Archiv-Maniak v černé kukle

Soubor kriminálních příběhu vydalo nakladatelství NAVA Plzeň v edici kriminálních příběhů v závěru června 2008.Jde o patnáct příběhů, ve kterých se čtenář setká s kriminalisty komisařem Bémem, inspektory Málkem, Peckou, Dudovou a dalšími, které autor k řešení situací používá od časů, kdy začal tenhle žánr psát, a pochopitelně i s lidmi, kteří se dostali na šikmou plochu a zákonitě i těmi, co na jejich řádění doplatili.

Jsme přece rodina

Poslední romantička

Mrtvá po šibeničním vrchem

Žárlivý lapka

Všechno, nebo nic

Svět je takový, jaký je

Ohrnovala nos

Neměla křičet

Totální magor

Horká vražedná noc

Zpackaný život

Odporná záležitost

Slyšel i trávu růst

Známost z inzerátu

Maniak v černé kukle

Detektivním a kriminálním povídkám nejsou vlastní žádné okázale umělecké proklamace. Bývají především anatomií lidské psychiky a jejích úchylek. Těch, jimiž se zabývá medicína, především však úchylek vyvěrajících ze společenských poměrů, které křiví charaktery, dopřávají mylnou představu otevřených perspektiv, které ovšem před mnohými přivírají dveře a jsou štědré pouze k někomu. Na prahu zklamání je pak hledána křivolaká (a jen zdánlivě snadná, pohodlná) stezka k penězům, majetku, moci. Psychologickým ponorem se zabývají sociologové, soudy, psychiatři a obhájci, hledající ( a nacházející!) polehčující okolnosti tam, kde žádné nejsou. Mohou na nich stavět i žánrově shodné romány. Kriminální povídka má odlišná pravidla, ani rozsahem neumožňuje nadměrné hloubání nad psychikou protagonistů, postupuje přímočařeji, zabývá se motivy a realitou. Převážně drsnou. Toho si byl vědom Milan Dušek, když vypravil na pouť za čtenáři titul MANIAK V ČERNÉ KUKLE, patrně zcela záměrně komponovanou na bázi milostných (a nemilosrdných) vztahů v různé formě. Nepochybně se jedná o nejzdařilejší Duškovy krimipovídky, nezatěžované přílišným balastem (někteří autoři z ekonomických důvodů úmyslně natahují text, zaplavují ho nicotnostmi a nepodstatnými údaji). U Duška se čtenář o postavách z obou stran barikády dovídá to, co vědět potřebuje. Čtenáře přece příliš nezajímá, zda je „detektiv“ v soukromí filatelista, zahrádkář, nebo vyznávač Kantovy-Lapleceovy teorie o vzniku planet. Knihu „Maniak v černé kukle“ vydalo nakladatelství

Stačí se jen na tu knížku podívat a už jste strachem bez sebe. Oči v černé kukle. Je jisté, že to mohou být jen oči vraha. Neprozřetelně jsem si knížku vzala nahoru do ložnice. Stáhla jsem rolety, rozsvítila lampičku a uvelebila se pohodlně v posteli. A jak už jsem zvyklá u knížky povídek, podívala jsem se na obsah: Mrtvá pod šibeničním vrchem, Horká vražedná noc. Otevřela jsem na první stránce a začala číst: Znásilnil ji? Až poté, co ji zastřelil. Ležela naznak v nepřirozené poloze… Má představivost ji viděla. Na podlaze s vyhrnutou sukní a na bílých prsou jí rozkvítal rudý květ. Květ krve. Vsakoval se do bílé halenky… a venku hučel vítr. Opíral se do mého domu, jako by chtěl dovnitř. Přestala jsem číst a zaposlouchala se do hukotu. To není jen vítr, to se někdo dostal na verandu. Ztuhla jsem a čekala na vetřelce. Kousek ode mne, přímo ve střeše se na mě dobývaly neznámé zvuky. Podívala jsem se na zavřenou knihu, kterou jsem držela v ruce. Hleděly na mě oči. Zlé oči násilníka v černé kukle. Rychle jsem otevřela knihu a pokračovala ve čtení. Blondýnka, které nemohlo být přes dvacet. Kalhotky rozčísnuté nožem… Zvuk nade mnou byl zřetelný. To vypadá, že vlétl od verandy nějaký pták a nemůže ven. Odložila jsem knihu, že ho vyprostím. Otevřela jsem dveře na verandu a opatrně jsem hledala. Nikde nic. Zvuk ustal. Venku větrné temné nebe. Vrátila jsem se do postele. Příběh mrtvé dívky šel dál svou cestou. Inspektoři viděli desítky mrtvých, ale tentokrát museli zatnout zuby… Pták kloval zobákem přímo nad mou hlavou. Mrtvou našli nahoře v lesích pod Šibeňákem… Slyšela jsem silné poryvy větru. Asi jsem v tom lese, ale mrtvou dosud nevidím. Do hukotu větru se mísily rány zobáku uvězněného pod střechou. Musím se podívat znovu. Ve verandě byl slyšet jen vítr. Fičel přes zahrady, střechy, zběsilý a v poryvech. Knížku jsem dočetla až pozdě v noci. Šla jsem ji odložit do přízemí, daleko od postele, obrázkem dolů, celá vystrašená. Tam jsem přišla na to, že žádný pták, ale silný vítr cloumal venkovním krytem digestoře. Než jsem usnula, vzpomínala jsem na pana Milana Duška. Jak se mu asi může usínat, když má uloženy v mozku takové důvěryhodné kriminální příběhy.

V souboru patnácti krimipovídek podáváte průřez škálou nejčastěji páchaných trestných činů: domácí násilí, vydírání, žárlivost, vyhnutí se majetkovému vyrovnání, jednání v afektu, agresivní úchylka, odstranění člověka, který nějakým způsobem „překáží“. Příběhy působí ve Vašem literárním podání přímo sugestivně. Jsou jakýmsi zdokumentováním různých životních cest jedinců. I když ty cesty nevedou vždy správným směrem, zbývá naděje na obrat. Čin násilníka ale maří všechno. Nezbývá už nic, jen následky tragedie mezi nejbližšími a přáteli, pokud oběť žila spořádaně. Vaše kniha čtenáře burcuje, aby si plně uvědomil skutečnost, že násilí kolem nás už je příliš. Zde bych citovala úvahu komisaře Béma (povídka Totální magor – str. 77) „Kriminalita se teď objevovala všude. V nejrůznější podobě. Už o důvodech, proč tomu tak je, četl a vyslechl mnohé, ale všichni se vyhýbali skutečnosti, že to má na svědomí klima, které se v zemi vytvořilo po zavedení tržního hospodářství.“ Ano, to je živná půda pro páchání trestných činů. Je velice dobře, že se v několika příbězích (např. Známost na inzerát a Maniak v černé kukle) zabýváte podrobnějším rozebráním osobnosti oběti – jaký ten člověk byl, co všechno mohl v životě ještě udělat, čeho mohl dosáhnout. V současnosti se setkáváme spíše s obráceným postupem. Pokud se nejedná o nějakou „bulvární bombu“, vše se točí již jen kolem vraha – nastupuje štáb psychologů, sexuologů, psychiatrů a ostatních expertů, aby dopodrobna rozebrali osobnost násilníka s možnými vlivy nejméně od jeho narození nebo ještě lépe i dříve, dále se posuzuje adekvátní či neadekvátní postup policie při jeho zatčení a když už je pachatel konečně odsouzen, za pár let je před branami věznice za dobré chování nebo je mu udělena amnestie a může začít znovu. V některých epizodách jsem vyčetla odraz Vašich bohatých životních zkušeností, což mi jako čtenářce dávalo pocit navození větší sounáležitosti s čtenými řádky. Během čtení se mi bezděčně vybavovaly otázky, proč se kriminalita nechala narůst do tak obludných rozměrů, proč nebyla včas učiněna opatření proti jejímu šíření – přece se něco takového se změnou ekonomického systému muselo předpokládat. Proč za to musí trpět nevinní. Ještě bych si dovolila uvést několik úryvků z knihy zcela bez komentáře, protože ten by byl zbytečný. Jen Vám chci sdělit, co mě v knize dále zaujalo: „Měl sedět pět let, ale propustili ho za dobré chování.“ (Žárlivý lapka – str. 35). „Holub prý za komunistů býval vedoucím stavebního odboru města a když si po převratu založil tuhle kancelář, pochopitelně využil svých známostí i starých kontaktů.“ (Svět je takový, jaký je – str.49). „Dnes je doba, kdy se musí každý starat sám o sebe. Bez ohledu na jiné.“ (Tatáž povídka – str. 52). „Manžel jezdí po montážích. Deset dnů tam, tři doma. Tady široko daleko nesehnal práci ve své profesi. Stěhovat se nechceme, oba jsme houkovští rodáci.“ (Horká vražedná noc – str. 88). Výběr povídek i jejich uspořádání v knize Maniak v černé kukle – to je zdařilá práce. Úvodní povídka pojednávající o domácím násilí si zaslouží být v knize jako první, protože toto téma je hodně aktuální a přitom je stále jaksi přehlíženo, bráno jako ryze soukromá záležitost. Díky Vašemu spisovatelskému umění je podání každého jednotlivého příběhu jemu vlastní, neopakovatelné. Jednotlivé epizody nejsou přelidněny, čtenář se v nich dobře orientuje, neztrácí souvislosti. A opět v nich nachází vlastní zápletky, napětí a nečekaných zvratů to cenné navíc – Váš vlastní názor a hodnocení. Za to jsem Vám velmi vděčná.