Milan Dušek

autor detektivních románu a povídek

Menu: top1 Menu Menu
Životopis
Novinky
Tvorba
Fotogalerie
Fotky knížek
Archiv
Návštevní kniha
Kontakt
sef

 

Ješitný fantom.

Když udělal první směnárnu, rázem byl slavný. Tisk několik dní chrlil, co reportéři vytáhli z oběti a údajných svědků. A jak už to v téhle branži bývá obvyklé, semtam si něco i vylepšili, aby jejich zprávy měly potřebnou dramatičnost. Vydavatelé dávno pochopili, že noviny prodávají trháky, s etikou si nedělají těžkou hlavu.

Pravda byla následující: Ráno po desáté vešel do směnárny v Holubově ulici a zeptal se načesané blondýnky za pultíkem, za jakých podmínek by mu vyměnila šest tisíc marek na české koruny. Se slovy, že ty peníze sežene, si přitáhla telefon. Posadil se ke stolku a prohlížel si kursovní tabuli. Blondýna s někým přitlumeně hovořila. Když zavěsila, tvářila se spokojeně. Během deseti minut přiběhl poslíček. Blondýna podepsala příjem. Sotva zůstali sami, vyzvala ho k transakci. Zvedl se už s pistolí v ruce. "Naval peníze! A žádné hlouposti, nebo tě zastřelím," řekl. K ničemu se neměla, tak ji probral dovětkem, aby si nemyslela, že na ni míří nějakou hračkou. Poslušně otevřela sejf. S částkou, která ležela na pultíku, se zmocnil stodvaceti tisíc. Nahrnul bankovky do plastové tašky. "Za deset minut můžeš zavolat policajty. Ale ani o vteřinku dřív. Venku je komplic, dopadla bys moc špatně," sdělil už od dveří.

V eufórii, která se ho zmocnila po tomhle úspěchu, se za dvanáct dní vydal do druhé směnárny ve městě. Sídlila přímo na náměstí, v prvním patře. Zde se už slušností nezdržoval, snad proto, že se ocitl proti asi padesátiletému, značně obéznímu muži s na první pohled ziskuchtivým pohledem. Ještě než směnárník vyslovil otázku, vytasil pistoli a namířil mu ji na jako by pneumatikou vycpanou košili. Mazaný výraz tlouštíka vygumoval strach. Roztřesený jako sulc otevřel sejf a v jeho tašce se ocitlo stopatnáct tisíc. Než odešel, s pohrdavým úsměvem prohlásil: "Popadni telefon a volej policajty. A ať jim to netrvá věčnost." Směnárník se nepohnul, zůstal v bezpečné vzdálenosti od přístroje.

Zase se opíjel větami v novinách, nazývali ho fantomem směnáren. Popisy pachatele se značně různily co do podoby i oblečení. Na mne nemají, myslel si pyšně, ale vyhýbal se centru města, kde přepadení provedl.

Ze své mediální slávy se bohužel netěšil příliš dlouho. Ne tak dlouho, aby se jí dostatečně nabažil. Po čtrnácti dnech ho zcela zastínil jiný grázl, který se specializoval na osamělé starší ženy. V příhodné chvíli vyškubl kabelku a uháněl pryč. Která zvolila obranu, se zlou se potázala. Po zlodějových úderech jí zbyly pohmožděniny, které dlouho připomínaly, že takovým lidem není rozumné klást odpor. Nerozzlobilo ho, co ten parchant dělá, ale skutečnost, že v nadpisech článků o něm taky použili slova fantom. Tohle byl nejspíš hlavní důvod toho, že to vzal osobně. O vyloupených směnárnách se psalo pouze ve spojení s činy zloděje kabelek. Jeden reportér se dokonce jedovatě vyjádřil, že fantomova odvaha se vytratila, že už má strach udělat něco pořádného a vztek na vlastní nemohoucnost si vybíjí na bezbranných stařenách. Právě tyhle řádky už byly víc, než dokázal přenést přes srdce. Umiňoval si, že udělá směnárnu, kterou už jednou vyloupil. Pak dokonce uvažoval o bance na náměstí, kde vídal postávat zevlujícího muže z ostrahy, nepřipadal mu jako nepřekonatelná překážka. Ale tyto i následující nápady zastínila myšlenka, že nic z toho, co by provedl, stoprocentně nezajistí, aby ho s tím ubožákem už nespojovali. Došlo mu, že zloděj kabelek musí zmizet. Přestat, odstěhovat se jinam, nebo...Po takovém grázlovi určitě nikdo nebude truchlit! Ale jak ho najít, aby ho mohl poučit, kdo v těchto končinách vládne, když po něm pátrají stovky policistů a on své nájezdy podniká dál?

Chodil na místa, která si vytipoval, ale vracel se bez úspěchu. Druhý den se pak dozvídal, že fantom udeřil jinde. A že se jeho agresivita stupňuje. Však já tě dostanu! Už dlouho nebudeš špinit moji pověst, říkal si a přistihl se při myšlence, že je tím grázlíkem úplně posedlý.

V čase, kdy se už smráká, ale dosud není úplná tma, se s ním střetl na obrátce autobusů městské dopravy. Hned, jak kolem něho hubeňour přešel poprvé, mu intuice napověděla: To je on! Muž přešlapoval u zábradlí a civěl na tabulku s jízdním řádem, jako by patřil k několika jiným, co na autobus čekali. Tohle chování ho nemohlo zmýlit. Že hubeňoura odhadl dobře se ukázalo, když se dole v zatáčce objevilo vozidlo městské dopravy. Místo toho, aby se s ostatními postavil k průchodu v zábradlí, loudal se k parčíku, za nímž už svítilo panelákové sídliště. Číhal za keřem, ne víc než deset metrů od stromu, za kterým byl ukryt on. Od zastávky kráčely dvě starší ženy, bavily se a své okolí evidentně nesledovaly. K té na své straně hubeňour přiskočil, strhl ji k zemi a zmocnil se její kabelky. Na druhou vyjekl, ať mu dá všechny prachy, co má. Nevzrušeně přihlížel, jak grázlík vybírá z kabelek peníze a prázdné je hází majitelkám. Jak vyděšené ženy utíkají pryč.

Nastala jeho chvíle. Vystoupil zpoza stromu a řekl: "Tak ty seš ten obávaný fantom, jo?"

Dosud bylo natolik vidět, aby hubeňour bleskově došel k názoru, že proti němu nemá šanci. Zkusil vyjednávat.

"Šábneme se, chceš?"

"Poslechni, když už je máš na kolenách, proč si to s nima nerozdáš? Nemůžeš? Nebo seš na chlapečky?"

"Tohle o mně říkat nebudeš!" zavřeštěl, zřejmě trefil správnou strunu. Hubeňour zdvihl pravačku s nožem.

"Ubožáku," utrousil k němu pohrdavě. Jednou rukou mu dýku vyrazil, druhou ho praštil. Jeho pěst se zaryla do měkkého místa těsně pod pupkem. Hubeňour zakvílel a skrčil se s dlaněmi připlácnutými pod břichem. On na nic nečekal, popadl ho za vlasy, hlavu mu stlačil dolů a současně vyrazil kolenem nahoru. Skoro zvířecí výkřik jako by zmrzl v ústech, zbylo z něho pouhé zachroptění.

"Proč?" zamumlal skoro nesrozumitelně ten na zemi.

"Protože fantom jsem já!"

"Zapamatuju si to."

"Už ti to bude k ničemu." Jednou rukou uchopil mokrou bradu, druhou přitiskl na týl. Prudce trhl hlavou. Ozval se praskavý zvuk a hubeňourovo tělo mu padlo k nohám. Chvíli k němu shlížel a štítivě si otíral dlaně o kalhoty. Necítil nic jiného než úlevu. Zavinil si to sám. Fantom může být pouze jeden. Fantom je on!

Tu noc spal po dlouhé době klidně. Když se ráno probudil, cítil se plný energie. Teď jim předvedu, co v tomhle městě ještě nezažili, umínil si.

Noviny psaly o záhadném konci fantoma. Usmíval se tomu. Netušil, že kriminalisté jsou poněkud jiného názoru. Že ani po nálezu mrtvého, jehož přepadené identifikovaly, neopustili verzi, že jde o pachatele dva. A už vůbec nepočítal s tím, že i jiní v sobě mohou objevit odvahu tváří v tvář nebezpečí. Rozhodně to neočekával u ženy v pobočce spořitelny, na kterou namířil pistoli a vyslovil svůj požadavek. Náhlý obrat v jejím chování ho dokonce zaskočil. Už na pultíku složené svazky bankovek začala vracet do trezoru za sebou. Jen zamumlal: "Co to, ksakru, vyvádíte?"

Dolehlo k němu klapnutí mechanického zámku a bruneta se napřímila. "Jen přes moji mrtvolu," vymáčkla ze sebe. Zíral na její nevšední poprsí a zvedal se v něm vztek. Každým okamžikem mohl někdo vstoupit. Rychle mu docházelo, že s tou ženou nic nesvede. Vsunul pistoli za pásek u kalhot, mlčky se otočil a vyšel ze spořitelny.

Loudal se ulicemi a měl na sebe zlost. Kde se v něm vzala taková nerozhodnost? Zpohodlněl? V jednom kiosku na nároží si poručil pivo. Dostal ho v povoskovaném kelímku. Trochu upil a nechal ho stát.

Doma už na něho čekali. Ve spořitelně ho snímala kamera. Kriminalisté ho poznali. Ještě před rokem patřil k nim.

Milan Dušek

Informace o autorovi / Copyright © 2004 - 2018 / webmaster Miloslav Dušek
Všechny texty jsou chráneny Autorským zákonem c. 121/2000 Sb.
//Poslední aktualizace: 20/02/2011 11:56:03