Milan Dušek

autor detektivních románu a povídek

Menu: top1 Menu Menu
Životopis
Novinky
Tvorba
Fotogalerie
Fotky knížek
Archiv
Návštevní kniha
Kontakt
sef

 

CESTA K SLUNEČNICOVÉMU POLI

Vydal OFTIS ÚSTÍ NAD ORLICÍ - www.oftis.cz listopad 2OO5. Doporučená cena 99 kč, 
ve vydavatelství /Ústí n.Orlicí, Nygrinova 336/ se slevou.
                         
  Jde o soubor 3O příběhů o pátrání po kriminálních živlech, ale i o lidech, kteří 
se schovávají pod maskou solidních občanů. Povídky zasahují snad do všech oblastí 
našeho současného života. Jsou kritické k těm, kteří podléhají svodům zločinu, ale 
nevyhýbají se ani výtkám do řad policie. Přesto však je zcela jasně znát, na které 
straně autor stojí.
                        

Milan Dušek

MOTÝL V PASTI

 

Deštivý říjen spěl ku svému závěru a dny začala krátit brzká tma. V tu středu sice nepršelo, ale celý den bylo pod mrakem. Na policejním oddělení ve Lhotě už před sedmou museli svítit. V místnosti služby se dva mladí policisté, kteří měli za pár minut odejít do městských ulic, seznamovali s přehledem pátrání, která byla vyhlášena či odvolána během předcházející noci a v průběhu uplynulého dne.

Náhle se rozlétly dveře a vklopýtala asi třicetiletá žena v černé šusťákové soupravě s bíločervenými klíny u ramen a s rozevlátými nazlátlými vlasy. Chraptivě sdělila, že byla přepadena a okradena, klesla na židli a než si zakryla obličej, přítomní policisté stačili zaznamenat tmavě rudou podlitinu na levé straně jejího čela.

Šlo o čerpadlářku Martu Rydvalovou z Proustovy ulice na jižní straně města. Policisté ji samozřejmě znali a věděli, že benzinová pumpa, kde pracuje, je otevřena od šesti ráno do šesti odpoledne, a že na rozdíl od té ve středu města zatím unikala pozornosti lupičů. Zatím...

Obklopili blondýnku a snažili se dozvědět víc. Kdy se to přihodilo? Kolik jich bylo? Měli zbraně? Jaké částky se zmocnili? Může je popsat? Proč nezavolala? Jak se k nim dostala? - vyptávali se. Žena odpovídala s povzlykáváním a najednou nápadně pobledla. Kdyby ji jeden z policistů pohotově nezachytil, asi by sklouzla ze židle. Zamumlala, že je jí špatně a že má strach, aby zase neztratila vědomí. Zatímco službu konající nadpraporčík zvedl telefon a vyťukal číslo první pomoci, ti dva mladí ji šetrně dovedli k pohovce, aby mohla ulehnout. Než Rydvalová spustila víčka, vtiskla jednomu svazek klíčů.

------

Výjezdovka z Újezda se dostavila krátce po půl osmé.

Nasazený služební pes pochopitelně neuspěl, hned vedle byla frekventovaná vozovka. Dalo se předpokládat, že pachatel přijel a odjel autem. Technik udělal snímky a pak se snažil sejmout veškeré čitelné otisky v místech, kde se lupič mohl pohybovat, pečlivě zkoumal lino položené přes dlaždice. Inspektor Málek zpovídal místní policisty, kteří byli přítomní, když čerpadlářka dorazil na oddělení. Údajně ji přepadl muž s punčochou na hlavě a pistolí v ruce ve chvíli, kdy počítala celodenní tržbu. Zbraní ji udeřil do hlavy. Omdlela. Když se probrala, lupič byl pryč a s ním i veškeré peníze. Chtěla zavolat, ale rozbil telefon. Tak sedla na kolo, kterým jezdí do zaměstnání.

Z ulice k pumpě odbočila vínově červená felície. Vystoupil z ní muž kolem padesátky. Nemohl mít víc než sto šedesát centimetrů, ale bříško měl jako žena v pokročilém těhotenství, s kloboukem na hlavě vypadal jako hříbeček. Provozovatel čerpadla Antonín Mikšíček se tvářil ustaraně a nejvíc ho zajímalo, o kolik přišel. Inspektor se zachmuřil, vždycky ho naštvalo, když poškozený myslel víc na hmotné statky než na toho, kdo byl zraněn či dokonce zabit. Požádal Mikšíčka o strpení, že s ním promluví, jak bude čas, a nahlédl do domku, kde pilně pracoval technik Vaňura.

"Něco mám, Franto," zvedl v pokleku hlavu, "ale cosi mi říká, že půjde o zaměstnance pumpy. Budu potřebovat jejich kontrolní otisky. A pokud jde o podlahu, jsem z toho trochu jelen. Všechno to jsou botasky stejné velikosti a se shodnou rýhou na špičce."

"Pachatel mohl mít podrážku z pěnové gumy."

"Mohl. Jenomže tady to vypadá, jako by tu chodil pouze jeden člověk."

"Sloužila tu ženská," zabručel Málek a vrátil se k místním policistům. Požádal je, aby mu zjistili, jak je na tom čerpadlářka a kdy ji budou moci vyslechnout. Pak se obrátil k nervóznímu Mikšíčkovi a vyzval ho, aby mu pověděl něco o provozu pumpy a zaměstnancích. Dozvěděl se, že jsou pouze dva. Přepadená Marta Rydvalová a Karel Burket. Ten nastoupil před dvěma měsíci. Střídají se obden a neměl s nimi dosud sebenepatrnější potíže.

"A co když některý onemocní?"

"Zaskočím osobně. Před Burketem jsem Rydvalovou střídal já. Jenomže nedávno jsem koupil motorest Na Rychtě a to už bych, jistě chápete, nestačil."

Člověče, kde jste vzal peníze na motorest? dralo se inspektorovi do úst, ale včas otázku spolkl. Ve dnešních poměrech by zněla přinejmenším nepatřičně, jestli ne přímo směšně. Poznamenal si telefon, kde může Mikšíčka zastihnout, adresu druhého zaměstnance pumpy a vrátil se k technikovi, který už balil nádobíčko. Než opustili místo činu, věděli, že Rydvalová zůstala v nemocnici s podezřením na otřes mozku, a že by nebylo vhodné, aby se ji snažili kontaktovat v průběhu noci.

------

Na ranní poradě Málek dostal slovo a podle poznámek informoval kolegy, co je dosud známo o přepadení benzinky ve Lhotě. V závěru vyslovil názor, že vše, co zatím vědí, odpovídá předešlým případům podobných přepadení v okrese, a že by to zasloužilo podrobné porovnání detailů.

"Pozor na předčasné soudy," ozval se komisař Bém. "Je třeba oťuknout i toho Burketa. Ale taky samotnou čerpadlářku. Jejich nejbližší. Známé. Kolik vlastně zmizelo?"

"Přesnou cifru nám musí sdělit Rydvalová. Provozovatel Mikšíček tvrdí, že průměrná denní tržba dosahuje osmdesát tisíc. Plus mínus."

"Pokud tam s něčím přijel a po činu zase odjel, někdo si mohl povšimnout auta parkujícího poblíž pumpy."

"Musel by to být někdo z projíždějících. V nejbližším okolí nejsou obytné domy. Nejblíž je objekt bývalé textilky. Na bráně je řetěz, vrátnice zeje prázdnotou, zarůstá obřími kopřivami. Sklad a mašiny prý rozprodali, není co hlídat," ušklíbl se inspektor Málek.

"Co navrhuješ?"

"Nejdřív bych rád vyslechl tu Rydvalovou. Třeba jí přece jen zůstalo něco v paměti. Ostatně nějak se mi, šéfe, nezdá ten čas. Zavřela v šest, ale na stanici se přiřítila až čtyři minuty před sedmou. Na kole. Nezdá se mi to zase tak daleko."

"Neříkal jsi, že po tom úderu do lebky byla mimo? Popovídej si s ní a uvidíš. Když se ti cokoliv nebude pozdávat, urychleně provedeme rekonstrukci. A zastav se u pumpy za tím Burketem."

"Potřebuju kontrolní otisky Rydvalové a omrknout obuv, kterou včera nosila," promluvil technik.

"Jeď s Františkem," souhlasil Bém. "Inspektorka Dudová zatím projde kartotéku, probere známé týpky."

------

Modrooká zdravotní sestra jim řekla, že paní Rydvalová už pouze čeká na výsledek posledního vyšetření, které by mělo potvrdit, že je v pořádku. Pravděpodobně bude propuštěna v průběhu dopoledne. Ukázala směr k pokoji.

Seděla na polstrované lavici v chodbě. Inspektoři se představili. Rydvalové chvíli trvalo, než zvládla překvapení.

"Myslela jsem, že přijdete, až budu doma. Doktor slíbil, že mě dnes propustí. Všechno jsem přece pověděla policistům na stanici," spustila nervózně.

"Chceme to slyšet od vás. A máme ještě pár otázek."

"Aha. Tak dobře. Nepůjdeme do pokoje? Ležím tam sama."

"Výborně." Málek se povzbudivě usmál.

Vešli hned za Rydvalovou. V místnosti byla pouze dvě lůžka, jedno nově zastlané. Usedla na postel a kriminalisté použili židle od stolku s umělohmotným kytičkovaným ubrusem.

"Ptejte se," hlesla a netvářila se příliš vstřícně.

"Nejlépe bude, když nám všechno zopakujete. Co jste dělala, když tam vtrhl, kolik bylo, jak se choval a podobně. Důležitá je každá maličkost."

Hovořila pomalu, jako by hledala ta nejvhodnější slova, často si pohledem kontrolovala, jak reagují. Přesně v šest skončila a uvnitř domku začala sčítat tržbu od rána. Náhle cosi zaslechla. Zvedla hlavu a ve dveřích stála postava v tmavé bundě a starších riflích, přes obličej měla tmavou punčochu, v levé ruce velkou pistoli. Určitě to byl muž, punčochou prosvítal knírek. Přikázal jí, ať ustoupí krok od stolu. Asi to neučinila dost rychle, protože ji praštil pistolí do hlavy. Svalila se na podlahu a když se probrala, maskovaný byl pryč a s ním i veškeré peníze - šedesát tisíc.

"Kolik bylo hodin, když jste tohle zjistila?"

"Nezlobte se, ale já neměla myšlenky na koukání po hodinách. Proč se ptáte?" vyhrkla a na vteřinku odvrátila oči.

"Krátce po šesté vás praštil. Ale teprve několik minut před sedmou jste to ohlásila policii."

"Omdlela jsem... Poslechněte, co mají znamenat tyhle otázky?" zamračila se. "A taky jsem musela šlapat na kole přes půl města. Nebo mi snad nevěříte?" zaútočila náhle.

"Musíme prověřit všechny možnosti. Nevšimla jste si na lupiči něčeho zvláštního? Například tetování na ruce."

"Dobře si pamatuju, že měl rukavice. Počkejte, teď si vzpomínám. Připadalo mi, jako by se pod punčochou cosi lesklo. Ano, určitě měl v levém uchu stříbrnou náušnici."

"Jakou měl postavu? Byl vysoký, nebo menší?"

"Dlouhán s širokými rameny. Nejméně sto osmdesát."

"Jste všímavá," pochválil ji Málek. "Může se kolega podívat na podrážky obuvi, kterou jste včera měla na nohou?"

Rydvalová neklidně přihlížela a v obličeji se jí objevila úleva, když inspektoři opouštěli nemocniční pokoj. Zastavili se u ošetřujícího lékaře a pak jeli k benzince, aby si promluvili s Burketem.

------

Kriminální komisař dal slovo nejprve inspektorce Dudové. Ta uvedla, že v kartotéce vytipovala dva muže, kteří mají v trestním rejstříku násilnou a majetkovou trestnou činnost, zaměřenou na na obchody a benzinové čerpací stanice. Ihned prověřila jejich alibi na inkriminovanou dobu a u obou jí vyšlo negativně. Jeden je dokonce dosud ve vězení.

Pak mluvil inspektor Pecka, který provedl srovnání způsobů provedení přepadení, která zůstala neobjasněna. Souhlasí maskování punčochou, ohrožování zbraní větší ráže, ale ani v jednom případě pachatel nepoužil násilí, vždycky jen oběť svázal a zalepil jí ústa kobercovou páskou.

Konečně komisař kývl na Málka. Ten stručně vylíčil průběh výslechu Marty Rydvalové v nemocnici. Zdůraznil, jak nepřirozeně reagovala, když položil otázku ohledně rozporu v čase, který uplynul od přepadení do ohlášení na policii. Vzápětí informoval o rozmluvě s ošetřujícím lékařem. Tomu se nezdá, že by ta její podlitina byla způsobena úderem zbraní, po něm by očekával aspoň nepatrné trhlinky na pokožce. Vyjádřil domněnku, že podlitina je spíše důsledkem nárazu na rovnou a hladkou plochu. K tomuhle inspektor poznamenal, že lupič byl podle Rydvalové levák a z toho důvodu že by úder očekával na opačné straně jejího obličeje..

"Stopy na linu jsou evidentně od jejích adidasek. Po jiných ani náznak," lakonicky přidal technik. "Kontrolní otisky jsem nebral, když uvedla, že lupič měl rukavice."

"Jeli jsme za Burketem," pokračoval Málek. "Sedmadvacet let, nedokončil vysokou školu technického směru. Je fanda do rychlých aut. Chce jezdit soutěže. Zapůsobil na nás sympatickým dojmem. Pokud jde o Rydvalovou, se kterou se střídá, naznačil, že v poslední době měla nějaké problémy doma. Je rozvedená, žije s nějakým starším mužem, ten prý je na podpoře. Šéfe, chtělo by to kolem ní trochu víc zakutat," navrhl.

"V každém případě je u ní dost otazníků. Člověka s neuspořádanými rodinnými vztahy může ledacos napadnout. Netvrdím, že bychom se měli soustředit pouze na Rydvalovou, ale po všem, co tu o ní zaznělo, je to asi nejpravděpodobnější verze," prohlásil komisař. "Rozvedená žena v nejlepším věku, druh bez zaměstnání. Co když ji nějakým způsobem využívá? Ona si něco takového těžko připustí. Možná i ze strachu, aby si ho udržela... Co na mě civíte? Nelíčím vám příběh z červené knihovny. Je třeba zjistit majetkové poměry Rydvalové a omrknout toho jejího druha." Bém zvedl sluchátko vyzvánějícího telefonu. Naslouchal a na čele se mu zvýraznily příčné vrásky. Jeho podřízeným došlo, že se přihodilo něco důležitého.

"Útěk převážně bývá svědectvím viny," řekl komisař, když zavěsil. "Pokus o sebevraždu lze považovat za útěk od zodpovědnosti, prakticky jde o přiznání. Rydvalová je znovu ve špitále, spolykala nějaké prášky. Právě jí vypumpovali žaludek. Doslova ji seškrábli z hrobníkovy lopaty, jak se říká."

------

Žena na nemocničním lůžku otevřela oči a když spatřila kriminalisty, znovu je zavřela, navíc odvrátila hlavu.

Po chvíli tichým, jako by vysíleným hlasem promluvila.

"Ano, udělala jsem to já." Povzlykávala a po bledých tvářích jí klouzaly slzy. Teprve po několika minutách byla schopna pokračovat.

"Udělala jsem to kvůli Liborovi. Abych mu mohla koupit vysněné auto. Vyhlédl si nějaké starší v autobazaru za šedesát tisíc a neustále o něm mluvil. Nedávno mě tam zavedl a říkal takové divné věci. Obávala jsem se, že mě opustí. Kdybyste věděli, jak těžce žena snáší samotu..." zavzdychala. "Udělala jsem to a on... Stejně je pryč," hlesla zoufale a znovu se rozplakala.

"Ty peníze jste mu dala?"

Odmítavě škubla hlavou.

"Ale určitě bych mu je dala. Jenomže když jsem se včera vrátila z nemocnice, už doma nebyl. Na stole zůstal lístek se vzkazem, že se už nikdy neuvidíme." Spustila zarudlá víčka a ramena se jí roztřásla.

"Takže jste si přepadení vymyslela, abyste získala peníze na auto pro svého druha."

"Ano. A moc toho lituju. Stejně to bylo k ničemu."

"Tu podlitinu jste si způsobila taky sama?"

"Udeřila jsem hlavou do skříně a málem jsem opravdu omdlela. Ale chtěla jsem, aby to vypadalo opravdově."

"Peníze jsou kde, paní Rydvalová?"

"Mám je doma. Zabalila jsem je do igelitu a schovala do splachovadla na záchodě."

"Kdy?"

"Zastavila jsem se doma, než jsem jela na policii. Co si teď počnu? Zase budu sama."

Kriminálnímu komisaři Bémovi jí bylo líto. Tak moc nechtěla být sama. Aby si svého druha udržela, byla ochotná obětovat naprosto všechno. Připadala mu jako motýl chycený do síťky. Jako motýl v pasti.

Ale dopustila se podvodu a city musí jít stranou!

------

Kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, nebo využije něčího omylu a způsobí mu tím škodu nikoliv nepatrnou, může být odsouzen až na dva roky. Soud přihlédl k vrácení peněz i k dosavadní beztrestnosti obžalované a odsoudil Martu Rydvalovou k podmíněnému trestu v délce jednoho roku.

 

 

 

 

ULOUPENÝ KAMIÓN

 

Jeho zmizení policii v Újezdě ohlásil velkosklad potravin Daníček a spol. uprostřed prvního listopadového týdne. Vezl vánoční zboží pro odběratele v Houkově, Zaječicích, Jabloňově a Jindrově. Vyrazil v úterý ráno pár minut před sedmou a měl se vrátit ještě ten den navečer.

Když nepřijel ani do ranních hodin následujícího dne, majitel obvolal zmíněné odběratele, ale od všech se dočkal pouze výčitek a nadávek za to, že neplní uzavřenou dohodu o předvánočním předzásobení jejich obchodů.

Ve chvíli, kdy se nám to dostalo na stůl, jsme už mohli vyloučit případnou nehodu na trase, ve všech havárkách figurovala pouze osobní auta a jednostopá vozidla. Ihned jsme odjeli do firmy.

Většinový majitel Daníček nám poskytl jméno řidiče i jeho fotografii, popis automobilu značky Liaz s přívěsem, včetně reklamních nápisů na plachtách a espézetky. Prolistovali jsme dokumenty k nákladu. Obsahoval značkové lihoviny, zahraniční cigarety, doutníky, trvanlivé uzeniny, konzervy pro labužníky a čokoládové výrobky, všechno v hodnotě přes půl miliónu korun.

Nelíbilo se nám, že kamión vyjel bez závozníka, který údajně na poslední chvíli onemocněl. Samosebou jsme si nezapomněli zjistit, kdo věděl, že kamión s tímhle lukrativním zbožím vyjede. Bylo jich požehnaně. Majitel, šéf dopravy, skladník a jeho dva pomocníci, účetní, samotný řidič a závozník, který nakonec neodjel. A pak všichni, kterým byl náklad určen.

Zarážející byla skutečnost, že kamión nedojel ani do Houkova, který je od Újezda vzdálen pouhých třiadvacet kilometrů. Z toho důvodu jsme se zaměřili hlavně na tenhle úsek silnice a ve spolupráci s dopravní službou ho důkladně prověřili.

Za první vsí je křižovatka, kde mohlo vozidlo z nejrůznějších důvodů odbočit do sousedního okresu, proto jsme požádali tamější kolegy, aby nám zjistili, zda tam kamión projel. Vyhlásili jsme celostátní pátrání po vozidlu i jeho řidiči. Toho jsme si okamžitě prověřili.

Dvaatřicetiletý Petr Ringel bydlel v Újezdu na sídlišti, byl ženatý a otcem dvou dětí předškolního věku, pracoval u firmy třetím rokem, Daníček ho hodnotil jako obětavého a spolehlivého zaměstnance, trestní rejstřík měl neposkvrněný.

První den naše pátrání vyšlo naprázdno. Řidič a plně naložený kamión jako by se propadli do země.

Když jsme vzali v úvahu dosavadní spolehlivost Petra Ringela, přicházela v úvahu jediná možnost: Kamiónu se někdo zmocnil, převezl ho na nám neznámé místo a zboží někde jinde přijde do prodeje.

Jenomže kdo a kde?

Postupně jsme prověřovali všechny, kteří věděli, kdy kamión vyjede a čím bude naložen. Sítem neprošli dva zaměstnanci velkoskladu: jeden z pomocníků skladníka, nějaký Pavel Rabiňák, devětadvacetiletý, ale už dvakrát rozvedený, nepravidelně platící na čtyři potomky, jednou už trestaný za útok na policistu, často byl vídán u hracích automatů v pochybném podniku naproti kostelu. Druhým byl závozník Jakub Ondrák, který nenastoupil jízdu s Ringelem. Dvě hodiny po odjezdu kamiónu přišel za skladníkem s neschopenkou. Na něho jsme z trestního rejstříku vytáhli osmiměsíční trest za krádež u předchozího zaměstnavatele.

Za ním jsme se hned rozjeli. Jeho stará matka - byl ve svých dvaatřiceti letech stále svobodný a bydlel doma - ani nevěděla, že nemocný je. Zanechali jsme mu vzkaz, aby se neprodleně dostavil na kriminálku.

Přivrávoral až odpoledne před čtvrtou a dost se mu pletl jazyk. V den odjezdu kamiónu byl u lékaře. Donesl neschopenku do velkoskladu a cestou domů se stavil na jedno točené, ale nakonec jich bylo víc. Tváří v tvář vychrtlému Ondrákovi jsme zapochybovali, že by tato lidská troska mohla mít prsty ve zmizení kamiónu, ale pro jistotu jsme si ověřili návštěvu u lékaře i pozdější pobyt v restauraci.

Pátrací relace vysílal rozhlas i televize. Díky tomu se nám už ráno telefonicky ozval starší pán a tvrdil, že si pohřešovaného kamiónu všiml v úterý, když čekal u benzinové pumpy při výpadovce na svého známého. Požádali jsme o adresu a okamžitě za ním vyrazili.

Jan Lipták bydlel v jednom řadovém domku poblíž marketu. Ve své výpovědi uvedl, že měl čekat u benzinky ve čtvrt na osm, známý mu slíbil, že ho vezme do Hradce. Raději vyšel z domova dřív. Už tam stál, když kolem projížděl kamión s reklamními nápisy firmy Daníček a spol. Kousek za pumpou náhle zajel k okraji a nastoupila do něho žena, kterou chvilku před tím viděl vylézat z modrého fordu escort. Espézetku si bohužel nezapamatoval. Tvrdil, že v autě byli nejméně dva muži, ale na tu vzdálenost si netroufl odhadnout jejich věk. O ženě, kterou vzal kamión, prohlásil, že byla středně vysoká, blondýnka s vlasy sepnutými do ohonu, v modrém riflovém obleku, od ramene jí visela černá kabelka. Dvacet jí určitě nebylo. Ford pak s několikaminutovým odstupem vyrazil stejným směrem jako kamión.

Zeptali jsme se, zda onen ford a kamión nespatřil někde cestou do Hradce, ale vylezlo z něho, že nakonec nikam nejeli, známému onemocněla manželka, obával se jí nechat doma samotnou.

Informovali jsme kolegy v sousedním okrese a ve spolupráci s nimi pátrali po modrém fordu escort se dvěma muži a mladou blondýnkou. Escorty hledané barvy byly v okrese evidovány čtyři, ale žádný z nich nemohl mít s naším případem nic společného.

Odpoledne zavolali ze sousedního okresu, že tam byl před dvěma dny jeden modrý escort ukraden. Znali jsme espézetku, ale připadalo nám nepravděpodobné, že by si ji lupiči ponechali a riskovali odhalení při náhodné silniční kontrole. Byli jsme zase o krůček dál, ale konkrétní stopa po uloupeném kamiónu stále chyběla.

Obávali jsme se, že je už někde na druhé straně republiky.

V noci se ozvalo policejní oddělení v Kostelci, že se jim přihlásil nějaký Petr Ringel a tvrdí, že je řidičem kamiónu firmy Daníček a spol. v Újezdě. Říká, že byl přepaden, přinucen vypít jakási nápoj, po kterém se probral svázaný v kufru osobního automobilu. Nemá potuchy, jak dlouho tam ležel, než auto kdosi nastartoval. Vyhodili ho kousek před Kostelcem. Objevil se u nich dvě minuty před dvaadvacátou hodinou.

Okamžitě jsme si pro Ringela jeli.

Byl to udělaný chlapík s bohatou hřívou tmavých vlasů a nevypadal na typ mužského, který se jen tak dá zastrašit. ale ty hodiny, strávené v moci únosců, se na něm přece jen podepsaly. Mnul si sedřená zápěstí a pomrkával, stále jako by byl ve střehu. Jeho výslech jsme se snažili neuspěchat a díky tomu jsme se postupně dozvídali, co má za sebou.

V úterý mu nepřišel závozník, ale čekání nepřipadalo v úvahu, šéf dopravy se na něj obořil, aby už vyjel, pokud nechce, aby vyburcoval Daníčka. Usedl za volant, ale měl vztek. Kočírovat plně naložený vůz s přívěsem a ještě vykládat zboží, to bude zase fuška! Za benzinkou ho stopla dívka kolem dvaceti. Zastavil, nerad jezdí sám. A rád se seznamuje s lidmi. Blondýnka chtěla do Lhoty. Řekl jí, že si bohužel stoupla na špatnou silnici, on že jede na Houkov. Posmutněla, dokonce mu připadalo, že se co nevidět rozpláče. Slzy u ženských nesnáší. Napadlo ho, že by se zase tolik nestalo, kdyby to vzal přes Lhotu, najede jen o šest kilometrů navíc. Když jí to sdělil, rozveselila se a snad ani pusu nezavřela. Dokonce ho pozvala na sobotu, že tam mají posvícení.

Za Pustinami silnice stoupá ostrými zatáčkami do kopce. Stydlivě zamumlala, že by si potřebovala odskočit. Nahoře zahnul na cestu do lesa a zastavil. Blondýnka v chvatu opustila kabinu a hnala se k porostu. Vystoupil taky a zapálil si cigaretu. Náhle se u kamiónu objevil modrý ford escort, z něj vyskočili dva muži v černých kuklách a mířili na něho pistolemi. Bylo mu jasné, že pouze šílenec by proti nim něco zkoušel. Svázali mu ruce u zápěstí, musel se něčeho páchnoucího napít. Zpočátku se snažil nepolykat, ale neměl šanci. Už v jakémsi omámení vnímal, že ho někam nesou a ukládají. Zaslechl hlas té, kvůli které uhnul z původní trasy, ale slovům už nerozuměl.

Když se probral a vybavil si, co se mu přihodilo, měl na sebe příšerný vztek. Znovu a znovu se pokoušel uvolnit pouta, ale bez úspěchu. Měl hlad a žízeň, ale nikdo nepřicházel. Vyděsila ho myšlenka, že auto může být kradené a oni ho po činu někde v odlehlých místech odstavili a zmizeli.

Konečně kdosi otevřel kufr. Musel přivřít oči, denní světlo ho zcela oslepilo. Nad hlavou muže s kuklou spatřil nějakou zeď s opadávající omítkou a šikmou střechu z červených tašek, na hřebenáčích sedělo několik baculatých ptáků, snad holubů. Když sežvýkal krajíc suchého chleba, maskovaný mu znovu zalepil ústa a přirazil víko kufru.

Hlavou se mu honily i nejhorší myšlenky. Ti, co se zmocnili kamiónu se zbožím, přece nepotřebují svědka!

Když se pak auto rozjelo, viděl svůj osud ještě černěji. Nedokáže odhadnout, jak dlouho jeli, za dobu svého nedobrovolného věznění zcela ztratil pojem o čase. Svíralo se mu srdce, když ho dva páry silných paží vytáhly z kufru. Dopadl do mokré trávy. Slyšel odjíždět auto. Pak si uvědomil, že má volné ruce. Strhl si pásku z úst, osvobodil si nohy. Konečně stál na silnici. V dálce viděl zář mnoha světel. Kolem jelo několik automobilů, ale nikdo mu nezastavil. V Kostelci doklopýtal k budově policie. Připadalo mu, že policista, kterému se snažil vysvětlit svoji anabázi, mu nevěří. Teprve poté, co někam zavolal, ho vzal vážně.

Neměli jsme v úmyslu Ringela trápit, ale potřebovali jsme se dozvědět co nejvíc o únoscích. O těch dvou mužích věděl pouze to, že měli tmavé oblečení a hovořili česky bez cizího přízvuku. Blondýnka měla v uších zlaté kroužky, rty zvýrazněné jasně červenou rtěnkou, na krku řetízek s přívěskem ve znamení býka.

Vyzvali jsme ho, aby se prospal, ráno že se s ním technik pokusí o pravděpodobný portrét, ale Ringel to chtěl mít za sebou. Těsně po půlnoci prohlásil, že podoba odpovídá ženě, kterou vzal za benzinkou do auta. Zajistili jsme rozmnožení a doručení na všechna policejní oddělení v okrese i do redakce novin, kde nám přislíbili zveřejnění s krátkým textem. Zavezli jsme Ringela domů a sami se šli prospat.

Ráno nás očekávala zpráva o nálezu kamiónu ve staré pískovně nedaleko Jindrova.

Místní policisté střežili příjezdovou cestu. Přívěs i samotné vozidlo byly samosebou prázdné, po původním nákladu zbylo jen pár útržků z obalů. Technik se marně snažil získat otisky, všechno, čeho se pachatelé dotkli, bylo otřené, nebo pracovali v rukavicích.

Jak zjistit, kde byl kamión vyložen, když poslední potvrzené místo z jeho pohybu máme z kopce nad Pustinami? Řidiče dopravili do sousedního okresu, kamión s přívěsem stojí zde...

Uvažovali jsme, že takové zboží se může vyplatit pouze v případě, když se dá co nejrychleji znovu do oběhu. Přichází v úvahu Jindrov, který je nejblíže místa nálezu? Nebo kamión po vyložení odvezli co nejdál, aby nás zmátli?

Mimo výrazných stop pneumatik kamiónu v měkké půdě jsme zaznamenali i stopu nákladního auta. Zhotovili jsme sádrové odlitky. Podle rozchodu kol jsme tipovali na auto z domácí produkce Škodovky. Proč závěr loupeže takhle odflákli, když jinak měli všechno tak perfektně naplánované? Vedla je k tomu jistota, že nám už dost zamotali hlavu?

Znovu jsme jeli za řidičem Ringelem. Nechtělo se mu z postele, po stresech v zajetí únosců na něho začaly doléhat i obavy z toho, jak jeho odbočení z přikázané trasy vezme zaměstnavatel, když jeho vinou přišel o zboží tak vysoké hodnoty. K tomu jsme mohli pouze mlčet. Který šéf bude po takovém maléru podřízeného poplácávat po zádech?

Ringel si pamatoval stav počítače kilometrů, zapsal ho, než odjel od nákladové rampy. Kamión najel 111 kilometrů, rozhodně méně, než jsme předpokládali.

Sedli jsme nad speciálku okresu, kružítkem odpichovali kilometry nejrůznějšími směry, zatímco už se prováděly namátkové kontroly skladišť. Podobně si počínali i kolegové v sousedním okrese.

Před čtvrtou odpoledne se ozval Rabiňákův stín, že sledovaný, posilněný několika točenými v Avionu, zamířil zpátky do velkoskladu a navštívil skladníka. Že po několika minutách vyběhl ven a z bezpečné vzdálenosti hulákal, že Christek bude litovat, že s ním takhle zacházel. Pak se vrátil do Avionu a znovu si dopřává pivního moku.

Přivezli jsme Pavla Rabiňáka na kriminálku, nalili do něho černou kávu a čekali, až mu to začne myslet. Když jsme položili první otázku, začal nám vykládat, že jde o osobní spor mezi ním a skladníkem, který si na něho zasedl a dokonce ho očerňuje u šéfa, aby dosáhl jeho propuštění. Dnes mezi nimi všechno vyvrcholilo, Christek mu řekl, že ho tam už nechce vidět.

Přitlačili jsme, připomněli mu trest a netajili, že víme o jeho zálibě v hracích automatech. Nezapomněli jsme ani na dluh matkám od dětí. Konečně se rozpovídal k věci.

V noci, co následovala po zmizení kamiónu, šel domů z hospody. Bydlí na předměstí, kousek za tou usedlostí, kterou před několika lety koupil Christek. Málem ho přejel nějaký kamión, který odbočil nahoru k Christkovi. Neví proč, ale doma mu to nešlo z hlavy. Nikdo jiný v Újezdě kamionovou dopravu neprovozuje a ten druhý Daníčkův je někde na Slovensku! Ráno si byl téměř jistý, že kolem projel ten Ringelův. Když pak později prolistoval noviny a uviděl ten kreslený portrét blondýnky, co měla svést Ringela z trasy a předhodit ho maskovaným chlápkům s pistolemi, poznal v ní dceru skladníka Christka. U piva se rozhodl, že si na skladníka vyšlápne, aby už přestal buzerovat. Posilněn alkoholem se vrátil do firmy a řekl Christkovi, že už ví, kdo se zmocnil zboží z Ringelova kamiónu. Skladník prohlásil, že nikdo neuvěří už jednou trestanému maníkovi s pověstí hazardního hráče, a aby se už v zaměstnání neukazoval.

Přikláněli jsme se k tomu, že si z nás Rabiňák dělá legraci, nebo že jde o jakousi pomstu skladníkovi, ale červík se přece jen zachytil a začal hlodat. Zasypali jsme Rabiňáka dalšími otázkami, ale začal odpovídat vyhýbavě, možná už litoval, že nám něco řekl. Tohle mlžení přispělo k tomu, že jsme to začali brát vážně. Po dlouhé debatě komisař rozhodl, že opatří povolení k prohlídce u Christka.

Když se pak objevil a s úsměvem ve tváři připlácl dlaň na sako v místě náprsní kapsy, uklidili jsme Rabiňáka do cely předběžného zadržení, aby v záchvatu černých myšlenek neprovedl nějakou hloupost. Taky ho mohla postihnout nějaká nehoda. Pokud mluvil pravdu, je zřejmě jediným svědkem o pohybu Ringelova kamiónu po jeho zcizení a pachatelé už to asi vědí.

Vtrhli jsme do dvora usedlosti na návrší a Christek byl naším nenadálým příjezdem tak zaskočen, že netrvalo ani příliš dlouho a bylo jasno. Celý roztřesený nás zavedl do stodoly, kde bylo hledané zboží uskladněno.

Chtěli jsme samosebou vědět, kdo přepadení kamiónu vymyslel, naplánoval a provedl.

Během deseti minut usedlost opustila dvě auta. Jedno jelo do Jindrova pro Christkova syna Vojtu, který tam šéfoval nedávno otevřenému marketu, osádka druhého měla za úkol zajistit Christkova zetě Ditricha, který po neúspěšném pokusu o likvidaci Rabiňáka v Avionu - přijel tam o několik minut později než my - na něj čekal v zaparkovaném červeném citroenu před domkem, kde bydlel.

Oříškem zůstávala blondýnka, která jim dělala volavku. Rabiňák se mýlil, když ji považoval za skladníkovu dceru, ta byla o nějaký ten rok starší a zrovna v pokročilém stavu těhotenství. Ani opakované výslechy v tomhle ohledu k ničemu nevedly. Snažili jsme se ji najít sami. Vyšli jsme ze známé pravdy, že pod svícnem bývá největší tma.

Eva Klenová se skrývala ve skladu marketu v Jindrově. Byla milenkou Vojty Christka, ale příležitostně se s ní intimně stýkali i Adolf Christek a Kamil Ditrich. Když jsme do prodejny přijeli. Christkův zástupce nám ji naservíroval s úsměvem, ze kterého se dalo poznat, že se už vidí na šéfově místě.

Loupež kamiónu vymyslel Adolf Christek a získal pro ni syna, zetě i jejich společnou milenku. Zboží chtěli postupně přepravit do marketu v Jindrově. Utržené peníze měli v úmyslu využít na dostavbu moderního rodinného sídla na předměstí Újezda.

Okresní soud uznal všechny čtyři obžalované vinnými loupeží a únosu a přihlédl ke skutečnosti, že čin spáchali v rámci organizované skupiny. Adolfa Christka odsoudil na 8 let za přípravu a návod, Vojtěcha Christka a Kamila Ditricha za provedení se zbraní v ruce na 1O let, Evu Klenovou za účast na 2 roky.

Milan Dušek

 

Informace o autorovi / Copyright © 2004 - 2018 / webmaster Miloslav Dušek
Všechny texty jsou chráneny Autorským zákonem c. 121/2000 Sb.
//Poslední aktualizace: 20/02/2011 11:56:09