Archiv-Nahá pravda

prosinec 2003

Koncem roku 2003 byla pokřtěna nová kniha.
Detektivní román NAHÁ PRAVDA kterou vydalo nakladatelství OFTIS Ústí nad Orlicí.
Ilustroval Pavel Langhans.

Román Nahá pravda je příběhem člověka, kterého povinnost odvane až na dalekou Šumavu, kde vlastně získává své první životní zkušenosti.Krátce před událostmi v roce 1968 se vrací do rodného podorlického kraje.Veřejně neschválí vstup tzv. spřátelených vojsk na území Československa a vzápětí poznává opačnou stranu úspěchu.Po listopadu 1989 mu svitne naděje, ale záhy pocítí, že u moci zůstali lidé spjati s bývalým režimem.Děj druhé a třetí části tohoto románu se odehrává v bývalém okrese Ústí nad Orlicí-na Orlickoústecku, Lanškrounsku,Králicku a Žamberecku, i když jména měst a obcí jsou pozměněna.Většina postav, o kterých autor píše,není vymyšlena a jejich příběhy a postoje na pozadí uvedených událostí jsou pravdivé.

Recenze:

O PRAVDĚ, KTERÁ BÝVÁ NAHÁ
Každý jen tu svou má za jedinou... Ne, nevzpomínáme Prodané nevěsty! Mluvíme o pravdě. Říká se o ní všelicos. I nelichotivého. Třeba: Zajisté existuje, ale nikdo ji nezná! Nebo: S pravdou nejdál dojdeš, ale ostatní tě budou předjíždět v drahých autech. Či: S pravdou dojdeš daleko, ale kolikrát si natlučeš hubu. /S prominutím./Milan Dušek ta rizika podstoupil v široce koncipované románové fresce Nahá pravda. Jde o román hodnotící. Každý občas bilancuje vlastní minulost. S vršícími se roky celý život. A co je to, než úpěnlivé hledání pravdy? Necítím se dostatečně erudovaný k literárně kritickému rozboru, skláním se před Duškovou odvahou nést na trh svou kůži, přetavit empirii v zobecňující literární podobu. Na rozdíl od mnoha jiných současných knih přiznejme Duškovi důslednou snahu o objektivní přístup, nadhled, oproštění se od tristních banalit černobílého vidění událostí, které už je možno označit za historické. V tom je evidentní klad románu a čas ho možná posune k výrazné aktuálnosti.
František Uher

JEN ROMÁNOVÉ TORZO
Spisovatele Milana Duška/1938 v Rosicích nad Labem/ znají naši čtenáři ze stránek Haló novin i Obrysu-Kmene. Člen Unie českých spisovatelů a volného sdružení autorů "spojených literární příslušností k bývalému nakladatelství Kruh v Hradci Králové", které svépomocně edituje literární almanachy nazvané Pět z Kruhu, představil se i ve sborníku Na druhém břehu /Praha 2OO2/. Jeho nejnovější román nese téměř reportážní název Nahá pravda /Oftis, Ústí nad Orlicí 2OO3/. Fakturou má blízko k prózám publikovaným samizdatově /za všechny připomeňme povídkové knihy a soubory Případ pro psychiatra?, Příběhy od hranic nebo Výstřely u hranic, všechny bez data a místa vydání/, k prózám se sociálně kritickou a detektivní zápletkou. Román je uveden mottem z díla Varlama Šalamova /připomeňme si sbírky Ohnivé znamení a Moskevská oblaka/, čtyřverším s motivem paměti, která už skryla tolik zla, nelze ho zvážit, změřit, i životem se prolhala, není jí co věřit.Hlavní postavou románu je důstojník Pohraniční stráže a později Sboru národní bezpečnosti Evžen Kodet, postava v lecčems autobiografická, evidentně blízká autorovu srdci. V roce 1968 odmítá splnit rozkaz a účastnit se rozhánění demonstrantů, ocitne se v nelibosti a působí v různých zaměstnáních, například slévač a topič. Po listopadu je sice rehabilitován, povýšen na majora, ale do řad policie se ze zdravotních důvodů nemůže vrátit. Podle komentáře publikovaného na zadní straně přebalu - většina postav, o kterých autor píše, není vymyšlena a jejich příběhy a postoje na pozadí uvedených událostí jsou pravdivé. Není bez zajímavosti, že ve stejnojmenném nakladatelství vyšla před dvěma lety detektivní novela nazvaná Mrtvý z Mýtiny, jejíž hlavní postava, soukromý detektiv Jányš, pověřený Evženem Kodetem, pátrá po vrahovi důstojníka Pohraniční stráže. Kodetovu sebevraždu můžeme chápat jako svého druhu epilog Nahé pravdy.Jde o románový pokus do jisté míry přínosný sociologicky, vyprávěný se smyslem pro věcnou objektivitu a detail. Svědčí o autorových bohatých životních zkušenostech, o znalosti mentality různých lidských chameleónů, dogmatiků, maloměšťáků, pragmatiků i voluntaristů. Usiluje o necenzurovaný obraz minulosti, a to právě očima postavy, která v tendenční antikomunistické triviální literatuře /vydávané za umění/ je karikována nebo skicována jako "zločinná" a "zavrženíhodná", popřípadě "pomýlená", již teprve normalizace přesvědčí i o podstatě komunistického zla. Z nového pohledu jsou zachyceny události roku 1968-1969. V recenzi se však soustředím na ty stránky románu, které budí rozpaky. Román by zasloužil přísnou korekci stylovou. Výhrady vyvolává i kompozice románu, kombinace chronologického vypravování a retrospektivy. Ustavičné odbočování od hlavního proudu vyprávění zvláště v první části románu je rušivé a četbu znesnadňuje. Zdá se mi, že autorovi spíše vyhovuje prostor povídky /detektivní/ než novely či románu. Hodnotu románu oslabuje i jeho empirismus: má působit jako dokument svého druhu, ale je zahlcen "nahou pravdou", ilustrující rozpor mezi politickými proklamacemi a realitou, respektivě nevalnou morální hodnotou účastníků historického procesu. Možná chybí odstup od látky, některá traumata jsou živá, zklamání z polistopadového režimu prožívají ti, kdo do něj vkládali naděje. Vedle dobře napsaných scén /například ze slévárny/ působí jiné epizody /zvláště po roce 1968/ samoúčelně a popisně. Ilustrují jen to, co všichni známe, ve vztazích partnerských, generačních nebo pracovních, praktiky namnoze uplatňované i dnes. Ani závěr knihy nemůže přinést katarzi mravní a estetickou, plný otázek a psychických traumat. "Když to všechno podtrhne a sečte, k čemu celý jeho život byl? Vždycky jen byl nějakým kolečkem v ohromném soukolí, kolečkem, na kterém ani moc nezáleží, které se snadno nahradí. Má vůbec smysl žít a o něco se snažit?" Jestliže v dobách perestrojky nebo v kruzích tzv. disentu intelektuálové a umělci podléhali iluzi idealistů drcených kolem dějin, osudu, společnosti /totality/, potom Dušek nabízí jako vyvrcholení obraz člověka, který se ocitl a nadále zůstává ve vleku událostí. A záhy pocítí, že u moci zůstali lidé spjatí s bývalým režimem, jak čteme na přebalu knihy. Etické gesto pasivní, možná i ghettoidní, jakkoli by se mu autor bránil.Moderní sociální román, ne pokus o něj v podobě "nahé pravdy", vyžaduje více jazykové, kreativní a umělecké invence. Přitom bychom mohli doufat, že právě představitel literární levice umělecky /nejen empiricky/ pravdivěji zobrazí - synekdoticky, se strategií exemplifikační, symbolicky, metodou travestie a parosie, hyperbolicky, dramatickou zkratkou či jinými postupy a metodami, třeba krajně nerealistickými - to, co zastírá oficiální sociologie, o čem mlčí articiální literatura a co překrucuje tendenčnější, triviální čtivo. Nahá pravda je pouze koncept románu, ale snad vyvolá diskusi o jeho dalším směřování.
Alexej Mikulášek, Obrys-Kmen, Haló noviny

AUTOREM SE ČLOVĚK NESTANE HNED
Ústecké vydavatelství OFTIS se v poslední době věnuje vydávání beletrie více než v minulosti. Jedním z autorů, který se o to přičinil, je spisovatel Milan Dušek ze Žamberka.Je na spisovateli, kolik toho, co ve svém životě prožil, je ochoten odhalit svým čtenářům. Snad právě proto nežije tolik spisovatelů tak zvané krásné literatury na venkově, ale spíše v anonymitě větších měst. Žamberský Milan Dušek je v tomto smyslu v našem regionu výjimkou a právě v posledních dvou dílech vydaných Oftisem zjistíme, že se ve svých textech ani příliš neukrývá a prožitků z jeho vlastního neobyčejného života v nich není zrovna málo."Domnívám se, že většina mých knížek je o naději, které zákonitě předchází jakási beznaděj. Mé postavy od něčeho k něčemu jdou. Některé dojdou, jiné nikoli. Takový už je život," říká spisovatel Milan Dušek. Knihy, které až dosud vydal, tvoří nyní již hezkou řádku. Zajímavé však je, že ačkoli patří ročníkem narození 1938 již k autorům starší generace, pak stejně šestnáct z osmnácti jeho děl bylo vydáno až po roce 1995."Na to, že jsem schopen něco napsat, jsem přišel ve svých třiceti letech. Bylo to na konci roku 1968, poté, kdy jsem coby nadporučík u Veřejné bezpečnosti zažádal o návrat do civilu kvůli nesouhlasu se sovětskou agresí. Tehdy jsem měl na starost vojenskou výchovu policistů a nadřízení mě poslali z Náchoda do Prahy jako velitele jedné z pořádkových jednotek, které měly potlačit demonstrace. Já jsem však své lidi přesvědčil, abychom to všichni odmítli a odjeli domů. Po návratu z Prahy mně zakázali styk s kolegy a podřízenými. Nic jsem nemohl dělat, dva měsíce jsem v seděl v kanceláři a začal vzpomínat na svoji předchozí službu u Pohraniční stráže na Šumavě. Z těchto vzpomínek vznikly povídky. Psaní bylo navíc pro mne ventilem v době, kdy kdokoli se postavil proti moci, měl těžkou situaci. Nemohu říci, že by mě věznili, cítil jsem to ale na každém kroku, například při shánění zaměstnání," říká Milan Dušek.A těch zaměstnání nebylo málo. Po neuskutečněné kariéře důstojníka na Šumavě ze zdravotních důvodů i "bojaře" Veřejné bezpečnosti na Náchodsku pracoval otec tří dětí v tomto koutu východních Čech i jako brusič slévárenských odlitků, v licí partě ve slévárně a tahal s koněm klády v lese."V té době jsem psal svoji první vydanou knihu Cesty vysokým lesem. Potom jsem odešel do Černožic, kde jsem dělal správce kulturního domu a uklízeče. Práce mi nevadila, ale chyběli mi kopce a lesy. Po roce jsem odtamtud prchal. Rok a půl jsem dělal na nádraží tranzitéra, nosil kufry a potkával známé, kteří si mysleli kdovíco. V Žamberku jsem od roku 1975. V následujícím roce jsem nastoupil do léčebny jako topič, později jsem se stal vedoucím kotelny. Po devětaosmdesátém roce mě rehabilitovali a šel jsem do důchodu," vzpomíná Milan Dušek, který je sice rodákem z Rosic nad Labem, ale jako kluk žil v době války v Dolní Dobrouči a po ní v Lanškrouně. Zde se vyučil a absolvoval strojnickou průmyslovku.Jeho snem bylo mít dost času a psát."Představoval jsem si, jak to v důchodu půjde krásně a hodně toho napíšu. Ale uživit se tím nedá. Svět je zavalen literaturou. To si může dovolit snad jen Viewegh a i ten si určitě přivydělává i jinak. Čistou literaturou se u nás neuživí nikdo," tvrdí Milan Dušek, jehož doménou jsou krimipříběhy a společenské romány a jen za poslední čtyři roky mu vyšlo šest knih.Oftis je pro mě nová etapa," říká autor a na adresu svých knih zde vydaných dodává: "Každá je jinak napsaná, ale mají společnou úlohu - mapovat život mého hlavního hrdiny Evžena Kodeta. Vyčítali mi, že jsem měl Mrtvého z Mýtiny vydat až jako druhou knížku. Ale schválně jsem ji zveřejnil dříve, aby čtenář Nahé pravdy už věděl, že čte již o mrtvém hrdinovi. Až osmdesát procent děje je úplná pravda. Jména jsou však jiná a místopis také. Životní zkušenost se ani ve fikci nedá obejít," konstatuje autor ke svým dvěma pozoruhodným románům s výraznou autobiografickou pečetí, jež jsou neobvyklým způsobem propojeny. Jestliže v jednom z nich hlavní hrdina prostupuje celým dílem od první stránky do poslední, v druhém hraje rovněž velmi důležitou roli, ač rozsahem nevelkou. Přitom vysvětlení celého příběhu i jeho rozuzlení je obsaženo v knize jiné, aniž by to bylo v té první z nich kdekoli uvedeno. Přitom je navíc zajímavé to, že žánrově jsou si tyto dvě knihy poněkud vzdáleny, v prvním případě jde o detektivní román, ve druhém spíše o společenský.Spisovatel ze Žamberka, který má rád díla americké "drsné školy" od Hammeta po McBaina, se věnuje psaní pravidelně každý den, a proto má vydavatelům co nabídnout. Do Oftisu, který považuje za své hlavní vydavatelství, již odevzdal rukopis Cesty naděje, což je osm povídek zachycujících průběh války od osmatřicátého roku až do června roku 1945. Kniha vyjde na podzim. Ve stejném vydavatelství vyjdou příští rok krimipovídky Cesta ke slunečnicovému poli, jež nakladatelství Víkend odmítlo proto, že jsou příliš kritické k policii. K vydání v olomouckém nakladatelství Rubico se připravuje román s kriminální zápletkou Kulka je rychlejší, jehož styl je inspirován právě díly MCBaina. Nyní píše román pod názvem Dočasně slepá spravedlnost, který je taky dost kritický k policii.A co Milan Dušek radí začínajícím autorům?Chce to psát a psát. Dnes to mají ulehčené tím, že většina pracuje s počítačem. Základní chyba u nového autora je, že si myslí, že když se mu podaří něco sesumírovat, už to považuje za velké dílo a že svým psaním hned udělá díru do světa. Chce to však nadále na každém textu hodně pracovat. Nějakou dobu trvá, než se člověk stane skutečným autorem."Spisovatelů je v našem regionu téměř jako šafránu, ale nalezli si možnost scházet se. Napomohlo tomu zřízení Východočeského centra Obce spisovatelů v Pardubicích, v němž jsou dobrovolně soustředěni autoři od začínajících až po zkušené kozáky. Jsou to například František Uher z Havlíčkova Brodu, Jan Dvořák z Hradce Králové, Marcela Marboe z Řečan nad Labem či Lubomír Macháček z Pardubic. Loni vydali členové tohoto centra 16 knížek. Milan Dušek patří v současné době k nejplodnějším východočeským autorům.
Orlické noviny /jh/ 12.6.2OO4-

Šumavské pasáže v Nahé pravdě jsou znamenité, o tom bych se zbytečně rozepisoval. Osmašedesátý... Mnoho toho z té doby napsáno nebylo, povedlo se ztvárnit dobu a události s nadhledem, objektivně, žádné laciné nenávistné lkaní, které jinde převažuje. Z toho, co jsem četl, je to asi nejzdařilejší ztvárnění té rozporuplné doby, která se s vývojem událostí stává stále rozporuplnější a problematičtější. Povedlo se čtivé románové zobrazení věrohodného hrdiny. Přelouskal jsem knihu za kus noci a následující den, k některým pasážím se určitě vrátím znovu...
František Uher, spisovatel z Havlíčkova Brodu-

Začátek Nahé pravdy mně zamotal hlavu, nemohl jsem pochopit některé souvislosti s knihou Mrtvý z Mýtiny. Když mně to došlo, začal jsem si všímat stylu psaní a vedených dialogů. Byl jsem velmi překvapený hlavně myšlenkovými pochody jednotlivých postav. Myslím si, že je to velmi zdařilé dílo. V noci jsem stačil přečíst velkou část. Chtěl jsem vědět, jak to skončí. Obával jsem se, jak hrdina /Kodet/ dopadne. Je to ukončeno pěkně. Snad tím, že hrdina přestal věřit v takový život, kde čest, spravedlnost a jiné hodnoty tohoto druhu přestaly existovat. Připadá mu, že celý život se choval tak, jak by se měl chovat každý občan v této republice, bez ohledu na politické smýšlení. Ztratil víru a tím zemřel...
čtenář V.J. z Lanškrouna-

Nahou pravdu psal sám život...
Marcella Marboe, spisovatelka z Řečan nad Labem-

V Nahé pravdě čtenář cítí, co autor chce říct a proč to říká. A také na čí straně stojí. Umíš dobře popsat prostředí a není to jen tím, že jsi to zažil, ale i autorskou zkušeností, možná k tomu přispěly i povídkové útvary, kdy člověk musí hodně prosívat slova. Ono je kumšt nehrnout před sebou "materii" a vyhmátnout to, co je důležité. Suma sumárum: Text knihy určitě drží pohromadě, je to próza realistická, jako celek zvládnutá, a to mi připadá nejdůležitější...
Lubomír Macháček, spisovatel z Pardubic

U Nahé pravdy bych položil důraz na atribut "nahá". Opravdu znáš velmi dobře život a nejcennější jsou místa, v nichž se díváš na realitu s téměř dokumentaristickou otevřeností. To se týká nejen centrálních plánů vyprávění, ale i zdánlivě nepodstatných epizod a detailů / s jakým zaujetím jsi například schopen vylíčit "cvičení s granáty"/. Dobré je pozorování přírody, mnohdy z něho vyplývají paralely s lidskými osudy. Komplikovaný je ústřední protagonista s patrnými autobiografickými prvky. V souvislosti s tou postavou mě zaujal všelijak rozvíjený a obměňovaný motiv "hledání kořenů a pevných vazeb". Ten ahasver dobře postihuje bloudění současného člověka v neklidných časech a rozbouřených dobách. Někdy mi připadly pasáže poněkud "přeexponované" /erotická místa/, znáš mě, škrtal bych nefunkční opakovanosti, ale to se na tak velké ploše stává. Jinak je příběh dobře vystavěn, čte se se zaujetím.

Dr.Jan Dvořák, spisovatel, literární kritik z Hradce Králové