ŽIVOT JAKO CESTA VYSOKÝM LESEM
Východočeský spisovatel Milan Dušek je znám především pro své detektivní a kriminální příběhy. Málokdo ovšem ví, že napsal rovněž novelu Cesty vysokým lesem, zabývající se společenskou tématikou. Toto dílo mimo jiné reflektuje problematiku mezilidských vztahů, alkoholismu, nevěry a naléhavé potřeby peněz.
Hlavní hrdina Karel Procházka se v doprovodu své rodiny přestěhoval z města na venkov, kde začíná pracovat jako lesní dělník. Čtenář velmi brzy zjistí, že se v příběhu zdánlivě všedního života objevují pasáže, které celkový význam díla posouvají do obecnější roviny, ve které vystupují do popředí palčivé otázky lidství. Pochopitelně je nutné brát v potaz dobu a společensko-politický kontext, ve kterém dílo vznikalo a bylo publikováno (1977). Na tento příběh se tedy dá dívat také jako na jakési podobenství o údělu lidského života. K této interpretaci rovněž vybízí autorův um v oblasti používání metafor a alegorických prvků, dále pak schopnost pouze lehce naznačit: jako příklad lze uvést vycházku se psem, při které se manželé dohadují o domnělé nevěře a kde se i vcelku nevinná poznámka o tom, že jejich pes „dobře ví, kde dostává nažrat“ (s. 154), rázem posouvá do jiné roviny.
Autor skrze své postavy demonstruje jevy, se kterými se v běžné lidské společnosti setkáváme téměř denně (například obava z posměchu či dětinské chování dospělých). Ukazuje, že člověk je ve své podstatě tvor poháněný protiklady – na jedné straně stále na něco čeká, ale na straně druhé ze své umíněnosti dělá věci, kterými sám sobě škodí. Ačkoliv by bylo dost dobře možné některé věci odložit, lidská tvrdohlavost musí mermomocí konat rozdělanou činnost i za nejprudšího deště, aby v momentě, kdy má hotovo, vysvitlo slunce. Autor tedy záměrně konstruuje situace, které mluví sami za sebe, a žádný komentář k nim již není potřeba.
Hlavní protagonista Karel Procházka nás skutečně bere na procházku vysokým lesem, popisuje nám život ze své perspektivy a poukazuje na fakt, že i nevinná výprava se může změnit v namáhavé prodírání se lesním porostem, k čemuž napomáhá příznačně zvolený přítomný čas. Ukazuje nám, jaké to je, když si člověk už nechce nechat něco líbit a konečně řekne dost, a jaké z toho pramení potíže. Jednou z hlavních otázek k zamyšlení je tedy rozhodnutí, zda nechat věci tak, jak jsou, či učinit změnu, i když to znamená celou řadu nepříjemností. Existenciální ladění díla nám však autor servíruje v jemných náznacích, například když na nohu jedné z postav spadne těžká kláda a on ani nehlesne. Karel se ho nevěřícně zeptá, proč nekřičel. Dostane odpověď: „Pomohl bych si?“ (s. 95)
Poměrně značnou část příběhu postavy na něco (či někoho) čekají, jako by doufaly v příchod vytoužené změny, která by je vytrhla z cyklicky se opakujících situací, které se již nedají snášet (Robertův alkoholismus). Karel a Robert často čekají v lese na hajného; při této příležitosti si zapálí oheň, který živí větvemi, až jeden z nich konečně prohlásí, že čekají marně. Čtenáři pravděpodobně probleskne hlavou marné čekání Beckettových postav na Godota. Toto motivické sepjetí ještě více vystupuje do popředí při rozpravě Roberta s Boháčem v hospodě, kdy v jedné pasáži sice vedou rozhovor, ovšem každý z nich promlouvá o svých vlastních problémech, a repliky na sebe tudíž nenavazují způsobem běžného hovoru. Tímto jevem autor naráží na fakt, že ačkoliv spolu lidé komunikují, často mluví jeden přes druhého a navzájem se neposlouchají.
Neoddělitelnou část tohoto díla tvoří přírodní tématika. Mnohdy se zde naráží na myšlenku, že lidé a koně jsou si podobní a mají k sobě velmi blízko. Osudy koní se nejednou prolínají s osud postav. Toto spojení poukazuje rovněž na skutečnost, že pokud se někdo chová necitelně ke koním, jeho manželka na tom většinou doma není lépe. Častým jevem je konfrontace přírodního živlu s technikou: „Pár týdnů nešla elektrika, nejezdily vlaky, protože na kolejích ležely stromy. Muselo přijít vojsko, aby se život rychleji vrátil do normálních kolejí.“ (s. 135). V použití slova „koleje“zde opět dochází ke zdvojení motivu – ke konkrétní rovině se přidružuje i rovina obecná. V textu nalezneme rovněž prostoupení techniky s přírodou na jazykové úrovni: „Kolem telegrafních sloupů se kroutily dráty jako hadi.“ Sepjetí s přírodou prostupuje také pojmenování postav a lokalit: kromě Procházky se zde setkáváme s Kořínkem a Sovou, pohybujeme se v oblastech Kosova a Vlkova.
Co se týče „cesty“ či „cest“ v názvech děl Milana Duška, najdeme jich hned několik:
(Daleká cesta, Cesta k slunečnicovému poli, Cesty naděje). Mezi všemi těmi „mrtvými“ (např. Mrtvý před barem, Mrtvý z nábřeží) a „smrtí“(Smrt muže zákona, Nesmyslná smrt, Smrt na inzerát, Smrt krásného anděla aj.) se jedná o poměrně příjemné odlehčení.
V literárním čtvrtletníku PARTONYMA dvojčíslo 17 – 18, vyšla nová recenze na první knížku Milan Duška s názvem CESTY VYSOKÝM LESEM
