“ pobledl, „snad mě nepodezíráte?“

„Uklidněte se,“ pousmál se Bém. „Jde o běžnou rutinu. A co vaše manželka, umí střílet?“

„Vystřelit jo, ale s trefou by to bylo horší. Jednou jsem ji vzal na střelnici…“ mávl rukou. „Víckrát se mnou nešla.“

„Zatím vám děkujeme. Musím vás požádat, aby zůstal náš rozhovor mezi námi. Nemluvte o tom ani s manželkou.“

----------

Milostivé bylo devětatřicet a na první pohled patřila k manželkám velice zaměstnaných mužů, které tráví čas mezi kosmetickým salónem, fitcentrem a módními butiky, nevědí co s časem a penězi. Nad nabízeným Bémovým průkazem mávla ledabyle rukou a hned je usadila u krbu do bílé kožené sedací soupravy. Luxusní nábytek určitě vybíral architekt, možná i drobné doplňky. Sáhla do broušené dózy pro cigaretu a zapálila si. Když před ni Bém položil fotografii, vyfoukla namodralý kouř a hlesla, co to má znamenat.

„Potřebujeme vědět, kdo jsou ty dvě ženy s vámi a při jaké příležitosti byl snímek zhotoven.“

„Vůbec netuším, že nějaký existuje. Ta vlevo je Slezáková, vpravo sedí Adéla Čermáková. Je to v obýváku jejího bratra… Vy máte ještě jednu?“ vymáčkla ze sebe, když jí přisunul fotku, kde nasává kokainový prášek. „Vyzkoušely jsme to ze zvědavosti. I to je trestné?“ zatvářila se naivně.

„Odkud jste měly drogu?“

„Na tohle se musíte zeptat Adély. Vyzkoušely jsme to jen párkrát, věřte mi. Rozhodně nejsme závislé.“

„Chtěl bych vám věřit, ostatně je to váš problém. Můžete nám poskytnout adresu na paní Čermákovou?“

„Ovšem, ale… Jestli se to dozví manžel…“ zavzdychala. „Svobodova, 429. Druhá vilka vlevo, když uhnete z hlavní ulice od centra. Mužský s námi nikdy žádný nebyl, opravdu šlo pouze o dámské jízdy. Budu vám nesmírně vděčná, když zachováte diskrétnost, pane komisaři.“

„Záleží to i na vás, paní Milotová. Kde jste byla včera ve večerních hodinách? Hlavně od jedenadvaceti do třiadvaceti.“

„Doma. Manžel přišel mimořádně krátce po osmé. Dívali jsme se na televizi. Po desáté jsme šli spát.“

----------

Vilku obklopovala rozsáhlá zahrada.

Otevřel jim průměrně vysoký muž s kulatým obličejem a značně prořídlými vlasy, víc než čtyřicet mu být nemohlo. Představil se jako Kamil Čermák. Bém ho požádal, zda by mohli hovořit s jeho sestrou Adélou. Předvedl lítostivý obličej a pravil, že jeho sestra ráno odcestovala a bohužel mu nesdělila, kam a proč jede. Osobně si myslí, že v tom bude milenec, často jí volal nějaký muž.

„Jde nám o ta posezení s paní Slezákovou a Milotovou. Pozvete nás dál?“

„Snad se děvčata nedopustila něčeho špatného?“ zeptal se, když je uvedl do obývacího pokoje. Interiér odpovídal na první pohled tomu z fotografií.

„Podívejte se sám.“ Bém před něj položil snímek. Čermák se usmál a prohodil, že nevidí nic závadného. Doporučil mu, aby si všiml, co dělá brunetka.

„Hergot. Máte pravdu. Já tu Adélu roztrhnu jako žábu,“ rozhorlil se. „Odkud máte tu fotku?“

„Znáte pana Hrazdíru?“

„Měl bych? O koho jde?“

„Byl soukromým detektivem. Včera večer ho někdo zastřelil.“

„Ale ne! A proč?“

„Tohle se snažíme zjistit. Kdepak jste byl včera od devíti do jedenácti?“

„Zrovna večer jsme se pohádali s Adélou. Koukali jsme na film z videopůjčovny a ona najednou prohlásila, abych si našel ženskou, že mně už nebude dělat služku. Možná to přispělo k tomu jejímu chvatnému odjezdu… Chcete mi snad naznačit, že má Adéla něco společného se smrtí toho soukromého fízla? Do půlnoci jí mohu poskytnout alibi. Pak byla ve svém pokoji v podkroví.“

„Až se vrátí, ať se určitě zastaví u nás na kriminálce. Je to důležité, potřebujeme od ní jisté svědectví.“

----------

Když Bémovi ohlásili příchod paní Slezákové. Měl před sebou snímky pořízené Hrazdírou a zrovna zkoumal výraz obličeje žlutovlasé Adély Čermákové. Až nápadně se podobala svému bratrovi.

Byla i ve svých osmatřiceti velice atraktivní. Usedla a než stačil položit otázku, vychrlila na něj, že přece nemůže za svého žárlivého manžela, který ji dal sledovat detektivem, a teď z toho budou mít všechny tři malér. Bém ihned pochopil, že Slezák doma nevydržel mlčet. Sama ho pořádala, aby jí ukázal fotografii.

„Pane komisaři, není tohle nepřípustný zásah do soukromí? Ten člověk nás fotil bez našeho vědomí. Měl by se za to odpovídat!“ spustila útočně.

„On už za to zaplatil. Svým životem, paní Slezáková…“

„Chcete snad říct, že ho… Kdo? To je příšerné. Promiňte, že jsem na vás tak vylítla… Ale proč nás vlastně fotil?“

„Nemáte tušení, kam odjela Adéla Čermáková,“

„Jistě to bude vědět její bratr. Jsou dvojčata.“

„Ano? Kdopak dodal kokain, který jste zkoušely?“

„Adéla, ale… Opravdu nemám tušení, jak se k němu dostala. Kdybych se o ní něco dozvěděla, určitě vám zavolám. Slibuji,“ měla evidentně naspěch.

„Byl bych vám vděčný, paní Slezáková,“ pronesl Bém už do jejích zad. Změna v jejím chování byla až nápadná. Zatajila mu něco, nebo se snaží své provinění zaretušovat horlivostí?

Zvedl sluchátko, vytočil číslo Kamila Čermáka. Dozvěděl se, že jeho sestra dosud nedala o sobě vědět.

----------

Uplynuly celé čtyři dny a v případu usmrcení soukromého detektiva Hrazdíry kriminalisté nijak nepokročili, přestože opakovaně prošli veškeré dostupné záznamy z detektivní agentury, znovu vyslechli Ilonu Peldovou, prověřili alibi, styky i minulost všech zúčastněných osob. Zatímco život manželů Slezákových a Milotových byl podle všeho v normálu, u Kamila Čermáka zjistili, že nebyl nikdy ženatý, v devadesátém roce si otevřel videopůjčovnu, po roce ji změnil na obchod s drogistickým zbožím, asi před půlrokem znovu obnovil půjčovnu. Jeho sestra Adéla nebyla u něj přihlášená ani k přechodnému pobytu. Bém si usmyslel, že se o záhadném dvojčeti musí dozvědět víc.

„Ještě ani nezatelefonovala,“ sdělil jim Čermák ve dveřích.

„Ukážete nám její pokoj?“

„K čemu vám to bude? Moc toho tady nenechala.“

„Přesto nás tam zaveďte.“

„Ale proč? Přece sem nemůžete jen tak vpadnout a…“

„Zde je povolení k prohlídce,“ přerušil ho Bém a podal mu list papíru. „Mimochodem, z čeho žila vaše sestra, když nikde nepracovala?“

„Snad měla něco po manželovi. Nepřežil havárii v autu,“ vysvětlil a otevřel do nevelké místnosti. „Co vlastně hledáte?“

Otázka zůstala bez odpovědi. Bémovu pozornost na sebe stáhl bižuterní náhrdelník a náušnice v kazetě na nočním stolku při posteli. Tuhle soupravu znali z fotografie. Inspektorka Dudová otevřela skříň. Na ramínkách visely dvoje šaty, několik halenek a sukní. Ve spodních regálech byly úhledně srovnané dvě hraničky pestrého a hlavně drahého spodního prádla.

„Kam si dávala obuv?“

„Boty…?“ protáhl Čermák. „Snad dole do botníku.“

„A co je tohle?“ ukázal Bém na paruku na komodě, vypadala přesně jako ty vlasy, které měla Adéla Čermáková na fotografiích.

„Dává se stříhat nakrátko. Paruku si bere, když chce udělat dojem. Myslím, že má ještě jednu do zrzava,“ odpověděl Čermák dost nervózně.

Dole v botníku žádné dámské boty nebyly.

----------

„Přece si nevzala všechny boty s sebou,“ utrousila Dudová v autě.

„A co ta paruka?“ přidal Málek, když auto stoupalo k náměstí.

Inspektorka sledovala výlohy po pravé straně ulice. Náhle se naklonila kupředu a položila ruku na inspektorovo rameno. „Zastav, Františku. Šéfe, prohlédla jsem si její prádlo. Mohu něco zkusit?“

„O co jde, kolegyně?“

„Pojďte se mnou.“ Dudová vystoupila a zamířila do butiku s luxusním dámským prádlem. Černovlasá prodavačka s čokoládovou pletí, jako by se nedávno vrátila od pyramid z Egypta, mrkla na Béma a v domnění, že udělá slušný obchod, začala vychvalovat své zboží.

„Viděla jsem nádhernou zelinkavou soupravičku u Adély Čermákové. Jistě ji znáte, slečno, tvrdila, že nakupuje u vás,“ ujala se slova inspektorka.

„Pokud myslíte sestru pana Čermáka, vlastně ji neznám. Všechno u nás pro ni vybírá on. Svátky, narozeniny, Vánoce… Musí ji mít moc rád, utrácí za ni spousty peněz. Ráda mu poradím, ale musím říct, že má velice dobrý vkus na muže…“ usmívala se černovláska. „Takže zelinkavou soupravičku?“ sklouzla očima po Dudové.

„Nemohu se rozhodnout, kterou si vezmu, máte ji i v růžové. Víte co, nechám si to projít hlavou a brzy se zastavím,“ vymluvila se inspektorka a strkala rozpačitého Béma z krámku.

„Jeď,“ zabručel komisař k Málkovi za volantem, sotva se usadili. „S tou sestrou Čermáka se mi to přestává líbit. Kromě Slezákové a Milotové ji nikdo nezná. Je to normální?“

„Stále musím myslet na výpověď pana Henycha. Ty bílé tenisky k sukni…“ Dudová potřásla hlavou. „Co když žádná Adéla Čermáková neexistuje?“

„A s kým se tedy ty dvě scházely?“

„Šéfe, co když je za tím sám Čermák?“ ušklíbl se Málek od volantu. „Vzpomeňte si na fantoma z toho dívčího internátu rodinné školy. Ten chlap vodil za nos ředitelku, vedoucí vychovatelku i samotná děvčata…“

„Já bych si přisadila,“ vyhrkla Dudová. „Svědčí o tom i úplná absence dámské obuvi. Řekla bych, že má Čermák nohu jak Yetti, na takovou lodičku těžko sežene.“

„Kéž byste měli pravdu… Obrať auto, Františku, vracíme se.“

----------

Nenadálý návrat kriminalistů šokoval Kamila Čermáka natolik, že vypadl z role a sesypal se. Přiznal, že jeho skutečná sestra žije už dlouhá léta na Slovensku, neviděli se možná patnáct roků. Její přítomnost v domě si nejprve vymyslel kvůli prodavačce v butiku, kde nakupoval dámské prádlo, které si doma oblékal a pohled do zrcadla mu působil rozkošné pocity. Tohle mu však brzy přestalo stačit a tak si na své dvojče začal hrát. Poprvé svůj převlek vyzkoušel na Milotovou, ta za čas přivedla přítelkyni Slezákovou. Na jednom dýchánku si vyzkoušely kokain a požadovaly ho znovu a znovu. Bylo mu s nimi úžasně. Do toho dne, kdy se u něj objevil Hrazdíra, ukázal mu kompromitující fotografie a chtěl po něm dvacet tisíc za zničeni negativu. Dal mu je. Chyběla by mu droga, kterou financovaly jeho společnice, postrádal by jejich návštěvy a ženské tlachy, vzrušovala ho ta hra na jednu z nich, kterou provozoval. Jenomže Hrazdíra se za týden ozval znovu. Čermákovi došlo, že takhle by ho mohl ten fízl vydírat do nekonečna a že mu nezbývá nic jiného, než ho co nejdříve umlčet. Sdělil mu, že přinese požadovanou částku v půl jedenácté na nábřeží. Převlékl se za Adélu a šel na schůzku. Když peněz chtivý Hrazdíra kontroloval obsah obálky, přiložil mu revolver k hlavě a stiskl. Peníze si chtěl samozřejmě odnést, ale vyrušil ho člověk, který tam přicházel od mostu. Nezbývalo mu nic jiného, než nechat peníze na podlážce, kam se vysypaly z obálky, a co nejrychleji zmizet. V noci se ještě vloupal do agentury, chystal se vyřídit přítelkyni detektiva, ale v poslední chvíli si všiml lahve se zbytkem vodky na nočním stolku. Byla opilá a vůbec jeho přítomnost nezaznamenala. Přesto však odešel s nepořízenou, nenašel fotky ani negativy. Neobával se tolik, že vyjde najevo jeho převlékání za ženu, větším strašákem pro něj bylo, že se prozradí, že jeho videopůjčovna je místem, odkud se kokain rozšiřuje do celého města.

Milan Dušek

 

Informace o autorovi / Copyright © 2004 - 2018 / webmaster Miloslav Dušek
Všechny texty jsou chráneny Autorským zákonem c. 121/2000 Sb.
//Poslední aktualizace: 20/02/2011 11:56:12