Milan Dušek

autor detektivních románu a povídek

Menu: top1 Menu Menu
Životopis
Novinky
Tvorba
Fotogalerie
Fotky knížek
Archiv
Návštevní kniha
Kontakt
sef

 

Neodpískaná penalta.

Ten den bylo pouhých pět stupňů nad nulou a od blízkých hor foukal studený vítr. Počasí fotbalu nepřálo. Lidé v ochozech podupávali a remcali, s předváděnou hrou nebyli spokojeni. Copak tohle je výkon mužstva, jemuž jde o první místo v divizi a tedy o postup? Po place lezou jako by do rána pařili. Je to prodané, na to vemte jed, dnes je všechno podvod, fotbal nevyjímaje! tvrdili vznětlivější. Ti, co v koutku duše doufali, si zajásali ve čtyřicáté minutě. Fandové, kteří přijeli s hostujícím mužstvem, pochopitelně hvízdali. Ale takový už je fotbal...Poločas skončil jedna nula pro domácí. Druhý se prvnímu bohužel podobal jako vejce vejci. Až deset minut před závěrem zápasu dva útočníci hostí pronikli do trestného území domácích jako když nůž zajede do másla. V posledním okamžiku se hráči, jenž se už chystal kopnout na branku, přiřítil obránce a potencionální střelec vyrovnávacího gólu se ocitl na trávníku jako podťatý. Za naprostého ticha se míč kutálel k promrzlému brankáři a ten ho pro jistotu zalehl. Když se neozval hvizd rozhodčího, část tribuny jako by explodovala, cizí hlasitě vyjadřovali nevoli. Hostující hráči oblehli rozhodčího a požadovali odpískání penalty. Jeho gesto však bylo jednoznačné: kopat se bude od branky! Spíše symbolický plůtek, oddělující ochozy od hřiště, začali přeskakovat rozvášnění fandové. Divoce povykujících lidí na hrací ploše rychle přibývalo. Pospíchali tam i tři s pořadatelskými páskami a dva policisté. Chumel postav se přeléval od čáry k čáře a už se nedalo dost dobře rozlišit, kdo s kým se strká a pere, kdo má navrch. A pak tam třeskla rána. Ti, co bili, nebo biti byli, se rozprchli jako když střelí do hejna vrabčáků a u značky pokutového kopu zůstal ležet hráč v dresu domácích. Sotva deset metrů od něho stál muž v uniformě a připomínal sochu. Několik pořadatelů naštěstí nepodlehlo všeobecnému zmatku. Zavřeli bránu a místním rozhlasem upozornili diváky, aby setrvali na svých místech, než dorazí policie.

Když přijela výjezdní skupina kriminálky, hráči v červených a brčálově zelených dresech už byli promíchaní a dávno z nich vyprchala rivalita, která je hnala do těch nelítostných soubojů o míč v průběhu zápasu. Převážně nespouštěli oči z mladého strážmistra, jednoznačně ho považovali za toho, kdo stiskl spoušť. Mrtvý měl nehezky vypoulené oči, ve tváři ztrnulý výraz údivu, na zeleném triku uprostřed hrudi jako by mu rozkvétala krvavá růže. Tenhle nám už nepoví, co se tu přihodilo, pomyslel si komisař Bém a zkoumal apatický výraz v obličeji mladého policisty. Proč sáhl po zbrani? Cítil se bezprostředně ohrožen těmi okolo sebe? Chtěl si snad výstřelem naslepo zjednat respekt?

Strážmistr několikrát opakoval, že se zbraně ani nedotkl. Výslechy hráčů obou mužstev, rozhodčího, pořadatelů a dvaadvaceti fandů, kteří se přihlásili na výzvu, přinesly mnoho vzájemného obviňování, které však s výstřelem na hřišti nesouviselo. Otázky kriminalistů směřovaly k osobám, které se v průběhu šarvátek mohly pohybovat v bezprostřední blízkosti policisty, z jehož zbraně vyšla osudná kulka. Pouze tři se zmínili o muži v modré látkové bundě s kapucí na hlavě, která mu stínila obličej. Strážmistr si vzpomněl, že krátce před výstřelem při něm klopýtl nějaký muž a chytl se ho, aby neupadl. Táhlo z něho pivo, byl o hlavu vyšší než on, měl narezlé vlasy, špičatou, zarostlou bradu a na krku jizvu, výrazně bledší než okolní pokožka.

Když dojde k vraždě, případ dostane prioritu a nelze hledět na čas, aby nevychladla stopa. Hodinu poté, co pustili diváky ze stadiónu, poprvé padla vážnější zmínka, že událost může mít s fotbalem společné pouze to, že k ní došlo na hřišti. Co když pachatel vyběhl s fandy na hrací plochu už s odhodláním, že něco vyvede zasahujícím pořadatelům nebo policistům? A nemůže mít nějaký nevyřízený účet přímo se strážmistrem?

Měli před sebou po kopii identikitu jednoho z podezřelých, který technik sestavil podle údajů mladého policisty, a komisař právě konstatoval, že proti sobě asi mají protřelého lumpa, když do kanceláře vešel inspektor Málek s vítězoslavným výrazem v obličeji. "Máme ho v počítači. Lojza Tošner, přezdívaný Dlouhý zrzek. Recidivista. Dvakrát seděl za krádež, dvakrát za napadení. Jizva na krku mu zůstala z poslední rvačky. Můžeme si pro něho zajet, šéfe."

Nahledě na skutečnost, že už bylo k půlnoci, vyrazili. Jejich cíl se rýsoval z rozbředlé tmy nedaleko osvětleného staveniště marketu, kde se i v tuto pozdní hodinu pracovalo, aby stihli termín ohlášeného otevření. Vstupní dveře ponurého činžáku byly dokořán. Na většině zvonků chyběly jmenovky, schránky už někdo zdemoloval. Zazvonili u správce. Škvírou na řetěz vyhlédla odulá tvář s popraskanými žilkami, dominovaly v ní zakalené oči. Poslal je do zadního bytu v přízemí. Na bouchání a opakované výzvy nikdo nereagoval. Otevřeli si sami. Světlo baterky propátralo nevelkou síňku, nevábně páchnoucí kuchyňku a pokoj se stejně oprýskaným nábytkem. Muž na podlaze měl hluboce proříznuté hrdlo a zády spočíval v tratolišti krve. Dlouhý zrzek to měl za sebou. Nebylo až tak těžké si domyslet, kdo to s ním skoncoval. Otázkou zůstávalo, zda byl Dlouhý zrzek komplicem vraha, nebo prostě jen nepohodlný svědek, který se v nesprávný čas pohyboval na nesprávném místě. Paže poraněné neměl, z toho usoudili, že se ani nezmohl k obraně. Ledacos naznačovala výrazná pohmožděnina na lícní kosti, kterou určitě způsobil úder vedený obrovskou silo. Nikdo z ostatních nájemníků nic neslyšel, ani neviděl, nezávisle na sobě prohlašovali, že mají svých starostí požehnaně. Tošner pobíral podporu v nezaměstnanosti a věci nalezené v jeho bytu pocházely z krádeží, dávaly tušit, čím si přilepšoval.

Ráno se na kriminálce objevil jeden z pořadatelů, který zápas natáčel videokamerou. Technik kazetu vsunul do rekordéru. Na obrazovce se ukázalo trestné území domácího mužstva. Zleva doplachtil míč k hráči v červeném dresu. Než kopl, přiběhl k němu Sodomka v zelením triku a po jeho zásahu křídelní útočník upadl. Obraz přeskočil na rozhodčího. Už na něho doráželi hráči hostujícího mužstva. Kamera sledovala houfce rozvášněných fandů. Několikrát se mihl muž v modré bundě, ale díky kapuci mu nebylo vidět do obličeje. Obraz zaznamenal i mladého policistu v okamžiku kolize se zrzavým Tošnerem. Po strážmistrově boku se jako had plazila ruka. Vytrhla zbraň z pouzdra. Vzápětí viděli muže v modré bundě couvat od policisty. Pistoli už neměl. Jak se prudce obrátil, kapuce mu sklouzla z hlavy. Zírali do tváře pokřivené nenávistí.

Záznam promítli policistům, kteří na hřišti zasahovali. Oba v něm poznali muže, kterému za rychlou jízdu v opilosti odebrali řidičské oprávnění.

Zásahová jednotka obklíčila domek v tiché uličce na předměstí. Zazvonili. Než jim značně vyděšená žena otevřela, za stavením se ozvalo několik výstřelů. Karel Blahout měl v úmyslu zmizet přes zahradu a na výzvy zareagoval střelbou z pistole. Palbu opětovali a zasáhli ho do stehna pravé nohy. Nejdřív jim nemohl přijít na jméno, ale když mu sdělili obvinění, z jeho hlasu se vytratila zpupnost a v očích se mu usadil strach. Při domovní prohlídce našli celý arsenál zbraní: samonabíjecí brokovnici, samopal Škorpión, dva revolvery ráže 9 mm a několik ručních granátů. A taky vystřelovací nůž se stopami krve, která měla stejnou skupinu jako Tošnar. Blahout se živil likvidováním pohledávek - vymáhal dluhy. Rychle a nemilosrdně, dlužník měl pouze jedinou šanci: zaplatit. Člověk s takovouhle náturou nic neodpouští.

Milan Dušek

Informace o autorovi / Copyright © 2004 - 2018 / webmaster Miloslav Dušek
Všechny texty jsou chráneny Autorským zákonem c. 121/2000 Sb.
//Poslední aktualizace: 20/02/2011 11:56:03