Milan Dušek

autor detektivních románu a povídek

Menu: top1 Menu Menu
Životopis
Novinky
Tvorba
Fotogalerie
Fotky knížek
Archiv
Návštevní kniha
Kontakt
sef

 

KRVAVÉ PENÍZE

 

Když bratrům Kosinovým zemřela matka v léčebně pro dlouhodobě nemocné a přestárlé, nastaly jim těžké časy. Nepostrádali matku, ale její důchod. Nešlo o velkou částku, ale byl to pro ně pravidelný měsíční příjem. K tomu něco vyžebrali od kolemjdoucích, něco ukradli a prodali, nebo zanesli do zastavárny, kde se ani náhodou nezeptali po původu věci, kterou přinesli. Oba měli moc rádi pivo, ale nepohrdli ani tvrdším alkoholem, i když ten si vždycky dovolit nemohli. Když byli při penězích, od rána do pozdního večera táhli od hospody k hospodě, když ne, posedávali na zastávkách autobusů a somrovali. Otravovali lidi pohádkami o své obrovské životní smůle, zkormoucenými obličeji a otevřenými dlaněmi, o sešlém zjevu a příšerném zápachu, který kolem sebe šířili, ani nemluvě. Jenomže takových jako oni bylo v ulicích stále víc a policajti, tlačeni neodbytnými médii, byli den ode dne agresivnější, a tak bratři začali přemýšlet, kam by se vrtli. Že by si třeba sehnali nějakou práci, je samosebou ani nenapadlo. Ze všeho nejvíc preferovali svoji volnost.

"A co zajet k bábě?" prohlásil Martin jedno odpoledne uprostřed týdne, kdy se jim vůbec nevedlo, spoluobčané jako by najednou ohluchli, ke všemu před nimi couvali a se značně štítivými výrazy v uspěchaných tvářích je obcházeli jako by byli prašiví.

"Jestli už nezhebla," zabručel Ota. Vlasy měl zrzavé jako liščí kožich, bylo mu pětadvacet a byl o celý rok starší než bratr.

"To by snad přišlo parte."

"Máš recht. Ale vlak do Lhoty stojí prašule..."

"U báby se zahojíme."

Jak přibývalo vypitých piv, nápad na cestu k babičce jim připadal stále přitažlivější. Zmocnila se jich jakási opilecká euforie, začali se vznášet na obláčcích představ, že odjezd do Lhoty automaticky vyřeší jejich problémy. Moc nescházelo k tomu, aby se hned z hospody vydali na nádraží. Jenomže pak pivo zazdili rumem a měli problémy, aby našli cestu domů.

Probrali se až k poledni a o putování za babičkou hovořili zcela střízliví. Tak se stalo u nich dlouho nevídané, dokonce se i vykoupali.

------

Ve Lhotě byli naposled jako kluci školou povinní na prázdninách. Domek našli, ale babičku Mandátovou jejích dvaaosmdesát let změnilo téměř k nepoznání. Ke všemu ji ochrnuté nohy nedovolily opustit invalidní vozík. Zastihli u ní vysokou, kostnatou blondýnu, taky už v důchodovém věku. Sama jim musela povědět, že je jejich teta Václavková. Na první pohled viděli nuzotu domácnosti, ale nehodlali se tím nechat oklamat. Mockrát už slyšeli, jak takovéhle babky třou bídu, ale už ze zvyku střádají třeba v posteli pod matraci. Dělali ze sebe hodné hochy a vykládali, jak ztratili dobré zaměstnání a z hubené podpory že se ve velkém městě nedá vyžít. Babička nefalšovaně slzela, ale očekávanou pomoc jim nenabídla.

Když Václavková druhý den vyvezla stařenku na vzduch, prohledali její postel a postupně i celou chalupu. V kredenci našli pouze několik stokorun a měli strašlivou chuť tam všechno rozmlátit. Za vlak do Lhoty vydali téměř všechny peníze a nejhorší bylo, že už nestačily ani na vlak zpátky.

Odpoledne opakovaně zaváděli hovor na svou katastrofální situaci. Pak babičku přišel navštívit soused Pešek, hubený, trochu přihnutý muž s propadlými tvářemi. Když odešel, Václavková prohlásila: "Tenhle musí mít peněz jako želez. Vrátili mu barák po tátovi a hned ho prodal. Povídá se, že má doma schovaných aspoň tři sta tisíc."

Otovi a Martinovi zajiskřilo v očích. Mrkli na sebe a vzápětí, s odůvodněním, že si přece musí prohlédnout město, když už jsou tady, opustili chalupu.

Nepospíchali. Z ulice nenápadně obhlíželi sousední domek.

"Peněz má, že by s nima moh dláždit chodník, a střecha je jak cedník," zabručel Martin.

"Aspoň zbylo víc na nás," řekl s úšklebkem Ota. Poprvé nahlas zaznělo, na co oba mysleli od chvíle, kdy o Peškových penězích zaslechli.

"Správně. Měli bysme se poradit, kudy k němu vlezeme."

"A hlavně, kdy. Jdeme na pivko," rozhodl Ota.

------

Dali si jich každý pět, na víc neměli peníze a na dluh pít nemohli, aby na sebe zbytečně neupozorňovali. I tenhle počet půllitrů postačil, aby se dostali do té správné nálady, kdy se nebáli ani čerta. Plán, který vydumali, se jim zdál být dokonalý, bez jediné skulinky. Ale když se spoře osvětlenou ulicí přibližovali k Peškovu domku, Martin náhle chytl staršího bratra za rukáv.

"A co když se dědek přece jen probere a začne řvát?"

"Něčím ho majzneš po kebuli."

"Proč já?"

"Máš ránu jako když kopne kůň." Ota prostě věděl, jak na mladšího bratra a ten léta dělal, co mu namluvil.

"Tak jo. Ale jinak mu neublížíme. Chceme jenom ty jeho chechtáky."

Ve stínu jabloně překonali plot, přeběhli zahradou ke stavení. Nikde se nesvítilo. U prvního okna neuspěli. Druhé bylo dokořán. Ota se naklonil přes parapet, opatrně odhrnul záclonu. Zprava se ozývalo rytmické pochrupování. Když oči přivykly tmě v místnosti, vlevo rozeznal obrysy větší skříně. Na opačné straně byly dvě postele s vysokými dřevěnými čely. Z bližší se ozývaly ty zvuky, svědčící o hlubokém spánku majitele domku.

Ota se vytáhl na rám a tiše sklouzl do místnosti. Přesun podstatně robustnějšího Martina byl o něco hlučnější, ale spáče ani tohle neprobudilo. Chvilku stáli za záclonou, než velice opatrně prošli místností.

Ve velké světnici v obou oknech spustili žaluzie, rozsvítili a začali s prohlížením zásuvek a jiných možných skrýší. V kredenci v malovaném hrníčku objevili třináct set a několik kovových mincí. Žalostně málo! Ve chvatu obrátili všechno naruby, ale už víc nenašli. Ota těžce dosedl na pohovku. "Ten parchant na nich určitě chrní."

"Třeba je má uložený ve spořitelně."

"Tyhle maj prachy radši doma. Ostatně viděls někde vkladní knížku? Já teda ne."

"Já taky ne," hlesl Martin. "Co uděláme?"

Než stačil Ota odpovědět, za stěnou se ozvala kaskáda kašlání. Vzápětí se otevíraly dveře do chodby. Ota se vymrštil z pohovky jako by se katapultoval, nahmátl vypínač a světnice se ponořila do tmy. Se zatajeným dechem naslouchali šouravým krokům a dalšímu kašlání, poté klaply dveře na záchod.

"Je na hajzlu," zašeptal Ota.

"Co když sem vleze? Já padám." Martin ve tmě narazil ramenem do zárubně. Po pár krocích nahmátl kliku, pod ní trčící klíč. Otočil jím, otevřel, vyběhl ven.

Otovi nezbývalo nic jiného, než vyklouznout za ním. Dostihl mladšího bratra až na rohu domku, hrubě ho přirazil ke zdi.

"Seš blbej? Přeci neodtáhneme se třinácti stovákama, když můžeme mít tři sta papírů? A naval je, držím kasu."

"Tys je měl v ruce. Pro začátek stačej. Vlezeme k němu, až ve dne někam odejde. Za světla se nám..."

"Zavři hubu! Nechali jsme tam i těch třináct stováků."

"Ježíškriste. Já už bych stejně dovnitř nelez."

"A co ten binec, co po nás zůstal? První, co starej ráno udělá, bude, že poletí pro policajty. A možná ještě teď."

"No jo, máš recht, ale..."

"Mlč už!" Ota ho zatáhl k oknu. "Nerozsvítil. To znamená, že už zase chrní. Pár minut počkáme a jdem si pro prachy."

"A co když na nich opravdu spí?"

"Tak ho z nich zvedneme. Podám ti ho a ty mu dáš narkózu. Než se z ní probudí, budeme na nádraží. Sedneme do prvního vlaku a pak, ať si nás hledaj."

Ota sevřel mladšímu bratrovi ruku a vlekl ho za sebou. Proklouzli domovními dveřmi a ztuhli. Z chodby zírali do osvětlené světnice. Starý Pešek, pouze v sepraných podvlíkačkách, klečel u pohovky s odklopenou sedací částí a uvnitř se v něčem přebíral. Cosi si mumlal a snad proto nezaznamenal jejich příchod. Když se vzpamatovali, zvědavost je přilákala za starcova záda. Překvapením málem vykřikli. V úložném prostoru pohovky byl otevřený kovový trezorek plný bankovek. Samý Masaryk. Spousty Masaryků!

Náhle Pešek pootočil hlavu a v očích mu bliklo poznání. Pootevřel ústa, ale už nestačil promluvit, Martinův úder ho srazil na podlahu.

------

V pátek odpoledne navštívil starého pána jeho syn Karel, který bydlel v paneláku na opačné straně města. Jezdil s náklaďákem u zemědělsky orientované firmy, rozvážel po kraji krmné směsi a volného času příliš neměl, ale jednou v týdnu se u otce zastavil, aby se poptal, zda něco nepotřebuje. Otec s ním nikdy moc slov neztratil a Karel míval pocit, jako by ho podezíral, že ho chce připravit o peníze, které získal prodejem domu po dědovi. Dříve si rozuměli lépe. Roztržku mezi nimi způsobilo, když tehdy navrhl, že by za ty peníze mohli přestavět domek a on by se s manželkou a dvěma dětmi předškolního věku konečně mohl přestěhovat ze sídliště. Nechápal, co otce na jeho nápadu tak popudilo, ale už o tom nikdy nezačal.

Domovní dveře našel zamčené, na schodu stály jídelní misky s nosičem. V horní byla polévka, ve spodní řízek s bramborem. Proč otec jídlo ještě nesnědl? Karel se sehnul k otvoru zámku. Klíč nikde. Otevřel si vlastním, že počká uvnitř. Zaskočil ho nepořádek, který ve světnici panoval. Otec byl na úklid puntičkář, možná i tohle byl jeden z důvodů, proč se s ním matka rozvedla.

Stav světnice se mu od prvního okamžiku nelíbil. Usedl na pohovku a rozhlížel se kolem sebe. Vypadalo to tam, jako by otec něco hledal. A kde vlastně je? Jídlo mu dovážejí, do hospody nikdy nechodil, nanejvýš si zajde popovídat vedle k Mandátové.

V sousedství mu otevřela hubená Václavková. Než ze sebe stačil vymáčknout, o co mu jde, zatáhla ho do světnice, že ho stařenka moc ráda uvidí. Ta se mu s rozzářenýma očima hned pochlubila, že k ní na návštěvu přijeli vnoučci Ota a Martin. Po tolika letech. Už jsou z nich chlapi. Slzy jí sklouzly po vrásčitých tvářích.

Karel prohlásil, že jí to ze srdce přeje, a zeptal se na otce. Dozvěděl se, že u nich byl předešlý den a netajil před nimi, jak se na něho těší. Už hodně dlouho jim nepřipadal tak rozesmátý. Třeba si zaskočil pro cigarety a zapovídal se s trafikantkou.

Karel se vrátil do domku, ještě nějakou chvíli čekal, pak nahlédl do pokoje, kde otec spal. Postel vypadala, jako by z ní táta právě vstal, přes čelo byly přehozené šaty, které běžně nosil. Tohle už bylo skutečně na pováženou. Značně znepokojený Karel ve velké světnici znovu klesl na pohovku. Kdyby otce odvezla sanitka, u sousedů by to přece museli vědět!

Vytáhl z kapsy mobilní telefon, vymačkal číslo místní polikliniky. Ne, žádný vůz na uvedenou adresu nevysílali!

Jak se pohnul, aby se opřel, sedací část pohovky o kousek popojela kupředu. Vstal a chystal se ji upravit, ale v náhlém nápadu ji ještě víc odsunul. Z toho, co uvnitř spatřil, málem omdlel.

------

Auto výjezdní skupiny kriminálky zastavilo těsně za vozem v policejních barvách. Od domku jim vyšel vstříc mladý nadstrážmistr.

"Kdo ho našel?" zeptal se inspektor Málek.

"Syn. Je uvnitř s kolegou."

"Mimo doktora nikoho nepouštějte. Vostárku, porozhlédni se po zahradě," vybídl Málek psovoda. Peckovi a Vaňurovi kývl, aby ho následovali. Dveře do velké světnice byly dokořán. Muž do třicítky seděl u stolu, opíral se lokty, dlaně měl na obličeji. Kousek od něho přešlapoval zavalitý podporučík a zíral k pohovce u stěny mezi okny. Vrchní část stála opřená o stěnu stranou. Málek se podíval do úložného prostoru. Vlevo ležel otevřený trezorek, obličejem k němu klečel člověk pouze v podvlékačkách, svázaný do kozelce. Při jeho hlavě spočívala plastová taška s reklamou Tesca.

"Tu prý měl přes obličej," ozval se podporučík. "Když jsme zjistili, že je mrtvý, nehýbali jsme s ním."

"Díky." Inspektor pohlédl na syna zavražděného. Stále jako by jejich přítomnost nevnímal. Každý z kriminalistů znal své povinnosti na místě činu jako abecedu. Technik Vaňura vytáhl kameru, Pecka se pustil do nákresu. Na Málka připadl výslech mladého Peška, který otce našel. Přisedl k němu a zeptal se, zda je schopen hovořit. Karel spustil ruce a zatvářil se téměř vyděšeně, chvíli mu trvalo, než se přizpůsobil nové realitě. Konečně váhavě přikývl. Trochu nesouvisle a s častými přestávkami vysvětloval, jak na otce čekal, jak zašel k sousedce Mandátové, co způsobilo, že byl stále nervóznější a jaký pak zažil šok, když ho - zcela náhodně - objevil. Na otázku, co mohlo být v trezorku, odpověděl jednoznačně.

"Chcete tvrdit, že měl doma tak obrovskou částku?"

Karel přikývl. "Od začátku se netajil tím, že spořitelně ani jiné bance nevěří."

"Kdo mohl vědět, že má peníze doma?"

"Prakticky kdokoliv. Že dům prodal, musela vědět polovina města. Nejbližší okolí určitě."

"S kým se stýkal? Myslím, zda k němu někdo chodil."

"Pokud vím, tak nikdo. Táta byl samotář a příšerně náladový člověk. Ale nejméně dvakrát týdně navštěvoval sousedku Mandátovou. S tou si rozuměl."

"Jak často jste tu býval vy?"

"Jednou za týden. Ale někdy mi to nevyšlo. Jezdím s náklaďákem, v sezóně i do noci."

"Věděl jste, kde má peníze uloženy?"

"Nezajímalo mě to. Poslechněte," mladý Pešek se zamračil, "nechcete se mě taky zeptat, jestli mám na dnešní noc alibi?"

"Později bych se určitě zeptal." Málek vzhlédl od notesu, kam si dělal poznámky. "Proč se domníváte, že mu to provedli v noci?"

"Má rozestlanou postel, šaty jsou přes čelo. Spal v podvlékačkách."

"Asi máte pravdu, ale my si počkáme, co řekne doktor. Když už jste s tím začal, povězte mi, jak vypadal váš včerejší den a noc na dnešek. Ničeho se neobávejte, takovou otázku dáváme vždycky."

"Chápu." Karel si hrábl do kudrnatých vlasů. "Rozvážím krmnou směs. Odpoledne jsem byl až za Týništěm. Než jsem naložil auto na další jízdu, bylo jedenáct. Děti už samosebou spaly a od manželky jsem vyslechl své. Děcka mě už znají jenom z fotky a podobně. Nějak nemůže pochopit, že musím dělat, co mi přikáže šéf. Zkuste se ozvat a vyrazí vás, lidí, co na takový flek čekají, je jako makovic na poli. Ráno jsem vyjížděl před pátou na trasu Zdobnice, Rokytnice a dál podle Orlických hor. Vrátil jsem se před čtvrtou, vyčistil korbu a šel rovnou sem. Stačí?"

"Zatím ano. Můžete si jít před dům, ale nevzdalujte se, budeme vás ještě potřebovat."

"Zavolám si mobilem manželce."

Málek souhlasně kývl a zamířil ke kolegům u pohovky.

------

Inspektor Pecka přešel ulici, aby se přeptal v domku naproti. Málek vykročil k sousednímu stavení. Otevřela mu hubená, kostnatá blondýna. Když se představil, pozvala ho dál, že není majitelkou. Usadila ho do křesílka proti kolečkové židli, ze které ho poněkud bázlivě pozorovala stařenka jako věchýtek. Sotva co nejšetrněji řekl, proč přichází, její vrásčitá tvář pobledla a oči jí zaslzely.

"To je hrozné, co nám říkáte. Ještě včera tu byl..." vzlykla. "Nezlobte se, ale my jsme si s panem Peškem moc rády povídaly, viď Emilko?"

"Před půldruhou hodinou ho tu sháněl syn," přidala k tomu Václavková. "A kdypak se mu ta příšerná věc stala?"

"Ještě přesně nevíme. Ale nejspíš v noci na dnešek. Máte okno rovnou do sousedovy zahrady. Nezahlédli jste tam někoho cizího? Tihle lidé si většinou obhlíží místo, které hodlají vykrást. Třeba i několik dní nazpátek."

Když dostal záporné odpovědi, zeptal se, zda věděli, že má Pešek doma větší obnos peněz. V tomhle měl větší štěstí. Ano, mluvil o nich a nijak se netajil, že je nesvěří spořitelně, protože by o ně mohl přijít. O kolik šlo však nevěděly.

Málek obešel ještě dvě stavení, ale pouze se dozvěděl, že k sousedce Mandátové předevčírem přijeli vnuci. Vrátil se do Peškova domku. Lékař ohledal tělo zavražděného a vyslovil předpoklad, že smrt nastala někdy mezi půlnocí a třetí hodinou ranní. Snad udušením, vzhledem k tašce, kterou měl přes hlavu, možná šlo o infarkt. Přesně to určí pitva.

Pecka přinesl informace o dvou mladých mužích, kteří jsou už druhý den u paní Mandátové. Václavková ráno v obchodě tvrdila, že jsou to stařenčini vnuci od dcery Ota a Martin, kteří k ní jezdili na prázdniny jako kluci. Léta se tu neukázali.

------

Podporučík zrovna seděl v autě a vysílačkou žádal o vystřídání na místě činu, když se ti dva objevili v ulici. Vzájemně se podepírali a opilecky povykovali jako na lesy. Ukončil hovor a opustil policejní vozidlo ve chvíli, kdy se k němu přiblížili.

"Hele, brácho, policajti," zamumlal ten s vlasy do rezava a zachechtal se.

"No a co? Říkals, že na nás nic nemaj."

"Taky že ne, ale jistější bude zmizet." Zrzavý se chtěl obrátit a jen se štěstím vyrovnal rovnováhu. To už od něj policista požadoval občanský průkaz.

"Nic jsme neudělali!" rozkřikl se druhý, ale hlas se mu plačtivě zlomil. "Jenom sme ho..."

"Drž zobák, vole!" zaječel zrzoun, jako by náhle vystřízlivěl. Vyškubl se podporučíkovi a klopýtal pryč. Z branky vyběhl mladší policista.

"Podrž ho." Podporučík ukázal na povzlykávajícího a pustil se za prchajícím. Nemusel daleko, protože muž náhle klopýtl a svalil se na asfalt.

"Co provedli mimo toho, že jsou namol?" zeptal se nadstrážmistr.

"Cosi mi říká, že by mohli mít něco společného s tím mordem. Vstávej!" houkl podporučík na vazouna, který si rozmazával slzy po tvářích.

"Já ho do pohovky nestrčil. To udělal Ota."

"Idiote!" zasyčel zrzoun. Z rozbitého nosu mu kapala krev. Znovu se pokusil o útěk. Podporučík ho přirazil k plotu, zkroutil mu paže za záda, přicvakl pouta. I pak se Ota vzpouzel. Druhý šel krotce jako ovečka.

------

Tělo už odvezli na patologii. Kriminalisté končili rutinní práci na místě činu, když policisté přivedli dva opilce. Nechtělo se jim uvěřit tomu, co vyslovil podporučík. Takovéhle štěstí mívali pouze výjimečně.

Nejprve před sebe posadili Martina, mladšího z bratrů Kosinových. Netrvalo dlouho a začal vypovídat. Přiznal, že k babičce Mandátové přijeli, aby z ní vytáhli peníze. Nevěřili, že nemá, ale prohlídkou chalupy se přesvědčili, že nelhala. Nová naděje svitla po odchodu souseda Peška, teta Václavková prohlásila, že má spoustu peněz. V hospodě u piva promysleli plán. Za tmy vnikli do domku. V kredenci našli pouhých třináct set. Pak šel Pešek na záchod a oni utekli. Ale venku si řekli, že takovou šanci nemohou prošvihnout a vrátili se. Peška zastihli nad úložným prostorem pohovky, kontroloval peníze. Měli vztek, že kolem nich chodili. Začali Peška mlátit. Prosil je, aby už ho nechali, že jim nějaké peníze dá. Jemu by to stačilo, ale Ota rozhodl, že žádné dělení nebude. Musel Peška přidržet. Bratr ho spoutal. Když ho pak nacpali do pohovky, ještě mu přes hlavu natáhl tašku.

Starší Ota všechno popřel. Kdoví, jak to z Martina vymámili. Když se mu pohrozí, řekne všechno, co chtějí.

Velká světnice u Peška byla plná otisků obou bratrů. Ihned byli umístěni do vyšetřovací vazby a soudce podepsal povolení k domovní prohlídce u Mandátové. Peníze se našly pod matrací postele v podkrovním pokojíku. Nestačili moc utratit. ------

Pitva prokázala, že Pešek nezemřel na rány, které mu bratři uštědřili, ale že se udusil pod neprodyšnou taškou, kterou mu navlékli přes hlavu. Jeho trápení v úložném prostoru pohovky mohlo trvat i delší dobu.

Martin v průběhu vyšetřování několikrát změnil výpověď. Dokonce se snažil svalit vinu na Václavkovou. Prý je vybídla, aby k sousedovi šli, dokonce jim poradila, jak se k němu dostanou. Požadovala za to padesát tisíc. Nestačili je předat, nejdřív museli svůj úspěch oslavit.

Obvinění znělo nepravděpodobně, ale byla předvolána. Její výpověď se shodovala s tím, co poprvé vypověděl Martin. Její slova potvrdila Mandátová, zcela šokovaná tím, čeho se její vnuci dopustili.

Starší Ota nejprve připustil, že svého bratra jistil ze zahrady babiččina souseda, ale jedním dechem přidal, že vůbec netušil, co Martin uvnitř provádí. Podruhé rezolutně prohlásil, že se toho vůbec nezúčastnil, protože na takové záležitosti nemá žaludek.

Důkazy shromážděné kriminalisty soud uznal za postačující a oběma bratrům uložil trest ve výši patnácti let vězení v nejtvrdší kategorii.

Milan Dušek

Informace o autorovi / Copyright © 2004 - 2018 / webmaster Miloslav Dušek
Všechny texty jsou chráneny Autorským zákonem c. 121/2000 Sb.
//Poslední aktualizace: 20/02/2011 11:54:43