CESTY NADĚJE

Knížka vychází ve vydavatelství OFTIS v Ústí nad Orlicí s ilustracemi úspěšného malíře Ing. Václava Smejkala z Lanškrouna.

 

Soubor obsahuje osm povídek, které se snaží zmapovat dopady druhé světové války na naši zem. Inspirací k napsání těchto próz pro autora byla vyprávění jeho otce, jenž těmito značně dramatickými časy prošel už jako dospělý muž a hlavně, nezůstal stranou. Jeho památce je i posmrtně věnována. Jde o pravdivé příběhy, do kterých autor přispěl pouze svojí literární invencí. Odehrávají se ve východních Čechách, převážně v kraji pod Orlickými horami.

Milan Dušek

Knížku si lze objednat na www.oftis.cz

 

LEKCE PRO ŽIVOT

 

Z nedalekých břízek slyšeli kukačku.

Alenka vytrvale hladila jeho zhrublé dlaně a zamyšleně shlížela dolů do vsi. Pod poměrně strmou strání stála jednopatrová budova místní školy. V přízemí byly třídy, v poschodí s otcem bydlela. Matka jí zemřela, když ještě byla malá. Na hřebeni střechy sedělo několik barevných holubů, kteří na první pohled netečně přihlíželi západu slunce.

"Povídej, Petře," pootočila se k mladíkovi. "Chci o tobě vědět co nejvíc."

Zadíval se do jejího obličeje a znovu si uvědomil, jak je hezká. A že je hezčí než ta slečna na obrázku, který si jako patnáctiletý kluk vystřihl z barevného kalendáře a vlepil do prázdného linkovaného sešitu, který mu zůstal ze školy. Na matku si vzpomínal pouze matně, ale cosi jako by mu našeptávalo, že je jí Alenka hodně podobná.

"Raději vypravuj něco ty. Moc rád tě poslouchám."

"Skoro nic o tobě nevím, Petře," pronesla vyčítavě. "A kdoví, jak dlouho tu ještě budete," povzdechla.

"Tak dobře. Asi bys měla vědět, že jsem z domova vlastně utekl. Táta si přivedl o mnoho starší ženu a ta mě vyloženě nesnášela a všemožně mi ztrpčovala život. Táta mi slíbil koně a vůz. když zůstanu doma, než bráška dospěje, ale už se to nedalo vydržet. Rozhodl jsem se, že na ty koně si vydělám vlastníma rukama."

Zpovídal se jí, jako by se znali alespoň rok a ne pouhých čtrnáct dní. Zvedl k ní značně nejisté oči. "Možná si teď o mně pomyslíš to nejhorší, ale jinak jsem jednat nemohl," zabručel a odvrátil pohled.

"Hlupáčku." Přitáhla si jeho hlavu, políbila ho rovnou na ústa. "Pokud jsem na někoho čekala, tak určitě na tebe, Petře. Chvilinku mlč," hlesla a znovu ho políbila. "A nedívej se na mne, nebo nedokážu vyslovit, co ti chci povědět. Mám tě ráda, Petře. Tebe i tvůj veliký sen. Uděláš mi v něm trochu místa? Třeba jen trošičku."

"Alenko, jak se takhle můžeš ptát? Jsem do tebe blázen. O takovém děvčeti jsem vždycky snil."

"Mohu tomu uvěřit? Ach, Petře. Lásko moje."

"Věř mi, Alenko." Ostýchavě ji líbal a tiskl k sobě.

Nerad se s ní loučil. Když odcházel, dlouho jí mával a rozhlížel se kolem sebe, jako by si to místo, kde si řekli, co k sobě cítí, chtěl navěky vrýt do paměti.

Zbytek rudého kotouče slunce klesl za obzor a na blízké hraniční kopce poklidně padal tichý soumrak. Vysoký les pokryl cestu černými stíny. Byla samý výmol, téměř zarostlá hustou režnou trávou, místy až neschůdná, ale podstatně zkracovala vzdálenost k hájence. Navíc se místním zdála bezpečnější než nová silnice, protínající lesy o dva kilometry severněji, i když ji několikrát za den prošla vojenská hlídka střídající stráže na objektech. K přepadům docházelo stále častěji. V závěru minulého týdne si neznámí útočníci dokonce troufli na nákladní vozidlo s ozbrojeným doprovodem. Udeřili a zmizeli. Nikdo je nespatřil, nikdo s určitostí nemohl říci odkud přišli a kam odešli, jejich oběti už nepromluvily. Jen ty tři prosté kříže v zatáčce nad řekou varují před zbytečnou lehkomyslností, a jsou také očividným důkazem změn, které už bohužel zasáhly i Orlické hory.

Petr Beran si ve svých devatenácti letech starosti nepřipouštěl. Byl mladý, plný fyzických sil, a v tom chladném zářijovém podvečeru i obnovené chuti naplnit svůj sen, který byl vlastně to jediné, co si z domova odnesl.

Otec se věkem blížil k šedesátce a žena, kterou si vzal, byla o dobrých pětadvacet roků mladší. Začali se k nim stahovat chlapi z vesnice jako čmeláci na sladký liz. Petr zanedlouho pochopil, s jakým úmyslem žena na statek přišla, ale když viděl, jak se v ní otec vidí, snažil se předstírat, že se ho to vůbec netýká. Macecha musela vytušit, jak o ní smýšlí, a začala dělat oči i na něho a on tomu málem uvěřil. Naštěstí pro něho se jednou odhalila sama. Aniž by chtěl, nachytal ji ve stodole se sousedem Henkem. I díky představám, na které si už tehdy zvykal, ji začal nenávidět. Změna v jeho chování jí neušla a tak se ho ještě to odpoledne snažila znovu získat na svoji stranu. Rozepnula si před ním blůzku a když se k ničemu neměl, sama si ho k sobě přitáhla a chtěla vést jeho ruce po svém těle. Ale po tom, co spatřil ve stodole, už neměla sebenepatrnější šanci. Vyškubl se jí, popadl vědro s vodou, co stálo při železném sporáku, vychrstl jeho obsah na macechu a utekl ze světnice. Kdovíco otci napovídala a tak večer Petra uvítal četnými ranami. Nepočítal je, neřekl jediné slovo. Zatnul zuby a trpěl. Bylo mu jasné, že by mu otec stejně neuvěřil. V noci potichu otevřel okno, vyskočil do tmy.

Tetě nemusel dlouze nic vysvětlovat, od svatby, která se v Kosově slavila několik dní, a na kterou nebyla pozvána, svému staršímu bratrovi nemohla přijít na jméno. Petrovi dovolila spát na staré rozvrzané postelí v podkroví jejich domku. Strýc mu pomohl sehnat práci. Od časného rána do tmy byl na řece, vybírali z jejího dna nánosy písku a navečer ho z lodě vykládali na břeh. V sobotu večer únavou usínal, ale do krabičky od sýra uložil další stokoruny. Ve spánku ho pravidelně navštěvoval ten jeho sen. Viděl ty svoje budoucí koně tak jasně, jako by je měl před sebou už živé. Bujně pohazovali hlavami, hřívy jim vlály, když přinášel postroje, nedočkavě přešlapovali.

Kolik peněz mu ještě scházelo k naplnění snu, když našel svoji papírovou pokladničku pod matrací prázdnou? Proč ihned nezamířil na četnickou stanici? Proč aspoň tetě a strýci naplno neřekl, co si o jejich chamtivosti myslí? Dodneška nepochopil, proč tehdy rezignoval!

Kdesi v kopcích třeskl výstřel z pušky a vzápětí mu odpověděla hlučnější dávka z kulometu. Petr ty rány dobře slyšel, ale do kroku nepřidal. Už si na vzdálené střílení natolik zvykl, že mu nestálo za to, aby kvůli tomu přerušil tok svých myšlenek.

Tehdy nevěděl, kam se má vydat. Připadalo mu, že už nikdy nebude schopen nikomu uvěřit. Zcela bez cíle se toulal velkým městem. Několik nocí strávil na lavičkách v parcích. Poslední peníze utratil za jídlo. Už skoro myslel na nejhorší, když se doslechl o stavbě opevnění při hranicích.

Nejdříve překládal pytle cementu z vagónů na auta, potom stříhal armaturu. Teď už celé tři týdny betonuje. S Alenkou se seznámil na večírku hraničářů, kam přišla se svým otcem, učitelem místní školy. To už patřil mezi mistrovy oblíbence, i jemu začal připisovat neodpracované hodiny. Přesto, že si mistr při výplatě polovinu vyinkasuje, dělá to pěkné peníze navíc... Alenka se stala jeho šťastnou hvězdou. A nyní, když ví, že se v ní nespletl, bude pracovat s ještě větší chutí a třeba i v noci, pokud o to mistr požádá, beztak všichni říkají, že se k tomu schyluje.

Zpod zatemnění se prodíral úzký proužek nažloutlého světla. U boudy výstražně zavrčel pes. Když na něho Petr zavolal, přiběhl a přátelsky se mu bokem otřel o nohu. Už první den, kdy se v hájence ubytovali, se spolu skamarádili.

Petr tápavě prošel tmavou chodbou a nahmátl kliku. Oba spolubydlící leželi. Pozdravil a zamířil ke svému lůžku.

Hubeňour Stýblo zvedl hlavu.

"Kde se couráš, člověče? jednou tě ordnéři načapou a ráno tě někdo najde bradou vzhůru."

"Co by si na mně vzali?" Usmál se a začal se svlékat.

"Vsadím se," posadil se věčně zarostlý Poupě, "že je v tom ta černovláska z večírku. Už tam ji svlíkal očima. Všema čtyřma ti to schvaluju, Petře. Užívej si, dokud je čas. Než začne ten rachec."

Stýblo zrudl a vzepřel se na loket.

"Já se vám divím. Henlainovci naše lidi odstřelujou jako polňáky a vy věčně melete o ženských. Opravdu se vám moc divím, chlapi," zopakoval podrážděně.

"Stejně pude všecko k ďasu!" zabručel Poupě a chtěl si zase lehnout, ale Stýblo spustil bosé nohy k podlaze a postavil se.

"Idiote!" sykl popuzeně.

"Tak bacha!" Poupě se nasupil a vypjatá kůže na lícních kostech mu začala poškubávat. "Na tyhle jména jsem příšerně lechtivej."

"Musíš věčně papouškovat po mistrovi? Copak nevíš, co je zač? Můžu tě ujistit, že mu to jednou všechno spočítáme. Ty poraženecký řeči i to, jak si tady mastí kapsu."

"Jednou..." Poupě se ušklíbl. "Lidi, jako je on, nebudou nikdy dole. I kdyby přišel Hitler.

"Když přijde, nejdřív napráskáme jemu a pak si podáme takový, jako je tenhle náš mistr. Sakra, copak jsi úplně slepý? Kluci v uniformách jsou celý žhaví. Čteš, co píšou po bednění bunkrů? Za vlast, za národ. Neprojdou. Tady se Španělsko nebude opakovat," vychrlil ze sebe Stýblo.

Petr ho obdivoval od toho dne, kdy se postavil mistrovi, ale nesdílel jeho touhu po střetnutí s Němci. Copak se vždycky všechno musí řešit krvavou rvačkou? Od Stýblova výstupu s mistrem si nebyl jistý, zda ta jeho obvyklá couvání před hrozícím konfliktem jsou správná.

Přijel s kolečkem k míchačce a hubeňour právě držel mistra pod krkem a hulákal cosi o zradě a páté koloně. Šlo o správné množství cementu do betonu, mistr po něm chtěl, aby víc šetřil. Stýblo ho obvinil, že ty peníze strká do vlastní kapsy a pohrozil, že to ohlásí. Petra mistrova neomalenost sice pobouřila, ale ve prospěch Stýbla nezasáhl, aby si nadřízeného nepohněval. Nic nevidět a neslyšet, udělat, co mi nařídí. Mám dobře placenou práci a každým dnem se přibližuje chvíle, kdy bude mít částku, kterou potřebuju na zakoupení páru koní, pohromadě. Pak sejdu do vsi, zaklepu ve škole a požádám o Alenku. Začnu stahovat klády v lese. Až vydělám další peníze, koupíme si chalupu někde dole ve vnitrozemí, co nejdál od všech hranic, od toho bláznivého střílení! namlouval si.

Vstávali do sychravého rána. Voda z pumpy na dvoře byla jako led. Petr si ukrojil krajích chleba a jedl ho cestou k nedalekému objektu. Prkennou ohradu obklopoval závoj řídké mlhy. Z ní proti nim vyšli mistr s mužem v uniformě.

"Upozornění berte vážně. Znovu vám zdůrazňuji, že je bezpodminečně nutné urychlit dokončení prací," prohlásil důstojník a podíval se k zápěstí. "Ještě dnes sem nastoupí vojáci a začnou pevnůstku připravovat k obraně."

"Jděte k šípku, člověče," vyprskl mistr. "Beton je mokrej, bednění nemůžeme sundat. Dřív, než za tejden, s tím rozhodně nepočítejte!"

"Podle plánu..."

"Ten váš plán si strčte někam!" Mistr si odplivl a otočil se zády k důstojníkovi. "Chlapi, asi s tím tady praštíme. Myslej si, že dokážeme zázraky," zaječel mistr směrem k nim.

"Vaše chování ohlásím na velitelství." Důstojník zvedl čepici se štítkem a plechovým znakem lvíčka se zkříženými meči, kapesníkem si otřel vysoké čelo. Jeho bezradnost Stýbla zasáhla na místě nejcitlivějším.

"Proč, sakra, nevytáhnete bouchačku, aby věděl, kdo je tady pánem?" rozkřikl se na štábního kapitána, ale ten předstíral, že ho neslyší.

Když pak odjel, mistr se postavil před Stýbla a prohlásil, že jeho trpělivost definitivně skončila. Večer mu vyplatí, co mu patří, ráno ho v objektu nechce vidět.

"Klidně na to zapomeň, určitě si to rozmyslí. Kde by taky sehnal náhradu," zabručel Poupě, když zůstali sami.

Hubeňour při práci skoro nemluvil. Čelo měl zryté vráskami, divoce blýskal očima. Něco se strhne, myslel si Petr a uvažoval, na čí stranu se tentokrát postaví. Poupě neztrácel humor. Zase jim vyprávěl o ženách, které mu podlehly, a svěřoval se s detaily, o kterých se mlčí.

Před polednem z lesa za objektem vyjelo nákladní auto s plachtou, zpod které vyskákali vojáci v přilbách. Složili bedny několika velikostí a četař, který je měl na povel, rozložil mapu. Chvíli svým podřízeným cosi vykládal, pak dali pušky do trojhranů a až na jednoho, co držel hlídku u zbraní, vyrazili před objekt. Rovnali zvlněný terén před střílnami, natahovali ostnatý drát mezi betonové jehlany překážek.

"Co si o tom myslíš?" zabručel Poupě k Stýblovi.

"Že už začíná přihořívat."

"Taky mám takovej dojem. Zajdu si s nima pokecat." Poupě zastavil míchačku a vykročil k pracujícím vojákům. "Nazdárek!" halasil. "Hoši, myslím, že byste měli vědět, že s námi můžete ve všem počítat. Víme, co je v týhle době naše povinnost," rozřečnil se.

"Jediné, co teď od vás potřebujeme, je, abyste kryt zbavili toho prkenného kabátu. Do večera musíme usadit kulomety," prohlásil zamračeně četař, nepochybně věděl o ranním chování mistra vůči štábnímu kapitánovi.

"Proč takový šturm?" zajímalo Stýbla.

"Dnes se sjeli pohlaváři do Berlína, aby si o nás popovídali. Ve štábu počítají se zvýšenou aktivitou místních Němčourů."

"Jenom ať si něco zkusej..." zabručel výhrůžným tónem jede voják.

"Strach nemáme, ale přece jen by bylo lepší, kdybychom už seděli uvnitř," četař kývl k pevnůstce.

"Taky mám pocit, že dokončení zbytečně protahujeme." Stýblo si prohrábl vlasy. "Vlastně se patláme s volovinkama, které v tuhle chvíli nejsou důležitý. Jak dlouho už to tvrdne?" pootočil se k Petrovi.

"Rozhodně víc než tři týdny."

"Stačí," zabručel Stýblo a vykročil. Četař mávl rukou a pustil se za hubeňourem. Jeho vojáci je následovali. Poupě si začal prozpěvovat. Petr slova písničky nevnímal, upřeně pozoroval mistra, který se jim postavil do cesty. Jeden po druhém ho obešli, jako by byl prašivý. Neodvážil se je napadnout, pouze vyhrožoval. Poupě přerušil písničku, pootočil se k mistrovi a ledabyle utrousil, aby jim zmizel z očí, pokud nechce přijít k úrazu.

Strhali bednění v okolí střílen a Stýblo na hladký beton křídou velkými tiskacími písmeny napsal: NO PASÁRAN!

Četař se pousmál, převzal křídu a připsal: NEPROJDOU!

Všichni kolem nich mlčeli, ale výrazy jejích obličejů vyjadřovaly nesmírné odhodlání. Petrovi z toho přeběhl mráz po zádech a hlavou mu problesklo: Co bude s mým snem, jestli dojde k nejhoršímu?

Nosili do pevnůstky bedny se zbraněmi a municí. Z prken rozebraného bednění stloukali provizorní palebné stoly, stoličky a lavice.

S večerem zjistili, že mistr utekl.

"Od začátku jsem tušil, že je krysa," řekl Stýblo.

"Námořníci mají jedno přísloví..." začal Poupě, ale četař ho energicky přerušil:

"Nepřipadá v úvahu. Naše loď se nepotopí, kamaráde. Nepřipustíme to!"

Dlouhé hodiny seděli kolem bateriového rozhlasového přijímače. Linula z něho vážná hudba. Stále víc jim drásala už tak dost napjaté nervy, ale ještě neztráceli naději. Věřili ve spravedlnost. Pravda přece vítězí!

Ale pak jim vyhrkly slzy do očí.

"Prodali nás," hlesl Stýblo. "Celý ten čas nám lhali."

"Třeba jsou Němci opravdu silnější," zamumlal Petr.

"To přece není důležité!" prohlásil četař. "Bránit jsme se měli v každém případě. Tohle je příšerná potupa. Za tuhle zbabělost se budou stydět ještě naše děcka."

"Kdybych věděl, kdo má tohle na svědomí..." Ramenatý voják hmátl do stojanu pro pušku. Natáhl závěr, přistoupil ke střílně.

Četař včas přiskočil a zabránil výstřelu.

"Škoda nábojů, Vašku. Určitě je ještě budeme potřebovat. Ještě nemůže být úplný konec!"

 

 

Hrbolatá cesta začínala u roubené chalupy s pozadím vysokého smrkového lesa. Vedla našedlou horskou loukou a ztrácela se v zářezu mezi dvěma pahorky porostlými huňatou mlazinou.

Beran došel k místu, kde z břehu vyčníval kousek omšelé, popraskané trubky. Křišťálově průzračná voda pleskala do koryta. Oblýskanými kameny a písečným nánosem se prodírala k prvnímu zákrutu. Těsně před ním přitékal druhý pramen, který vyvěral z bažinaté půdy v neprostupných křoviskách při úpatí příkré stráně. Úžlabinu, vroubenou olšemi a javory, opouštěl dravý potok.

Na stromech už žloutlo lisí. Větve, směřující k severu, byly téměř holé.

Beran vtáhl hlavu do vyhrnutého límce teplého dřevařského kabátu. Kmen, na který usedl, obrůstal velkými, bělošedými choroši. Odumřelá koruna sahala až do vody, pahýly vybělených haluzí brázdily proud, zachycovaly unášené listy. Rýhy na hladině připomínaly podzimní práce na polích.

Zoral někdo jeho role? Dobré zemi neprospívá dlouhý půst. Ten proužek u Kotlíku už jistě zase nakousl rozpínavý les. A co se tam nachodil se sekerou a motykou!

Šestý podzim od příchodu Němců. Už druhý tady na samotě. Jak dlouho ještě potrvá tohle jeho kruté vyhnanství? Dožije se chvíle, která mu umožní návrat do rodného Kosova?

Chodil k pramenům od toho prosluněného jasného dne, kdy mu starostlivý Potsch poprvé dovolil opustit postel. Tehdy se - dosud značně malátný - nemotorně vyhrabal z peřin páchnoucích jeho vlastním potem, natáhl pomačkané, na kolenou prodřené kalhoty, a nejistým krokem se došoural k oknu. Louka před chalupou jiskřila rosou, na cestě vysychaly poslední kaluže, okolní lesy už nabíraly svěží zelenou barvu.

Stromy nad úžlabinou mu ihned připadaly důvěrně známé.

Tenkrát k pramenům doklopýtal, aby si vzápětí oživil svůj bezhlavý útěk z dosahu gestapa.

Až sem, k tomu letitému kmeni, který povalila nelítostná podzimní vichřice, dorazil na sklonku kruté válečné zimy. Tady ho našel Potsch, když k potoku přišel pro vodu. Na tomhle místě stál a zanícenýma očima hleděl na zasněžený a promrzlý les. Hladový, k smrti vyčerpaný, bez jiskřičky naděje.

Kolik dní vlastně utíkal? Kampak se tak hnal?

Pamatuje si, že ho řeka zavedla k nějaké vsi. Ve svém zoufalství byl odhodlán zabušit na dveře některé okrajové chalupy a poprosit o jídlo. Ale po silnici projelo vojenské nákladní auto, pod ojíněnou plachtou matně blýskly přilby a drsné hlasy hulákaly Lilli Marlen. Nezvládnutelný strach ho donutil vydat poslední síly. Ploužil se závějemi proti proudu říčního toku k bílým horám.

Když se tehdy probral z mrákotných horeček, měl pocit, jako by se mu všechno zdálo. Do světnice vlídně nahlíželo slunce. Na stěně vedle dveří klapaly vyřezávané hodiny se závažím v podobě smrkových šišek. Starý muž seděl na bytelné židli, cumlal vyhaslou porcelánku a podřimoval. Kocour, černý jako uhel, ležel stočený do klubíčka u jeho nohou, jen občas povytáhl víčko a znovu ho nechal klesnout. Copak se tu zastavil čas? Beran tomu klidu nedokázal uvěřit. Čekal, kdy se hlučně rozletí dveře a do místnosti vtrhnou chlapi v kožených kabátech, kteří ho násilím odvlekli z Kosova.

Vyděsila ho kukačka, která ohlásila poledne.

Potsch si hřbetem ruky protřel oči, obklopené vějířky hlubokých vrásek, vyklepal dýmku, znovu ji nacpal ručně krájeným tabákem a pozval Berana ke stolu.

"Na výlety se chodí v létě..." zabručel nad mísou brambor, ze kterých stoupaly průsvitné obláčky páry.

"Víte stejně dobře jako já, že o výlet nejde."

Z hrnce omamně voněl guláš, ale Beran si netroufal jíst, dokud staříkovi nevysvětlí, co je zač. Spustil o noci ve vlhkém a páchnoucím sklepě gestapa. Vzrušeně vyprávěl, jak se pak ráno ocitl v místnosti bez oken, kde byla jen dřevěná lavice, vědro s vodou a skvrny od krve na podlaze. Svázali mu ruce za zády. Rána do týla ho srazila na kolena. Když přišel k sobě, stál nad ním chlap s obličejem dychtivého řezníka. Vyslýchali ho dvakrát denně. Neví, proč ho zatkli, ani proč ho ze svých spárů pustili. Jednou ho vyvedli na zasněžený dvůr a už si myslel, že s ním skoncují. Několik se jich na něj vrhlo, bili ho a kopali, až se nemohl pohnout. Pak ho popadli za nohy a táhli k autu. Když ho do něj hodili, ztratil vědomí.

Potsch se nedůvěřivě usmíval. Neodporoval mu, ale ani nesouhlasil. Choval se k němu jako k pomatenému.

Celé léto dělali dřevo na zimu. Nekáceli, postačilo, aby zpracovali, co leželo na zemi. V lese se netěžilo. Málomluvný hajný k nim zabloudil nejvíc jednou za měsíc. Někdy zůstal i přes noc, ale víc pili, než hovořili.

Rusové rozdrtili Paulusova vojska u Stalingradu. Spojenci se vylodili v Normandii. Rudá armáda vstoupila do Polska. Na Slovensku vypuklo povstání...

I tyto kusé zvěsti neomylně napovídaly, že konec války je za dveřmi.

"Rozdupou ty tvoje soukmenovce jako šváby," prohlásil Beran se sklenkou kořalky v ruce.

"Já nehajloval. Do žádného svinstva jsem se nezapletl," bránil se stařík a do očí mu vhrkly slzy.

"A kde máš kluka? Vlastníma rukama bych mu zakroutil krkem, kdyby na sebe navlékl ten jejich krvavej mundůr."

Na tohle Potsch neměl odpověď. Rozmazával si slzy po hubených, vráskami zbrázděných tvářích, a nadával. Na Hitlera, na válku, na šílenství a nelidskost doby.

Pár dní před koncem roku se ze vsi vrátil zachmuřený jako nikdy před tím. Sundal ze zad batoh se zásobami, propadl se na židli a vytřeštěnýma očima zíral na dřevěný kříž na stěně. Teprve po třetí sklence kořalky rozvázal.

Ve chvíli, kdy vyšel z obchodu, přijela na náves vojenská auta. Vyskákali z nich ozbrojenci a jako poštvaní psi se hnali k Beerovu statku. Zahradou prchal nějaký člověk. Stříleli po něm tak dlouho, až klesl do sněhu. Doběhli k němu, přitáhli ho k nákladnímu vozidlu jako skolené zvíře, přivedli sedláka, jeho ženu i děti. Nejmladší děvčátko uklouzlo na náledí. Důstojník ho popadl za vlasy, surově zvedl na nohy. Beer to nevydržel a skočil po něm. Vojáky to vyprovokovalo až k zuřivosti. Srazili Beera na zem, šlapali po něm, třískali do něj pažbami pušek. Mrskli ho na ložnou plochu, přinutili nastoupit Beerovou s plačícími dětmi. Po odjezdu aut zůstaly ve zdupaném sněhu zarudlé skvrny.

"Nalej!" zasípal Potsch. Vchrstl obsah sklenky do úst, zaťal neklidné ruce v pěst a oči mu ztmavly. "A on... Ta zrůda... Koukal na to a kouřil."

"Kdo? O kom mluvíš?" zareagoval Beran, ale stařík neodpověděl. A pil, pokud mu hlava neklesla na paže, bezmocně složené na stole.

Ráno odněkud z půdy snesl podlouhlý balík. Když rozmotal hadry, ležela na stole lovecká dvojka s upilovanými hlavněmi. Vyčistil ji, pečlivě promazal.

"Měl jsi pravdu, jsou to zvířata," prohlásil, když pušku kamsi odnesl a vrátil se do světnice. Od okna řekl: "Kdyby sem jelo auto, seběhneš k pramenům, zalezeš do křoví a budeš v něm tak dlouho, dokud neodjedou."

Do vsi docházel stále méně a většinou se vracel dost opilý.

"Neměl jsem Karla pouštět." Znovu a znovu pročítal už ohmataný dopis, který dostal od svého syna už před rokem.

"I kdy ses stavěl na zadní, stejně by ho odvedli. V tomhle normální člověk nic nesvede," uklidňoval ho Beran.

"Kdoví, co se tam naučil."

"Musíš počítat s nejhorším. Ale hlavně, aby se ti vrátil zdravý. Jinak se se vším dá většinou něco udělat."

"Jednou jsem ho přemluvil, aby se mnou šel na srnce. Když jsem se chystal stisknout, strčil do mne, mizera." Potsch natáhl ruku pro lahev, aby si dolil sklenku. "Ani králíka nedokázal zabít," přidal stařík. Všemožně ho přesvědčoval, že u Karla nehrozí, že by ho u wehrmachtu úplně zkazili.

Náhle cosi narušilo Beranovo vzpomínání. Pootočil hlavu a upřeně pozoroval blízký okraj vysokého lesa. Už se znovu chtěl ponořit do myšlenek, když se do obvyklých zvuků potoka vetřelo podezřelé zapraskání. Hajný přece nikdy nepřišel ze severní strany!

Nespustil z inkriminovaného místa oči a po chvíli zaznamenal pohyb neznámého muže. Opatrně vyhlédl z úkrytu za silným smrkem. Nemohlo být pochyb o tom, že pozoruje chalupu a její nejbližší okolí.

"V sousední vesnici nakrmili jednoho běžence a odpoledne si pro ně přijeli," varoval ho Potsch, než ráno odešel.

Pod ochranou břehu přikrčený Beran vyšplhal až k lískovému keři, odkud měl lepší výhled. Přitisknutý ke studené zemi pozoroval vetřelce. Jeho chování mu připadalo čím dál víc bezstarostnější. Dokonce cosi vytáhl z kapsy, dal do úst a zakryl dlaní. Když se opřel o kmen, k větvím se vznesly prchavé obláčky kouře.

Zarostlý obličej, ale nenáviděná šedá uniforma! Beranovi se rychleji rozbušilo srdce. Dozvěděli se o jeho přítomnosti v chalupě? Nebo se jim stály podezřelými staříkovy nákupy ve vsi?

Podezření, že ten člověk patří k tomu druhu lidí, o kterých se ráno zmínil Potsch, rychle sílilo.

Klidně si pokuřuje!

A co když tu není sám? Beran pootočil hlavu k cestě a úlekem málem přestal dýchat. Přikrčený pod tíhou batohu tam kráčel Potsch.

Beran klečel v peřině zažloutlého listí a nevěděl, k čemu se rozhodnout. Asi by měl staříka varovat. I za cenu, že upoutá pozornost na svoji osobu!

Už se chystal zavolat, když se stalo, s čím vůbec nepočítal.

"Táto!" křikl ten na okraji lesa, odhodil cigaretu a střelhbitě vyrazil rovnou k cestě. Potsch se zastavil a jako by vrostl do země. Pak spěšně sundával batoh.

"Táto! Tatínku!" povykoval běžící.

"Synku. Chlapče můj." Potsch s rozpřáhnutými pažemi klopýtal vojákovi naproti.

Ti dva se nemohli nabažit pevného objetí. Beran měl dostatek času, aby si mladého muže v uniformě dokonale prohlédl. Po tvářích s několikadenním strniskem vousů tekly hojné slzy. Potrhaná blůza, kalhoty plné skvrn, boty olepené zaschlým blátem. Moc přes dvacet mu nebylo a celý jeho zjev svědčil o tom, že se vyhýbal obydleným místům. Na vojáka, který přijel na dovolenou, rozhodně nevypadal.

"Pustili tě?" zeptal se rozzářený Potsch.

Mladík dost nejistě přikývl.

"Takové setkání je nutné pořádně oslavit," řekl Beran, aby zabránil dalším otázkám.

Mladý Potsch se k němu pootočil a jeho zarostlý obličej naplnil výraz ostražitého napětí. Nepřátelsky sykl: "Kdo je to, tati?"

"Dobrý člověk, Karle. Žijeme tady spolu už od minulé zimy. Nemá kam jít. Utekl před..." Umlkl v polovině věty a náhle vypadal neklidně. Sevřel synovu paži a v očích se mu objevil strach z toho, že jeho radost nebude mít dlouhé trvání.

"Tak vás vítám doma," řekl spěšně Beran a napřáhl k mladíkovi ruku. Ten ji roztržitě stiskl a pohledem objal chalupu.

"Konečně doma. Nějak se z toho nemůžu vzpamatovat, táto. Viď, že se mi to jen nezdá?"

"Karle," stísněně se ozval Potsch, "chci znát pravdu. Před ním," kývl k Beranovi, "nemám tajnosti."

"Nechtěl jsem tě vyděsit," provinile ze sebe vysoukal Karel. "Nedalo se to vydržet, táto."

Potschův roztěkaný zrak sklouzl z chalupy na vysoký les, vzápětí se zvedl k vrcholkům nedalekých hor.

"Ty nemáš radost, že jsem se vrátil, tati?"

"A co bude dál, synku?"

"Nevím!" odsekl Karel a žilky v očích se mu nalily krví. "Ani mě to nezajímá. Já tam skončil!"

"Dobře." Potsch se podíval na Berana, jako by si od něj vyžadoval souhlas. "Nemusíš nic vysvětlovat. Tady jsi doma." Zlehka přitiskl dlaň na synova záda, postrčil ho ke stavení.

Karel se musel sehnout, aby čelem nenarazil do trámu nad dveřmi. Stál za prahem a dojatě pomrkával. Pak procházel světnicí, mazlil se s každým kusem starého nábytku a mlčel, aby neprozradil, že má pláč na krajíčku.

"Nanosíme vodu a zatopíme. Smeješ ze sebe tu špínu a tohle," Potsch se štítivě dotkl uniformy, "spálíme."

"Táto," ozval se Karel, jako by se probral, "budou mě hledat. Pro zběha je jediný trest. Kulka."

"Nenajdou tě. Zmizíš do lesa."

"Ani tebe nenechají na pokoji. Nevíš, co dokážou. Neznají slitování."

Potsch mávl rukou a začal si nacpávat porcelánku. "Kdyby něco, utečeme všichni."

Beran vyprázdnil batoh, který přinesl Potsch, a chystal se opustit světnici.

"Kampak?" dostihl ho staříkův hlas u dveří.

"Jistě si chcete popovídat."

"Jenom se posaď. Karle, šaty najdeš v komoře. V matčině jarmaře." Když zůstali sami, pyšně přidal: "Kluk je po mně. Přimašíroval jsem na urlaub, uviděl tuhle naši chaloupku a císař pán mně mohl políbit zadek."

"Jenomže teď je jiná doba," namítl Beran.

"Až sem si netroufnou. Z lesa mají strach." Potsch vstal, došel k oknu a dýmkou ukázal ven. "Hledej kapky v moři. Znám tady každou stezku a rokli. Nenašli by nás, kdyby jich bylo na tisíce."

Velké litinové pláty sporáku se brzy rozpálily a z hrnců se pářilo. Nalili vřelou vodu do dřevěných necek a opustili místnost.

Potsch na zápraží stahoval králíka a bručel, že měl zabít dva.

"Zítra je taky den." Beran seděl na schůdku a zamyšleně zíral na cestu ke vsi. Je samota pro Němce skutečně nedosažitelná? Vidět je daleko, ale co když přijdou v noci?

"Mám lehký spánek. Auto bych určitě slyšel," řekl Potsch, jako by uhádl jeho myšlenky.

"Mohou přijít pěšky."

"Takovou dálku?" Zkušeným pohybem ruky s nožem rozřízl břicho králíka a zručně ho zbavoval vnitřností.

"Kde bereš tu jistotu?" rozzlobil se Beran. "Spoléhat na to, že o mně a teď i o Karlovi nikdo neví, nebo dokonce na štěstí, je zatracená lehkomyslnost."

"Máš mě za blbce?" Potschovi kolem úst zůstal natrpklý rys.

Beran přecházel z místa na místo, ale svůj strach nedokázal zahnat. Brzy ho tížil jako balvan. Nervy z toho měl na prasknutí. Zastavil se před staříkem.

"Vím jedno: že se nesmíme nechat překvapit. Kdyby nás chytli, byla by to naše jistá záhuba."

"Poučuješ mě jako holobrádka!" Potsch vztekle zabodl nůž do trámku a lámal králičí běhy. "Od zítřka budeme hlídat. Spokojený?"

"A proč ne už dnes?"

Potsch potěžkával králíka, jako by odhadoval, zda budou mít všichni dost. Náhle se obrátil. "Klukovi o tomhle neříkej ani slovo. Už si toho prožil až moc."

"Tohle mně nemusíš připomínat."

"Promiň." Potsch uhnul očima a zmizel v síni. Beran se znovu zahleděl k pahorkům. Možná opravdu dělá zbytečný poplach. Němci teď mají zřejmě úplně jiné starosti. Ale je lépe pár nocí nespat, než jim padnout do rukou!

Když vstoupil do světnice, stařík zrovna přikládal do sporáku. Než vynosili vodu a uklidili necky pod schody na půdu, Karel se otcovou břitvou hladce oholil.

Potsch zvedl šedou uniformu wehrmachtu a nacpal ji do truhlíku se zbytkem dřeva. Po tomhle úkonu jako by ožil. Odzátkoval láhev a naléval kořalku. Pak uchopil sklenku. "Vítám tě doma, Karle."

"Samosebou se připojuju." Beran zvedl odlívku. "Na vaše šťastné shledání."

"Taky se dočkáš," zabručel povzbudivě Potsch.

Karel seděl se svěšenýma rukama a víčka měl naběhlá. Pil mlčky, téměř zarputile, jako by měl v úmyslu kořalkou vymazat ty roky, které strávil mimo domov.

Světnici provoněla libá vůně pečeně. Polykali sliny, stírali z čela kapičky potu. Ostrý alkohol je zmalátňoval spolu s teplem od sporáku.

"Nedá se tu dýchat," řekl Beran a šel otevřít okno. Potsch pekáč s pečení postavil doprostřed stolu a nakrájel čerstvý chléb, který donesl ze vsi.

"Pusťte se do toho. Berte si, kolik sníte. Schovávat se nic nebude."

Karel se nedal dvakrát pobízet. Utrhl stehno, lačně se zahryzl do masa. Jedl hltavě, od úst mu ukapávala mastnota.

Jestlipak ještě někdy budu takhle sedět se svými syny? napadlo Berana. Alespoň kdyby věděl, kde jsou. O staršího Petra se tolik neobával, větší starosti mu dělal Jirka. V sedmnácti si každý myslí, že je hotový muž. A Jirka měl horkou hlavu odmala.

"Tobě nechutná?" řekl lítostivě Potsch.

"Nezlob se, ale já na ty svý kluky musím myslet. Kdybych věděl, že to přežijí... Mluvím hlouposti, já vím."

"Nezbývá ti, než věřit. Teď pro ně stejně nemůžeš nic udělat."

"Napijeme se?" Karel si otřel mastné prsty o košili a natáhl ruku pro lahev. "Nezdá se ti, že piješ víc, než my dva dohromady?" vyčetl mu Potsch.

Místo odpovědi na něj Karel upřel vzteklé oči.

"Opravdu moc piješ, Karle."

"Jsem zvyklý!" Karel se zmocnil lahve. Když naléval, pár kapek kořalky potřísnilo desku stolu. Napil se a v grimase vycenil zažloutlé zuby. "Táto, asi ti ušlo, že jsem o pár roků starší."

"Synku..." Potschovi se vlhce zalesklo v očích. "Na mně už nezáleží, ale ty teprve začínáš žít. Podívej se na sebe do zrcadla. Jsi hubený jako lunt. A sekera potřebuje pevnou ruku."

Beran z mladíkova obličeje vyčetl, že stačí málo, aby se pustil do vlastního otce.

"Nech ho," řekl spěšně, "přestane s tím, až budeme žít jako lidi."

"Jako lidi, jo...?" rozkřikl se Karel a prázdnou sklenkou třískl do stolu. "Vy jste tam nebyli," zamumlal a nervózním pohybem si hrábl do vlasů. "V noci nám vyhlásili poplach, nařídili nasednout na náklaďáky. Jeli jsme kolik hodin a nevěděli, kam." Oči se mu horečnatě leskly, sklenkou se nemohl trefit do úst. Vzápětí roztřesenou rukou doloval cigaretu z krabičky. "Než se rozednilo, obstoupili jsme vesnici. Do kruhu vtrhli eses. Vyháněli lidi na náves. Polonahé mužské, ženské, děti."

Potschovi poškubávalo ve tvářích a seděl jako přikovaný.

"Chalupy polili benzínem, zapálili." Karel do sebe vtáhl kouř z cigarety a rozkašlal se.

"Kde to bylo?" zeptal se Beran a cítil, že mu na čele vyráží pot.

"Někde na Slovači. Kolem byly hory. Asi Nízké Tatry." Karel uchopil lahev, že si naleje, ale pak k ústům rovnou naklonil hrdlo. Kořalka mu ve stružkách tekla po vyholené bradě. "Doškové střechy planuly jako pochodně. Vesnice zmizela v dýmu. Někde u kostela štěkaly kulomety a..."

"Přestaň!" vybuchl Beran. Krev mu bušila ve spáncích. Srdce se mu bolestně svíralo. Rozráželo ho horko, pak zase zima.

"Viděl jsem před tím hodně, ale tam..." mladíkovi poskočil vystouplý ohryzek. "Tam to byl konec světa, táto. Pustil jsem flintu, zavřel oči, zacpal si uši."

"Bestie!" hlesl Potsch a zuřivě si kousal ret.

"Bylo to horší než konec světa," monotónně přidal mladík.

"A ty..." hrozivě protáhl jeho otec. "Tys taky střílel?"

"Copak seš hluchý? Řekl jsem, že jsem flintu hodil na zem."

"Nelži!" zařval Potsch a hltavě se nadechl, jako by mu hrozilo, že se zadusí. "Do ženských a děcek. Do bezbranných lidí... Přiznej se!"

"Ne. Přísahám, že ne!" Karel si dlaněmi zakryl tvář, která v té chvíli vypadala jako by byla z vosku.

"Zvěř! Šelmy krvelačný." Potschovi přeskočil hlas. Beranovi připadalo, že se na syna vzápětí vrhne. Rychle vstal a obešel stůl.

"Tak dost!" zasáhl. "Nadávej těm, co ho tam poslali. Těm, kdo ta krvavá jatka vymysleli."

"Ty bys takový rozkaz splnil?" zblízka mu Potsch zahučel do obličeje.

"Chceš slyšet, že ne? Že bych se raději nechal zamordovat?"

"Neomlouvej ho." Stařík klesl na židli, rukama si sevřel hlavu, mačkal si spánky.

"Člověk ze strachu o sebe kolikrát udělá všechno na světě." Beran Karlovi pomohl vstát a odvedl ho k nejbližší posteli.

"Nestřílel jsem, táto," zamumlal mladík a pod peřinou se obrátil na břicho. Pruhovaný polštář utlumil jeho vzlykání.

"Buď rád, že ho máš doma," prohlásil Beran, ale samotnému mu to neznělo přesvědčivě. V rozpacích uchopil láhev se zbytkem kořalky.

"Už nechci!" Potsch odstrčil sklenku, položil ruce na stůl a prohlížel si je jako dva cizí předměty.

"Čas vyhojí rány. A syn zapomene," snažil se ho povzbudit Beran.

"Dočkat se takové hanby..." Potsch zavzdychal. "Myslel jsem, že aspoň Karel odolá."

"Ráno je moudřejší večera. Vyspíš se a budeš uvažovat jinak. Nezapomínej, že tě kluk potřebuje."

Potsch mávl rukou, jako by odháněl dotěrný hmyz. "Vychoval jsem vlky a ne lidi," vymáčkl ze sebe. S pomocí stolu se zvedl. "Lehnu si nahoře," přidal a houpavě kráčel ke dveřím.

Vždycky mluvil jen o Karlovi? Beran potřásl hlavou. Stáhl a sfoukl plamínek pod očazeným cylindrem petrolejky a tmou tápal k volné posteli.

Snažil se myslet na své syny, ale spánek ho brzy přemohl.

Když se probudil z děsivého snu, který byl plný chlapů v kožených kabátech, šmátral do síně a vyzkoušel, zda jsou uzamčeny venkovní dveře. Už se mu nepodařilo usnout. Hlava mu třeštila, srdce bilo nepravidelně, přepadaly ho záchvaty dávivého kašle. Nesmím pít tolik té mizerné kořalky, nebo se konce války nedočkám! peskoval se.

Pak měl před očima své syny. Představoval si šťastné shledání v Kosově. Oba je musí dobře oženit. Postará se, aby jim nic nechybělo. Bude dřít od rána do večera, aby oběma klukům vynahradil tohle válečné strádání...

Rázné zabušení ne venkovní dveře ukončilo rozlet jeho myšlenek. Beran se na lůžku posadil, ale to bylo jediné, co byl schopen udělat.

Karel se probral, odhodil peřinu a vrhl se k oknu, ale to už se rozlétly dveře a do šera světnice vtrhli vojáci. Čapli ho, zkroutili mu ruce za záda. Dlouhý důstojník s čepicí, na které matně blýskala smrtka, mladíka surově udeřil do obličeje.

"Los! Los!" křičeli, ale Berana opustily síly. Dva vojáci ho stáhli z postele, postavili na nohy, pažbami pušek postrkovali ke dveřím.

"Táto..." zasténal zbitý Karel.

"Mlč!" vzpamatoval se Beran.

"Maul halten!" okřikl ho voják s oslnivě bílým chrupem a pohrozil mu zbraní. Beran koutkem oka zaznamenal, jak jiný povytáhl truhlík zpod železného sporáku a zamával blůzou uniformy.

"Halt!" vřískl důstojník.

Hlavně samopalů přitiskly Berana i Karla ke stěně při dveřích. Vojáci ve světnici řádili, jako by objevili skladiště zbraní a munice, nebo tajnou tiskárnu. Věci ze skříně vyhazovali na podlahu. Převraceli nábytek. Bodáky rozpíchali polštáře, peřiny i slamníky. Místností zavířila peříčka jako bělásci.

Nemáme sebemenší naději! uvědomil si Beran a v duchu se loučil se svými syny. Po tvářích mu tekly slzy, z nosu mu crčela krev, pravou paží nevládl.

"Los! Schnell!" Voják vycenil chrup, zarachotil závěrem zbraně. Ústí hlavně mrazivě sjelo po páteři.

Nebe nad úžlabinou se už rozjasňovalo. Z louky zalité rosou na Berana dýchlo mlhavé vlhko. Tíživě obalilo celé jeho tělo. Na schůdku uklouzl a zřítil se do mokré trávy. Nad ním hulákali, ale nesnažil se vstát. Stejně nás zastřelí! Hůř už být nemůže.

Kousek od nich důstojník hovořil s nějakým civilem.

"Hans..." ohromeně zamumlal Karel a rysy mu ztuhly. Odstrčil svého strážce a vyrazil. Voják ho dostihl, podkopl mu nohy. Sesypali se na mladíka jako vydrážděné vosy.

V tom okamžiku od chalupy zadunělo. Broky zazvonily o přilby. Kdosi strašně vyjekl. Vojáci se rozprchli jako když střelí do hejna vrabců, zalehávali do trávy. Po druhém výstřelu se chytl za prsa civilista. Chvíli jako by přešlapoval, pak se mu nohy podlomily.

Potsch stál rozkročený na zápraží a z krátkých hlavní zlomené pytlácké dvojky stoupaly proužky namodralého dýmu. Než znovu stačil nabít, srazily ho dávky ze samopalů. Upustil pušku, rozhodil paže a naznak padl mezi dveře stavení.

Karel využil zmatku mezi vojáky a běžel k úžlabině, co mu nohy stačily.

Utíkej na druhou stranu! signalizoval mozek Beranovi, ale nedokázal se pohnout.

Vojáci spustili palbu jako na střelnici. Karel náhle klopýtl a propadal se do hlubokého předklonu. Stříleli dál, přestože už ležel v trávě a nehýbal se.

Z Berana jako by náhle klesla pouta. Vykročil proti důstojníkovi se smrtkou na čepici. Vrahové! chystal se vykřiknout, ale cosi příšerně pálivého mu roztrhlo hruď.

Pohltila ho hebká a hluchá tma.

Milan Dušek