Milan D U Š E K narozen 1.5.1938 v Rosicích nad Labem.
DLOUHOU KLIDNOU PLAVBU
Rodný list je ú řední dokument, potvrzující existenci člověka. Nic víc, nic méně. Nelze ho však opomíjet, nelze ho přehlížet, nelze ho nedbat, sluší se vzpomenout. O to víc, když je připomenutí skutečně na místě, když je možno s radostí pohlédnout nejen na krajinu konkrétního života, ale s potěšením zaznamenat utěšenou úrodu, která se vůbec nerodila lehce, nejednou klíčila na lánu bystřinou života nešetrně přeorávaném. Občas čteme různá laudatia. Žel, nejednou trochu připomínají nekrolog, vzbuzující dojem, že ouško hledaje, ztrácíme jehlu. Proto se bráním pokušení napsat laudatio, věnované Milanu Duškovi k životnímu výročí.Nejnáročnějším uměním je přece umět žít. Žít skromně, pracovitě, čestně a užitečně. Nejen pro sebe, ale také a především pro svět kolem sebe. Tak, jak svoje dny, týdny, měsíce a roky prožíval, prožívá a určitě bude prožívat i nadále Milan Dušek. Prostřednictvím bulletinu mu chlapsky, bez rozvláčných slov, tisknu ruku a blahopřeji, přeji mu všechno, co si přeje sám. Kolegovi „od pera,“ po dlouhá desetiletí kamarádu, s nímž mě svedla právě literatura, dobrému člověku. Obdivuji jeho nesmírný pracovní elán, svědomitý přístup i ochotu obětovat čas a síly nejen vlastní tvorbě, ale i svědomité práci s rukopisy jiných autorů, jejich přípravu ke knižnímu vydání. A v neposlední řadě zasluhuje pozornost a poděkování úsilí, s nímž připravuje bulletin Kruh, hledá autory, poskytuje prostor tvůrcům různých žánrů a různého věku. Za sebe a za všechny, kteří se sdružili na téže literární palubě přeji Milanu Duškovi příznivý vítr do plachtoví, dlouho, klidnou a spokojenou plavbu životem i literárními vodami.
František Uher
NA SLOVÍČKO S PROZAIKEM MILANEM DUŠKEM
Shodou okolností jsem nedávno listoval dílem Jana Skácela a narazil na jeho Malou recenzi na nahou pravdu, v níž říká: „Když pravdu, tak celou a nahou. A z toho neslevíme.“ To bylo v roce 1970, tedy v jiné době, než se na pultech knihkupectví objevil Tvůj hodnotící román „Nahá pravda“ (který byl hodnocen pro odvahu nést na trh vlastní kůži).
Chci tím říci, že každý nakonec máme pravdu svoji. Jaká tedy byla a je ta Tvoje? A jsi ochoten z ní slevovat? Jakým hodnotám v životě a v literatuře vůbec straníš?
Moji pravdou je, neslevovat ze svých zásad, ale musím přiznat, že občas k tomu přece jen došlo, ale vždycky se to stalo ku prospěchu věci – ne k mému prospěchu, alespoň jsem o tom přesvědčen. Fandím poctivosti, pracovitosti, skromnosti, smyslu pro spravedlnost a odvaze, postavit se jakémukoliv zlu. Snad se to promítá i do toho, co píši, nemyslím si, že by život a literatura neměly nic společného.
Jak jsi se k psaní dostal a co bylo pro Tvoji volbu (a je i nadále) rozhodující, a také – proč v psaní pokračuješ?
Mohl bych tvrdit, že tyhle úmysly ve mně dřímaly už od toho spontánního, ale veskrze naivního klukovského výroku, že budu psát, který jsem vyslovil asi v devíti letech pod dojmem rozhovorů, které vedl můj otec s lesním radou a spisovatelem Jaroslavem Hubálkem, bydlel v protějším domku. Lhal bych. Pravdou je, že už tehdy jsem četl, co mi přišlo pod ruku, ale jak roky přibývaly, měl můj život jiné priority. (Mimochodem svůj dluh k Jaroslavu Hubálkovi, jsem vyrovnal až v roce 2006 knížkou S puškou a perem, kterou vydalo v TG-TISKu Městské muzeum v Lanškrouně a uskutečněním rukopisu z jeho pozůstalosti Slunečné údolí, kniha vyšla ve vydavatelství Oftis v Ústí nad Orlicí). K psaní snad později směřovaly mé vzpomínky na delší pobyt na Šumavě, kterou jsem musel opustit ze zdravotních důvodů. Pravděpodobnější je, že o tom rozhodlo období po osmašedesátém roce, kdy jsem se díky razantním změnám v mém životě, začal hlouběji zamýšlet nad samotným smyslem života. Z těch vzpomínek na Šumavu postupně vznikaly krátké prózy. Nejspíš bych toho brzy nechal, kdybych se zvláštní souhrou náhod nedostal do blízkosti Jana Dvořáka, tehdejšího šéfredaktora nakladatelství Kruh v Hradci Králové. V tom období jsem dostal cenu v literární soutěži v Proseči za novelu z války, kterou jsem napsal podle vyprávění svého otce, ale Jan Dvořák zchladil mé jistě pochopitelné nadšení slovy: Pište o tom, co jste zažil. Jan Dvořák mě nasměroval a nesnažil se mě „napravovat“ k obrazu svému. Toho si cením do dnešních dnů, přestože se už občas pustím dál. A proč pokračuji? Vypovídat o svém vztahu k něčemu, co je mi proti srsti, se zřejmě už nezbavím.
Bezesporu jsi autor mimořádně pracovitý, erudovaný a úspěšný a Tvé jméno se v naší próze nedá přehlédnout. Která Tvoje kniha je Ti nejbližší a proč? Není tajemstvím, že většina z nich nese autobiografické prvky, usnadňuje Ti to psaní, nebo ti to svazuje ruce?
Rozhodně si nemyslím, že bych byl víc, než skutečně jsem, stručně řečeno: držím se při zemi. Nejsem už prostě ten devítiletý kluk, který to pustil z úst, aniž by tušil, co to znamená. Pravdou je, že mnoho toho, co jsem napsal, jsem sám prožil, ale nemám sto životů, dnes se snažím, abych si myslel, že postava, o které píši, jsem já. Všechno, co jsem napsal, je nějak spojeno s mojí osobou a něčím mě drží, ale když už, tak z prvního období Dědictví (Kruh 1982), kterým jsem se vyrovnával se smrtí svého otce a z pozdější doby Nahá pravda (Oftis 2003) a Dočasně slepá spravedlnost (Oftis 2006).
Na co si ze své spisovatelské dráhy nejraději vzpomínáš, čeho si na ní nejvíce ceníš a k čemu Tě psaní vede v životě? Změnil se tvůj názor na literaturu a na úlohu spisovatele v průběhu doby?
Zákonitě bych měl vyjmenovat úspěchy, ale už dávno vím, že těch pár minut slávy mě nikdy k ničemu nevyburcovalo – dnes vás vychvalují, zítra zapomenou. O to více si cením přátelství, která jsem navázal a která prověřil čas. Těší mě, když se ozve čtenář, který se se mnou podělí o dojmy z mé knížky, jsou to lidé, kterým z toho neplyne žádný prospěch, mohu je brát vážně. Z takových dopisů a e-mailů si myslím, že stejně jako dříve jsou lidé, kteří přemýšlí o tom, co si přečtou. Pokud jde o moji produkci o zločinu, nemohu přece chtít, aby se ti, co ho páchají, začali obávat následků a napravili se. To ani náhodou, nevěřím na zázraky.
Na čem nyní pracuješ a co z Tvé dílny můžeme v nejbližší době očekávat?
S podzimem jsem odevzdal do vydavatelství Oftis Drsné hry, jde o čtyři krátké novely, dvě z nich jsem vydal vlastním nákladem pro přátele a známé, ale znovu jsem je přepracoval, knížka by měla vyjít do května 2008. Klub českého pohraničí vydává Mraky nad Zelenou Hůrkou a Nava Plzeň snad vyšle v červnu na knihkupecké pulty mé povídky pod názvem Maniak v černé kukle. Už vloni jsem měl v úmyslu začít na románu, který by měl úzký vztah k Šumavě, ale zůstával v poznámkách, k samotnému psaní jsem se dostal až v lednu. Přednost dostal literárně-dramatický maratón a bulletin Kruh, nejsem zvyklý dělat cokoliv jen napůl.
Rozhovor vedeme v čase, kdy se dožíváš významného životního jubilea, které člověka svádí k bilancování uplynulého, a na druhé straně k plánům či předsevzetím. Jak je tomu v Tvém případě?
Nebilancuji. Musím se pousmát tomu, jak jsem v mladším věku říkal: Tohoto jsem už dosáhl a teď mě čeká to a to. Závazná předsevzetí si už nedávám, vždyť dnes jsem tu a zítra to může být jinak. Všechno vzniká na základě myšlenky a když se mi zdá nějakým způsobem zajímavá, zakousnu se do ní jako – s prominutím – buldok. Ne vždy jsem pochopitelně úspěšný. Buď se ukáže, že jsem se mýlil, nebo nevím, co s tím. Ale často už přišlo období, kdy jsem po tom znovu sáhl a povedlo se. Pro dokreslení současného stavu, byly časy, kdy jsem se na sebe zlobil, když jsem za den nenapsal určitý počet stránek, ale dnes se jich s klidem zřeknu, abych mohl například napsat dopis někomu ze svých přátel.
Nejsi sám, kdo je členem Obce spisovatelů a zároveň Unie. Je dobře, že spisovatele nedokáže sjednotit jejich tvorba, a nadále je rozděluje ideologie, minulost a osobní vztahy, a podobně? Jak potom chtějí, aby jejich slovo mělo ve společnosti nějakou váhu a morální kredit?
Nesedím na dvou židlích, jak by se na první pohled mohlo zdát, nemám z toho žádný prospěch ani radost, ale naše společnost takto vykrystalizovala. Že má někdo jiný názor, pro mne neznamená, že se k němu otáčím zády. Jsem například ateista, ale toleruji víru jiných v nadpřirozenou bytost, ať už ji nazývají jakkoliv. Ostatně věřím i já, ale na rozdíl od nich v pozemské hodnoty. Věřím i přesto, že jsem se mnohokrát spálil a z optimisty se málem stal pesimista. To prostě přináší život. Nevím, čím to je, ale ať jsem tam či onde, vždycky mívám pocit, že jsem vlastně někde na druhém břehu. Píši „padni komu padni“ a dost často to schytám zprava i zleva. Na rozdíl od jiných si nemyslím, že je to pouze naše česká záležitost, nejspíše v tom bude nějaká člověčí přirozenost.
Na závěr obligátní otázka: Jak vidíš budoucnost Vč. střediska a jeho aktivit, a co bys v té souvislosti doporučil svým mladším kolegům?
Nemohu neocenit, že středisko je dál, než dřív, kdy se jen schůzovalo a povídalo, ale začátky jsou těžké. Mám radost z každého, zvláště mladého zájemce o literaturu a všechno, co se odehrává kolem ní, a chápu, že všichni, kteří se o něco snaží a chtějí svojí tvorbou uspět, jsou zahleděni více či méně do sebe, ale už by to pomalu chtělo začít s obměnou ve výboru i ve vedení oblastí, ve starším věku je člověk jistým způsobem konzervativní, stručně řečeno: budoucnost je v rukou mladých, my jsme prostě něco začali, oni by v tom měli pokračovat.
Děkuji Ti za rozhovor a dovol mi, abych Ti popřál nejen pevné zdraví a hodně radosti z literární práce, ale i mnoho elánu do další náročné a obětavé práce pro Vč. středisko. Za tu dosavadní Ti bezvýhradně patří obdiv a především náš dík.Jiří Faltus
Cesty příběhů Milana Duška
Čas od času zamířím ke knihovně a cíleně hledám autora, kterému potřebuji cosi sdělit. Někdy to není jen cosi, najednou se s nám vracím do vzpomínek a povídáme si, povídáme… Motivy bývají různé, například významné výročí.Tentokrát jsem vyhledal knihy Milana Duška. Nepamatuji se, kdy jsme se poprvé setkali, možná nad stránkami novin, možná na některé z regionálních literárních soutěží, které jsme, on důsledněji, já méně, objížděli.Ale určitě jsme se potkali nad sborníkem Začátek, právě ten se stal pro řadu autorů jakousi knižní rozjezdovou drahou. Pro většinu z nich šlo o učednická léta. Některá jména čas z mé paměti dávno vyvál, jiná zůstala: Krista Andersová, Blanka Albrechtová, Marcella Marboe, Jiří Faltus, Milan Dušek…Almanach poezie a prózy mladých Začátek má zelený přebal a vyšel v sedmdesátých letech v Kruhu. Dušek se v něm představil dvěma povídkami Kláda a Sváteční nemoc. Vypráví v nich o lidech, o koních a o lese. Už tyto dvě krátké prózy naznačily, jakým směrem se bude autor dál ubírat. Následovala Cesta vysokým lesem, psána v ich formě. V knize rozvíjí příběh člověka, který přesídlí z města na venkov, kde začne pracovat jako lesní dělník. Ostatně cesta jako by byla pro autora nástrojem k novému poznání, k nově nabyté zkušenosti, k novým vztahům – jak v životě, tak v literatuře. Motivy lidských vztahů se zabývá i v následné novele Dědictví. A pak následovala řada knih s dobrodružnými náměty či krimi příběhy.Milan Dušek vystřídal řadu profesí, ze kterých dokázal vyprofilovat hrdiny svých literárních kreseb. Byl slévárenským dělníkem a ostřičem nástrojů, závozníkem a lesním dělníkem, správcem kulturního domu, železničním zaměstnancem, topičem středotlakých kotlů a údržbářem. Trochu Milana Duška podezřívám, že vším, čím byl, byl rád hlavně kvůli tomu, aby nám mohl podat svědectví. Pochopitelně žertuji, ale nemyslím si, že mluvím zase tak úplně od věci. Vždyť i jeho nejrozsáhlejší próza, román Nahá pravda, začíná kdesi na Šumavě a teče časem vážných společenských proměn a krajinou, v níž autor má svá důvěrná místa a své lidi, o nichž musí podat svědectví. A také že ho podává.V závěru románu si klade hlavní postava románu otázku, k čemu celý jeho život byl?... Má vůbec smysl žít a o něco se snažit? Pochybuje. Chce se mi odpovědět: Marně se ptáš, Evžene Kodete, vždyť život sám nám klade otázky po smyslu bytí a my mu svými činy odpovídáme.Jsem přesvědčen, že Milan Dušek, čerstvý sedmdesátník, to nepochybně ví. Ostatně stále píše, rediguje, koresponduje s přáteli, dělá s Jiřím Faltusem odpovědného redaktora literárního bulletinu Kruh, zkrátka je činorodý a jde po své cestě, tu strmé, tu poklidnější, dál. Ať je ta cesta, provázená zdravím a tvůrčí pohodou, ještě hodně dlouhá!Lubomír Macháček
Spisovateli panu Duškovi
Neznám Vás
a přece dobře znám;
Vaše knihy se mi staly
nejvěrnějšími společníky,
kteří nezradí
a pohladí
smutnou duši
obtěžkanou stářím.
Když se mi ztrácí
půda pod nohama,
tak se chytám stránek
kolikrát přečtených
a ty mne vždy dovedou
z mraků ke slunci.
I hlad se schová před nimi;
není důležitý -
důležitý je člověk,
který rozdává svůj život
plnýma rukama
chudým a bezbranným,
aby využili
zbytku svých sil
a zaradovali se
z podaného daru
neznámým,
z kterého sálá síla
prózy a poezie.
Nemohu uvěřit, že v osmdesáti šesti letech
potkám tolik radosti.
Přeji Vám hodně sil a děkuji za dar,
který léčí i smutnou duši.
věrná čtenářka B. V. Kotelsko u Rovenska pod Troskami
NÁŠ ROZHOVOR
Milan Dušek
Narozen 1. 5. 1938, spisovatel, prozaik. Od roku 1976 žije v Žamberku. Jeho první knížku „Cesty vysokým lesem“ vydalo nakladatelství Kruh v Hradci Králové v r. 1977, tedy v době, kdy již bydlel v našem městě. Od té doby uběhly 3 desítky let a na jeho kontě je 28 knižních titulů…
V souvislosti s jeho významným životním jubileem jsem ho požádala o rozhovor.
VŠ: „Co vás přivedlo k nápadu psát?“
MD: „Bylo mi asi devět a naproti nám v Lanškrouně bydlel lesník Jaroslav Hubálek, psal knížky z přírody. Jednou jsem mu řekl, že chci být taky spisovatelem. Ale pak přišly jiné zájmy… Můj pobyt na Šumavě ukončily zdravotní problémy. Ze vzpomínek vznikaly první povídky. Stejně jako Jaroslav Hubálek jsem psal o tom, co jsem prožil. Jakýsi dluh vůči němu jsem snad vyrovnal knížkou „S puškou a perem“, kterou v r. 2006 vydalo Městské muzeum v Lanškrouně.“
VŠ: „Které knížky na Vás měly vliv v dětství?“
MD: „Již zmíněného Jaroslava Hubálka (Ze stínů Karpatských pralesů, Lišák Cikán, Ostrovid, Nekorunovaný král atd.) a pochopitelně jsem četl Jaroslava Foglara. Později mě fascinovaly příběhy Jacka Londona.“
VŠ: „Když zavzpomínáte na školu, co si myslíte o povinné četbě?“
MD: „Bavil mě dějepis, zeměpis a literatura. Četl jsem, co mi přišlo pod ruku, včetně knížek z tátovy knihovny, teprve časem jsem si začal vybírat, ale to je zákonité. Povinné ještě neznamená špatné…“
VŠ: „Jak přivoláváte „Múzu“ a kam chodíte pro inspiraci?“
MD: „Na „Múzu“ nevěřím. Jednou to jde, někdy ne. Řekl bych, že je to záležitost pracovitosti, ale i zvoleného námětu, co k němu autor cítí. Inspiruje mě život. Vlastní, ale i jiných lidí. Často stačí, abych si něco přečetl v novinách. A musím na to reagovat. Po svém.“
VŠ: „Píšete na počítači?“
MD: „Když si vzpomenu, kolikrát jsem musel přepisovat povídku na obyčejném stroji… Počítač je prostě úžasná věc.“
VŠ: „Škrtáte a opravujete často?“
MD: „Každý autor se zbavuje nerad toho, co už napsal, ale je to prostě nutnost, bez které se neobejde, pokud si uvědomí, že to po něm někdo bude číst. Nemám rád prózu vycpanou vatou – záležitostmi, jež čtenáře odvádějí od příběhu.“
VŠ: „Při psaní jakého příběhu jste měl pocit, že Vám dává pořádně zabrat?“
MD: „Jsou spontánně vznikající příběhy, na druhé straně ty, co je nutné „vysedět“. V poslední době mi „zabrat“ daly „Mraky nad Zelenou Hůrkou“. Přece jen už uplynulo hodně let, kdy jsem na Šumavě žil.“
VŠ: „Co všechno kromě psaní ještě stíháte?“
MD: „Můj čas je vyplněn hlavně literaturou a činností kolem ní. Spolu s básníkem Jiřím Faltusem z Lanškrouna (narodil se v Žamberku) vydáváme KRUH, bulletin Východočeského střediska Obce spisovatelů v Pardubicích, spolupracuji s vydavatelstvím OFTIS v Ústí nad O., jezdíme do knihoven na besedy se čtenáři atp.“
VŠ: „Z čeho jste měl v poslední době radost?“
MD: „ Pochopitelně mě potěšily dvě knížky, které mi vyšly v dubnu – „Mraky nad Zelenou Hůrkou“ a „Drsné hry“, i smlouva na letní knížku v Navě Plzeň. Bude se jmenovat „Maniak v černé kukle“.
VŠ: „Jaké plány máte do nejbližší budoucnosti?“
MD: „Od podzimu se snažím o nový román, pracovní název má Dlouhá samota. Hlavní postavou je spisovatel, který spolu se svými přáteli čelí někomu, kdo se obává, aby jeho nový rukopis neodhalil temnou minulost.“
Pane spisovateli, přejeme Vám, abyste měl hodně zajímavých nápadů, aby se Vám při psaní knížek co nejvíc dařilo a do dalších let stále širší okruh čtenářů a obdivovatelů!
Děkuji za rozhovor. Pro Žamberské listy se ptala Vlaďka Šulcová
Milane, vážený a milý příteli,
Jsem rád, že se dožíváš tohoto životního jubilea v situaci, kdy se můžeš s uspokojením ohlédnout za vykonanou prací, k níž cesty nebyly vždy snadné a přímočaré a vyžadovaly spoustu námahy, odříkání a sebezapření.
Vždy jsem obdivoval Tvoji urputnost a cílevědomost, s jakou ses dokázal vrhat do řešení problémů a zvládání nelehkých úkolů, které sis dával s laťkou vysoko položenou. To mne nejen fascinovalo, ale i podněcovalo a inspirovalo! A jsem rád, že nic z toho nekončí a pokračuje dál s Tobě vlastní odvahou překonávat překážky, neustupovat a neslevovat z vytčených cílů.
Takže – držím Ti i nadále palce a přeji úspěšné pokračování všeho, čemu jsi zasvětil tolik let a bez čeho bych si ani já Tvůj život nedokázal představit.
Jiří Faltus ( Lanškroun 29. 4. 2008)
