NOČNÍ ŘEZNÍCI
Těmito slovy byla označena zelinkavá složka, která ležela při levém okraji stolu kriminálního inspektora Františka Málka. On seděl na desce kousek od ní, klátil nohama spuštěnýma k podlaze a zamyšleně zíral na mapu připevněnou na stěně o málo výš než v úrovni jeho očí. Šlo o speciálku regionu, jenž spadal pod Policejní ředitelství v Újezdě, a přilehlých části z těch, co ho obklopovaly. V mapě byly vpíchnuty tři špendlíky s jasně červenými hlavičkami. Označovaly místa, kde došlo ke ztrátám hovězího dobytka. Až na jedno, první v pořadí, nešlo o žádné samoty. Třetí případ, ohlášený před dvěma dny, se dokonce stal sotva pět set metrů od policejního oddělení v Rázové. Jestli ve volném výběhu v Dolní nalezli pouze tratoliště krve a stopy pneumatik, v Horní už bylo na první pohled jasné, že k rozporcování dvou krav došlo přímo na místě. Poslední případ jen potvrdil jejich domněnku, že drzost pachatelů stoupá s každým lupem.
„Už jsi něco vydumal, Františku?“ ozvalo se od dveří, do místnosti vešel kriminální komisař Bém, člověk robustní postavy, ale žádný tlouštík.
„Kroužili jsme kolem, kdekoho vyslechli, ale nikdo nic neviděl ani neslyšel. Jako ostatně skoro vždycky. Je jasné pouze jedno, šéfe: že s tím nepřestanou,“ odpověděl Málek, aniž by odvrátil pohled od mapy. Červené hlavičky špendlíků jako by ho fascinovaly.
„O duchy nejde. Začněte s obcházením znovu, někoho jste třeba vynechali. A zatlačte víc na obvody. Rozhodně nemůžeme čekat, až to provedou znovu. Určitá opatření jsem zajistil, ale není v našich silách hlídat všechny chovy, máme i jiné úkoly…“
----------
„Nezdá se ti, že to už přeháníme?“ bručel inspektor Pecka za volantem. „Kvůli pár krávám, které si majitelé nedokážou pohlídat, nám stojí důležitější věci.“
„To jo,“ souhlasil neutrálním tónem Málek. „Ale je v tom háček. Co když jsou ti lotři ozbrojení? Majitel na ně vybafne a ráno ho najdou bradou vzhůru…“
Pecká jen povzdechl, k tomuhle argumentu nebylo co dodat.
Za levotočivou zatáčkou minuli ceduli, která oznamovala, že jsou v Rázové. Mezi staršími hospodářskými objekty byly i novější domky, každý jiný, ne jako podle šablony, jak se stavělo dřív.
Zastavili před přízemním dvojdomkem s nově pokrytou střechou; v levé části byla pošta a obecní úřad, v pravé místní oddělení policie. Zavolali předem a tak s nimi poručík Dostál počítal, dokonce vytipoval tři občany, které dosud nekontaktovali. Kriminalisty nejvíc pochopitelně zajímal Ladislav Pulpán. Měl chalupu při cestě, která vedla ke statku Votrubových a dál do polí a luk při potoku, kde se drzá krádež stala.
Poručík Dostál je tam zavedl.
„Ale tady jsme přece byli,“ namítl Pecka před nízkým, spíše symbolickým plůtkem.
„Máš recht, ale zastihli jsme jen paničku,“ utrousil Málek a následoval místního policistu.
Na lavičce na zápraží seděl asi čtyřicetiletý muž s kozí bradkou a čmoudící cigaretou přilepenou na spodním rtu, pravou paži měl až po loket v sádře, vypadala čerstvě.
„Nazdar, pane Pulpáne,“ pozdravil poručík, počkal, až Málek s Peckou dojdou a představil je.
„Stará se zmínila, že jste se stavili. Já měl ten den smůlu. Ještě jsem nezačal s prací a malér. Uklouzl jsem, nešikovně spadl na ruku a ta to bohužel nevydržela.“ Začal podrobně líčit, jak ke zlomenině přišel, nezbývalo jim nic jiného, než si to trpělivě vyslechnout. Konečně se dostal k věci: „Ale vás asi zajímá, jestli jsem tu noc nezaznamenal nějaký podezřelý pohyb kolem chalupy…“
„Přesně tak,“ vyhrkl úlevně Pecka, byl ještě mladý a netrpělivý.
„Nevím, jestli vám to pomůže.“ Pulpán típl zbytek cigarety o spodek lavičky a nedopalek hodil do láhve od okurek, pečlivě si otřel prsty o šedé manšestráky. „Po filmu v telce si jdu ještě jednu zapálit na noc. Mohlo být už kolem půlnoci, když sem k nám odbočil auťák. Řekl bych, že škodovka dvanáct set trojka.“
„Ta jedenapůltunka?“
„Jo. Krémová, dohněda.“ Pulpán se zadíval na kriminalisty. „Asi by se vám hodilo vědět víc, co?“
Málek bezděčně přikývl. „Ale i tak dík. Aspoň víme čím jezdí.“
„Moment, to není všechno. Už jsem ležel, když jeli zpátky. Nejdřív něco lehčího, pak ta dodávka.“
-----------
Další den, krátce po čtení ranní svodky a poradě, co s těmi nočními řezníky, na Bémově stole zazvonil telefon. Když zavěsil a strávil, co vyslechl, zvedl se a nahlédl do sousední kanceláře, kde Málek s Peckou znovu probírali výsledky šetření z minulého dne.
„Právě se ozvala Dolní, něco pro vás mají k té krádeži dobytka.“
„Co tak najednou?“ zabručel roztržitě Málek.
„Taky mi to připadalo jako z oblast bájí. Ale prověřit musíme všechno. Sedněte do auťáku a už ať jste tam.“
Vyrazili za několik minut. Pod kopcem museli absolvovat čekání ve štrůdlu automobilů u přejezdu, ale následná cesta údolím Tiché Orlice proběhla bez dalších problémů.
Nadporučík Mikyska jim vysvětlil, proč zavolal.
„Pár minut po jedné v noci sem zatelefonoval hostinský Švercl, ať si přijedeme pro maníka, který se ho pokusil vykrást. Identifikovali jsme ho jako Sehnala z Lukavé. Známá firma, už jsme s ním měli několikrát tu čest, jestli se to tak dá nazvat…“
„Jakou má tenhle recidivista spojitost s našim případem?“ snažil se to urychlit Pecka.
Mikyska už měl penzi na dosah a zřejmě i z toho důvodu, se snažil všechno, co se událo, náležitě vychutnat. Pousmál se. „Nejdřív to vypadalo, že si chtěl v hospodě jenom přilepšit, ale něco mně na tom nesedělo. Sehnal byl úplně namol, jenom postavit ho na nohy pro nás byl obrovský problém. Navíc nikde žádný lup… Není normální, aby se zloděj takhle parádně zlinkoval.“
„To máte pravdu, nadporučíku,“ souhlasil Málek. Bylo mu jasné, že pro hloupost by je tenhle starý kozák určitě nevolal. „S čímpak vyrukoval hostinský?“
„Mimo toho, že než jsme dorazili, maníkovi pořádně zrychtoval ksicht, uvidíte sami, nedozvěděli jsme se skoro nic. Sehnala nezná, nikdo ho v lokále neviděl, chtěl mu dát na pamětnou a tak podobně. Nechali jsme zadrženého trochu prospat, ráno do něj nalili tuplovaného turka a začali si s ním povídat. Chvíli se všelijak kroutil, ale pak z něj vypadly zajímavé věci. Podle Sehnala to bylo docela jinak, než nám tvrdil hostinský… Mladý s ním vedle už sepisuje protokol.“
Nadporučík je uvedl do místnosti, kde mladý strážmistr dvěma prsty vyťukával do klávesnice počítače výpověď muže ve značně sepraném riflovém obleku. Zadržený byl vychrtlý, zarostlý několikadenním strniskem vousů, vzhledově vypadal nejméně na padesát. Letmo se zadíval na příchozí, ale hned o ně ztratil zájem.
„Dokončíš to později, teď si s ním promluví pánové z kriminálky.“ Mikyska naznačil strážmistrovi, aby ho následoval.
Zatímco Pecka vyzval Sehnala, aby vysvětlil, za jakým účelem se vloupal do hostince, Málek se začetl do protokolu na monitoru.
„Už jsem jim všecko vyvoslil,“ ohradil se chraptivě Sehnal, sáhl si na čelist a sykl. Už dost nafialovělá modřina svědčila o silném, možná i opakovaném úderu.
Pecka se zamračil a chystal se přitvrdit, když mu Málek položil dlaň na rameno. „Pokud vím, jste v podmínce, pane Sehnal. Jestli nebudete spolupracovat, vězení vás nemine.“
„Voni mě zabijou…“ vymáčkl ze sebe, tváře mu pobledly a celý se na židli schoulil.
----------
„Jak se k tomu vlastně nachomýtl?“ zeptal se Bém, než se začetl do záznamu o výslechu Sehnala v Dolní.
„Údajně mu to v opilosti vyžvanil nějaký Janda, když se cestou z hospody v Lukavé zajímal, proč od něj hostinský nechtěl peníze. Než se s ním rozloučil, věděl všechno. Doma ho napadlo, že by na tom mohl taky něco trhnout. Na hostinského v Lukavé si netroufl, protože ho zná. Tak to zkusil v Dolní.“
„A narazil. Dostal nakládačku a varování, aby nestrkal nos, kam nemá,“ doplnil Pecka svého kolegu Málka.
„Dejte mi chviličku.“ Bém zabodl oči do záznamu. Když dospěl k poslednímu řádku nedlouhého textu, zvedl hlavu. „Takže máme toho Jandu. Jenomže nejspíš taky poplach v bandě, který jistě už způsobil hostinský z Dolní…“
„V tomhle bych Sehnalovi věřil, určitě se nepochlubil, kdo mu to naservíroval. A pokud jde o Jandu, má dobrý důvod držet pusu na zámek, pokud si vůbec pamatuje, že zpíval.“
„Stejně bych jeho a ty dva hostinské sebral. Když na ně přitlačíme…“ začal Pecka, ale Bém ho mávnutím ruky přerušil.
„Na tohle je čas. Chceme je dostat všechny. S okamžitou platností zahájíme jejich sledovačku,“ rozhodl komisař.
----------
Dva dny se nic podezřelého nedělo. V průběhu třetího, to už Bém v duchu řešil dilema, jestli by přece jen neměli zasáhnout, lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Nakonec rozhodnutí ponechal na příští den.
Vyplatilo se.
Ještě ten večer, přesně deset minut pojedenácté, Janda opustil stavení, kde žil u své matky. Ostražitě se ohlížejíc zamířil k centru Lukavé, ale náhle uhnul k benzínové pumpě u výpadovky. V tu chvíli tam parkoval kamion a v jeho stínu třídveřová toyota RAV 4 speciál, poněkud stranou krémově nahnědlá škoda 1203. Sotva do ní Janda nastoupil, vyrazila do vozovky toyota. Dvanáctsettrojka ji s nepatrným odstupem následovala.
V tu chvíli se už v poměrně silném proudu vozidel přibližovalo druhé auto kriminálky. V něm za volantem Málek poznamenal: „Pulpán slyšel dobře.“
Za mostem přejeli trať z Újezda do Lukavé a brzy silnici z obou stran sevřel les. Bém aktivoval vysílačku.
„Velitele zásahovky… Kapitáne, akce zahájena. Ihned do bodu tři. Čekejte na pokyn. Konec.“
Zanedlouho les po pravé straně prořídl, vystřídaly ho louky. Vpředu zasvítila červená koncová světla. Obě vozidla odbočovala.
„Že by Modrá? Ti parchanti už nemají vůbec žádné zábrany,“ bručel Málek. „Z osady je pouze jedna možná úniková cesta. Podle řeky zpátky do Lukavé.“
„Nebo to nedomysleli.“ Bém znovu zvedl mikrofon. „Pecko, vraťte se za most, pohlídejte cestu z Modré.“
Málek zajel ke kraji cesty. „Šéfe, když pojedeme za nimi, dojde jim, že nás mají za zadkem…“
„Dáme jim deset minut,“ řekl Bém a vysílačkou oznámil zásahovce, kde je bude čekat.
-----------
Ve správný čas překvapili skupinu pachatelů, už se ve výběhu chystali k činu. Mimo osob zajistili i nástroje, které pro porážky krav používali, včetně motorové pily. Ještě k ránu došlo k výslechům, které odhalily rozsáhlou síť překupníků hovězího masa.
Okresní soud ocenil činy trojice pachatelů podle paragrafu 247 odnětím svobody na dva roky, protože šlo o organizovanou skupinu. Jejich odběratelé dostali vysoké peněžité tresty.
