Milan Dušek

autor detektivních románu a povídek

Menu: top1 Menu Menu
Životopis
Novinky
Tvorba
Fotogalerie
Fotky knížek
Archiv
Návštevní kniha
Kontakt
sef
Domů - Archiv - Drsné hry / Mraky nad Zelenou Hůrkou

Archiv


duben 2008

Začátkem dubna 2008 vyšla ve vydavatelství Oftis v Ústí nad Orlicí pod názvem

 DRSNÉ HRY.

Drsné hry

Má 190 stránek.

Obsahuje čtyři novely:   Případ Dýmov

                                  Výnosná činnost

                                  Nádražácká čest

                                  Případ pro psychiatra?

 

Spojuje je snaha autora ukázat na delším a souvislém příběhu, co vede naše spoluobčany k závažné trestné činnosti. V textech Případ Dýmov, Výnosná činnost a Nádražácká čest, řeší případy kriminalisté Bém, Kadeřábek. Málek a další, všichni jsou známí z četných krimipovídek, které už byly zveřejněny. Případ pro psychiatra? se od prvních třech novel liší tím, že zde nezasahují policisté, jde o závodní kuchyni jednoho průmyslového podniku, kde se střetávají zájmy zaměstnanců. Příběh zůstává v jistém smyslu otevřen, ale autor dává jasně najevo, že nejde o stav konečný a že se vše může zopakovat třeba i v jiné podobě a může to mít tragické následky. Novely jsou řazeny časově do doby, kterou popisují.  

Recenze:

RETROSPEKTIVNÍ KRIMI

    Kdykoli vezmeme do ruky příběh, zasazený do roků dávno či nedávno minulých, obvykle se v nás probouzí jistá míra nostalgie, bludička na blatech, která odlétá a zase se vrací, lákavý motýl či odpuzující noční můra. Jak pro koho, jak kdy. Neboť čas je jezdec na rychlém koni, přemnohé stíny ztrácejí ostřejší hrany. Tak je tomu i ve čtyřech příbězích, které Milan Dušek shrnul do jedné knihy, vydané pod názvem DRSNÉ HRY (Oftis 2008). Při pohledu na koleje, které spatříme na titulní straně, nutně přichází myšlenka, kam zavedou životní tratě protagonisty Duškových příběhů. První tři – Případ Dýmov, Výnosná činnost a Nádražácká čest – jsou rozměrnějšími kriminálními povídkami, charakterem spíše kratšími novelami. „Maigretem“ je v nich nadporučík Bém, známý z dřívějších Duškových knih, také jeho asistenty již známe, tvoří sehraný kolektiv (nikoliv hrubě neomylný), ne vždy linii příběhu rozvíjejí, což je sympatické, stojí však u katarze a procházejí mnoha peripetiemi. Předností všech tří Duškových příběhů je autorský přístup. Nepíše jen kriminální příběh, v němž je stěžejní otázkou (řečeno samozřejmě s nadsázkou), zda je vrahem komorník nebo lordův nemanželský syn, když si vypůjčíme kulisu a postavy ze starých anglických detektivek. Dušek klade stejnou váhu na postřehy ze života svých kladných i záporných hrdinů, a právě tady určitě věkem starší čtenáře (řekněme rovnou: pamětníky) zaujme doba, kterou je děj umně zarámovaný. Mladší možná narazí na stěnu neporozumění, ale Jirásek psal historické romány o dobách, které žádný z jeho čtenářů nepoznal na vlastní kůži! Atmosféra zvoleného prostředí. Atmosféra převážně odvátá časem. Bezděčně přichází myšlenka, že se Milan Dušek vyrovnává s minulostí, že nejen glosuje, ale dotváří, nejen odsuzuje či nazírá shovívavěji, ale zcela zákonitě volí střízlivý, nezaujatý, objektivní a věcný pohled. Na lidi, okolnosti i dobu. A pokud stojí v názvu slovo hry, jde zajisté o nadsázku. Neboť děj je někdy drsný. Tedy ne hry, ale život sám, to je, oč tu běží. Závěrečný příběh Případ pro psychiatra? nabírá čistého vína z odlišného soudku. Někdo snad bude čekat, kdy na scénu vstoupí kriminalisté. Marně, nedočká se. Není nezbytně nutné držet se vyjetých kolejí, přehození výhybky vůbec není ke škodě. Dějová linka se odvíjí v poměrně uzavřené komunitě, nezasvěcenému se snad mohou některé atributy jevit jako podružné a zvolené prostředí (nechci prozrazovat) málo atraktivní. Začtěme se však a posléze dospějeme ke stanovisku, že všude žijí lidé. A o těch Dušek v Případu pro psychiatra? píše, těmi se zabývá. Až se vnucuje citát z málem zapomenuté Terezy Novákové, která (pro úplnost – již v roce 1887) napsala stále platná slova: Nejkrásnější a nejromantičtější krajiny jsou vždycky velmi chudými a neúrodnými, bohaté neskonale fádními. Nuže, Milan Dušek nepíše o krajinách, středem jeho zájmu jsou lidé. V přeneseném smyslu však o nich platí totéž. Čtyři retrospektivní případy, shrnuté v knize Drsné hry, to potvrzují.

František Uher


 

MRAKY NAD ZELENOU HŮRKOUMraky nad Zelenou Hůrkou

     Román na začátku dubna 2008 vydal Klub českého pohraničí štábního strážmistra SNB Josefa Hendrycha Česká Třebová ve vydavatelství OFTIS v Ústí nad Orlicí.

      Děj prózy je zasazen do let 1960 – 65 , kdy byl autor příslušníkem Pohraniční stráže na Šumavě v oblasti Kvildy. Zelená Hůrka je běžná jednotka v prvním sledu obklopená šumavskými lesy. Dosavadní velitel odešel do zdokonalovacího kurzu, zůstanou tam pouze dva důstojníci. Začala se stavět nová budova, dělá se samovýroba dřeva na zimu, všechno komplikuje neustálý déšť. Přichází nový velitel a postupně i další důstojníci. Očekávají se nováčci z výcviku a do toho přijde akce… Román vypráví o tom, jak se nový kolektiv těžce sžíval, co společně dokázali a čemu nedovedli zabránit.

    Knížka má 195 stránek a textově je rozvržena do čtyř částí ( Zelená Hůrka, Kamarádi, Čekání na slunce, Akce) a epilogu

    Publikaci je možné objednat na adrese: Podorlický Klub Českého Pohraničí štábního strážmistra SNB Josefa Hendrycha   

- Trávník 2015  Česká Třebová 560 02

Recenze:

SVĚŽÍ ZELEŇ DUŠKOVA ROMÁNU

            Nelze přivyknout, ale už se dokážeme smiřovat se skutečností, že v české literatuře neustále existují zapovězené oblasti. Je tomu tak i proto, že o významu či bezvýznamnosti Sněhurek rozhodují trpaslíci. Paprsky světla si však najdou skulinu, kterou proniknou, a když nemůže jehla projít uchem velblouda, projde velbloud uchem jehly. Nebo jinak: i když všichni mlčí, najdou se tací, kteří chtějí a umějí pozorně naslouchat. Tak se stalo, že z podnětu a zásluhou Podorlického klubu českého pohraničí našel cestu ke čtenářům román Milana Duška MRAKY NAD ZELENOU HŮRKOU (Oftis 2008).

            Po povídkové knize Stopy na druhou stranu (taktéž Oftis, 2006) je to další kniha, čerpající tématicky ze svérázného, drsného prostředí českého pohraničí poválečných let a ochránců hranic, naveskrz příběh z vojenského prostředí.

            Nesnadno psát, když specifický žánr zatěžuje stereotypní, limitující kulisy: tvrdá, nelítostná, někdy až krutá příroda, řídká osídlenost a s ní související chabá občanská vybavenost, vyhraněnost prostředí, někdy až papírem šustící citové vazby a omšelé příčiny manželských či mileneckých rozvratů a rozchodů. Třebaže zajisté odpovídajících dobové realitě, která dnes působí až archaicky. Pro ty, kteří nepoznali trnitost prostředí na vlastní kůži.

            Milan Dušek je v tomto literárním žánru na svém lánu, jeho doménou je chlapský příběh, dokáže být silný v popisu akčních scén, jimiž tentokrát příliš neplýtvá. U jednotlivých aktérů příběhů přízemnost často vítězí nad touhou nebo možností roztáhnout křídla, i mezi nimi se občas pohne stojatá voda a na povrch se dostává bahno od dna. Neboť člověk má buď následovníky, nebo nohsledy. Někdy se vkrádá pocit, že každá doba přeje především pokrytcům, a tu si uvědomíme, že to není pouhý pocit, ale trpká realita. Dušek tu obecnou platnost citlivě a možná nezáměrně postihl. Skoro by se dalo dospět k závěru, že zrcadla, do nichž hrdinové i „hrdinové“ pohlédnou, musí jímat deprese. Je to přirozený aspekt, když se autor pokouší vyhnout černobílému vidění, pro které byla v minulosti právě „hraničářská“ literatura polem neoraným.

            Prameny najdeme hodně hluboko, u starých pašeráckých a pytláckých příběhů z hor i černých lesů. Duškovy Mraky se klenou nejen nad konkrétní geografickou oblastí, ale i nad hrstkou protagonistů. Poměrně úzkým okruhem ostřeji sledovaných postav si Dušek nasadil značně vysoko laťku psychologické kresby. Snad pouze v celkem okrajové postavě majora Chadimy se nevyvaroval ploššího náhledu. Buďme však spravedliví, možná je postava uměleckým ztvárněním vzpomínky na konkrétního člověka, a vzpomínky zákonitě dostávají časem pastelovější odstíny u všech barev. V podobných příbězích dějová linka nutně spěje k dramatické akční gradaci, při níž se láme chleba, tvrdí ocel, čistí prameny, zpevňují i drolí charaktery.

            V Duškově románu pozornější čtenář vytuší dějovou linii, což není na škodu, nepsal kriminální příběh. Jádro oříšku tkví v odlišné skořápce. Přesto děj v závěru zaskočí netušeným obratem a nezvyklou podobou tragického konce jednoho v podstatě prostého příběhu. Pamětníkům je reminiscencí obtíží života ve značně pustém a zpustlém pohraničí se všemi jeho svéráznými atributy.

            Zatímco Duškovy mužské postavy dostávají vyhraněnou tvář, ženské hrdinky působí poněkud ploše, rutinně, nevýrazně. Ale zase: buďme spravedliví, ve většině příběhů z drsných krajin (vzpomeňme Jacka Londona nebo Breta Harteho) jsou ženy většinou pouze jakousi ozdobnou kulisou, často dostávají tristně sentimentální vůni. Zajisté to není zcela spravedlivé, ale to je tak všechno, co k tomu lze podotknout.

            Dušek napsal dobrý, čtivý, nikoli pouze dobrodružný příběh. Nejen chválou a uznáním je však člověk živ, drobnou výtku nelze zamlčet. Lidi rozdělujeme podle různých měřítek. Nejčastěji podle charakteru. Vojáky dělíme podle hodností, které odjakživa v praxi hrály a stále hrají primární roli. Milan Dušek se v Mracích zaměřil na neširoký okruh vojáků z povolání. Historie věcně uvádí, že maršál Kutuzov donutil Napoleonovy šiky k ústupu od Borovina k řece Berezině, ale na frak jim dávali řadoví vojáci. Právě ti mi v Duškově románu připadají poněkud pozapomenutí. Než konstatujme, že Duškovy Mraky nad Zelenou Hůrkou jsou citlivě, svěže, zasvěceně a vzácně objektivně podaným příběhem, vskutku stromem zeleným.

František Uher

Ohlasy:

      Recenzi pana Františka Uhra uvedenou jako Svěží zeleň Duškova románu jsem četla velmi pozorně. Pan Uher svými řádky výstižně charakterizuje Vaše dílo. Nezapře ani zde výborného aforistu – stručnými průpovídkami napovídá mnohé. S jeho výtkou ohledně „pozapomenutých řadových vojáků“ bych si ovšem dovolila nesouhlasit a uvést argumenty. Vždyť hned v první kapitole knihy představujete čtenářům vojína Plíštila. Řadoví vojáci proplétají celý román – hlídky u Svatošovy chalupy, důležitá úloha psovoda a radisty v průběhu zásahu… Myslím, že na úlohu řadových vojáků jste v knize nezapomněl. A detailně vykreslovat postavy několika z nich? Možná by tím Vaše dílo nezískalo, spíše naopak. Mohlo by se tak dít na úkor ústředních postav, které se vám podařilo ztvárnit opravdu bezchybně. Toto je můj názor, samozřejmě, co čtenář to jiný názor, jiné vnímání díla, jinak to ani nemůže být. Musím se přiznat, že při každé výhradě vůči Vaší próze se tak trochu „naježím“, protože sama za sebe ve Vašich knihách bezvýhradně nacházím to, co bych prezentovala úplně stejně, kdybych ovšem měla Vaše tvůrčí schopnosti a zkušenosti. Jsem Vám moc vděčná za to, že ve své tvorbě přinášíte zdravé názory na to, co se kolem nás dělo a děje. Jste člověk, který bez rozmyslu nezatracuje, nýbrž vybírá to dobré a je schopen nekompromisně odsoudit špatné. Je smutné, že se opět řada věcí překrucuje a podává stejně jako v minulosti způsobem poplatným době. Tím víc si vážím toho, že na základě osobního svědectví přivádíte věci na pravou míru, i když to mnohým jistě není po chuti.

(Čtenářka D.P. z České Třebové)

Informace o autorovi / Copyright © 2004 - 2018 / webmaster Miloslav Dušek
Všechny texty jsou chráneny Autorským zákonem c. 121/2000 Sb.
//Poslední aktualizace: 11/05/2013 08:20:26