Milan Dušek

autor detektivních románu a povídek

Menu: top1 Menu Menu
Životopis
Novinky
Tvorba
Fotogalerie
Fotky knížek
Archiv
Návštevní kniha
Kontakt
sef

 

VÝLET

            Vlak měl téměř třicet minut zpoždění, ale Macák pamatoval i horší časy. Roztržitě sledoval pahorkatou krajinu v okolí tratě. Kola vagónu monotónně vyklepávala spoje kolejnic, zašlapaná podlaha protivně drnčela, od nedoléhajícího okna studeně táhlo. Míjeli parcely, kde předčasně žloutly ovocné stromy. Úroda ten rok nebyla valná. Konečně motorák znatelně zpomaloval, vjížděli do stanice.

            Perón byl plný lidí. Jedni vystupovali, jiní pospíchali v protisměru a shlukovali se při dveřích, přichystáni vzít je útokem. Macák se loudal k nádražní budově. Necítil se moc dobře, už několik měsíců v podstatě neopustil Zelenou Hůrku, když nepočítá občasnou návštěvu osady. V tomhle chaosu nemám šanci, pomyslil si poblíž stánku PNS. Přešlápl a ruka mu automaticky zajela do kapsy pro cigarety. Zapálil si, vyfoukl obláček kouře a rozhlížel se. Přijela, nebo jí něco nedovolilo splnit slib? Co když tu byla dřív a když ho tu nikde nenašla, sedla do jiného vlaku a pokračovala dál? táhlo mu hlavou. Asi by ho to nepřekvapilo, stejně ho od chvíle, kdy mu řidič přinesl dopis, několikrát napadlo, že se pouští do něčeho, co je už předem odsouzeno k nezdaru. Patřila do jeho minulosti.

            „Stando!“ ozvalo se někde vlevo. Podíval se tam a uviděl ženu, která se prodírala lidmi kráčejícími k vlaku na poslední chvíli, a mávala, jako by se obávala, že ho čekání na ni přestane bavit a někam se vytratí, než se k němu dostane. „Stando…“ vymáčkla ze sebe dost zadýchaně, když stála tři metry od něho. Kdyby nevyřkla jeho jméno, snad by ji ani nepoznal, jak se změnila.

            „Ahoj Alice. Čekáš dlouho? Nezlob se. Nejdřív nás nepustili kvůli nákladnímu vlaku s uhlím, pak měl přednost rychlík,“ soukal ze sebe roztržitě. „Kampak se poděly tvé vlasy až na ramena?“

            „Dlouhé vyšly z módy. Vlak, kterým jsem mohla odjet, je pryč. Už jsem se děsila, že tu uvíznu sama, ale pak hlásili zpoždění toho tvého.“ Učinila krok k němu, dokonce mu připadalo, že ho v příštím okamžiku obejme, ale zůstalo pouze u úmyslu, pokud takový měla. On se k něčemu takovému nechystal, z jejího dopisu nevyplynulo, že by se něco změnilo. Kdyby to udělal a ona by couvla, připadal by si trapně. Nechtěl, aby věděla, že na ni stále myslí.

            „Stando, první spoj mám až ve čtyři ráno,“ řekla dost stísněně.

            „Aspoň budeme mít dost času na povídání. Co si mě tak upřeně prohlížíš?“

            „Poprvé tě vidím v civilních šatech.“

            „Jsou děsné, viď? To víš, konfekce… Tak to vypadá, když na sebe kupuje mužský navyklý na uniformu,“ říkal, ale skutečnost byla jiná. Ani vlastně nevěděl, proč si šaty koupil. Začátkem května měli jet Danešovi na větší nákup do Vimperka s rotním gazem, ale Rudovi  do toho přišla nějaká kontrola na stavbu nové budovy. Už ani neví, proč se nabídl, že Kláru doprovodí. Chodil s ní po obchodech a zašli i do Oděvů. „Tenhle by Rudovi slušel,“ ukázala na jeden zelenkavý s decentní šedou proužkou, ale vzápětí zjistila, že by byl manželovi malý v ramenou. Horlivá prodavačka, zřejmě v domnění, že patří k sobě, vzala ramínko s oblekem z tyče a nabídla mu, aby si ho vyzkoušel. Než Danešová promluvila, popadl ramínko. „Taky se mi líbí,“ utrousil a zmizel za plentou. Převlékl se a odtáhl plentu. „Pasuje vám, jako by ho ušili na vás,“ pravila Danešová. „Ale že bych se v něm cítil…“ povzdechl. „A kdoví, jak to bude letos s dovolenou…“ nejspíš by ho vrátil, kdyby ještě neřekla: „Není normální, když mužský chodí pořád jen v uniformě.“

            „Naopak, musím ocenit tvůj dobrý vkus.“ Na okamžik odvrátila oči. „Stando, měl bys vědět, že jsem ti vděčná, že můj dopis neskončil v kamnech.“

            Ozval se pronikavý hvizd píšťalky. Motorák, kterým Macák přijel, táhle zatroubil a zvolna se vydal na zpáteční cestu. Až na nádražáka v červené čepici nástupiště osiřelo.

            „Nikdy jsem tu ještě nebyla, kam půjdeme?“

            „Předně někam na večeři. Od snídaně jsem jenom kouřil. Hlady už skoro šilhám.“

            „Dobře.“ Zavěsila se do něho. Prošli halou nádražní budovy. U dvou pokladen vlevo se vytvořily fronty cestujících na jízdenky. Kam ti lidé pořád cestují? napadlo Macáka. Ne, že by ho to zajímalo, ale hledal si úniky, aby v jednom kuse nemyslel na tu po svém boku.

            „Jak vlastně žiješ, Stando? Vůbec nic o tobě nevím…“

            „Pomalu, ale jistě, v těch lesích pustnu. Nesměj se, je to tak. Poslední měsíc jsem byl jen jednou v osadě.“

            „Kde jsi trávil dovolenou?“

            „Letos na ni zatím nedošlo. A jak to tak vypadá, možná budu rád, když si ji vyberu v zimě. Konečně na co by mi byla. Beztak bych celé dny četl a… fantazíroval,“ škublo mu v koutku úst.

            „Není ti někdy smutno?“

            „Jdu ze služby do služby, na sentimentální nálady není čas,“ řekl a vzápětí se skoro zastyděl. Čím se to před ní chvástá? Stejně nemá tušení, o čem je řeč! Když pak pohlédl do jejího obličeje, napadlo ho, zda ji nepodcenil. Pohnula rty, jako by se chystala promluvit, ale hned je zase stiskla.

            „Nejsem tam sám, Alice,“ přidal.

            „Promiň ty hloupé otázky,“ řekla dost přiškrceně a tváře jí polil lehký ruměnec. Šla vedle něho se skloněnou hlavou a mlčela.

            Hotel neměl vstupní halu, jak je obvyklé. Chodba byla tmavá a studená, vzadu bylo vidět schodiště s modrou špičkou k pokojům. Když vstoupili do zakouřeného výčepu, rozpovídaní chlapi u půllitrů umlkli jako na povel. Zvědavé ticho je provázelo až do druhé místnosti, která vypadala čistěji. Seděly tam jen dvě dvojice. Macák zvolil stůl u okna. Když se přišoural hubený číšník s prořídlými vlasy, požádal o jídelní lístek.

            „Vaříme jenom jedno jídlo. Guláš s knedlíkem. Nic jiného zdejší stejně neobjednají…“ přidal s viditelným nezájmem, který Macáka podráždil. Už se chtěl ozvat, když zasáhla smířlivým hlasem Alice.

            „Mňam. Doneste nám ho dvakrát. Pro mne jen dva plátky knedlíku.“

            „Dáte si něco k pití?“ Na číšníkovi bylo znát pobavení. Stačilo mu na ženu mrknout a poznal, že předstírá.

            „Dvě dvoudeci… ne, celou láhev červeného. Ale ne žádné konzumní.“

            „Měl bych tam sedmičku chat noir…“

            Macák přikývl. Když se číšník vzdálil, Alice prohodila: „Proč zbytečně utrácíš? Víš, že se napiju jen příležitostně,“

            „Dnes příležitost je. Příšerně dlouho jsme se neviděli.“

            „Stando,“ nejistýma očima klouzala po poloprázdné místnosti, „musím se zeptat…“ odmlčela se a jako by přesvědčovala sama sebe, „nebudeš mít nepříjemnosti, když tu se mnou zůstaneš do rána?“

            „Na rotě vědí, kde jsem.“

            „Myslím doma…“ skoro zašeptala a on rázem pochopil, proč byla tak neklidná. Proč ho už několikrát napadlo, že lituje toho, že zůstala. Jako by se mu ulevilo. Pousmál se.

            „Alice, nemám nikoho, komu bych musel skládat účty.“

            V očích jako by se jí vyjasnilo, ale vypadala rozpačitě. „Domnívala jsem se, že…“ odmlčela se.

            „Žádná mě nechce.“ Musel se ke smíchu přinutit. „Ale po pravdě nemám příležitosti. Nedávno staršina prohodil, ať zkusím inzerát do novin. Víš, co jsem mu na to řekl? Že…“ umlkl, číšník jim přinesl guláš.

            Položila prsty na hřbet jeho ruky, když sáhl po příboru. „Nemusíš o tom mluvit, pokud nechceš. Mně stačí, že tě vidím, Stando.“

            Nevěděl, co na to říct. Z jejího obličeje vyčetl, že potřebovala, aby se k tomu vyjádřil. Jenomže on nikdy nebyl na velká slova. Když mu ve vojenské škole navrhli, aby se specializoval na směr pro politické pracovníky, učinil všechno proto, aby nabídku znovu neopakovali.

            „Asi ti bylo divné, když jsi dostal můj dopis. A možná tě rozhodilo, když jsi se dočetl, že tě žádám o setkání.“ Nedívala se na něho, ale na ruku, kterou bezděčně uhlazovala ubrus. „Tak dlouho jsem o tom přemýšlela, až z toho byl pocit, že ti to dlužím.“

            „Lhal bych ti, kdybych tvrdil, že jsem na tebe zapomněl, Alice. A řeknu ti rovnou, že jsem moc rád, že tady s tebou sedím.“

            „Ale nic si nenamlouvej, Stando. Vlastně jsem přijela, abych ti pověděla, že… Až pak,“ hlesla, protože k jejich stolu znovu přistoupil číšník. Nalil trochu vína do Macákovy sklenky a přihlížel, jak upíjí. Když se dočkal souhlasného pokývnutí, naplnil obě sklenky, postavil láhev na stůl a zmizel.

            Macák odstrčil prázdný talíř a přes zažloutlou záclonu hleděl do poměrně frekventované ulice. Už se stmívalo, ale nepršelo. Fendrich byl s kluky určitě v lese a udělali kus práce… Z myšlenek zatoulaných na Zelenou Hůrku ho vyrušilo škrtnutí nohy židle o podlahu. V rohu se zvedla starší dvojice. Muž vzal ze stolu klíč s přívěskem z umělé hmoty.

            Neměl bych objednat pokoj, aby si Alice odpočinula? napadlo Macáka. Považoval to za dobrý nápad, než přišla další myšlenka. Ale jak jí to sdělit, aby ho nepodezírala, že mu jde o něco jiného? Třeba to navrhne sama.

            „Chop se sklenky,“ vybídl ji, když dojedla. Ťukl si s ní a utrousil: „Na naše hezké vzpomínky.“

            Zaváhala a měl pocit, jako by jí zvlhlo v očích. Mohl jsem si to odpustit! vyčetl si v duchu. Usrkla, vrátila sklenku na stůl.

            „Čekala jsem, že se mě ze všeho nejdřív zeptáš, proč jsem se s tebou tehdy rozešla. Ne, nepřerušuj mě, Stando,“ vyhrkla v domnění, že to chce napravit. „Měla jsem tě moc ráda. S tebou jsem se nikdy necítila sama. Ale pak jsi najednou začal být takový divný. Zamlklý a roztržitý. Jako bys přede mnou něco tajil. Dovtípila jsem se, že se něco stalo. A že se to týká mne. Nevěděla jsem, jestli se tě na to mohu zeptat. Dlouho jsem věřila, že se mi svěříš, ale ty nic. Byla jsem z toho zoufalá. Od toho byl jen kousek k tomu, abych tě začala podezírat, že jsi potkal jinou a nevíš, jak se mě zbavit. Proto jsem se odhodlala a řekla ti, že mám jiného. Chtěla jsem tě vyprovokovat. A ty… ty jsi, Stando, odešel. Bez jediného slova. Jako bych najednou byla vzduch.“

            „Mám tomu rozumět, že jsi tenkrát nikoho neměla?“ vymáčkl ze sebe užasle.

            Přikývla. „Pak jsem si uvědomila, že i vzduch člověk potřebuje, aby mohl žít. Vzkázala jsem ti po Šimákovi, že budu čekat na obvyklém místě.“ Rozechvělými prsty stiskla stříbrný přívěšek ve tvaru čtyřlístku, který jí koupil na pouti. „Byla jsem rozhodnutá, že přiznám, proč jsem to řekla. Jenomže ty…“ vzlykla.

            „Ty jsi něco vzkázala?“ Sevřel hranu stolní desky, v předklonu pátral v jejím obličeji. Jaký by mělo význam, kdyby si to vymyslela? prolétlo mu hlavou a skřípavě řekl: „Nevyřídil  nic!“

            „Proč zapíráš, Stando?“ řekla setrvačně, ale vzápětí si dlaněmi zakryla oči. „To přece není možné, že by mi…“ vzlyky jí nedovolily pokračovat.

            „Nemusíš mi věřit, ale určitě bych přišel. Měl jsem tě plnou hlavu. Toulal jsem se bezcílně ulicemi a pokaždé se ocitl na dohled vašeho baráku. Brzy bych přišel sám, Alice, kdybys… Jak jsi mu to mohla uvěřit? Po tom všem, co mezi námi bylo…“ Popadl sklenku a naráz vyklopil do úst rubínově jiskřící obsah.

            „Lhal mi…“ Neodvážila se zvednout oči.

            „Ani později jsem nepochopil, proč se to stalo.“

            „Podvedl mě!“ sykla a v očích jí zle zablýskalo, jako by pomyslela na tu nejhorší možnou pomstu. Zalekl se toho, jak v té chvíli vypadala.

            „Je to tvůj manžel, Alice,“ přinutil se vyslovit konejšivě, a přistrčil jí sklenku, kterou jako by nevnímala.

            „Nějak lehce jsi se s tím smířil. Jak něco tak obludného můžeš strávit?“ Její hlas zněl vyčítavě a současně naléhavě. Možná i proto mu hlavou znovu probleskla myšlenka na pokoj v poschodí.

            „Patříš Šimákovi!“

            „Snad nemáš strach, že nám rozbiješ manželství?“ pokřivila posměšně rty. „Jakou má asi cenu, když vzniklo na podvodu?“

            Škubl rameny. Má vůbec význam pitvat minulost? Z dnešního pohledu možná vypadá všechno úplně jinak než tenkrát. Obvzlášt, když si to moc přejeme. Co kdysi nedopadlo podle našich představ, velice snadno teď přizpůsobíme na požadovanou míru…

            „Čekám dítě, Stando.“ Nahmátla kabelku, zavěšenou na opěradle židle. Semkla rty cigaretu.

            „V tom případě bys neměla kouřit.“

            „Šimákovo dítě…“ řekla opovržlivě. Lačně potáhla z cigarety, ale hned ji rozdrtila do popelníku. „Copak je to jen má vina, Stando?“ zatvářila se nešťastně.

            „Neměl bych to říkat, Alice, ale kdybys byla sama, neváhal bych ani vteřinu.“

            „Ty bys mi to dokázal odpustit?“ V očích se jí zamlžilo, zatápala rukou směrem k němu. Nedosáhla, ale ruku ze stolu nestáhla.

            „Už to ví?“ procedil přes zuby.

            Obličejem se jí mihlo zklamání, škubla rukou k tělu. „Nakonec mu ještě pošleš blahopřání…“ řekla kousavě.

            Proč mě provokuje? Najednou měl na ni vztek. Vzal láhev a nalil si do sklenky až po okraj. Nedíval se na ni, ale byl si jistý, že ho upřeně pozoruje.

            „Existuje jedna možnost, Stando. Vím to sotva měsíc…“

            „Zešílela jsi?“ zvedl oči k jejímu pobledlému obličeji. „Něco takového tě nemá ani napadnout.“

            „Pak už nezbývá nic jiného, než skočit z okna bytu ve věžáku.“

            „Přestaň!“ Zadíval se k zbývající dvojici. Jak oni, tak číšník, stojící při nich s otevřenou kasírtaškou, je museli slyšet, protože k nim zírali. Macák počkal, až číšník zinkasoval, a zavolal: „Zaplatíme.“

            Pomohl Alici do kabátu a opustili stůl, přestože v lahvi zbyla větší polovina vína. V chodbě šlehla pohledem k osvětlenému schodišti s šipkou a snad i trochu zaváhala. Venku se k němu zimomřivě přitiskla. Brzy začala pokašlávat a roztřásla ji zima. Určitě by jí pomohla vana horké vody a postel! napadlo Macáka, ale mlčel. Prošli bezcílně několik ulic a vraceli se k nádraží.

            V čekárně pobafávala vysoká násypná kamna, v rozpálených trubkách, táhnoucích se přes půl místnosti, hučelo. Každou hodinu přicházel drobný stařík v oblýskané modré uniformě a v umaštěné čepici s plechovým znakem okřídleného kola, aby přiložil. Musel mít něco upito, protože pod váhou uhláku vždycky zavrávoral, už už to vypadalo, že ztratí rovnováhu.

            „Byla jsem děsně hloupá,“ pronesla náhle Alice.

            „Já zase nechápu, jak jsem se tě mohl tak lehce vzdát.“ Macák tiskl její prochladlé ruce ve svých dlaních, aby je zahřál. Hleděli si do očí a převážně mlčeli. Co taky ještě dodat? Ztratili šanci žít spolu a připadalo jim banální něco si slibovat.

            Po půlnoci vešel do čekárny příslušník VB. Obcházel lidi spící na lavicích pod tabulemi s jízdními řády, kontroloval občanské legitimace. Macák měl pouze služební průkaz. Mladý strážmistr do něho nahlédl a zvedl ruku ke štítku čepice.

            „Není třeba,“ pronesl vlídně k Alici. „Promiňte, že jsem vyrušil, soudruhu poručíku. Přespávají nám zde pochybné existence. Jednou jsme zadrželi i chlápka, který měl v úmyslu vyrazit za kopečky. Příště raději běžte naproti do hotelu.“

            „Odjíždíme prvním vlakem.“ Macák se cítil provinile, ale proč by tomu mladíkovi vysvětloval jejich situaci?

            „Copak někomu překážíme?“ vyprskla Alice podrážděně, když zůstali sami.

            „Myslel jsem na pokoj, ale netroufl jsem se ti to navrhnout,“ přiznal zkroušeně a tušil, že se červená jako kluk přistižený při něčem, co mu dospělí upírají. Ale řekla:

            „Taky jsem se to neodhodlala vyslovit, Stando. Nejsme tak trochu směšní?“

            „Možná ano. Ale ani tohle na věci nic nemění. Mám prostě pocit, že nesmíme myslet pouze na sebe. Že k tomu nemáme právo, Alice.“ Sotva to vyslovil, ještě víc zrozpačitěl, protože mu jeho vlastní slova náhle připadala až příliš přepjatá.

            „Nějak se nám to zamotalo.“ Její hlas zazněl jaksi bezbarvě a vzápětí ho až křečovitě

objala a ukryla obličej na jeho hrudi.

            „Alice…“

            „Já…“ Zaklonila hlavu, oči měla zalité slzami. „Já doufala, že…“ povzlykávala a v koutcích úst jí poškubávalo. Otřel její slzy a políbil ji na měkké, dychtivě pootevřené rty. A znovu. Plnými doušky vychutnával ten sladký okamžik sblížení.

            S hlavou na jeho rameni chvíli ospale mžourala, ale brzy už pravidelně oddechovala. Levou rukou ji přidržoval a téměř neustále hleděl do její tváře s uvolněnými rysy. Hlídal každý záchvěv řas a vzpomínal, jak se s Alicí seznámil. A pak si vybavil i jejich výlet do Jeseníků.

            Vyjeli v sobotu časně ráno. Když motoráček s tvrdými dřevěnými lavicemi zastavil v Malé Morávce, z lesů na okolních kopcích se dosud pářilo. Prošli Karlovem, stoupali podle Moravice, pak vymýcenými stráněmi k vrcholu Temné. Stezka vedla po hřebenech, většinou je obklopoval vysoký smrkový les. Jen sem tam se otevřel výhled do údolí. Měl obavy, že se Alice brzy unaví, ale snášela jejich putování jako by se v těch horách narodila. Odpoledne se obloha najednou zatáhla, brzy začalo drobně pršet. Nalevo od stezky byl příkrý sráz do hustého porostu, na druhé straně bylo klesání poněkud pozvolnější. Posadil Alici na vyvrácený strom, položil jí k nohám batoh a vydal se hledat místo, kde by mohl postavit stan. Les byl plný starých polomů, zarůstaly bujným borůvčím a mamutími trsy kapradí. Neušel ani padesát metrů a zaslechl šplouchání vody. Vytékala z trubky trčící ze svahu, křišťálově průzračná a chladná až trnuly zuby. V nedaleké strži objevil chatku. Na zastřešené verandičce stál hrubě sroubený stůl, před ní bylo ohniště obkroužené kameny, obklopené sedátky ze špalků… Nikdy předtím neprožil tak krásný večer. A pro tu noc, která následovala, by jen těžko hledal ta správná slova. Z větví letitých smrků dopadaly na vypjaté plátno stanu kapky a vzdáleně pohřímávalo. Poprvé se spolu milovali. Poprvé mluvil o tom, co ho čeká po vojenské škole. Tehdy si řekli: Ať přijde, co chce, nic nás nerozdělí. Budeme spolu žít, budeme mít spolu děti… Ráno se nemohli nabažit přírody osvěžené nočním deštěm. Nebe nad Petrovými kameny bylo jako vyleštěné, přerostlá tráva i porůznu roztroušená kleč zářily stříbřitou rosou. Na Ovčárně posnídali a vraceli se do míst, kde vystoupili z vlaku.

            Macák si promnul oči. Jestli jsem někdy někomu ublížil, tak nejvíc Alici! prolétlo mu hlavou a moc se mu ji chtělo políbit.

            Pak v jeho náruči zívla. „Kolik už je?“

            „Půl čtvrté. Zrovna jsem tě chtěl probudit.“

            „Doprovodíš mě?“

            „Nejraději bych nastoupil s tebou, Alice.“

            Posmutněle se pousmála, překotnými pohyby ruky si uhlazovala pomačkané šaty. Měla je vínově červené, na snědém krku se jí leskl tenký řetízek s čtyřlístkem pro štěstí. Takové ženy jsem se dobrovolně vzdal! pomyslel si a měl na sebe ukrutný vztek.

            Když čekal, až se vrátí z dámského WC, draly se z jeho paměti další vzpomínky a byl z toho nešťastný.

            „Jízdenku mám,“ utrousila, když míjeli rozzářené okno pokladny.

            K Šimákovi! Píchlo ho z toho u srdce. Připadalo mu, že snad ještě nikdy se necítil tak beznadějně bezmocný.

            Motorák se zahoupal na výhybce. Alice přidušeně povzdechla. „Kdybych věděla, co mě tam očekává…“

            „Alice,“ vzal ji za ruce, „měla by ses o to aspoň pokusit.“ Nenáviděl se za to, co říká.

            „Nedokážu mu lhát, Stando. Jestli se s tím nesrovná…“ Zaslzela.

            „Tak klidně přijeď,“ vyhrkl spontánně. „Když přijedeš, na nic se tě nebudu vyptávat.“

            „Myslíš to vážně?“ Vpila se kalnýma očima do jeho obličeje. „I kdybych nebyla sama?“

            Jen přikývl, obával se, aby se mu nezachvěl hlas. Ostatně na víc už nebyl čas, výpravčí zahvízdal. Podal jí nahoru kufřík, přirazil dveře a couval od vlaku, který se dal do pohybu. Alice stála za oknem a mávala mu. Taky zvedl paži. V té chvíli si ani na okamžik nepřipustil myšlenku, že ji vidí naposledy.

 (Úryvek z rukopisu Mraky nad Zelenou Hůrkou) Milan Dušek

Informace o autorovi / Copyright © 2004 - 2018 / webmaster Miloslav Dušek
Všechny texty jsou chráneny Autorským zákonem c. 121/2000 Sb.
//Poslední aktualizace: 20/02/2011 11:56:11