Milan Dušek

autor detektivních románu a povídek

Menu: top1 Menu Menu
Životopis
Novinky
Tvorba
Fotogalerie
Fotky knížek
Archiv
Návštevní kniha
Kontakt
sef

 

UKÁZKY Z NOVEL: úvodní pasáže


            PŘÍPAD DÝMOV – Prolog

            „Tak nazdar,“ utrousil František Skála, přezdívaný Fredy, vysoký, ramenatý a všeobecně fyzicky vyspělý osmnáctiletý mladík s výraznou dolní čelistí a věčně zachmuřeným obličejem, který jako by dával najevo, co si myslí o světě, ve kterém žije. Hleděl za autobusem, z něhož vystoupil, dokud nezmizel za kostelem. Znovu měl na sobě ty zelinkavé, na kolenou už dost ošuntělé manšestráky, a černou koženkovou bundu, tak se před deseti dny znenadání objevil před lavičkou v městském parku, kde Vladimír Bárta trávil čas, než mu pojede autobus do Dýmova. Ale šel takhle ustrojen i k paní Adéle, což Vladimírovi připadalo dost nevkusné, ponechal si to však pro sebe, protože to byl právě Fredy, který ho k účasti na mejdanu ve vilce vyzval.

            Setkání s Fredym, s nímž seděl celé čtyři roky v jedné lavici, Vladimíra nijak zvlášť nenadchlo, protože Fredy byl jeho pravý opak. Zatímco on se snažil, aby měl ty nejlepší výsledky, protože chtěl jít na gymnázium a po něm studovat dál, Fredy na výuku vyloženě kašlal. Věčně pod lavicí četl rodokapsy a když byl vyvolán, spoléhal na Vladimírovu nápovědu, při písemkách buď chyběl, nebo ji od Vladimíra prostě opsal. Prolézal ročníky s odřenými zády, ale hlavně díky učiteli, který se držel zásady, že každý z nich teprve po škole předvede, jak se dokáže porvat se skutečným životem. Když si tam v parku povídali, Vladimír v duchu došel k názoru, že Fredy je vlastně šťastný člověk. Na rozdíl od něho, který si dělal úžasné plány do budoucna a zažil ledovou sprchu v podobě toho, že ho do gymnázia nevzali a tím pádem se mu zhroutil i sen o vysoké škole, Fredy si žije jak vždycky chtěl.

            Snad pod dojmem těchto myšlenek se nechal přemluvit a na mejdan k paní Adéle přijel.

            Nelitoval.

            Vladimír vedl svého někdejšího spolužáka z měšťanky mírně se svažující cestou podle plotu rozlehlé zahrady při domku s plechovou střechou, pak pěšinou přes louku k úzké lávce přes potok a nahoru strání pokrytou smíšeným lesem. Fredy mačkal k boku hnědou koženou aktovku a zajímalo ho, co si myslí o příchodu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu minulého roku.

            „Byl to od nich pořádný podraz. Hlavně od Rusů,“ prohlásil Vladimír a zase zavadil očima o tu aktovku. Fredy mu u paní Adély naznačil, že by něco potřeboval schovat, ale o co půjde se už nedozvěděl, protože se začalo pít a on, nezvyklý na alkohol, zpočátku pouze usrkával, ale když z jejich řečí vyrozuměl, že jim je pro legraci, dodal si odvahy a snažil se s nimi udržet krok. Zákonitě to dopadlo, jak to dopadnout muselo, opil se. Probral se až na prostorné posteli v neznámém pokoji. Skláněla se nad ním paní Adéla a svlékala ho. Zamumlal, že musí domů do Dýmova, ale ona se pousmála a sdělila mu, že je už dost po půlnoci a že v tuhle hodinu mu těžko něco pojede. Něž ze sebe ještě něco stačil vymáčknout, řekla, aby se jí nebál, nechce mu přece ublížit. Pohladila ho po tváři, citlivými prsty mu zajela do vlasů a vískala je. Snad ho tím chtěla uklidnit, ale docílila pravého opaku, celý se rozechvěl. Srdce se mu rozbušilo, hrdlo se stáhlo jakýmsi očekáváním. Zeptala se, jestli už má děvče. Když po pravdě zavrtěl hlavou, že ne, napřímila se a rychlými pohyby se zbavila i krajkového spodního prádla. Nahá k němu vzápětí přilehla. Tu noc se mu splnilo všechno, o čem zatím potajmu pouze snil. Ráno si připadal dospělý a pochopitelně byl i nezvratně přesvědčen, že paní Adélu miluje.

            „Abych nezapomněl,“ Fredy ho dloubnul loktem do žeber, „pozdravuje tě Adéla. Máš se prej zase brzy ukázat, kámo.“

            „Skutečně?“ Vladimírovy tváře vybarvil ruměnec. „Nevím, jestli to půjde. Táta příšerně řádil, když jsem se objevil doma až před polednem.“

            „Hele, kámo,“ Fredy se ušklíbl, „nejseš náhodou plnoletej? Řek bych, že jo.“ Po několika krocích se pootočil. „Ale hlavně, jestli to za ten průšvih stálo.“

            „Co máš na mysli?“ vymáčkl ze sebe, protože hned nepochopil, na co kamarád naráží. Když mu to došlo, zrudnul ještě víc a vyhrkl“ „Nechci o tom mluvit.“

            Fredy se s chutí zachechtal.

            „Docela chápu, jak to s tebou zacloumalo, když to bylo poprvé. Ale rači bys to neměl přeceňovat. Vem na vědomí, že nejseš první, s kým se Adéla vychrápala.“

            „Co to říkáš?“ Vladimír uchopil Fredyho za paži. „Chceš mi snad namluvit, že se paní Adéla takhle chová běžně?“

            „Hergot! Že já nedržel hubu. Ale copak mě napadlo, žes jí na ty triky skočil?“ bručel Fredy a chystal se pokračovat v chůzi, ale Vladimír mu s odhodlaným výrazem v obličeji zastoupil cestu.

            „Chci znát pravdu!“

            „Tak jo. Adéla se vyspí s každým, kdo na jejím mejdanu zhasne. Nebo si ho prostě vybere, aby si s ním pohrála. Vlastně proto nás u sebe ve svým baráku strpí. Stručně řečeno, je na mladý kluky.“

            „Lžeš!“ vychraptěl Vladimír, to, co o paní Adéle bylo vysloveno, jako by mu sevřelo hrdlo. A zabolelo ho v hlavě, jako by přes ni právě dostal klackem. Proto na jeho otázku, jestli ho také miluje, odpověděla, aby si city schoval pro nějaké děvče ve svém věku? Pokud je to všechno pravda, jak mohl takhle hloupě naletět?

            Fredy ho vzal kolem ramen.

            „Hlavu vzhůru, kámo. Adéla je sice děvka, ale na rozdíl od jinejch dává zadarmiko a s veškerou parádou. Nic s ní nechytíš a taky nemusíš mít strach, že budou nějaký následky.“

            „Proč jsi mi alespoň nenaznačil jaká je, když jsme k ní šli?“ zeptal se Vladimír s výčitkou v hlase.

            „Takovýhle věci se neříkaj, kámo. Tohle bys už moh vědět. Navíc mám Adélu docela rád. Nebudu před tebou skrejvat, že mě taky vyučila. A zajdu k ní vždycky, když se mně to tlačí na mozek,“ prohlásil Fredy, když zvolna stoupali pěšinou do stráně a mezi stromy se vynořila bílá zeď stavení s přilehlým dvorem, obehnaným nejméně dvoumetrovým plotem z prken natřených brčálově zelenou barvou. Mávl rukou k vratům. „Tady seš doma?“

            Vladimír roztržitě přikývl. Dosud v něm doznívalo obrovské zklamání, které pocítil, když mu Fredy prozradil pravý důvod chování paní Adély. Ale už si umiňoval, že na ni zapomene. Jenomže jiskřička naděje, že si to kamarád vymyslel, aby ho poškádlil, v něm přeci jen ještě doutnala. Nebylo pro něho lehké se vzdát představ, které si od té noci spřádal.

            Na plácku před vraty usedlosti se Fredy podíval k zápěstí.

            „Abych šel k vám, nestojí za to, kámo. Za padesát minut mně jede autobus zpátky do města. Lepší by bylo, kdybychom se zašili někde venku.“

            „Naši šli do vsi na nějakou schůzi,“ namítl Vladimír, ale napadlo ho: Co když zase spustí o paní Adéle! „Tak pojď za mnou,“ vybídl Fredyho.

            Zalehli mezi dvěma lískovými keři na stráňce pod obytnou částí statku a odtud měli Dýmov jako na dlani. Většina obydlí vsi byla soustředěna při úzké stuze asfaltové silnice, která se kroutila táhlým údolím jako žíhané tělo hada vyprovokovaného kvílivými zvuky píšťaly neviditelného fakíra, snad deset stavení bylo nepravidelně rozhozeno po svažujících se stráních protějších kopců s čepicemi vichřicemi zjizvených lesíků. Po obloze táhly tmavé mraky, což nepředpovídalo pouze déšť, ale i že se brzy začne smrákat.

            „Doufám, že nezačne lejt, dokud nevlezu do autobusu,“ řekl Fredy a položil na trávu koženou aktovku, kterou až do této chvíle nedal z ruky. „Jsou v ní lejstra, který mně svěřil fotr, než se vloni v srpnu zdechnul. Využil zmatku, kterej všude panoval po obsazení republiky. Schováš je? Máti by je určitě zabavila. Fotrovi nemůže přijít na jméno a ke všemu si domů tahá chlapy. Každou chvíli jiného.“

            „Tady budou v bezpečí. Můžeš se spolehnout.“

            Fredy se chystal něco vyslovit, když k nim dolehl nějaký výkřik. Znělo to, jako by někde za domem kdosi volal o pomoc.

            „Co to, hergot, bylo?“ zvedl hlavu. „Tvrdils, že jsou vaši pryč?“

            „Taky že jsou. Ale je doma starší sestra Alena,“ zamumlal přiškrceně Vladimír. Byl si skoro jistý, že to vykřikla ona. Podřepl. „Asi bych se tam měl mrknout.“

            „Jestli je doma sama, tak dlouho neváhej, kámo. Jste tady moc blízko lesa.“

            „Chceš tím snad naznačit, že…“ Vladimír pobledl. „Hned jsem zpátky.“ Vyskočil na nohy a rozběhl se podle zdi stavení.

            Za chlévem navazoval tyčkový plot a přes něj bylo vidět do dvora. Ramenatý chlap v hnědém saku a khaki kalhotách stál proti podstatně drobnější Alence, která před ním couvala, až se ocitla na zdi stavení.

            „Běžte pryč, pane Krška. Tady nemáte co dělat. Jestli se to dozvědí naši, budete toho litovat. Víte, že vás nemají rádi. A že…“ selhal jí hlas a vzlykla.

            „Jaký vaši? Dobře víš, že k nim nepatříš. Že tě tady mají jenom na práci,“ dorážel. „A přestaň ze sebe dělat jeptišku. Takováhle holka krev a mlíko se potřebuje sem tam vydovádět. A mezi námi, takovýho, jako mám já, si tam určitě ještě neměla. Bude se ti to se mnou moc líbit, holka,“ prohlásil chvástavě, přistoupil až k dívce, pažemi se opřel o zeď při jejím těle, aby mu nemohla uniknout.

            „Nesahejte na mě,“ hlesla plačtivě a snažila se ho odstrčit, ale byl silnější. Chytl ji za obě ruce a jeho hlas se stal naléhavějším.

            „Co si o sobě myslíš, couro? Mohla bys být ráda, že jsem si tě vyhlídnul. Takovýhle štěstí má málokterá.“

            Vladimír za tyčkovým plotem jako by se probral.

            „Krško, okamžitě ji pusťte!“ rozkřikl se. Chytl se tyček, pružně se přehoupl přes plot a když vyrovnal rovnováhu po doskoku, vykročil k dvojici na zápraží stavení.

            Muž pootočil hlavu, aby zjistil, kdo se ho to odvažuje vyrušovat. V jeho uhrovitém, na první pohled nevábném obličeji, se objevil neurvalý úsměšek. Dívka si uvědomila, že Vladimír proti Krškově hrubé síle nemá šanci a jako by se z ní stala lvice. Využila toho, že muž jí nevěnoval pozornost, zvedla ruce a začala do něho bušit hlava nehlava. Prudkým pohybem pravé paže ji smetl na zem a aniž by se na ni podíval, hned se vydal vstříc Vladimírovi. Ten se zastavil a přeskakoval pohledem od Kršky k ležící Aleně.

            „Jestli jste jí něco udělal, tak…“

            „Kuš, spratku! Jestli ti můžu poradit, nepleť se mezi dospělý, nebo tě to bude sakramentsky mrzet.“

            „Kdo vám dal právo, chovat se u nás jako doma?“ zamumlal Vladimír a letmo se ohlédl za sebe k tyčkovému plotu. Doufal, že za ním spatří Fredyho. Ale kamarád tam nebyl a on si uvědomil, že musí spoléhat pouze sám na sebe.

            Jak ustupoval, pod podrážkami mu zamlaskala močůvka vytékající z hnojiště. Aniž by spustil oči z přibližujícího se Kršky, nahmátl hladkou násadu šikmo zapíchnutých vidlí. Vytrhl je, sevřel oběma rukama a ostré železné zubce prudce vysunul před sebe. „Zabiju vás!“ vykřikl přiškrceně.

            „Tak ty takhle, sopláku. Myslel jsem, že ti jenom přišiju jednu za ucho, ale když si o to říkáš… Naučím tě pokoře, parchante sedlácká.“ Krška sáhl do kapsy saka a vzápětí držel v pravé ruce malou pistoli. „Jestli odtud hned nevypadneš, zastřelím tě jako prašivýho psa!“ Vítězně se zašklebil a už chtěl s namířenou zbraní vykročit k Vladimírovi, když se za ním ozvalo:

            „Děláte si legraci, že jo?“ zeptal se Fredy. Byl dost blízko a v pozvednuté ruce mu matně blýskla dlouhá čepel dýky, která jako by mu vyjela z pravého rukávu koženkové bundy.

            Krška se ještě nestihl docela obrátit, když Fredy dýkou sekl po jeho ruce s pistolí.

            „Kurvafix!“ zasyčel Krška s bolestivým výrazem ve tváři. Volnou rukou si chytl zraněnou paži a snažil se uniknout směrem ke stodole. Vladimír, s vidlemi v roztřesených rukou, se připojil k Fredymu. Aniž by se domluvili, šli za Krškou, který už couval k vratům. Jeho předcházející agresivita byla ta tam, ale stále měl pistoli. Loktem si otevřel dvířka a konečně jim zmizel z očí.

            „Bál jsem se, že opravdu vystřelí,“ hlesl Vladimír.

            „To by asi těžko vysvětloval,“ ušklíbl se Fredy. „Nezlob se, kámo, ale musím už frčet, aby mně to neujelo. Nezapomeň schovat tu aktovku. Je v tom keři, u kterého jsme seděli.“

            „Sliby plním. A díky za pomoc,“ dostal ze sebe Vladimír a přiklekl k Alence, která už mžourala, jako by se probouzela z dlouhého spánku. „Nebolí tě hlava, Alčo? Opatrně, kdybys měla něco zlomeného,“ přidal, když se pokoušela usednout a ohmatávala si týl hlavy.

            „Mám jen pořádnou bouli, Vláďo.“

            Pomohl jí vstát a šetrně ji odvedl do světnice. Klesla na otoman a rozplakala se. Přisedl k ní, hladil ji po vlasech, ale trvalo dlouho než se utišila.

            Překvapila ho prosbou, aby rodičům neříkali, co se přihodilo. Z toho, jak o tom hovořila, pochopil, že nemá tušení, co se po jejím pádu na zem na dvoře odehrálo. Nejdřív si nebyl jistý, jestli udělají dobře, když o tom před rodiči pomlčí, ale pak si uvědomil, že to Alena myslí dobře. Proč rodiče zbytečně zneklidňovat? I kdyby si na Krškovo chování stěžovali, budou víc věřit jemu, ve vsi bylo veřejným tajemstvím, že má stále dost vlivných známých na okrese, odkud k ním do vsi přišel. A jistě by se mluvilo i o Fredym a jeho dýce, kterou Krškovi zranil ruku. Kdoví, jestli by ho ta to nezavřeli. Měli by s tím vyrukovat jen v případě, že si Krška půjde stěžovat k esenbákům!

            „Alenko, raději ještě lež,“ řekl poté, co si dohodli, že o případu budou mlčet. Poslušně zavřela oči. Když se jí do tváře vrátila obvyklá barva, vymluvil se, že má venku ještě nějakou práci a vyšel ze stavení. Musel schovat aktovku, kterou mu svěřil Fredy.


            VÝNOSNÁ ČINNOST

 

            Byla sobota dopoledne, několik minut před desátou. Ulice města, kterými projížděl šedý forman, dosud okupovala poměrně hustá mlha. Z ní se po stranách vynořovaly domy jako nějaké slizké obludy z pravěku. Když auto jelo vilovou čtvrtí, viditelnost už byla přece jen lepší. Stromy v zahradách byly téměř bez listí, přešly je první podzimní mrazíky.

            Když vrchní inspektor Bém opustil auto před domem, kde došlo k násilnému trestnému činu, těžce zraněného majitele, jenž se stal obětí přepadení, už sanitka odvezla do místní nemocnice a výjezdní skupina z jeho kriminalistů konala obvyklou rutinní práci na místě činu, spočívající v hledání nejrůznějších stop po pachateli a jejich přesném zdokumentování.

            Ve chvíli, kdy vstoupil do rozlehlého obývacího pokoje a zadíval se na křídou zakreslenou siluetu postavy na lehce modrém koberci, vyšperkovanou poměrně velkou kaluží krve, která se při vsakování až pitoreskně rozpila, ze sousední místnosti se k němu pootevřenými dveřmi donesl ženský hlas, ze kterého čišela nefalšovaná zoufalost. Žena dvakrát opakovala, že je to všechno její vina, a začala s tím potřetí, nepochybně byla v šoku. Bém se vyhnul nákresu a nahlédl vedle. Kývnutím pozdravil inspektora Kadeřábka, v poslední době věčně zamračeného dlouhána, a pohledem sjel po korpulentní blondýnce s odstínem vlasů, který zasvěcení nazývají platinovým. Byla ve věku kolem čtyřicítky, neustále povzlykávala a zmuchlaným kapesníčkem si otírala zarudlé oči.

            Než zvedla hlavu, couvl do obýváku zařízeného nejmodernějším nábytkem, jenž měl na první pohled původ mimo území republiky, protože k tak ladným tvarům naše výrobní podniky dosud nedospěly. Už za minulého režimu jsme raději plenili své lesy a za hranice vyváželi surové dřevo, abychom ho zpeněžili, zatímco jiné země bohaté na lesy si své vlastní porosty chránily. Tvrzení o zlatých českých ručičkách jaksi upadlo v zapomnění, stalo se pouhou frází. Zvykli jsme si prostě žít na úkor příštích generací.

            Mlčky sledoval nevysokého a dost zavalitého technika Vaňuru při snímání otisků z otevřeného trezorku, zabudovaného ve stěně. Obraz, jakási banální liduprázdná krajinka z podhůří Orlických hor od nepříliš známého malíře, jenž trezorek nepochybně maskoval, byl dole opřený o zeď. Z pootevřených dvířek nad ním, na první pohled nepoškozených, trčel klíč, a z toho vyplývalo, že ho pachatel vzal zraněnému, možná ho dokonce donutil trezorek otevřít.

            K Bémovi přistoupil mladý inspektor Málek a stručně ho informoval o faktech, která zatím zjistili.

            Všechno nasvědčuje tomu, že Samek vešel do obývacího pokoje a byl sražen někým, kdo ho očekával ukrytý za dveřmi. Když lupič zneškodnil majitele, zmocnil se klíče, odemkl trezorek a vybral jeho obsah do posledního papírku. Vypadá to, že nebyl sám, protože toho zmizelo víc. Televizor s u nás dosud největší prodávanou obrazovkou, šestihlavé video a další věci, ještě nemají seznam, čekají, až se manželka těžce zraněného uklidní a bude schopná zjistit, co všechno se ztratilo.

            Bém k tomu nic neřekl a vstoupil do kuchyně. Představil se platinové blondýnce s uplakanýma očima a Kadeřábkovi, jenž mu dal škubnutím ramen najevo, že se dosud nic podstatného nedozvěděl, naznačil, aby ho se ženou nechal o samotě.

            „Paní Samková, chápu, že se necítíte nejlépe, po šoku, který jste zažila, ale snažte se dát dohromady už kvůli tomu, že ti, co mají vašeho manžela na svědomí, získali před námi značný náskok. Čím víc nám povíte, tím větší budeme mít šanci na jejich dopadení.“

            Otřela si oči a nerozhodně přikývla. Bém jejího manžela znal z několika případů, které řešili kolegové z hospodářské kriminálky, a neměl o jeho způsobu podnikání valné mínění, povětšině se pohybovalo na samé hraně zákona. Byl jedním z těch, co si říkají podnikatelé, ale pouze nakupují spotřební zboží ve velkém přímo u výrobce a někde jinde ho s neuvěřitelně vysokým ziskem rozprodají. Samek, před necelými třemi roky ještě zcela bezvýznamný člen městského zastupitelstva, si za ten krátký čas koupil tuhle vilu, nákladně ji zrekonstruoval, a že mu ani pak nescházely peníze svědčilo vnitřní zařízení i ford Eskord zaparkovaný před nově přistavenou garáží s prostorem pro tři taková auta.

            „Beru to jako souhlas, paní Samková. Nejdřív mi řekněte, kdy a jak jste manžela objevila, co tomu bezprostředně předcházelo. Nepospíchejte, přemýšlejte. Třeba se společně dopátráme něčeho, z čeho by se dalo vycházet.“

            „Já se z toho snad nikdy nevzpamatuju, pane inspektore,“ prohlásila ještě rozechvělým hlasem, ale vzápětí jako by se vzchopila a skoro souvisle vypovídala.

            V pátek kolem sedmnácté hodiny s manželem odjeli do chaty, kterou mají u Pastvinské přehrady, tráví tam téměř všechny víkendy. Když je muž na cestách za obchodem, jede tam sama autobusem a to pro ni znamená, jít možná dva kilometry pěšky, zastávka je u hospody před mostem přes jezero. V posledním měsíci se na obchody vymluvil už dvakrát, tak mu to v autě vyčetla a připomněla mu sliby, které jí dal a zase je plní pouze z části. Řekl - jako už mockrát před tím – že to v jeho branži jinak nejde, a že se s tím stavem musí smířit, pokud nechce, aby jeho firma živořila, nebo dokonce i zkrachovala. Když namítla, že by měl hledět i na své zdraví, snažil se ji umlčet výrokem, aby si nenaříkala, když si žije v hojnosti jako královna, a co by za to jiné ženy daly, kdyby se mohly starat pouze o domácnost. Tohle ji dopálilo. Pravila, že by mu pomáhala velice ráda, a zeptala se ho, jestli nezapomněl, že absolvovala ekonomickou školu. Proč by mu nemohla vést účetnictví firmy? Rozkřikl se, ať na to zapomene, a zbytek cesty už na ni nepromluvil. Když stoupali k chatě – stojí v poměrně prudké stráni nad zálivem – se chtěla vrátit k rozhovoru v autě, ale on na terásce před chatou postavil tašku s jídlem na celý pobyt na lavičku, něco nesrozumitelně zabručel, seběhl dolů k autu a odjel. Nejdřív si myslela, že si třeba vzpomněl, že nemá dost cigaret – je náruživý kuřák a krabička marlborek na den mu nestačí – pak si zase namlouvala, že možná zapomněl něco doma. Jenomže se setmělo a on stále nepřijížděl. Přišlo jí to líto a snad do půlnoci plakala. Musela si vzít dva prášky, aby usnula. Měli tak hezké manželství a on k ní vždycky byl tak vlídný a pozorný, ale od devadesátého roku, kdy začal s podnikáním, jako by si přestávali rozumět. Ano, má všechno, na co si vzpomene, a manžel ji v ničem neomezuje, jenomže k čemu to všechno je? Nedávno dokonce prohlásil, aby si opatřila milence, když se nudí…

            „Nechci na vás tlačit, ale snažte se víc hovořit k věci, paní Samková.“

            „Nezlobte se, ale já se vám snažím objasnit… Tak dobře,“ zamumlala s ruměncem v obličeji. „Ráno jsem se probrala asi ve čtvrt na osm a ke svému zděšení zjistila, že manžel v chatě dosud není. Ustrojila jsem se a chvátala k autobusu. Měl zpoždění, čekala jsem tam možná půl hodiny a příšerně promrzla. Když jsem tady ve městě došla k vilce, manželův automobil parkoval před garáží. Už tohle mi bylo dost divné, nikdy ho nenechával venku, pokud ještě někam neodjížděl. Domovní dveře byly pouze přicvaknuté a on mě pokaždé nabádal, abych zamykala i kdyby se jednalo třeba o pár minut. Asi proto mě už v chodbě mrazilo v zádech. Zavolala jsem ho jménem, ale neozval se mi. Vešla jsem do obýváku a málem zakopla o tělo na podlaze. Ležel na břichu, s rozhozenými pažemi, prsty zaťaté do koberce, u hlavy měl spoustu krve. Nehýbal se a tak jsem se v prvním okamžiku lekla, že je mrtvý. Příšerně mě to vyděsilo. Nedokážu si vzpomenout, jak dlouho jsem nad ním stála,“ zavzdychala. „Ale pak náhle slabounce zachrčel a to jako by mě probralo. Běžela jsem k telefonu, vytočila sto padesát osmičku. Kdybyste mě zabil, nevzpomenu si, co jsem řekla do sluchátka.“

            Snažil se zjistit, zda její manžel podnikal sám či měl společníka, jestli zná někoho ze zaměstnanců, s kým se stýkali a zda se jí někdy třeba nezmínil, že by měl nějaké potíže. Pak ji požádal, aby si prošla vilu a porozhlédla se, co se jim ztratilo.


            NÁDRAŽÁCKÁ ČEST

 

            Širokým trojdílným oknem, nedávno zabudovaným do čelní zdi přízemního domku, kde byla i šatna vlakových čet, bylo vidět na jasně osvětlené kolejiště stanice. V samotné místnosti panovalo přítmí a dlouhé řady vysokých plechových skříněk tonuly v úplné tmě. Zelenka seděl u stolu zády ke dveřím a pozoroval oranžové oko vařiče, které občas bliklo, jako by kolísalo napětí v elektrické síti. Vlhká plotýnka pod konvicí dlouho prskala. Starý průvodčí nákladních vlaků myslel na syna. Jak se jim před devatenácti lety narodil, když už v to přestali doufat, jak byl zpočátku slabý a neduživý, jaké ho v dětství pronásledovaly nemoci. A pak, aniž by to zaznamenal, náhle se jeho vzpomínky na minulá léta soustředily do jediného obrazu. Stál s Frantíkem, tehdy prvňáčkem, na okraji borového lesa nad tratí za Rousovým a sledovali dlouhý nákladní vlak s jednou mašinou vpředu a druhou v zápřahu, šplhal pozvolnými zatáčkami do kopce a postupně se nořil do černého jícnu tunelu. Po ranním, skoro mrazivém chladu, bylo už dost dusno. Rosu vysušilo slunce a louka za tratí jim připadala jako pestrobarevný koberec. Nad lány polí létalo v malé výšce jednomotorové letadlo, od jeho chvostu se táhl rozšiřující se pás podivně sypké mlhy a zvolna klesal do ještě nízkého obilí.

            „Uděláš mi taky?“ ozvalo se náhle za Zelenkou.

            „Ovšem,“ vytrhl se z toho obrazu, který ho podivně uchvátil. „Buď zdráv, Pavlasi. Dej si hrnek.“

            Vlakvedoucí stiskl vypínač a u stropu zabzučely zářivky. Odemkl skříňku uprostřed řady, donesl plechovou nádobku ke stolu a posadil se.

            Mlčeli.

            Z hubičky konvice zahvízdala pára. Zelenka vypnul vařič, zalil kávu. Její aromatická vůně se šířila šatnou. Náhle si Pavlas nuceně odkašlal.

            „Františku, nechci ti mluvit do výchovy, ale nevyjel jsi po klukovi předčasně?“

            Zelenka neodpovídal, tak Pavlas z pomačkané krabičky vylovil cigaretu, zapálil si, vyfoukl kadeřavý obláček kouře a pokračoval: „Na dnešek jsem nemohl nějak usnout. Musel jsem myslet na ten včerejší incident.“

            „Podpálilo mě, že mluvil tak sprostě.“ Zelenka si chtěl rychle usrknout ze sklenky a málem si lžičkou vypíchl oko. „Sakra! Ještě ke všemu se zmrzačím,“ zabručel podrážděně.

            „Ber to jako od kamaráda, Františku. Vždyť spolu jezdíme už hezkých pár let,“ soukal ze sebe Pavlas.

            „To jo,“ souhlasil spěšně Zelenka. Ale hned přidal: „Jestli si myslíš, že s tím má můj kluk něco společného, tak se šeredně mýlíš. Pro Frantíka je tohle povolání všecko.“ Dopil poslední doušek kávy, vstal a hrnul se k umyvadlu, aby vypláchl sklenici.

            „Přehnali to.“ Pavlas se pootočil. „Ale uvědom si, Františku, o jak choulostivou věc jde. Vrhá to špatné světlo na všechny, co nosíme na čepicích to okřídlené kolo.“

            „Neberu ti to. Ale proč by v tom měl mít prsty zrovna můj kluk?“ Zelenka hlučně přirazil dvířka plechové skříňky, zajistil je kladkou. Přehodil přes rameno řemen kožené brašny, vyzkoušel lampu. „Jdu okouknout, co nám dnes posunovači nadělili.“

            „Počkej. Nechtěl bych, abys se kvůli tomu na mne zlobil, Františku. Já…“

            „Nezatěžuj si s tím hlavu, Pavlasi,“ rychle ho přerušil Zelenka. „Jsem si jistý, že se to brzy vysvětlí.“

            „A kde je Frantík?“ vzpomněl si vlakvedoucí před domkem, taky už s brašnou na řemeni.

            „Nemám potuchy. Pospojuju vagóny a zajdu brnknout mámě, jestli se zatím neobjeví. Od včerejška jsem ho neviděl.“

            „Určitě se zapomněl u nějaké holky a přifrčí na poslední chvíli. V jeho letech jsme nebyli jiní.“

            „I kdybys měl pravdu, bude to poprvé a naposledy. Nehodlám mu to trpět. A pokud jde o mne, zpozdil jsem se jednou jedinkrát a Vašíček mě vyrazil od vlaku.“

            Uložili si brašny do služebního vozu, vyšli na plošinku. Pavlas Zelenkovi sevřel loket.

            „Nedělej zbytečný poplach, Františku. Když to nestihne, určitě nás někde dohoní. Frantík přece nepatří k těm, co je nutné honit do rachoty.“

            „Jenom jestli si takové ohledy zaslouží.“

            „Jinak bych přece takhle nemluvil, Františku.“ Vlakvedoucí přešel troje koleje k osvětlenému vchodu do budovy vozové služby.

            Zelenka postupoval podle soupravy, zavěšoval háky, dotahoval šroubovky, zapojoval brzdné hadice. Když lokomotiva najela, připřáhl ji, nechal zabrzdit a znovu pochodoval k poslednímu vozu, kontroloval přilehnutí špalků. Když šel nazpět, na uzávěru vrat krytého vagónu s určením do Hradce zjistil porušenou plombu a to bylo třeba ihned ohlásit.

            Pavlase už ve vozové nezastihl. Tranzitér odběhl prověřit vagón. Zelenka přistoupil k telefonu, kterým se dalo volat mimo nádraží, vytočil číslo do Rousova. Manželka se mu ozvala téměř okamžitě, jako by seděla u přístroje. O Frantíkovi nic nevěděla a byla zneklidněná jeho nepřítomností, co z něho bude, když začne flákat práci. Pak vyslovila domněnku, že může být u toho děvčete. - U jakého? Vyštěkl na ni Zelenka, zmocňoval se ho vztek. Věděla o ní pouze, že se jmenuje Monika a je úřednicí u firmy, která obchoduje se stavebním materiálem. Zelenka zavěsil a zadíval se oknem na perón. Z dopravní kanceláře vyšel Pavlas a rázoval ke služebnímu vozu. Zelenka uchopil držadlo lampy a zamířil taky do kolejiště.

            „Tak co?“ otočil se k němu vlakvedoucí.

            „Přerazím ho!“ sykl Zelenka. „Asi je opravdu u ženské.“

            „Když se nestalo nic horšího.“ Pavlas se zasmál. „Vyjedeme a já ti píchnu, kdyby bylo třeba. Ksakru, proč tam mává tou lampou?“ upozornil vlakvedoucí svého roztržitého průvodčího na poskakující červené světlo někde u posledního vozu jejich soupravy.

            „Mrknu tam,“ zabručel Zelenka a pospíchal podle vlaku.

            „Tenhle vůz odpoj, někdo ho vyraboval,“ vyhrkl na něho rozrušený tranzitér.

            „Ale máme ho už v papírech,“ namítl.

            „Tak ho vyškrtnete!“ odsekl tranzitér a svižně vykročil do dopravní kanceláře. Zelenka pokrčil rameny. Bordel na kolečkách! Jednou nám ukradnou i nos mezi očima.

            Teprve když stál mezi nárazníky, uvědomil si, že je to vlastně důkaz o synově nevině. Kdopak to chce navléknout na mého Frantíka? dumal, když přenášel koncové světlo.

            Nákladní vlak odjel na čas, jak přikazoval jízdní grafikon. Zelenka ve stanicích kde manipulovali s vozy, musel dělat za dva, ale měl letité zkušenosti, věděl, jak si práci ulehčit a současně nic nezanedbat. Syna však vyhlížel marně.

            Nenašel ho na nádraží v Lukavé po návratu z jízdy, ale ani později doma. Místo do postele se vypravil na policejní stanici v Rousově.


            PŘÍPAD PRO PSYCHIATRA?

            Příhoda v boxu

            Arnoštovi Vaněčkovi bylo nedávno dvacet pět let, ale myslel si, že ty lepší roky má teprve před sebou.

            Pokuřoval a využíval vlastností otáčecí sedačky. Chvíli vyhlížel oknem, pak se věnoval stísněným prostorám kuchyně. Nezajímaly ho rozhicované sporáky a varné kotle, ze kterých unikaly prchavé obláčky páry, ale ženy s tvářemi zarudlými horkem a spěchem, které se labyrintem uliček hbitě pohybovaly. Starším nepokrytě dával najevo, kdo je tam pánem, když má vedoucí kuchař volno, sotva dvacetiletou Marcelku Ptáčkovou, dívku s labutí šíjí, výraznými ňadry a úžasně vyklenutým zadečkem, pronásledoval pohledem dravce číhajícího na chutnou kořist.

            Prosluněný obzor zázračně přibližoval tmavší pásmo Orlických hor. Když tam Arnošt znovu zamířil oči, vybavil se mu výlet po hřebenech, ke kterému se, krátce po svatbě s Růženou, nechal zlákat, a příšerně ho rozbolely nohy. Připadalo mu, jako by se z té úděsné túry zrovna vrátil.

            „Na horách teď je jistě náramně…“ ozvalo se za ním.

            Arnošt se odrazil a sotva došlápl, podrážděně a jako by nevěřil svému sluchu, zazíral na vychrtlého skladníka,

            „Pavláte, už jste byl někdy na horách? Po první túře všechny ty tolik opěvovaný krásy začnete nenávidět, člověče.“

            „Lepší je šmírovat ženský, co?“

            „Nic jsem neslyšel.“ Arnošt máchl rukou jako by odháněl dotěrný hmyz. „Když už někam jet, tak do ciziny. K moři. Ale bral bych i nějakou oázu v poušti. Jenomže,“ povzdechl si, „kde na to vzít prachy a nekrást?“

            „Každý řemeslo má zlatý dno, Arnošte. A tvrdili to chytřejší lidi, než jsem já.“

            „V tom případě asi nemám dost dlouhý prsty, abych dosáhl až na to dno,“ utrousil Arnošt a skoro zlostně se zachechtal.

            „Tak si vezmi příklad ze Šnajdra,“ nedal se odradit skladník a chystal se myšlenku patřičně rozvést, ale kuchař vybuchl:

            „Běžte s tím někam, člověče! Nebo mě snad chcete naštvat?“ zadíval se výhrůžně do Pavlátovy tváře.

            „Jo, hochu,“ skladník teatrálně zavzdychal, „kdo chce mít, musí makat ve dne v noci. To bylo, je a bude, na tom nic nezměnili ani komunisti, i když nám do palic vtloukali úplně něco jiného.“

            Arnošt se zadíval za pokulhávajícím Pavlátem a pomyslel si: Jim se to kecá, parchantům, když si už nahrabali!

            Ale sotva mu skladník zmizel z očí, pustil ho z hlavy. Obřadně si zapálil poslední cigaretu, vyfoukl hustý, voňavý a nasládlý kouř do okna. Zíral na žlutohnědý obrázek s velbloudem, pyramidou a palmami, kterým se pyšnila prázdná krabička. Bylo mu líto ji vyhodit. Ne proto, že ji dostal od svého šéfa po jeho návratu z dvoutýdenního zájezdu do Egypta, ale protože v něm bezesporu probouzela mladistvé touhy po cizokrajných dálkách. Už jako malý kluk se celé hodiny dokázal zasnít nad podobně laděnými výjevy a v myšlenkách býval proslulým cestovatelem. V pubertě k tomu pochopitelně přibral i krásné ženy, v jeho představách mu samozřejmě patřila každá, na kterou ukázal.

            Arnošt se obrátil právě včas, aby zaznamenal Marcelku, jak s pětilitrovým hrncem jde k chladícímu boxu. Okamžitě v tom vytušil šanci. Rozhlédl se a když zjistil, že ho žádná z přítomných žen nesleduje, vystartoval ze sedačky, jako by ho vymrštila nějaká skrytá pružina.

            Vklouzl za dívkou a zastihl ji v hlubokém předklonu nad konví. Při pohledu na její nádherně vyšpulený zadeček a půvabně rozkročené nohy, nahrnula se mu do tváří horká krev, srdce se mu rozbušilo jako kostelní zvon, musel polykat žhavé sliny. Proto mu dost dlouhou chvíli trvalo, než zúženým hrdlem protlačil:

            „Marcelko, já ti pomůžu. Smím?“

            Pootočila hlavu, odspoda si ho dost vyplašeně prohlédla, vzápětí se spěšně napřímila.

            „Vy jste mě polekal, pane Vaněček.“

            „Marcelko, já bych ti chtěl říct…“ selhal mu hlas.

            „Copak máte na srdci, pane Vaněček?“ zamumlala.

            „Arnošt. Pro tebe Arnošt, Marcelko,“ vymáčkl ze sebe a jak jí vyškubl nádobu, mléko z ní vyšplíchlo a potřísnilo mu prsty. Nevnímal to. Postavil hrnec do nejbližšího regálu a roztřesenou rukou pohladil dívku po slámově žlutých vlasech, vyčesaných a vzadu sepnutých do kouzelného drdůlku. „Marcelko, měla bys vědět, že tě šíleně miluju,“ prohlásil už téměř normálním hlasem.

            „Ale vždyť jste ženatý, pane Vaněček?“ namítla zajíkavě.

            „Jenomže nešťastně. Marcelko,“ pravil posmutněle, přitiskl se k dívce a jeho ruce chvatně začaly bloudit po jejím dobře narostlém těle. „Kdybys věděla, jak moc nešťastně,“ zdůraznil náhle značně roztřeseným hlasem.

            „Kampak mi to šaháte, pane Vaněček?“ zašpitala značně přiškrceně a raději zavřela oči. O její tělo se pokoušela podivná malátnost, paže i nohy jí ztěžkly.

            „Tak už mně konečně řekni Arnošte,“ zaprosila přidušeně a celou váhou svého těla ji tlačil k regálu, který byl plný zmrzlého masa. „A dej mně pusinku, miláčku. Poslední dobou na tebe myslím, kudy chodím. Hlava mně z tebe úplně třeští… Nevěříš? Můžu ti na to přísahat, květinko,“ rozpaloval se.

            Marcela nebyla slepá a dávno už Vaněčkovy mlsné pohledy zaznamenala. A musela by být hloupá, kdyby jí nedošlo, proč mu tak plane v očích, kdykoliv se na ni podívá. Ale matka z ní nespustila ostříží zrak a den za dnem ji neustále upozorňovala, aby se vyvarovala laškování s ženatými muži… Jenomže zakazované ovoce tím víc láká a tak tomuhle odvěkému volání přírody podlehla. Už špulila rtíky k polibku a zvedala ruce, aby je sepjala za kuchařovým krkem, když se jí hlavou mihla myšlenka na Pavlátovou, která ji pro mléko poslala. Co když se jí bude zdát, že je v boxu už příliš dlouho? Paže jí klesly a snažila se Vaněčka odstrčit.

            Už odpor neočekával a tak musel couvnout, aby získal rovnováhu. Při tom se poněkud probral ze svého říjení a udiveně hlesl: „Marcelko…?“

            „Já musím odnést to mlíko, pane Vaněček,“ zakňourala a hned dost lítostivě dodala: „Až někdy jindy. A ne tady, ano?“

            „A kde?“ zabručel, roztrpčený, že se jeho představy zase oddálí.

            „Já nevím. Něco vymyslete, pane Vaněček.“

            „A ty pak nepřijdeš…“ Uchopil ji znovu za ruce.

            „Slibuju, že ano. Jenom mě. prosím vás, pusťte s tím mlíkem.“

            „Až mně řekneš Arnošte, miláčku.“

            „Proč mě takhle trápíte?“ vyhrkla, když se ji chystal konečně políbit, ale to už její předchozí okouzlení přehlušil strach. Byla přece jen pružnější než on a tak se jí podařilo z jeho objetí vyklouznout. Vrhla se ke dveřím, opřela se do nich ze všech sil, ale nepovolily. „Pane Vaněček… Arnošte,“ opravila se, „jsme tu zavření.“

            „Tohle neříkej ani z legrace,“ pravil a s přezíravým úsměvem ve tváři ji k sobě znovu přitáhl a zase ho začala naplňovat ta sladká touha po jejím mladém těle, pro kterou byl ochoten i něco riskovat. Čert vem řeči, které budou brzy kolovat po kuchyni, když Marcelka je tak nádherně zaoblená všude, kde je to zapotřebí!

            „Bude z toho příšerný průšvih,“ zamumlala, když měla možnost promluvit. A protože jí v tomhle ohledu nechyběla představivost, okamžitě se jí před očima objevila Pavlátová a slyšela i její vřeštivý hlas.

            „Se mnou se nemusíš ničeho obávat, Marcelko. Přece zastupuju šéfa,“ šeptal a prsty klouzal po těch částech jejího těla, která nejvíc zbožňoval.

            „Jako byste Pavlátovou neznal, Arnošte. Když něco potřebuje, je hned vzteklá,“ říkala, ale v ničem mu nebránila, oči však upírala k východu z boxu.

            „Já tě zbožňuju, Marcelko. Udělal bych pro tebe všechno na světě, kdybych si byl jistý, že ti nejsem lhostejný.“

            Po dalším úspěšném polibku se ještě víc sehnul a rty ponořil do výstřihu jejích šatů. Marcelka se zhluboka nadechla a jak se zaklonila, zády se opřela o zmrzlou kýtu. Tohle nemohla vydržet dlouho. Strašně to studilo a tak ho prosila, aby ji už pustil. Když to konečně udělal, naléhala, aby otevřel box.

            „Ale ta schůzka platí, že, Marcelko?“

            Horlivě přikývla a snažila se dostat co nejdále od regálu se zmrzlým masem.

            „Dnes jsem určitě nejšťastnějším člověkem na téhle planetě,“ prohlásil a dal se do zkoumání mechanismu zavírání dveří. Brzy pochopil, že zapadla záchytka, která se dá ovládat pouze zvenčí. Pomlčel o tom, aby Marcelku nevyděsil, a protože před ní nechtěl vypadat jako hlupák, popadl železný hák, kterým se tahaly bedny s masem a uzeninou, zasunul špici do štěrbiny a páčil. Jediným výsledkem bylo, že se železo v jeho ruce ohnulo.

            „Už to bude, pane Vaněček?“ ozvala se za ním.

            „Asi tě nepotěším, miláčku. Nezbývá nám nic jiného, než třískat do dveří a čekat, až to někdo zaslechne.“

            „Ježíšikriste! Takovou ostudu nepřežiju. A máma mě určitě zabije,“ rozkvílela se přidušeně. Slzy si rozmazávala po tvářích a už se třásla chladem. I Arnošt už cítil zimu a děsilo ho pomyšlení, že se jeho úlet stane věcí věřejnou, ale nemohl připustit, aby si myslela, že má strach.

            „Nebreč, Marcelko, na mne si nikdo netroufne.“

            „Nepodceňuj Pavlátovou,“ zatykala mu v rozrušení. „A máma se nebojí ani samotného ďábla, vždyť to víš.“

            „Marcelko, nech mě moment přemýšlet,“ zabručel a blesklo mu hlavou, že nejhorší, co by se mu mohlo stát, je, kdyby to někdo z osazenstva kuchyně sdělil Šnajdrovi. Ale přece kvůli tomu v boxu nezmrznou? Nahmátl dívčiny roztřesené paže. „Marcelko, dobře mě poslouchej. Musíme mluvit stejně. Přišel jsem překontrolovat maso na zítřek a někdo za mnou přicvakl dveře.“

            „Ale kdo?“ hlesla zoufale.

            „Tohle ať si zítra vyšetří šéf. A jestli se mu do toho nebude chtít, ohlásím to vedoucí stravovacího provozu. Vždyť nám šlo o zdraví…“

            „Jenom aby nám uvěřili,“ zakňourala.

            „Proto se do nich pustím, hned jak otevřou dveře. Tohle bude někoho strašně moc mrzet, miláčku,“ vyslovil Arnošt a znovu mu stouplo sebevědomí.

Milan Dušek Drsné hr

 

Informace o autorovi / Copyright © 2004 - 2018 / webmaster Miloslav Dušek
Všechny texty jsou chráneny Autorským zákonem c. 121/2000 Sb.
//Poslední aktualizace: 20/02/2011 11:56:09