KULKA JE RYCHLEJŠÍ

Krimiromán vyšel v nakladatelství RUBICO v Olomouci.

Doba přinesla, že lidé vůči sobě ztrácejí vzájemnou úctu a potřebnou toleranci, že si závidí, dělají si naschvály, podvádějí se a leckdy se i nenávidí. Skoro každý dnes touží po zbrani. Někdo ji má pro svoji ochranu, jiný aby mohl druhému vyhrožovat, ale přibývá i těch, kteří jsou schopni ubližovat těm, co neodpovídají jejich obrazu, nebo mají víc než jiní, nehledě na skutečnost, že svůj majetek získali poctivou prací. Jako houby po dešti se objevují ti, kteří velmi rychle pochopili, že je celkem snadné olupovat své spoluobčany, že k tomu stačí drzost a bezohlednost, stručně řečeno dobrý žaludek. Takovým na nějakém tom životu vůbec nezáleží. Nemají svědomí. Je čím dál těžší takové darebáky zatknout, odsoudit a poslat do vězení, jak zasluhují. Soudci začínají mít obavy, aby nepoškodili práva obviněného, oběť je příliš nezajímá. Všeobecně se tvrdí, že máme špatné zákony a tak se klidně obcházejí. Nelze se divit, že v mnoha případech poškození lidé berou zákon do svých rukou, protože v jeho spravedlivé uplatňování těmi, kteří tu od toho jsou, nevěří. Ale zákon je přece od toho, aby poskytoval ochranu nevinným, ne aby jim způsobil ještě větší trápení.

Milan Dušek

Knihu si lze objednat na adrese: RUBICO, Rooseveltova 51,

Olomouc 779 00 /internetová adresa: rubico@rubico.cz/

 

Ukázka Kulka je rychlejší

Prolog:

Čas se posunul do druhé poloviny května a jaro finišovalo. Oproti předcházejícímu roku, kdy slunce svými paprsky šetřilo, tyto dny už pálilo jako uprostřed léta. Meteorologové to sváděli na globální oteplování planety a strašili ozonovými dírami. Ale lidé po dlouhé zimě teplo převážně vítali a varování nebrali vážně, nehledě na skutečnost, že měli svých starostí dost.

Když kriminální komisař Jahoda obdržel informaci z dopravní služby, nechtělo se mu uvěřit, že by se něco takového mohlo přihodit v jejich okrese.

Dopravácká hlídka prováděla běžnou kontrolu vozidel na silnici mezi Lhotkou a Svinicí, v úseku, kde docházelo k častým nehodám, protože řidiči převážně nedodržovali povolenou rychlost. Policisté stavěli i ford escort v modré metalíze s poznávací značkou AED 76-32. Když je minul, aniž by reagoval na příkaz, skočili do auta a pronásledovali. Před Lhotkou unikající auto začali dojíždět, ale z fordu se ozvaly výstřely. Na výstražnou ránu osádka prchajícího automobilu nereagovala a na policejní vozidlo střílela i při průjezdu vsí, hrozilo nebezpečí, že kulky zasáhnou i občany, kteří vybíhali ze stavení, aby se podívali, co se děje. Něco takového policisté nechtěli riskovat a zůstali vzadu. Tím se stalo, že s fordem ztratili kontakt.

O dvacet minut později ho našli zaparkovaný při železniční zastávce v Kostelci. Prázdný.

Jahoda dorazil do Kostelce s výjezdovkou. U modrého fordu stálo auto dopravky, ale byli tam i dva místní policisté. Hlavně oni už měli jasno. Pachatelé ukradli automobil Bořivoji Kozelkovi z Rájku, ale hlídka dopravní služby jim ztížila dokončení činu. Díky bláznivé střelbě jí sice ujeli, ale v obavě, aby je při průjezdu městem nečekala nastražená past, odstavili forda hned za mostem před přejezdem trati a pravděpodobně nastoupili do vlaku, jenž v tom čase stál ve stanici.

Kostelečtí okamžitě kontaktovali kolegy v Týništi, ale výsledný efekt akce byl zcela nulový, protože policisté kontrolující cestující se neměli čeho chytit, dopraváci bohužel věděli jen to, že šlo o dva muže a že byli ozbrojení. Ani samotný výslech pokladní v Kostelci nepotvrdil, že by si uprchlíci koupili jízdenky. Pokud do onoho vlaku skutečně nastoupili, tak z opačné strany od mostu. Ve stanici, ale ani mezi cestujícími ve vlaku, se nenašel jediný svědek.

Určitě zmizeli tady ve městě, pomyslel si Jahoda. Dal pokyn technikovi, aby se pustil do prohlídky fordu, požádal o adresu toho Kozelky, zeptal se, jak se tam dostanou, usedl do auta a kývl kriminalistovi za volantem, ať jede.

V Bornici odbočili na užší asfaltku na Rájek. Překvapivě byla v lepším stavu, než ta, kterou opustili. Obklopovala ji stavení. Před začátkem stoupání se silnička stáčela doleva. Vpravo byla požární nádrž, za ní přízemní domek s nápisem HOSPODA nad dveřmi. Na lavičce báňal z fajfky nějaký stařík a pošilhával na dvě děvčata v barevných bikinkách, která právě přelézala zábradlí a vystavovala své vnady. Na otázku po čísle 8, mávl k zatáčce a propadlými ústy nevrle zašišlal, ať za křižovatkou uhnou doprava.

Usedlost, před kterou zastavili, se na první pohled odlišovala od tří, kolem nichž projeli. Obklopovala ji vysoká cihlová zeď a na oblouku ze stejného materiálu byl sytě červený nápis: RANČ U PIKOVÉ OSMIČKY. Pod ním zářila sytými barvami příslušná karta.

Dokořán otevřenými vraty bylo vidět octavii v policejních barvách.

"Sakra, proč nežvejkli, že sem už někdo jel?" zabručel podrážděně Jahoda ke kolegovi. "Zajeď dovnitř."

K nedávno omítnuté, blýskající měděnými žlaby a okapovými svody opentlené patrové budově přiléhal dřevěný přístřešek, pod nímž parkovala dvě osobní auta a dodávka. Mercedes benz v hnědé metalíze, červený renault clio a ford tranzit bílé barvy.

Naproti byly stáje. Vpravo dřevěné budovy ve stylu westernových filmů z divokého západu. Mezerou byla vidět ohrada s volně se pasoucími koňmi.

Majitel musí být pracháč, napadlo Jahodu, když vystoupil z vozu. V tom okamžiku se ve vchodu obytného stavení objevili dva muži. Menší měl na sobě modré seprané džíny a barevnou kovbojskou košili, na které převládala červená. Vyšší hromotluk byl v policejní uniformě. Poznal v něm Sováka, velitele z Kostelce.

"Buďte zdráv, pane komisaři," spustil halasně kapitán s obvyklým bodrým úsměvem, o němž si Jahoda myslel své. Sováka neměl rád, v několika případech se už přesvědčil, že si hraje na něco, čím nikdy nebyl a ani nebude. Rezervovaně mu kývl.

"Pane Kozelko, tohle je pan Jahoda, šéf rychnovské kriminálky," přidal kapitán hlasem, v němž se okamžitě ozval podlézavý tón.

"Jsem rád, že vás poznávám, pane komisaři," pronesl mužík, ale ruku Jahodovi nenabídl. Zblízka vypadal starší, nejméně na šedesát. "Asi jste tu kvůli tomu autu."

"Uhodl jste," řekl Jahoda a začalo se ho zmocňovat podráždění. Co si o sobě ten mrňous myslí?

"Už jsme to tadyhle s panem kapitánem vyřešili."

"Ano?" dostal ze sebe překvapeně a už dost vztekle se podíval na Sováka.

Policista nejistě přikývl.

"Pan Kozelka mně volal chvíli před tím, než nás vyburcovala hlídka od vás. Ohlásil krádež toho forda. Ihned jsem vyslal své lidi k zastávce, aby těm parchantům přichystali patřičné uvítání. Bohužel už nestihli zastavit odjíždějící osobák, kterým pachatelé uprchli."

"Víte," navázal Kozelka, "člověk jako já, který se snaží vybudovat něco nového, na sebe soustřeďuje pozornost závistivců a lidí, kteří se chtějí přiživit. Není to první případ. Pokud šlo o drobnosti, přivíral jsem oči. Ale dnes jsem se už rozzlobil. Hlupáka ze sebe nehodlám dělat. Z mých plánů do budoucna by nakonec nezbylo nic."

"Stručně řečeno," horlivě se přidal kapitán. "ti dva se panu Kozelkovi představili jako lidé, kteří by někde jinde chtěli uskutečnit něco takového, jako staví on tady v Rájku. Ochotně je provedl celým rančem, zodpověděl jejich otázky. Netušil, že mají nekalé úmysly. A už vůbec ne, že se sem ti hajzlové vzápětí vrátí, aby se zmocnili toho forda."

"Nikdo je neviděl?" přemohl se Jahoda.

"Koho by napadlo, že něco takového udělají. A ke všemu ve dne..." povzdechl Kozelka. "Přišel jsem do Čech téměř po šestadvaceti letech, abych tu investoval peníze, co jsem nabyl za pobytu v Americe. Nenapadlo mě, že ve své rodné zemi budu mít takové problémy. Nepamatuju se, že by se tu dřív tak kradlo."

"Problémy nebudou, pane Kozelka, to vám garantuju. A pak komisař jistě taky," snažil se Sovák.

"Taková slova moc rád slyším pánové. Kdybyste neodmítl malé pohoštění, pane komisaři. Pak bych vás provedl po svém zdejším království. Postupně tu chci vybudovat zábavní středisko pro lidi z celé oblasti."

"Nechci vás urazit, pane Kozelka, ale nejdřív bych rád vyřešil věc, kvůli které jsem zde," řekl s komisním obličejem Jahoda, dělalo mu potěšení, že může tomu trpaslíkovi oplatit to přijetí. Mávnutím ruky přivolal kriminalistu z auta. "Kolega Coufal sepíše záznam."

"Ale to snad nemusí být," reagoval nervózně Sovák. "Ford je přece v pořádku a pan Kozelka nemíní podat trestní oznámení. Proč zbytečně papírovat, pane komisaři?"

"Slyším dobře?" zamračil se Jahoda. "Ti dva, co tu ukradli auto, stříleli na dopraváky. Jsou ozbrojení a mohou to zkusit kdekoliv jinde. A nechat za sebou mrtvé..." neodpustil si Jahoda. Vždycky a za všech okolností dbal, aby ti, s nimiž hovořil, věděli, s kým mají tu čest.

"Já vím, že vám nemůžu zasahovat do vaši kompetence," obrátil hned Sovák. "Ale rozhodně by se to nemělo pustit na veřejnost. Takováhle špatná publicita by mohla uškodit dalšímu podnikání pana Kozelky. V tomhle se mnou jistě souhlasíte, pane komisaři."

"Nic takového se nestane, pane kapitáne," odsekl Jahoda a pootočil se k majiteli objektu. "Povězte nám, jak ke krádeži došlo a popište pachatele, abychom mohli vyhlásit pátrání."

Zatímco inspektor Coufal si dělal poznámky, Jahoda pátral ve vrásčité tváři toho přivandrovalce z Ameriky a dráždilo ho, že v ní nenachází ani stopy po nějakém neklidu. Úcta k jeho osobě tam už vůbec nebyla.

"Kdy mi vrátíte auto?" zeptal se věcně Kozelka, když podepsal záznam. Odpověď ho uspokojila, ale pozvání, jež vyslovil na začátku, už nezopakoval.

Jahoda v autě v duchu zuřil a umiňoval si, že si na kapitána Sováka z kosteleckého obvodního oddělení co nejdříve došlápne. Něco mu říkalo, že jeho vstřícnost k majiteli Pikové osmičky bude mít konkrétní důvod.

Mimo několika otisků prstů se ve fordu escort nenalezlo nic, co by pomohlo k určení totožnosti pachatelů. Bohužel k tomu nepřispěly ani sejmuté otisky, muži, co se auta v Rájku zmocnili, nebyli dosud trestáni. K ničemu nespělo ani vyhlášené celostátní pátrání, naprázdno vyzněly policejní relace ve sdělovacích prostředcích. Nepřihlásil se nikdo, kdo by o pachatelích krádeže fordu v Rájku cokoliv věděl.

Případ byl odložen a časem ho pustil z hlavy i kriminální komisař Jahoda z Rychnova.

 

 

ČTVRTÁ KAPITOLA

 

Noci ve druhé polovině června byly teplé díky slunci, které od časného rána do pozdního odpoledne pražilo, jako by léto už vrcholilo. Děti podléhající školní docházce se nemohly dočkat, až v jejich třídách naposledy zazvoní a začnou vytoužené prázdniny, převážná většina dospělých plánovala, kam se o letošní dovolené podívají a pomalu balila zavazadla.

Noc z neděle na pondělí pokračovala ve šlépějích těch předcházejících, než pět minut po půlnoci Kostelní ulici a její nejbližší okolí vyburcovala mohutná detonace, která se ozvala z přízemních prostor dvoupodlažního domu, kde před rokem zahájila úspěšný provoz restaurace U bažanta.

Starší obyvatelé Újezda podobné probuzení uprostřed noci naposled zažili na sklonku druhé světové války, kdy nad městem přelétaly angloamerické bombardéry, vracející se z náletu v Říši, a jedno utrousilo bombu do řadové zástavby v někdejší dělnické čtvrti při jedné z textilek. Tenkrát v troskách dvou zdemolovaných stavení zahynulo pět osob, mezi nimi i dvě děti předškolního věku.

K explozi U bažanta naštěstí došlo v době, kdy už v lokále nebyli žádní hosté, tedy po uzavírací hodině. Bohužel ještě uvnitř zastihla majitele Kostrhůna, jeho manželku Annu a teprve devatenáctiletou dceru Květu, šlo o veskrze rodinný podnik.

Tlaková vlna výbuchu zdemolovala vnitřní zařízení restaurace, vyrazila dveře do široké vstupní haly s klenutým stropem, vymáčkla všechna okna mířící do Kostelní ulice a Kostrhůna, jenž právě skončil úklid mezi stoly a kráčel do kuchyně, kde obě ženy připravovaly vaření na další den, odmrštila až do kouta, zasypala ho střepy z lahví a sklenic, které pocházely z regálů za výčepním pultem. Ty jako zázrakem odolaly ničivé smršti.

Zatímco otřesenému Kostrhůnovi muselo být ošetřeno několik na první pohled ošklivě vyhlížejících ran a lékař rychlé zdravotnické pomoci se netajil podezřením na možné vnitřní krvácení, matka s dcerou z toho až na pár škrábnutí a modřin vyšly bez větší fyzické úhony. Ale díky tomu, čeho byly přímými svědky, obě utrpěly psychický otřes, který je uvrhl do stavu jakési apatie, proto nebyly schopny odpovědí ani na základní otázky inspektora kriminální služby Málka. Ten k restauraci U bažanta dorazil šest minut poté, kdy byl o výbuchu informován.

Přijel malou chvíli před dvěma vozidly městského požárního sboru. Všechny okolní domy už zářily řadami oken, téměř ze všech se vykláněli vyděšení občané. Přibývalo i zevlujících na protějším chodníku. Ti nejodvážnější zvědavci se už snažili proniknout do vstupní haly postiženého domu, nebo alespoň do značně poškozené restaurace nahlédnout okny s rámy olemovanými zubatými střepinami skla.

Málek promluvil s dvoučlennou hlídkou, která se v okamžiku výbuchu nacházela v sousední ulici a ihned předala zprávu do policejní budovy, poté vysílačkou požádal o posilu v uniformách.

Když hovořil se svým nadřízeným, kriminálním komisařem Bémem, vynášeli nosítka se zraněným Kostrhůnem do sanitky, která ho okamžitě odvážela do místní nemocnice.

S odůvodněním, že uvnitř budovy nehrozí vypuknutí požáru, Málek do zdemolovaných prostor restaurace vpustil pouze dva specialisty, kteří měli zjistit, zda nedošlo k úniku plynu. Znovu se přesvědčil, že Kostrhůnová s dcerou dosud nejsou schopné komunikace, a přidal se k dvojici pátrajících požárníků.

Po provedené kontrole rozvodů kategoricky vyloučili, že by explozi mohl způsobit unikající plyn, a jako první vyslovili domněnku, že může jít o nálož, která byla umístěná přímo v prostorách restaurace.

Zanedlouho se tam objevila výjezdní skupina kriminálky a s ní, jako téměř vždycky, komisař Bém. Pozorně vyslechl Málkovy základní informace a hned rozdělil úkoly. Technik Vaňura měl co nejpřesněji vymezit epicentrum výbuchu a najít případné pozůstatky nálože, které by už vyžádanému pyrotechnikovi z krajské správy pomohly k rychlejšímu určení druhu použité výbušniny a ke zjištění, jakým způsobem byla odpálena. Málek byl pověřen zhotovením plánku restauračních prostor a v něm měl zakreslit stav před výbuchem, s důrazem na rozmístění stolů pro hosty, aby mohlo dojít ke konkrétní identifikaci těch z nedělního odpoledne a večera. Bém s inspektorem Kadeřábkem si vzali na starost Kostrhůnovou s dcerou.

Pobledlá Květa nejistým hlasem vyprávěla, jak s matkou stály u otevřené lednice, když se ozvala ta ohlušující rána z restaurace a současně se tam zablesklo. Tlaková vlna vyrazila skleněnou výplň dveří. Do kuchyně vtrhlo mračno prachu, z polic padalo nádobí. Vrhla se k matce s pláčem na krajíčku. Když se vedle v restauraci rozplynul prach a dým, vzpomněla si, že tam zůstal otec. Přes věci, které ležely na podlaze, doklopýtala ke dveřím a snažila se je otevřít, ale cosi na druhé straně v tom bránilo. Opřela se do nich spolu s povzlykávající matkou, ale stejně s nimi nepohnuly. Matka prohlásila, že táta už asi není mezi živými, a rozplakala se naplno. Okřikla ji, přeběhla k oknu na dvorek a už ho měla téměř otevřené, když odvedle zaslechla tlumené mužské hlasy. Policisté je vysvobodili z kuchyně a ony se na vlastní oči přesvědčily, že otec žije.

Kostrhůnová při řeči dcery neustále přikyvovala, ale poté, co dostala slovo, nic podstatného k tomu nedokázala přidat.

Když Bém vzápětí položil otázku, jestli jim v minulých dnech někdo vyhrožoval, Květa odpověděla záporně, ale Kostrhůnová po chvilce váhání vyhrkla, že se jí manžel asi před třemi měsíci zmínil o jakémsi psaní, ve kterém jim kdosi nabízel ochranu jejich podniku a požadoval za to peníze. Rozzlobený manžel tenkrát zabručel, že nemá na podobně nejapné žertíky náladu ani čas. Ona s ním souhlasila a jak ubíhaly dny, zcela na dopis zapomněla. Znovu si ho vybavila asi před měsícem při zprávách v televizi, kde se mluvilo o zatčení několika mužů z Prahy, kteří získali milióny vydíráním prosperujících podnikatelů. Hlasatel tehdy uvedl, že se teprve očekává, zda soudce na tyhle výtečníky uvalí vazbu. Zatímco její muž se pouze škaredě mračil, ona se příšerně vyděsila. Když chtěla zavést řeč na dopis, okřikl ji. Co by si na nich vyděrači vzali? Platí miliónovou půjčku bance a téměř všechno, co zbude, spolkne provoz restaurace, na osobní výdaje mají minimum, určitě méně, než kdyby žili z výplat za práci u někoho jiného.

Bém se vyptával, zda takový dopis nepřišel opakovaně, nebo je v této věci někdo nenavštívil, ale Kostrhůnová prohlásila, že o tomhle si budou muset promluvit s manželem.

Obě ženy si převzal Málek a s jejich pomocí na náčrtku upřesnil rozmístění stolů v restauraci před výbuchem. Pak je trpělivě zpovídal ohledně návštěvníků z minulého odpoledne a večera.

Venku u auta Bém z kapsy saka vylovil mobilní telefon a vyťukal číslo ústředny místní nemocnice. Požádal o spojení s lékařem, který přijímal Kostrhůna.

Doktor byl evidentně dost podrážděný, zřejmě noční služba nebyla žádná procházka a neprobíhala podle jeho představ. Teprve, když se komisař představil, srovnal si hlas a podráždění ho už jen mírně podmalovávalo. Bém se dozvěděl, že prvotní podezření na vnitřní zranění pacienta se naštěstí nepotvrdilo a ta ostatní nebyla tak vážná, jak mohla při ošetřování bezprostředně po výbuchu vypadat. Nějaký ostrý střep Kostrhůnovi rozsekl horní ret, přišel o část zubu ve spodní čelisti, má lehce obražená žebra na levé straně trupu, pohmožděné zápěstí levé ruky, četné škrábance a povrchní oděrky, zvláště v obličeji a na hrudi.

Na poslední otázku, kdy bude moci kriminálka zraněného vyslechnout, lékař už znovu pobouřeně vyhrkl, že pacient dostal sedativa a usnul. A že by jim nedoporučoval, aby pacienta navštívili dřív než v deset, tedy po vizitě.

 

 

KAPITOLA 48

 

"Jestli to potrvá ještě několik dnů, přijdu o většinu klientů. V naši branži je dnes tvrdá konkurence," prohlásil Kovanda, když vjížděli do náměstí.

"Můžete přijít o život. Na tohle jste nepomyslel?" zabručel Jányš. Na dohled reprezentačně vypadající budovy městského úřadu odbočil doprava a zastavil před obchodním centrem. Vypnul motor favoritu a pootočil se. "Nevybavujte se s dcerou příliš dlouho. Nevíme, zda nemáme stín."

"Podívejte se, kolik je tu lidí. Tady by se těžko o něco pokusili."

"Po všem, co už na vás vyzkoušeli, jsem v tomhle ohledu raději skeptik. Poslechněte mě. Prosím."

"Vždycky musí být po vašem, co?" vymáčkl ze sebe Kovanda a podrážděným pohybem paže si otevřel dveře. Jányš sledoval, jak přichází k poště a vstupuje do jedné ze tří otevřených budek s telefonním přístrojem. S jakou dychtivostí zvedá zavěšené sluchátko.

Průjezdní silnicí náměstím občas prošuměl automobil a zmizel za rohem městského úřadu. Vpravo, z budovy s pestrými výlohami, neustále vycházeli lidé, převážně ženy obtížené nákupními taškami. Lidé většinou mířili k autům, zaparkovaným při kašně, zbytek okupoval chodníky. Kdyby se mezi nimi objevil chlap s pistolí, jakou bych měl asi šanci? napadlo Jányše a neměl z toho příliš dobrý pocit. Vzápětí se peskoval: Jestli nejsem kvůli svému klientovi ochoten riskovat, jako detektiv asi za moc nestojím! A proč se vlastně tolik podceňuju? Nic se nemá přehánět. Jak jednou člověk podlehne myšlence o své výjimečnosti, může jít o začátek konce kariéry v oboru!

Kovanda v budce ukončil rozhovor a chvíli tam jen tak stál. Pak znovu zvedl sluchátko a strčil do přístroje minci. Domluvili jsme se pouze na volání do Prahy! pomyslel si nespokojeně Jányš, ale bylo mu jasné, že proti tomu nemůže nic podniknout. Zdá se, že s plynoucími dny, a zvláště po odjezdu dcery do bezpečí, Kovandovi dost otrnulo. Možná se dokonce domnívá, že mu už vůbec nic nehrozí. Bude mu muset důrazně domluvit! Nemohou ho úspěšně chránit, když bude dělat, co se mu zlíbí.

Vzápětí Jányšovi zatrnulo až v páteři. Vracejícího se Kovandu ani nenapadlo, aby se rozhlédl, když opouštěl chodník před městským úřadem. Z ulice za obchodním centrem vyrazil stříbrný volkswagen. Byl dost rozjetý, ale řidič chodce naštěstí zpozoroval včas. Díky protiblokovému systému brzd zůstal mezi autem a Kovandou metr volného prostoru. Zatímco řidič si uvnitř plácal do čela, Kovanda o jeho auto sotva zavadil očima, evidentně měl v hlavě úplně něco jiného.

"Mnoho nescházelo a srazil vás," komentoval Jányš příhodu.

"Proč by to dělal?"

"Komu jste ještě volal?"

"Záleží na tom tolik?" reagoval na otázku zasmušile vyhlížející Kovanda.

"Měl bych to vědět."

"Asistentce."

"Doufám, že jste jí nesdělil, kam jste poslal dceru?"

"Nehovořil jsem s ní. Nebyla doma. Poslechněte, Jányši, už mně tohle hraní na schovávanou nebaví."

"Ani mě. Ale je to bohužel nutnost, pokud tu budou snahy, mačkat z vás peníze. Ostatně proto jste si nás přece najmul. Je to tak?"

"Ovšem. Ale... Stále víc si myslím, že jsem jim měl ty peníze dát. Takhle mi budou věčně dělat potíže."

"Zaplacením vyděrači problém převážně nekončí. Je tu nebezpečí, že se za čas vynoří znovu a třeba s ještě většími požadavky."

"Ujistili mě, že by to byla jednorázová platba."

"Těmhle lidem nemůžete věřit. Jsou ochotní vám přísahat třeba na bibli, nebo dát i písemné potvrzení, ale předem vědí, že s tím stejně nemůžete nic dělat. Máte pouze dvě možnosti: Zaplatit, nebo se svěřit policii. Když se nad tím zamyslíte, zákonitě dojdete k závěru, že oni nad vámi mají vždycky navrch."

"Co jsem komu provedl?" zavzdychal Kovanda. "Alespoň že Adélka je v pořádku. Nehrozí, že by ji i tam nějak vyšťourali, viďte, Jányši?"

"V nejbližších dnech určitě ne. Pokud se někde nepodřeknete. A všechno záleží i na tom, kolik ještě budou mít času."

"Co tím chcete naznačit?" Kovanda ho chytl za ruku, kterou zvedal k startovacímu klíčku.

"Nad každým, kdo se dal na cestu zločinu, se jednou začnou stahovat mraky," odpověděl vyhýbavě a nastartoval.

"Máte na mysli, že se už kolem nich něco děje?"

"Stoprocentně. Ale tohle naštěstí není naše starost. Vrátíte se domů?"

"Chtěl bych se zastavit v kanceláři a vzít si nějaké spisy. Abych byl připravený na jednání se zájemci o zdejší nemovitosti, u kterých zprostředkovávám prodej."

"Dobře. Ale dlouho se tam nezdržíme." Jányš Kovandovo přání neodmítl, i když mu bylo jasné, že návštěvou realitky podstoupí podstatně větší riziko, než při volání z telefonní budky na veřejném prostranství. Ale třeba právě tyhle spisy Kovandu uklidní a zaujmou ho natolik, že ho už nebudou napadat myšlenky na rezignaci!

Před nákupním střediskem dal přednost fiatu seicento ve zlaté metalíze, který na svou minimální velikost svižně vyjel z ulice do náměstí, a vyrazil stejným směrem. Za zastávkou autobusů a budovou pobočky Komerční banky najel před dům s výlohami plnými nejrozmanitějších hraček. Oko potěšilo, že je jich zase už dost ze dřeva. Cedule po pravé straně vstupních dveří hlásala, že v prvním patře sídlí realitní kancelář Adéla. I tenhle název svědčil o vztahu otce ke své dceři.

Nebo se tak jmenovala i jeho zemřelá žena? napadlo Jányše, když opouštěl auto současně se svým spolujezdcem.

"Jsem tu hned," utrousil Kovanda.

"Půjdu s vámi."

"Připadám si směšně."

"Lepší je být směšný, než se stát terčem chlapa, kterého tam někde mohli posadit, aby vás odpráskl."

"Tak dobře." Kovanda počkal na Jányše. Do chodby vstoupili společně.

"Nic?" hlesl dost zklamaně, když zjistil, že plechová schránka realitky je prázdná. "Jsem na nejlepší cestě ke krachu," zabručel nespokojeně a zamířil k schodišti.

Jányš ho dostihl, přidržel za loket.

"Pro jistotu se držte za mnou," sdělil mu přitlumeně a současně s pohledem stoupajícím schodištěm, si rozepjal bundu a uvolnil zbraň v podpažním pouzdru.

Nahoře tiše přistoupil ke dveřím a zpozorněl. Připadalo mu, že uvnitř kdosi hovoří.

"Nechci vás strašit, ale někdo tam je."

"Nesmysl!" Kovanda vsunul do otvoru klíč, ale marně se jím pokoušel otočit. "Nezbývá, než zazvonit. Mohu?"

Jányš přikývl a v jeho pravačce se objevila pistole.

Někdo uvnitř otevřel jiné dveře a do síňky vtrhla záplava hudby z rádia. Do toho zaťukaly střevíce. Škrtla krytka špehýrky. Vzápětí před nimi stála žena ke třicítce s vlasy v barvě dohořívajícího ohně.

"Šéfe...?" hlesla a teprve pak zaznamenala Jányše a zbraň v jeho pravačce. "Ježíšikriste! Oni vás..." připlácla ruku na ústa.

"Ale ne. To je pan Jányš. Detektiv," uklidňoval ji Kovanda, zatímco Jányš pistoli schoval do podpažního pouzdra.

"A já myslela, že vás..."

"Maruško, co tu proboha děláte? Řekl jsem vám, abyste zůstala doma, že vám zavolám, až začneme znova."

"A co pošta, pane šéfe? Na tu jste dočista zapomněl. Před půl hodinou jsem vám volala, jestli si ji tu vyzvednete, nebo ji mám odvézt k vám. Ale měl jste zapnutý záznamník."

"Vy myslíte na všechno, Maruško. Co bych si počal, kdybych vás neměl. Ale přece se nebudeme vybavovat v chodbě, že ano?" vychrlil ze sebe Kovanda a než mu v tom Jányš stačil zabránit, podle ženy proklouzl dovnitř.

Realitní kancelář zřejmě byla přestavěná z dvoupokojového bytu s příslušenstvím. V první místnosti vládla rusovlasá asistentka a mimo výbavy, kterou potřebovala ona, tu byla dvě křesla pro čekající zákazníky. V další místnosti projednával své záležitosti Kovanda. Jányš ji přeběhl očima, nahlédl do koupelny, WC a nevelké komory, kde při obou stěnách stály regály se spisy, do uličky mezi nimi se nemohl vtěsnat silnější člověk.

Milan Dušek