Milan Dušek

autor detektivních románu a povídek

Menu: top1 Menu Menu
Životopis
Novinky
Tvorba
Fotogalerie
Fotky knížek
Archiv
Návštevní kniha
Kontakt
sef

 

Výstřel na rozloučenou

Olovnaté mraky klesaly pod tíhou vody a shlukovaly se nad horským údolím, jako by přitahovány stuhou silnice, která vedla nepřehlednými masivy lesa. Chvílemi už poprchávalo, bylo otázkou času, kdy se rozprší naplno. A bude to pořádný plavák! napadlo urostlého pětatřicátníka, jenž pospíchal po levém okraji nepříliš široké asfaltky. Černý gumový plášť mu byl úzký v ramenou a nemohl ho dopnout, cítil se v něm značně nesvůj. Proto ho chtěl už několikrát svléknout a hodit někam mezi smrčky za příkopem, ale vždycky se podíval k zasmušilé obloze a představil si, jak by vypadal, kdyby ho to chytlo pouze v košili. Až do chvíle, kdy ve chvatu opustil město, se mu dařilo všechno podle promyšleného plánu. Zdokonaloval jej mnoho dnů, v poslední době mu nešel z hlavy ani v noci. Předpokládal, že se v místě ocitne před setměním, aby se porozhlédl a získal jistotu, že nebude překvapen. Tohle se mu už asi nepodaří... Spoléhal na nějaké auto, ale silnice byla pustá a jak přibývaly kilometry, naděje se zmenšovala. Náhle si uvědomil, že je blízko Kubovy Hutě. Může jí projít za světla? Zná ho tady kdekdo, chodil sem na tancovačky. Ale obcházet vesnici lesem by znamenalo další zdržení! Než se rozhodl, co podnikne, jeho sluch zaznamenal vzdálené pobrukování motoru. Zvuk rychle sílil a brzy ho dojížděla modrá škodovka. Pozvedl levou ruku, pravou vsunul do kapsy gumáku. V autě seděl pouze řidič a nikdy dřív ho neviděl. Kampak? zeptal se muž v lesáckém klobouku. Do Lenory. Jestli jedete na druhou stranu, stačí do Vltavice. Z ní to mám, co by kamenem dohodil. Jedu do Volar. Nasedněte. Díky. Sklouzl na sedadlo, aniž by ruku vytáhl z kapsy. Ujel mně autobus a nevydržel jsem čekat na další. A už jste jistě zalitoval... usmál se řidič a kývl k čelnímu sklu. Za moment začne pořádná čína. Jenom abys nelitoval ty! pomyslel si stopař. Přes Kubovu Huť předstíral, že ho svědí pravá tvář. Když míjeli poslední chalupy, najednou se téměř setmělo. Déšť bičoval stromy podél silnice. Do asfaltu bušil takovou silou, že to vypadalo, jako by se prášilo. Stěrače kňouraly, nestačily na ty přívaly vody. Řidič zapnul světla. A rádio hlásilo pouze přeháňky... Nejste v tomhle kraji moc dlouho, že? Připadám vám jako zelenáč? Jsem místní a neznám vás. Skoro rok jsem ve Vimperku. Teď už druhý měsíc vypomáhám na Volarsku. Jednou až dvakrát týdně jezdím za rodinou. Přehnali se další křižovatkou. Reflektory blýskly po oknech chalup, zalévaných silným deštěm, přeběhly po schlíplých jeřábech za příkopem. Zastavte! Tady? Říkal jste, že až... Nerozumíte česky? Dupněte na brzdu! přitvrdil hlas stopař a vytáhl pistoli. S tímhle se nežertuje, zamumlal pobledlý řidič. Drž hubu! Na srandu nemám náladu. Rozmáchl se a udeřil ho pažbou mezi oči. Vystrčil bezvládné tělo z vozidla, přelezl k volantu. Zacouval k opačné straně vozovky a rozjel se zpátky k Vltavici. Když dorazil k místu, kde musel odbočit, přestávalo pršet. Zajel do houštiny, vystoupil a prodíral se k pěšině, která ho měla dovést k cíli. Z větví padaly spršky skoro ledové vody. Teprve nyní ocenil, že se tam na silnici ovládl a nezahodil plášť. Rychlým krokem, ale obezřetně, se dostal k okraji lesa. Opatrnost se vyplatila. Závan větru mu donesl útržky slov. Přimkl se k nejbližšímu kmenu. Mohli to být dřevaři z Vltavice, které tu překvapil déšť, ale i policie. Určitě už vědí o jeho útěku. Aby ne, od včerejšího odpoledne, kdy se mu podařilo přelstít mladého strážného, uplynula spousta času. Vzal mu služební zbraň. Zákonitě udělají, co mohou, aby ho znovu dostali za mříže. S tímhle ovšem počítal a produmal všechno do nejmenších podrobností, než se k útěku odhodlal. Vracel se krok za krokem a zrychlil, až když měl jistotu, že ho nezaslechnou. Narodil se tu, znal lesy kolem jejich samoty lépe než sám sebe. Za půl hodiny už sestupoval úzkou skalní průrvou k místu, odkud bude mít stavení jako na dlani. Docela se setmělo, na obloze bylo jen několik hvězd. Seděl na balvanu, zuby rozmělňoval zbytek chleba a shlížel k zářícím oknům chalupy. Neviděl ani neslyšel nic podezřelého, přesto nepospíchal, život ho naučil nespoléhat na první dojem. Už se chystal vstát, že sestoupí až dolů, když vrzly dveře a na zápraží se objevila tmavá postava. Vyšlehl tam plamínek překrytý dlaní. Rudolf nekouřil! Cestou k autu ho napadlo, zda by přece jen neměl zamířit rovnou k hranicím. Udělat za dosavadním životem čáru a začít někde jinde úplně znovu. Ne! Nesnesl by pomyšlení, že se budou pelešit dál. Věděl, že riskuje, ale to mu bylo jasné od začátku. Co když našli toho lesníka za Horní Vltavicí? Udělal chybu, že ho neumlčel navždycky. Nesmysl! Všechny jeho stopy smyl prudký déšť. I kdyby o něm věděli, v noci se za ním nepustí. Ulehl na zadním sedadle a zavřel oči, spánek však nepřicházel. Vybavil si, jak za ním po roce přijela do věznice Růžena. Musel by být slepý, aby nepoznal, že je těhotná. Rozplakala se a vykládala, že nebýt jeho mladšího bratra, už dávno by se oběsila. Ta čubka! Taky by zasluhovala trest, ale kdo by se staral o děti? Strčili by je do děcáku. Bez milence uschne jako břízka bez vláhy! Ráno se necítil dobře. Druhý den na útěku, druhá noc téměř bez spánku. Pálily ho oči, mrazilo v zádech, potil se a tíž se mu dýchalo, les byl plný lepkavé mlhy. Ale skrýš by našel i poslepu. Dlouho naslouchal, než odstranil prkna pokrytá mechem a trsy borůvčí, než sáhl dovnitř pro balík. Uklidnil se. V noci ho napadlo, že ho mohl předejít Rudolf, dělali úkryt spolu. Dlaní polaskal pažbu kulovnice. Mohla být jeho chloubou, kdyby ji nezasvětil své vášni...Jen žádnou sentimentalitu! Vykoná, co je třeba, a půjde, kam ho oči povedou. Každý náboj pečlivě otřel, naplnil zásobník, zasunul do pušky, natáhl závěr, zajistil a vykročil. Na chvilku se pod ním objevila stezka. Než ji znovu pohltila vířící mlha, určil si bod, k němuž Rudolfa nechá dojít. Ale co když ho varovali? Nebo už chodí do lesa jinudy...Znervózněl. Ke všemu mlha neklesala, ani se nezvedala. Pak se mu zdálo, že je hustší, než když tam přišel. Konečně dole zaznamenal pohyb. Rozeznal siluetu člověka. Měl na sobě plášť do deště a za kloboukem se stříškou do očí z batohu trčela lišta motorové pily. Jak se ti spalo s Růženou v posteli? Odjistil kulovnici. Rudolfe, blíží se tvoje poslední vteřina. Škoda, že nemáš tušení. Mrzí mě, že si nevychutnám tvůj strach. Že tě nespatřím klečet, neuslyším tvé prosby o milost. Proč jsi to provedl? Vlastnímu bratrovi! Bratrovi, který vzal všechnu vinu na sebe. Takhle jsi se odvděčil? Mihla se mu před očima i matka. Vískala malého brášku ve vlasech, láskyplně k němu hovořila. Rudolf byl vždycky ten hodnější, neschopen lži a špatného činu, zatímco on byl strůjcem všeho zla... Co by asi řekla dnes? Dost! Kousl se do rtu, aby smazal vidiny, které rozmělňovaly jeho soustředění, a znovu pozvedl kulovnici. Nepochyboval, že trefí napoprvé, na žádný kus vysoké nikdy nepotřeboval víc než jednu ránu. Ale tohle je přece...Zase nerozhodnost? Tenkrát zaváhal a hajný se dostal z dostřelu. On pak za mříže! Prst na spoušti...V posledním okamžiku zvedl hlaveň k zachmuřené obloze. Třeskl výstřel a muž dole na stezce ztuhl. On odhodil zbraň jako by ho pálila, přeskočil balvan porostlý lišejníkem a zmizel ve skalách.

       Milan Dušek

Informace o autorovi / Copyright © 2004 - 2018 / webmaster Miloslav Dušek
Všechny texty jsou chráneny Autorským zákonem c. 121/2000 Sb.
//Poslední aktualizace: 20/02/2011 11:56:03