Milan Dušek

autor detektivních románu a povídek

Menu: top1 Menu Menu
Životopis
Novinky
Tvorba
Fotogalerie
Fotky knížek
Archiv
Návštevní kniha
Kontakt
sef

 

TENKRÁT V LEDNU

Sníh křupal pod silnými, vroubkovanými podrážkami kanad. Ušanka sražená do čela, zvednutý huňatý límec, ruce zabořené v hlubokých kapsách kožichu… Mrzlo. Dosud mrzlo, ale nahoře na obloze už neblikala ani osamělá hvězda. Vysoký les kolem průseku od hranic připomínal temné, neprostupné hradby. Pokusíš se vejít a narazíš!

Nebe se takhle zatáhlo už před polednem - začalo se stmívat nejméně o dvě hodiny dřív než v předcházejících dnech – a když vládu nad krajem převzala noc, jako by oblohu zakrylo smuteční sukno bez jediného kazu.

Takový úkaz nelze chápat jinak, než že se chystá brzká změna počasí.

Čekají je další bílé záplavy?

Čím víc sněhu, tím víc klidu, říkali. V tomhle se shodovali vojáci základní služby i ti z povolání.

Ale to už dnes není dávno pravda.

Kdyby si mohli vybírat… Kdyby! ušklíbl se důstojník. Už před lety pochopil, že mu nezbývá nic jiného, než brát počasí tak, jak přichází. Že se mu prostě musí přizpůsobovat. Deset roků na jednotce uprostřed lesů a jejich přes tisíc metrů nadmořské výšky je drsná škola života. Naučila ho nehýřit nesplnitelnými plány, zbavila ho přebytečných iluzí.

Jícen lesa zůstal vzadu, kontury budov na pasece se postupně stávaly výraznějšími. Náhle se tam objevilo mihotavé světlo. Tři bachraté postavy zamířily k místu, kde hlídky odcházející do terénu nabíjely zbraně.

„Poslechneme si je…“ prohodil důstojník k vojákovi. Čas od času se přesvědčil, jak velitelé hlídek vydávají rozkazy k přesunu na stanoviště určené rozkazem ke střežení svěřeného úseku.

***

Kapitán Polák si pečlivě ometl boty a podal koště vojákovi, jenž ho doprovázel při noční prověrce v úseku jednotky.

„Vypulírujte samopal a můžete jít do hajan,“ utrousil a vykročil širokou, spoře osvětlenou chodbou ke kanceláři.

Dozorčí důstojník se hrbil v kruhu ostrého světla ze stolní lampy, psal nějaký dopis. Když cvakly dveře a spatřil před sebou Poláka, spěšně odložil pero a chystal se vstát, ale velitel ho zastavil energickým gestem paže.

„Jestli nemáte nic důležitého, poručíku, nedejte se rušit.“

„Všechno je, jak má být, soudruhu kapitáne.“

„Tohle slyším moc rád,“ zabručel Polák, rozepjal opasek, navinul ho na kožené pouzdro se služební pistolí, uložil do trezoru. Již s rukou na klice se ohlédl. Obličej mladého muže za stolem měl soustředěný výraz, ale slova na listu papíru nepřibývala.

„Dobrou noc, poručíku.“

„I vám, soudruhu kapitáne.“

Držím vám palce, chtělo se přidat Polákovi, ale opustil místnost mlčky. Kráčel chodbou a myslel na svého podřízeného. Byl na jednotce teprve od podzimu, ale už nesporně dokázal, že se neminul povoláním. Ten mě jednou vystřídá ve funkci! napadlo ho nedávno, ale poslední dny si tím už nebyl tak jistý.

A všechno zavinil jediný dopis. Dopis, v němž dívka, s níž Korda chodil již před nástupem do vojenské školy, si zničehonic dupla: Buď já, nebo péesáci!

Zničehonic?

Na poručíka to pochopitelně dopadlo jako balvan, ne a ne se vzpamatovat. Předcházející den se objevil uprostřed noci u něho v kanceláři, všechno ze sebe vysypal a určitě očekával radu a on, on se zmohl pouze na rozpačité škubnutí rameny. Ale ano, dralo se mu toho do úst dost a dost. Třeba: Poručíku, jestli vás má skutečně ráda, půjde za vámi i na tuhle ztracenou vartu… Mlčel. Sotva by něco takového vyslovil, musel by se kousnout do jazyka. Vždycky se mu příčilo opakovat staré pravdy. Poručík není hlupák, aby nevěděl, že v tak vypjatých chvílích rozhoduje samotná síla vztahu. Ale možná mu měl vylíčit vlastní příběh. Veliká láska, krize, zázračné usmíření, když téměř rezignoval.

Jenomže takové příběhy s odstupem vypadají banálně.

A co se povedlo jemu a Martě, nemusí se povést Kordovi a jeho dívce.

Konečně radit je jedno, samotný život druhé. Nejlépe asi přece jen bude, když si to poručík protrpí na vlastní kůži. Když se s tím porve, jak umí. Těchto vítězství si člověk cení nejvíce!

Polák se zbavil kanad u botníku ve verandě finského domku, stejnokroj svlékl potmě v obýváku, po špičkách vklouzl do malé ložnice. Ulehl a naslouchal pravidelnému oddechování své manželky. Těžko by se mu tu žilo bez ní. A těžko se žije jí tady s ním. Musela se tolika věcí vzdát… Kvůli němu!

Sousední válenda vrzla a žena se k němu ve spánku přitiskla. Objal ji opravou rukou kolem ramen a zavřel oči, ale spánek nepřicházel. Těkal myšlenkami v minulých letech.

Vybavil si ten promrzlý lednový den v padesátém osmém roce, kdy vlakem dorazil do Sušice a před nádražím nastoupil do prázdného, nevytopeného autobusu. Do Jindrova odjížděl s touhou a nedočkavostí, vracel se jako tělo bez duše. Proč jsi nepřijel na Vánoce, nebo aspoň na Silvestra? zeptala se ho tehdy chladně Marta. Marně jí vysvětloval, že měli zesílenou ochranu a proč, nebyla přístupná žádným argumentům, všechno, co vyslovil, byly pro ni pouhé výmluvy. A pak uslyšel: Byla jsem tak příšerně sama a tak jsem šla s kamarádkami na Štěpánskou zábavu. Poznala jsem tam kluka, který byl taky sám…Jako by se mu v tu chvíli zhroutil svět. V tom případě nemá význam, abychom si ještě něco nalhávali. Zradila jsi naši lásku, Marto. Při první příležitosti, která se ti naskytla. To je konec. Definitivní konec, rozumíš?! křičel na ni jako nepříčetný, obrátil se k ní zády a šel pryč, utekl a nechal ji tam stát, zapadl do první hospody, která se mu nabídla. Když zavírali, vyklopýtal do tmy a šel rovnou na nádraží. Probudil se na lavičce a zuby mu drkotaly zimou. Probral se právě včas, aby stihl první ranní rychlík. Když poloprázdná souprava přijížděla k hlavnímu městu, vztek z něho vyprchal, začalo to bolet. Hlavou mu vířily výčitky. Co když si Marta toho kluka vymyslela, aby žárlil? Anebo s ním pouze tancovala... Ať to bylo, jak chtělo, zachoval se jako hlupák! Jako puberťák, který ještě neví nic o životě a všechno vidí jen černě a bíle. Proč se Marty alespoň nezeptal, jak si to představuje dál? Copak se dají ty dva jejich roky – nádherné roky – smazat jediným večerem? Najednou nemohl uvěřit, že by byla tak lehkomyslná, aby provedla takovou věc. Ale proč ho nezastavila? Třeba mu toho chtěla říci víc… Copak mu Marta nestojí za to, aby o ni svedl zápas? Ale má nějakou šanci, když ona je v Jindrově a on bude stovky kilometrů daleko? přemítal na nástupišti, z něhož měl za pár minut odjet rychlík, jímž se mohl vrátit k Martě, srdce mu zrychleně bilo a ve spáncích jako by mu bušily perlíky.

Povinnost nebo Marta?

U Sóla v Sušici přistoupily do autobusu dvě desítky žen z dopolední směny, ty mladší v hloučku po něm pokukovaly, šeptaly si a hihňaly se, pak si dokonce posedaly kolem něho a bavily se o sobotní zábavě, nepochyboval o tom, co se mu snaží naznačit. Ano, já vím, že Marta není jediná ženská na světě, myslel si a usmíval se na ně, ale postupně opustily autobus a jeho mozek znovu spoutaly myšlenky na Martu. Už litoval, že nenastoupil do toho vlaku na Jindrov.

Napíše jí. Hned, jak bude mít volnou chvilku, se pustí do dopisu, ze kterého třeba pochopí, jak ho ta rozmíška mrzí.

Dlouhá Ves, Anín, po pravé straně silnice Otava s krajkovými přímrazky u břehů, Rejštejn, Čenkova Pila, krkolomné stoupání k Srní. Odjížděl odtud s úmyslem, že Martu přesvědčí, aby strávili jeho poslední vojenskou dovolenou na Šumavě, a byl si téměř jistý, že Martě tenhle romanticky zadumaný kraj při státní hranici učaruje právě tak jako jemu, a že ji pak ani tolik nezaskočí sdělením, že chce podepsat a zůstat na trvalo…

Ale to je pryč, neodvratně smazáno, myslel si tehdy v autobuse, který se řítil zasněženými lesy k Modravě, nedokázal by zde žít a dokonce nosit stejnokroj s psíky na klopě a stále mít v podvědomí, proč ztratil milovanou Martu. Doslouží a nikdo a nic ho zde neudrží ani hodinu navíc. Stoprocentně musí pryč!

Opustil autobus a otřásl se zimou. Osadou fičel ledový vítr a on věděl, že se ho nezbaví, dokud nedorazí k vysokému lesu. Představa osmi kilometrů sněhem, které možná nezdolá ani za půldruhé hodiny, jej doslova deptala, ale měl štěstí. Pod terasou prodejny stály známé saně, pár silných koní s dekami přes hřbety poklidně přebíral kupku narezlého sena, na schodech se objevil vozka v ušance a kožichu s přepravkou plnou vek chleba. Pozdravil se s ním, pomohl mu naložit zbytek proviantu pro jednotku a vyjeli.

Carda pochopitelně vyzvídal, jak si doma užíval, ale on odpovídal vyhýbavě, vlastně pouze potvrdil, že ve vnitrozemí je stejně mrazivé počasí, pouze sněhu je podstatně méně. Vozka se naštval, zalovil pod pytlem se zbytkem sena, palcem vydloubl zátku z lahvičky s nálepkou ALPA, polkl důkladný doušek. „Ta píše…“ říhl si.

„Že můžeš chlastat takové svinstvo, člověče,“ zabručel znechuceně, žaludek měl ještě jako na vodě po rumech, které zdolal večer, aby zapomněl na své zklamání. „Jestli budeš takhle nasávat, ve třiceti se začneš pochcávat,“ zaútočil znovu, ale vozka se jen chechtal a jemu zůstal pocit, že to řekl sám sobě.

Na kopci míjeli osobní automobil, stál mimo silnici, v místech, kde lesáci dělali návaly z klád vytahaných z okolních porostů. Plzeňská značka. Že by nějaká kontrola na polesí? Ale proč by zaparkovali až tady? Zaparkovali…? Řidič se prostě rozjel a skončil až po nápravy ve sněhu!

„Když jsem jel dolů do krámu, ještě tady nestál,“ zabručel vozka a znovu sáhl pod pytel se senem.

„Víš to určitě?“

„Nejsem nalitej, kámo.“

„Zastav!“

„Hele, Poláku,“ vozka přitáhl opratě, „snad si nemyslíš, že by v tomhle zkurveným počasí… Určitě to bude někdo na návštěvě.“

„Každej řidič, když někde zaparkuje, chce mít auťák na dohled. A tady to platí dvojnásob.“ Vyskočil ze saní a pustil se vyjetou kolejí k vozidlu. První, čeho si všiml, byla nedovřená dvířka na straně řidiče. Ten měl ale naspěch! napadlo ho.

Hluboké stopy směřovaly k několika osamělým stromům nad strání, která se svažovala k potoku. Došel až k nim, aby se na vlastní oči přesvědčil, že stopy vedou dál.

„Už seš klidnej, Poláku?“ zabručel vozka, když se vrátil k saním.

„Kdyby si musel odskočit, zajel by přece k chalupám, jsou odtud co by skoro dohodil kamenem,“ zauvažoval nahlas, potřeboval hlavně přesvědčit sám sebe.

„Třeba to už nemoh vydržet…“ zašklebil se vozka.

„Obvykle si řidič prostě stoupne za auťák…“

„Nějakej stydlín se rači schová do lesa. Nedělej fory, nevymejšlej kraviny, Poláku. Hupni na korbu, koně jsou zpocený, potřebujou pohyb.“

„Budou ho mít, Cardo. Co nejrychleji dojedeš k prvnímu pojítku a ohlásíš operákovi, že jsem to šel prověřit. Ten chlap přece musel vědět, že jde do pásma. Všude jsou tabule jako hrom.“

„A jinak seš zdravej, Poláku?“ zaťukal si Carda na čelo pod ušankou. „Jestli vlezeš do těch závějí, za chvíli budeš jako sněhulák.

„Jak budu vypadat, nech na mně. Hlavně se moc neloudejte, čert ví, jaký má náskok.“

„Jak tak koukám, asi bych ti to marně vymlouval. Hele, tak si aspoň vem stříkačku.“ Vozka mu podal samopal, povolil opratě a rozkřikl se na koně.

Polák se chvíli díval za vzdalujícími se saněmi, pak vykročil k autu. Zběžně prohlédl vnitřek, nenašel však nic, co by potvrzovalo jeho domněnku. Ale současně mu ji nevyvracelo. Přehodil si řemen samopalu přes rameno a vydal se po stopách.

Potok byl pod příkrovem sněhu, scházelo málo, aby se do něj probořil. Když nebezpečné místo překonal, oddechl si. Stoupal do stráně navátou závějí a zapadal až nad kolena. Nedaleko tabule, která varovala, že do pásma lze vstoupit pouze na povolení, se opřel ramenem o kmen smrku, aby se trochu vydýchal.

Ten chlap to nemůže mít v hlavě v pořádku, nebo nemá vůbec žádnou představu o vzdálenosti k hranicím. A ke všemu ponechá auto přímo u silnice!

Rozhodl se k tomu na poslední chvíli? Impulsivně?

Chůze sněhem – přestože ho bylo v lese podstatně méně – unavovala. Možná měl poslechnout Cardu, když se ho ptal, jestli je zdravý? Pronásleduje v polobotkách! Přestože se neustále pohyboval, už necítil prsty u nohou.

Ještě že sníh není mokrý!

Neměl raději zůstat u toho automobilu a počkat na pátrací skupinu z roty? Nesmysl, rozhodl se správně! Než kluci přijedou, chlap bude kdovíkde, sněhu není zase tolik, aby byl nepřekonatelnou překážkou. Tabule má za sebou, nemůže tedy pochybovat o tom, že jde za narušitelem.

Nohy měl jako z olova, začalo mu vysychat v ústech. Za chůze nabíral sypký sníh, cpal si ho po hrstech do pusy. Brzy mu trnuly zuby, pak ho dokonce zabolelo v krku. Tahle jeho procházka pro něho nemusí skončit dobře…

Kdyby ho teď viděla Marta, nejspíš by si ťukla do čela stejně, jako mu to předvedl Carda.

Marta to s ním skončila, už by to měl konečně vzít na vědomí. Rozhodně by se neměl doprošovat. A ten dopis, který v duchu sestavoval ve vlaku z Prahy, samozřejmě nenapíše. Bylo, nebylo. A pokud bylo, jde o minulost, na kterou musí co nejrychleji zapomenout.

Věděl, že přijde chvíle, kdy na ni přestane myslet, ale taky, že to nejde z hodiny na hodinu, den ze dne, že na Martu bude vzpomínat, když zalehne na kavalci, když se probudí, že mu vzpomínky na ni budou proudit hlavou v průběhu dne, a tak to půjde pořád dokola, než mu ji zastíní něco jiného.

S vypětím sil a už v hlubokém předklonu vyšplhal na hřeben. Při sestupu do úzkého údolíčka mu podjely mátožné nohy.

Ležel v závěji a připadalo mu, že se snad už ani na nohy nedokáže postavit. Musí se zvednout. Musí se donutit k pohybu třeba jen proto, aby z něho nebyl rampouch!

Zdolal další prudký svah a nahoře ho znovu opustily síly. Měl stísněný pocit, že už definitivně. Promrzlou rukou se zachytil nějakého smrčku, aby nesklouzl nazpět, a hltavě lapal po dechu.

Po chvíli cosi zaslechl. Lidský hlas? Copak už má i sluchové halucinace? Přestože tomu nevěřil, snažil se zvládnout rozbouřený dech.

***

Kapitán Polák vysvobodil paži zpod hlavy své ženy a opatrně, aby ji něčím neprobudil, se odsunul k okraji lůžka. V obývacím pokoji si přes ramena přehodil kožich, vešel do kuchyňky, pootevřel okno a zapálil si cigaretu. Mrazivý vzduch útočil na jeho tvář, ale on jako by to nevnímal.

Viděl sám sebe nad tím sténajícím mužem, jemuž z očí sálala horečka a obě nohy měl nepřirozeně pokroucené pod tělem. Co scházelo, aby se i on zřítil ze skalního převisu, zamaskovaného navátou závějí sněhu? Jediné, co tenkrát mohl pro něho vykonat (a vlastně i pro sebe), byly výstřely do vzduchu, aby označil místo, kde se nacházejí.

Po týdnu na praporní ošetřovně byl natolik v pořádku, že mohl odjet na svoji jednotku. Tam se dozvěděl, že muž, kterého zadržel, byl skladníkem v jednom plzeňském podniku, kde si přilepšoval rozprodáváním náhradních dílů v poměrně značném rozsahu, a když přišla
kontrola, nenapadlo ho nic lepšího, než se dát na útěk před následky.

A krátce poté si přečetl dopis od Marty. Psala, jestli by mohla přijet, že si uvědomila, co pro ni znamená. A co ten ze Štěpánské zábavy? dralo se mu do úst, ale nemilosrdně to potlačil.

Než nastoupil do vojenské školy, Marta se stala jeho manželkou.

Milan Dušek

Informace o autorovi / Copyright © 2004 - 2018 / webmaster Miloslav Dušek
Všechny texty jsou chráneny Autorským zákonem c. 121/2000 Sb.
//Poslední aktualizace: 20/02/2011 11:56:10