ZNAL JSEM JAROSLAVA HUBÁLKA

 

Díky tomu, že se můj otec přátelil s Jaroslavem Hubálkem a často k němu chodil na návštěvu, poznal jsem ho blíže i já. Otec mě jednou vzal s sebou do domku naproti a má úcta k tomu "starému pánovi", kterého jsem snad nespatřil nikdy jinak než v zeleném oblečení a s mysliveckým kloboukem na hlavě, okamžitě vzrostla. V místnosti, kde jsme na jeho vyzvání usedli, mě fascinovaly řady knih ve vysoké prosklené skříni, četné lovecké trofeje po stěnách a vysoký, černý psací stroj značky Remington na stolku, u kterého pan Hubálek psal. Klapot psacího stroje jsem slýchával odtud, ale v teplých letních dnech i ze zahrady.

Jak jsem si až do té doby myslel, že je to velmi uzavřený, svému okolí nepřístupný člověk, brzy jsem z jeho přirozeného chování poznal, že je to docela jinak. Moc rád vyprávěl a do svých, pro mne úžasně poutavých historek, se tak vžíval, že mu až zářily oči jakýmsi nevšedním zanícením. Připadalo mi, jako by ty příhody znovu prožíval. A vše, co vyslovil, bylo tak zajímavé, a mně naprosto neznámé, stručně řečeno: docela jiný svět. Jistě vás nepřekvapí, když napíši, že jsem ani "nedutal" a nespustil z pana Hubálka oči. Ještě mi nebylo devět let, když panu Hubálkovi vyšla knížka LIŠÁK-CIKÁN. Daroval mi ji a navíc se do ní i rozmáchle podepsal. Chlubil jsem se s ní, kde se dalo, a v neobvyklém tempu /dostala přednost i před fotbalovými mači s kluky na loučce mezi činžáky/ ji přečetl. Lišák Cikán se mi vryl navždy do paměti. Jeho příběh mě okouzlil a nebojím se napsat, že mi připadal jedinečný. Určitě ještě pod dojmem z toho, co jsem si přečetl, jsem při další návštěvě u pana Hubálka, na kterou jsem netrpělivě čekal, prohlásil, že budu spisovatelem jako on, ale hned vzápětí splaskl jako propíchnutý míč, nepochybně jsem se zalekl své opovážlivosti, né-li přímo bezostyšné drzosti. Ale musel jsem to prostě vyslovit, cítil jsem to tak, nedokázal jsem si představit, že bych v budoucnu nepsal knížky.

Pan Hubálek se chápavě pousmál a řekl: "A proč by ne? Ale musíš nejprve něco prožít, chlapče. A hlavně se dobře dívat kolem sebe."

Otec k tomu mentorsky dodal: "A líp se učit ve škole."

Tato slova se mi tehdy samosebou příliš nelíbila a zvláště jsem mu měl za zlé, že si napomenutí neodpustil před panem Hubálkem. Ale dnes, po více než pěti desítkách let, musím sebekriticky přiznat, že jeho ostnatá poznámka byla zcela na místě. Mimo literaturu, dějepis a zeměpis, mě jiné vyučované předměty příliš nezajímaly.

Otec si nosil od pana Hubálka ještě nezveřejněné rukopisy /průklepy psané na stroji v tuhých deskách/ a já, samozřejmě dychtivě zvědavý, do nich v nestřežených chvílích alespoň nahlížel.

Další rok vyšla knížka NEKORUNOVANÝ KRÁL, příběh jelena z podkarpatských pralesů, a i tu jsem přečetl jedním dechem. Barevný obrázek na přebalu s tím báječným paroháčem vykukujícím z mlaziny a pytlákem zvedajícím pušku, to bylo něco pro fantazie kluka...

Jak už jsem uvedl, pan Hubálek s otcem byli přátelé i přesto, že měli odlišné názory na poválečný vývoj u nás a často se v tomhle směru i přeli. Nerozuměl jsem jejich argumentům, ale divil se, že to do jejich přátelství nevneslo neshody, které by jejich přátelství ukončily. Zřejmě je spojovala láska k myslivosti. Pan Hubálek měl za sebou šedesátku a dlouhá léta pobýval v lesích, byl tedy v tomhle ohledu velice zkušený a otec, který tenkrát s myslivostí teprve začínal, se od něho mnohému přiučil. Ale možná v tom sehrála značnou roli i skutečnost, že se oba narodili v Dolní Dobrouči. I já měl a stále mám k Dolní Dobrouči blízko. Rozhodně nejde zapomenout na závěrečné období války, kdy jsme tam s matkou žili, protože Pardubicím (bydleli jsme v Rosicích nad Labem, kde jsem se 1.5.1938 narodil) hrozily nálety, a pak i na poválečné roky, kdy jsme tam s otcem jezdili na houby, v chaloupce při silnici, s pavlačí převážně zarovnanou polínky z větví, nasbíraných v lesích a přivezených na trakaři, žila jeho matka, moje babička Anna. Otec mě budil ještě za tmy a k lesu jsme přicházeli, když se teprve rozednívalo. Převážně jsme začínali v Kotlíku a přes údolíčko přecházeli do Jaršova lesa a postupně dál. Otec znal místa, kde rostly houby (narodil se tu a prožil zde celé mládí), nikdy jsme se nevraceli s prázdným košíkem. Na zpáteční cestě jsme si pokaždé "zapytlačili" v Paulusově potůčku, který se prodíral vonícími loukami. Vzpomínám si, jak jsme leželi na břichu ve vonící trávě u zvonivě pobublávajícího potůčku s křišťálově průzračnou vodou, a on mě trpělivě učil, jak sáhnout pod břeh mezi proudem obnažené kořeny olší, kterými obrůstaly břehy tehdy ještě neregulovaného toku, jak nahmátnout a ve správném okamžiku sevřít do rukou pružné a kluzké tělo pstruha a vyhodit ho za sebe do trávy. Převážně jsme jich mívali i několik, tenkrát bylo pstruhů dost. Otec je zbavil zručně vnitřností, babička je dala na pekáč, přidala máslo, upekla v troubě železného sporáku. Myslím, že nikdy později jsem už nejedl chutněji upravenou rybu. Ale může jít pouze o sentimentální vzpomínku, zvýrazněnou délkou doby, která od těch časů uplynula. Když otec nastoupil k Bezpečnosti, dnů, o kterých jsem se zmínil, ubývalo, až prostě nebyly, neměl na mne čas. Poválečné roky byly i časem Rychlých šípů a Foglarových knížek Hoši od Bobří řeky a Stínadla se bouří. S několika chlapci v Havlíčkově ulici jsme založili klub a snažili se chovat jako ti chlapci z knížek. Pořádali jsme časté atletické závody, při kterých nám byla dráhou vozovka, fotbalová utkání s jinými ulicemi v Lanškrouně na louce mezi činžáky, výlety do okolí města, zvláště na Zámeček nad Rudolticemi, do lomu v kopci nad Ostrovem a k rybníkům. Otec byl ve škole v Doupově a sám jsem se k panu Hubálkovi neodvážil. Možná jsem se styděl i kvůli tomu svému výroku, že budu spisovatelem. Jednou jsem pana Hubálka potkal (dost možná, že si mě "vyčíhal"), a on se mě zeptal, proč se u něho někdy nezastavím. Když jsem pouze cosi zamumlal, vyrukoval s návrhem, zda bych mu s kamarády nepomohl při výsadbě remízku za Třemi lipami, což bylo místo poblíž silnice na nedalekou vesnici Lukavou. Panu Hubálkovi se nedalo odmítnout. Navíc mě okamžitě napadlo, že se nám nabízí skvělá příležitost rozšířit jednostranně zaměřenou činnost klubu. Dohodli jsme, kdy se u pana Hubálka sejdeme.

Kamarádům se to zpočátku příliš nezdálo (v té době jsme se připravovali na fotbalový turnaj mužstev několika ulic), ale přesvědčil jsem je. Už nevím, který to byl den, nejspíš neděle, protože tehdy se ještě chodilo do školy i v sobotu, ale vzpomínám si, že nikdo nechyběl, všichni byli zvědaví, zda je pan lesní Hubálek skutečně takový, jak jsem ho vylíčil.

Sazenice měl připravené doma, motyky jsme si donesli. Už cestou na místo nám vysvětlil, co je remízek a proč je pro volnou zvěř uprostřed polí tak důležitý. Na místě samotném nám ukázal, jak vykopat jamku, jak nejlépe sazenici usadit, jak přihrnout hlínu. Zeptal se, jestli jsme pochopili, co od nás očekává, a rozdělil úkoly. Při práci chodil od jednoho k druhému a naši práci kontroloval. Ne vždy byl spokojený. V přestávkách i cestou zpátky do města bylo jakousi odměnou pro nás jeho vyprávění o pobytu v Karpatech, o medvědech, rysech, liškách a kancích, o neúprosných střetech s pytláky. Shodli jsme se na tom, že to byl úžasně prožitý den. Postupem času se mé zájmy měnily. Ponejvíce jsem četl válečnou literaturu z otcovy rozsáhlé knihovny a začal jsem koketovat s myšlenkou, že bych mohl jít na některou z vojenských škol. Otec mě v tom podporoval. Už nevím, proč mě nepřijali, ale důvod, že bych neudělal zkoušky to určitě nebyl. Když jsem v roce 1953 ukončil základní školu, nastoupil jsem do učení v oboru strojní zámečník v Tesle Lanškroun. Po dvou letech jsem začal pracovat v generální údržbě Tesly (Plyšan) a současně jsem chodil do večerní průmyslové školy. V roce 1959 jsem nastoupil vojenskou základní službu u Pohraniční stráže v Bratislavě a po absolvování poddůstojnické školy v Moravském sv. Jánu a jakési praxe u jednotky na soutoku Moravy a Dunaje odjel na dva roky do vojenského učiliště v Bruntále. Jako důstojník jsem v roce 196O začal u prvosledové jednotky na Šumavě v oblasti Kvilda-Modrava.

Vztah mezi otcem a panem Hubálkem jsem už neměl možnost sledovat, protože jsem do Lanškrouna přijížděl pouze sporadicky, navíc otec vážně onemocněl a ocitl se v invalidním důchodu. Fakt je, že jsem si na Šumavě na Jaroslava Hubálka mockrát vzpomněl, snad proto, že jsem se ocitl uprostřed horské a ještě dost zachované přírody, podobně jako on před mnoha lety, ale snad se to nedá s jeho pobytem na Podkarpatsku přirovnávat. Zde mě zastihla zpráva o jeho smrti. Nevím proč, ale začal jsem si stále více připomínat ta svá klukovská slova, že budu spisovatelem jako on. Jenomže intenzivní život v těch lesích, plný každodenních a určitě i nevšedních zážitků, mi neposkytl čas, abych se pokusil něco z toho zachytit na papír. Po téměř pětiletém pobytu v drsných šumavských podmínkách jsem onemocněl zánětem žil a postihlo mě několik plícních příhod. Ze zdravotních důvodů jsem byl přeložen k Okresnímu oddělení Veřejné bezpečnosti v Náchodě. Zde mě zastihl rok 1968, který pro mě měl vážné následky. Nesouhlasil jsem s obsazením naší republiky a ke všemu jsem jako velitel pořádkové jednotky vyslané do Prahy odmítl zásah proti demonstrantům. Stal jsem se nespolehlivým, tehdy bylo v módě říkat pomýleným. Čekání na odchod z Bezpečnosti v kanceláři jsem využil k vzpomínání na Šumavu. Ze vzpomínek se postupně stávaly črty a povídky ze Šumavy, začal jsem je sporadicky zveřejňovat, ale převážně jsem psal pro sebe tzv. "do šuplíku". Přetrvalo to ve mně i v krušných časech, kdy jsem vlastně začínal úplně zvovu: jako dělník ve slévárně v Novém Městě nad Metují. Po roce zákonitě přišly znovu zdravotní potíže a tak jsem musel jinam. Přestěhoval jsem se do Nového Hrádku a tahal s koněm v lese pokácené dřevo. Díky jednomu redaktoru okresních novin v Náchodě se o mne začal zajímat tehdejší šéfredaktor nakladatelství KRUH v Hradci Králové Dr. Jan Dvořák. Ten mi doporučil, abych se pokusil něco stvořit z mého života v lese. V té době jsem napsal několik úspěšných povídek o lesních dělnících (knižně ve sborníku Kruhu ZAČÁTEK 1973). Od toho už byl jen kousek k novele CESTY VYSOKÝM LESEM (Kruh 1977). Abych mohl soustavněji psát, odpověděl jsem na inzerát a stal se domovníkem KD v Černožicích nad Labem, ale po jediném roce odtud prchal, krajina rovná jako stůl a bez lesů mě doslova ubíjela. Po neúspěšném pokusu vrátit se do Lanškrouna, jsem se v roce 1976 ocitl v Žamberku. Nejprve jsem pracoval jako tranzitér ve stanici ČSD Letohrad, pak jako topič a údržbář v léčebně TRN v samotném Žamberku. Přes nesporné úspěchy v literárních soutěžích (Letohrad Petra Jilemnického, Šrámkova Sobotka a Proseč Terezy Novákové) se mé povídky pouze sporadicky objevovaly v Jiskře Orlicka (okresní noviny), Pochodni (krajské noviny), ve Světě práce, Zemědělských novinách a Literárním měsíčníku, poměrně velký prostor mi jednou za rok poskytoval Zemědělský kalendář. Otec se s mým odchodem od Veřejné bezpečnosti nemohl smířit a odmítl se se mnou nadále stýkat. Tehdy mě to dost ranilo, ale nezbývalo mi, než jeho přání respektovat. Vlastně se se mnou smířil až krátce před svou smrtí. Teprve pak jsem v jeho věcech našel vystříhaný román, který vycházel v novinách na pokračování, v deskách, které vlastnoručně vyrobil, a další povídky. Z toho jsem pochopil, že mě přece jen zpovzdálí sledoval. Vyčítal jsem si, že jsem se s ním nepokusil navázat kontakt dříve. Cítil jsem se tehdy bídně a z těchto traumat se "vypsal" románovou novelou DĚDICTVÍ (Kruh 1982). Na jednom z vyhodnocení literární soutěže (tuším že rychnovské) jsem se setkal s Jiřím Faltusem, už úspěšným básníkem z Lanškrouna, a tehdy jsem hovořili i o Jaroslavu Hubálkovi. Po čase mi poslal Lanškrounský zpravodaj se svým článkem STEZKOU ŽIVOTA, který o panu Hubálkovi napsal. V té době mi už bylo celkem jasné, že ať chci či nechci, měl na mne Jaroslav Hubálek citelný vliv.

Zvláště mě zaujal závěr Faltusova článku. Doslovně cituji: "Vnucuje se proto otázka, zda je opravdu na místě, aby dílo, a nakonec i osobnost Jaroslava Hubálka, byla pomalu a jistě zapomínána, a zvláště tam, kde se s kulturním dědictvím minulosti nesetkáváme na každém rohu. Myslím, že není na místě brát opravdu doslova jeho vlastní výrok: - Nestojím o slávu a věhlas. Nepříznivou kritiku uznávám za správnou a pochlebnou kvituji červenáním, ba rděním. Spisovatel je u mne Mistr Jirásek, Karel Čapek, Tolstoj, Sinkiewicz a podobní velikáni... Co dodat? Snad jenom to, že s tím je možno plně souhlasit. Z těchto jmenovaných však v Lanškrouně nežil nikdo..."

Tato Faltusova - na ty časy - velice odvážná slova si mne zcela získala. V mé hlavě se začal rodit nápad jak vrátit spisovatele Jaroslava Hubálka na stránky novin a tak ho jejich čtenářům připomenout. Stále více jsem to považoval za můj dluh vůči němu.

Zásadně "nevařím z vody", jak se trefně říká. Abych získal podklady pro to, k čemu jsem se chystal, rozjel jsem se do Lanškrouna a navštívil Miroslava Hubálka, syna zesnulého spisovatele. Přijal mě velmi dobře a ochotně mi poskytl, co bylo třeba. Nejprve jsem ho samozřejmě důkladně vyzpovídal, pak jsem přečetl všechny knihy Jaroslava Hubálka, kritiky, které o nich v tehdejším tisku vycházely, prolistoval další, poměrně rozsáhlou pozůstalost.

Z toho vznikl článek S PUŠKOU A PEREM, který měl zahájit sérii zveřejňování Hubálkových črt a povídek z jeho knih a dokonce jsem zařadil i BUNDÁŠŮV OSUD z rukopisu, který zůstal v pozůstalosti a autor se ho marně snažil v padesátých letech publikovat. Pochodeň tyto věci přijala. Vyšel článek S puškou a perem s fotografií spisovatele, vzápětí Lesní klepna, Lupič hluboké tůně a Bundášův osud, pak dlouho nic. Když jsem vyjádřil nespokojenost, přišel mi zbytek rukopisů zpátky a se "soudružským pozdravem" mi sdělili, že ve zveřejňování Hubálkových věcí nemohou dále pokračovat. Od jednoho z redaktorů jsem se později dozvěděl, že zasáhla "vyšší moc". Proč, nemohli mi, nebo spíše nechtěli, vysvětlit. Nehodlal jsem se jen tak vzdát a hledal jinou cestu. Napsal jsem článek MILOVAL PŘÍRODU, přidal Hubálkovy prózy, poslal vše do Jiskry Orlicka. Vyšel článek, ale povídky však nenásledovaly. Bylo mi sděleno, ať se o něco takového raději nepokouším, protože by se mohlo stát, že sám nezveřejním ani čárku. Díky své minulosti jsem s tímhle už zkušenosti měl například v Československém vojáku. Vycházely tam mé povídky ze Šumavy a najednou tu byla jedna bez označení autora. Tím jsem se s tímhle časopisem navždy rozloučil, přestože se chystali zveřejnit na pokračování celou moji novelu.

Po roce 1989, místo toho, aby došlo k očekávané podpoře literatury, zavládla i zde ta neustále zdůrazňovaná "ruka trhu". Knihy se prostě staly konzumním zbožím. Byl to rok, který mi přinesl rehabilitaci a možný odchod do důchodu v 55 letech (čehož jsem zanedlouho pochopitelně využil), ale věci, které jsem měl rozpracovány, musely do "šuplíku" a začal jsem psát detektivní a kriminální povídky, které jsem vydával nejvíce ve vydavatelství Výběr a po jeho zániku ve vydavatelství Víkend. V žádném případě jsem to nebral jako vytváření oddechové četby, ve svých krimipovídkách jsem se vyjadřoval k situaci u nás - změna společenských podmínek přinesla nebývalý fenomén - přibývalo násilí.

V roce 2OO2 jsem v Oftisu v Ústí nad Orlicí vydal novelu MRTVÝ Z MÝTINY (v ní jsem se znovu vrátil na Šumavu), v roce 2OO3 svůj stěžejní a téměř autobiografický román NAHÁ PRAVDA, kde se vyrovnávám hlavně s vlastní minulostí, povídky z války CESTY NADĚJE (2OO5), napsal jsem je podle vyprávění svého otce, který tu dobu aktivně prožil, muselo to už ze mne ven, protože mě mrazilo v zádech z toho, jak různě se ty časy dnes vykládají a velmi často i účelně překrucují. Po KULKA JE RYCHLEJŠÍ (2OO5, Rubico Olomouc) vyšly OSUDOVÉ OKAMŽIKY a konečně i CESTA K SLUNEČNICOVÉMU POLI (Oftis 2OO5).

Byl to znovu Jiří Faltus, jenž mi "nasadil brouka do hlavy" v podobě blížícího se kulatého výročí narození lesníka a spisovatele Jaroslava Hubálka. Díky jeho naléhání jsem všechno odložil a rozhodl se konečně uskutečnit, co jsem dlouho plánoval, napsat rozsáhlejší věc, která by Jaroslava Hubálka komplexně představila. Při konzultacích s vnukem spisovatele Miroslavem Hubálkem jsem navíc vybral z pozůstalosti nezveřejněný rukopis SLUNEČNÉ ÚDOLÍ, po večerech ho přepsal, upravil a poté zajistil jeho vydání ve vydavatelství Oftis v Ústí nad Orlicí.

Když jsem kdysi jako ještě ne devítiletý kluk na Jaroslava Hubálka "vypálil", že budu spisovatelem, netušil jsem, že jednou tomu tak bude skutečně. Podobně jako on patřím k autorům poučeným životem. Vliv Jaroslava Hubálka na mé psaní mohu dokázat.

Zkuste se začíst do dvou črt, které jsem v minulosti zveřejnil a jejich motivů pak použil i ve svých knížkách.

 

 

 

Jedna z črt svědčících o vlivu Jaroslava Hubálka na mé začátky v literatuře.

 

OBĚŤ PRO DIANU

 

Slunce bylo štědré, lány obilí zlátly přímo před očima. Bude dobrá úroda, říkalo se v Kosově, ale zkušenější připomínali minulá hubená léta. Jako by to přivolali. V úterý navečer se nad vsí srazily mraky a v noci se protrhla obloha, nastalo boží dopuštění.

Počasí nespělo k lepšímu ani v závěru dalšího týdne. Vytrvalé lijáky ubíjely těžké klasy k zemi, obilí začalo prorůstat hojně plevelem.

"Dávno jsme mohli mít sklizeno! Kdepak se nám toulají mašiny?" reptali staří.

V neděli před polednem vyjely konečně kombajny do polí. Zem byla blátivá, dosud mžilo, ale meteorologická předpověď na příští dny poskytovala naději, že ztráty budou přece jen menší, než se předpokládalo.

"Není nad tyhle čertovské mašinky," pochvalovali si družstevníci a usmívali se, ale předseda se mračil, kudy chodil. Starosti mu dělala sláma, která zůstávala ležet na strništích. Auta měl přislíbena z patronátního závodu, ale marně přemítal, komu dá do rukou vidle. Stále víc si vyčítal, že v zimě zanedbal návštěvy družstevní dílny, kde měli pro tuhle práci upravit nakladače.

V nouzi si vzpomněl na nimrody.

"Kolik hodin obnáší ten váš závazek?" zeptal se hospodáře nimrodů, když chvíli mluvil o všem a o ničem. "Teď máte příležitost."

"Bude to sakla těžký," starý Burda se poškrábal v prošedivělém strnisku na bradě. "Ale máš plavdu, Jeteli. Pomoct se musí v plavou chvíli."

"Spoléhám na vás," uzavřel rozmluvu předseda.

"Nestačí ti mý slovo, Jeteli?" zabručel Burda poněkud dotčeně, sáhl na věšák pro klobouk s pestrými sojčími pírky za páskou a neprodleně vyšlápl do vsi.

Schůze nimrodů byla nezvykle krátká. Víc se pilo než mluvilo. Starý Burda si vykračoval domů a v hlavě mu uzrával plán hodný generála před rozhodující bitvou. Proto se asi tolik vylekal, když z šera, které už obklopovalo jeho chalupu, někdo promluvil.

"Kulva čubka," zamumlal své oblíbené rčení, když vyslechl to ženské kvílení, přerušované vzlyky a jmény božími branými nadarmo. "Nevyplavuješ mně pohádku, Emilo?" zeptal se, ale informátorka už zmizela ve tmě.

V duchu posoudil situaci a zjistil, že musí zpátky do hostince.

--------

Franta Vízek byl asi v celém Kosově jediný, kdo uvítal kombajny kletbami. Hlavně ho rozčilovalo, jak se rychle přibližují k Boru.

Den dva a bude po radosti! uvažoval zlostně. Bylo mu líto i času, který utratil, než zjistil, kam chodí jeho srnec na paši.

Franta nebyl zvyklý opouštět les bez úspěchu. Dnes, nebo už nikdy, říkal si, když nabíjel svoji pušku, kulobrokovou kozlici ráže šestnáct milimetrů. Polaskal teplým pohledem její hlavně, pohladil dlaní mořenou pažbu, přehodil si řemen přes rameno a loudal se od vozidla k lesu. Vždycky dbal na to, aby zaparkoval před značkou zakazující vjezd.

Zbraň, kterou nesl, byla svým způsobem raritou, v širokém okolí neměl nikdo podobnou, továrna vyrobila jen nultou sérii a většinu prodala do zahraničí. Vypůjčil si ji od bratra, že si z ní alespoň jednou vystřelí...

Franta nebyl jediný, kdo za ni bratrovi vytrvale nabízel téměř dvojnásobek kupní ceny. Marně.

Les prořídl, rozestoupil se před ním do stran, obklopil louku, za kterou šumělo zlátnoucí obilí. Nad lánem zralé pšenice se klenula sytě modrá obloha. Zasažena počínajícím západem slunce se rozdrobila do fialkových obláčků.

Franta našlapoval na paty. Než zvedl nohu k dalšímu kroku, vždycky zapátral ve starém jehličí, aby se vyhnul i sebenepatrnější suché větvičce.

Zastavil se u vysokého, silného krajáku, jehož špice převyšovala okolní smrky. Vytáhl z kapsy zápalky, jednou vyzkoušel směr větru. Spokojeně pokýval hlavou, vyhloubil podpadkem jamku, upustil do ní ohořelé dřívko, zahrábl ho.

S puškou na kolenou si pod ochranou dlaně zapálil cigaretu a pozorně sledoval okolí. Nedaleko usedla na větev kvíčala. Chvíli se rozčilovala, že musí trpět jeho přítomnost, ale hlad jí brzy pomohl nespokojenost rozptýlit. Bez obvyklého křiku přelétla sojka. Pak se nad ním usadil holub hřivnáč. Ani on nevydržel dlouho. Spustil se k zemi, zapadl kdesi do louky, aby v blízkém potoce uhasil žízeň.

Tichý šelest v roští Frantu upozornil, že ani nyní nezůstal zcela sám. Zahlédl štíhlé hnědé tělíčko s výrazně bílou náprsenkou. Sešpulil rty a napodobil pištění myšky. Lasička se zvědavě zvedla, panáčkovala jako zajíc. Že byla krutě přelstěna, poznala teprve v bezprostřední blízkosti, když ji naplno zasáhl ostrý pach člověka.

Franta kouřil do dlaně další cigaretu a ještě se v duchu usmíval hlouposti malé šelmičky, když vyrazila z obilí srna následovaná statným srncem. Běžel a pohazoval pyšně hlavou. Nevnímal, co se děje kolem. Nebyl to kus, který si Franta vyhlédl, ale vzdálené hučení kombajnů mu připomnělo, že nezbývá příliš času. Zbavil se cigarety, zvedl opatrně pušku a neslyšně vstal.

Když srnčí párek zaběhl do pšenice, zklamaně sklonil zbraň. Jeho vzrušení opadlo, ale neusedl. Tušil, že je nespatřil naposledy.

Vzdálený horizont zšedl, čas vymezený dni se schyloval k večeru. Louku a les opanovalo zvláštní ticho. Jako by se všechno připravovalo k povinnému nočnímu odpočinku. Jen kombajny ne a ne utichnout.

Znovu se objevili. Srna se pásla, její druh zalehl nedaleko, jako by střežil její klid.

Postaví se ještě za světla? přemýšlel Franta nespokojeně. Zvedni se, brachu, přeci mě nenecháš odejít s prázdnou... Kříž v dalekohledu na zbrani se spojil se skvrnou, kterou srnec v louce představoval.

Vstaň, mizero, nebo...

Srnec vyskočil a odcházel za srnou, která běžela k obilí. Proč jsem nevystřelil? vyčetl si Franta. Že by to byla nejistá rána? Kdy nebyla... Možná zmařil poslední příležitost zbytečným váháním!

Sláva! chtělo se vzápětí vykřiknout Frantovi. Srna se vracela obloukem do louky, na kterou začala klesat studená rosa. Srnec se zastavil, hrdě pozvedl hlavu, pootočil ji ke krajáku na okraji lesa, jako by náhle vytušil nebezpečí, jež mu odtud hrozí.

Pozdě.

Soumrakem houkla rána. Srnec se zlomil, několikrát hrábl předním během do vlhké trávy, která ho neslyšně přijala, a zhasl.

Srna se nechápavě ohlédla po svém druhovi, potřásla hlavou a jediným skokem zmizela pozdnímu střelci z očí.

Franta poklekl u rychle chladnoucího těla, smočil malou smrkovou větvičku v krvi, jež tryskala z rány, a upevnil si ji na klobouk. Přece sis, brachu, nemyslel, že na mně vyzraješ? Nikdo v okolí není chytřejší než Franta Vízek!

Odtáhl srnce k lesu, vyklepal z pomačkané krabičku poslední cigaretu a do tmy vyprskl žhnoucí ohýnek. Zbývalo oběť vyrušit.

--------

Cestou, která mířila od Kosova k Boru, pospíchali tři muži a hlasitě hovořili. Náhle se jeden zastavil.

"Jestli sis z nás vystřelil, Burdo," ozval se výhrůžně, "hodím ti zejtra na krk celý odvoz slámy a sám budu vychrupovat do poledne."

"Kulva čubka, Jeteli! Ať zčelnám na místě, jestli u mě Vízková nebyla. Dokonce vím, že šlohnul bráchovi kozlici," křičel hospodář nimrodů. Vztekal se a dovolával se svědectví samotného pánaboha, přestože byl známý neznaboh.

Třetí muž zatím mluvil málo. Zřejmě ještě nevěděl, komu dát za pravdu. Navíc byl mužem zákona a nechtěl se ukvapit.

Hrozící konflikt mezi Burdou a Jetelem vyřešila světla, která náhle zaplála u Boru. Pak se k ním začala velkou rychlostí přibližovat.

"Tak co?" zahulákal starý Burda vítězně. "Puč mně plácačku, stlážmistře."

"Na tohle zapomeň, Burdo. Nejsi k tomu oprávněný... A běž stranou, ať tě neporazí," řekl policista.

"A třeba to ani není Franta," zpochybnil jejich debatu předseda Jetel.

"O metl piv," řekl Burda, vytrhl se policistovi a neohroženě se postavil do středu cesty se zdviženou paží.

Embéčko zastavilo smykem a z kabiny vystrčil hlavu Franta Vízek. "Hergot! Vy si umíte najít místo ke kontrole. Kdybych neměl tak festovní brzdy, už jste byli na cestě do věčnejch lovišť!" řval na ně.

"Jako ten slnec?" zavrčel Burda. "Kde máš flintu?"

"Jakou flintu? Chlapi, neblázněte. Dyť ste mně ji vzali už před rokem. Copak máte sklerózu?"

"Bláchovu kozlici, nežáde!"

"Co to plácáš, Burdo? Zajel jsem si," Franta ztišil hlas, jako by se obával, že ho i tam, uprostřed polí, zaslechne manželka, "k jedný známý. Přece jste taky chlapi..."

"Taková blamáž," zabručel policista. "Dědku, já bych tě nejraději zakousl. Ale ještě někdy můžeš přijít... Přibouchnu ti dveře před nosem!"

"Kulva čubka!" zahulákal Burda a zamířil světlo baterky na Vízkův pobledlý obličej. "A co ten zálomek na klobouku? Až sem je cejtit čelstvou balvou... Vylez!" převzal iniciativu. "Vylez!" zopakoval, když se k tomu Vízek neměl. "A ukaž nám kufl, glázle pytlácká!"

Milan Dušek